Letěli jsme s jedním z nejlepších pilotů větroňů, který létal i v Africe. Povinně i s pytlíkem, kdyby zradil žaludek

„Kdyby se něco stalo, stiskneš tuto sponu. Vše se rozletí a uvolní, potom vyskočíš, kdyby něco, jasný? Zde zatáhneš, aby se ti otevřel padák. Letíš poprvé? Pytlík máš?“ Dává mi expresní rychlokurz záchrany zřízenec letiště těsně předtím, než nás začne táhnout motorové letadlo. V kluzáku sedím poprvé, není divu, že kolem je stres.

Asi hodinu předtím jsme se na travnatém letišti v slovenských Ražňanech setkali s otcem a synem Sobekovými. Ze speciálního přívěsu, připomínajícího dlouhý tunel, vytáhli nejprve sedmimetrový trup, pak i dvě 7,5metrová křídla a výškovku bezmotorového letadla DG 100.

Za 55 let bezmotorového létání má starší z nich na kontě množství trofejí, Slovensko reprezentoval i na mistrovství světa. Nalétal 3 tisíce hodin a více než 100 tisíc kilometrů. Jeho specialitou je Afrika. Se synem si v obrovských výškách zalétal v Namibii a Jihoafrické republice. Do Namibie se v prosinci chystá znovu. František Sobek (70) z Bardejova strávil v kokpitu větroně plné čtyři měsíce svého života.

Příprava větroně DG 100 na let na letišti v Ražňanech

Rozžhavené letiště

Německý 230kilogramový kluzák, vyrobený v roce 1977 s maximální rychlostí 260 kilometrů za hodinu, montují a dávají dohromady pomocí několika speciálních přípravků. Pomáhám jim přidržovat křídla. Aby vše do sebe pěkně zapadlo, posouváme a popotahujeme jednotlivé části větroně tam a zpět nebo do boků s přesností na milimetry.

Za necelou hodinu je kluzák připraven k letu. První zářijový den je ještě vždy pořádné horko, teplota v okolí se šplhá k třicítce a na obloze není vidět ani mráček. Nepříliš ideální podmínky pro bezmotorový let.

Sobekovi zapojují letadlo za své auto speciálním táhlem. Sedáme do dodávky a odtahujeme jej na zelenou startovací plochu. Když se vrátíme k hangáru, vytahujeme z haly i dvousedadlový, o dost mohutnější, český větroň Blaník. Na startovní plochu ho za naší asistence odtáhne traktor.

Před hangárem současně startuje pilot ve starším českém motorovém létajícím stroji Z-526, aby nás roztáhl v takzvaném „aerovleku“. František Sobek již sedí ve svém DG, lano za motorákem se pomalu napíná a za chvíli je již pilot s kluzákem nahoře nad námi. Vzduch houstne a slunce hřeje.

Kluzák je připravený na start

S padákem připevněným na zádech a stehnech si sadám do Blaníku, za jeho syna, také pilota Josefa. Nejprve nevíme, jak se zapíná můj padák. Pak se nedá zaklapnout kryt kabiny. Podaří se nám to až na potřetí. Provozovatel letiště, který nám tu se vším pomáhá, je dost nervózní.

Letoun 526 se hned vrací, aby roztáhl i nás. Když zapnu video na mobilu, jsme již téměř ve vzduchu. Než vzlétneme, dost to smýká a hází, trochu kolotoč, naštěstí výšky snáším dobře. I když mám žaludek až někde v krku, vzrušení a adrenalin jsou mnohem intenzivnější než fyzický diskomfort.

Při létání kluzákem prostě nemáte opravnou šanci. Žádný manévr se nedá zopakovat. Je to bez šance napravit fatální chybu. A o to je to létání hezčí.

Bez mraků nad námi je v kokpitu pekelné horko. Ve vleku stoupáme téměř do kilometrové výšky. Pod námi je Sabinov, v dálce Branisko, na opačné straně na kopci hrad Velký Šariš. Pilot se odpojí po třinácti minutách. Kroužíme a snažíme se najít stoupavý proud, ale marně. Nikde ani ťuk.

Vypnu video, konečně se uvolním a začínám si užívat let. Přemýšlím, jaké to může být v šestikilometrové výšce v Africe. Dnes se stoupat nebude, po půlhodině už klesáme na přistání.

Let v českém dvojmístném větroni Blaník

Letadla nestárnou

„Na létání potřebujete pouze odvahu, základní výcvik a lékařskou prohlídku. Věkem to omezeno není. Pokud vám to čas, zdraví a samozřejmě finance dovolí, létat může každý,“ říká František Sobek, povoláním elektrotechnik, který momentálně létá za Aeroklub Sabinov s domovským letištěm v Ražňanech.