Příběh bývalého Stalinova památníku v sobě nese tajemství, vzpouru i smrt. Jaká je historie i budoucnost tohoto místa?
Pod pražským kyvadlem se hromadí lidi. Skoro by se zdálo, že jde o klasické nedělní odpoledne, kdy tu mladí skejtují jako obvykle, něco je ale jinak. „SAVE STALIN PLAZA – PETICE ZDE“ píše se na kartonové ceduli, která tu nikdy předtím nebyla.
Stojí u ní hlouček zájemců a podepisuje se. Prostor, kde stojí ikonický metronom a kde se schází subkultura pražských skejťáků, je ohraničen policejní páskou. „Nepovolaným vstup zakázán.“
Je to jen několik dní, co oblast bývalého Stalinova památníku město uzavřelo. Podle odborného posudku je stavba nezpůsobilá k dalšímu provozu a nebezpečná všem, kdo se nachází v její bezprostřední blízkosti. Konstrukce má být v havarijním stavu, je přetížená a oslabená korozí a zatékáním.
Kyvadlo, metronom, Stalin nebo také „Stáčko“ je oblíbeným místem nejen pro skejťáky. V posledních několika letech se stalo důležitým místem pro setkávání, pořádání koncertů a různých promítání. Svobodná zóna pro svobodné lidi a téměř poslední oáza klidu jen pár minut od centra zamořeného turismem.
O budoucnosti místa se ale diskutuje. V poslední době se totiž množí hlasy, které požadují, aby se stavba, která je vidět až ze Staroměstského náměstí, stala prostorem pro nové muzeum totality. Výrazný podstavec pro někdejší sousoší by však měl podle petice zůstat tím, čím je dnes – symbolem svobody, mládí a spojování alternativních subkultur. Tedy kontrastem svého původního účelu, památníku totalitní zrůdy Josifa V. Stalina.
Historie památníku je děsivá a fascinující zároveň. Sahá k poválečnému období, kdy se do Československa dostala sovětská armáda a nastoupila komunistická diktatura. Té tehdy velel Josif V. Stalin – krutý diktátor, který nechal zabít, vyhladovět nebo zemřít v gulagu několik milionů lidí.
Tehdejší společnost na něj ale nahlížela jinak, protože musela.
Podle propracované poválečné ideologie mělo jít o osvoboditele a otce národů. Za komunistické éry byl takový kult osobnosti pro posílení moci důležitý; i proto se státníci snažili ze všech sil potlačovat jakékoli formy náboženství a „boha“ utvořit pro společnost z jednotlivých vůdců, kteří v té době působili na vrcholu komunistické pyramidy.
A právě pro tento účel mj. nechávali stavět monstrózní sochy a památníky, které jejich velikost znásobovaly. Působivé, mohutné, ale z dnešního pohledu hodně děsivé.
Právě tak vznikl nápad na stavbu Stalinova památníku v Praze. V roce 1949, kdy politici vyhlásili veřejnou soutěž na výběr nejlepšího projektu, měl Stalin oslavit sedmdesátiny. Pomník musel být impozantní, monumentální, to aby nesmrtelně znázornil rozměr velkého vůdce. Na ceně takové stavby téměř nezáleželo.
Soutěž tehdy měla značně neujasněné a uspěchané podmínky, i tak se v prosinci u příležitosti oslav Stalinových narozenin shromáždilo 54 návrhů, z nichž vyhrála skupina se sochařem Otakarem Švecem, který si vzal na starost podobu sousoší s manžely–architekty Jiřím Štursou a jeho manželkou Vlastou Štursovou, kteří vymysleli uspořádání okolí sochy.
Sousoší dominoval v čele stojící Stalin, za kterým se řadily postavy zástupců sovětského lidu po levé ruce a zástupci československého lidu po pravé ruce. Tvořili je dělníci, rolníci, vojáci a novátoři.
Podoba celého památníku podléhala přísným pravidlům, při kterých nesměly návrhy Stalinovu vážnost a velikost nijak umenšovat. Důležitý byl výraz sochy, její vznešenost, ale i volba materiálu – památník tu měl být „na věčné časy“ a jakékoli větší opravy by byly ideologicky nedůstojné. V okolí památníku se počítalo s úchvatnými vojenskými přehlídkami a početnými pochody. Jako odměnu za vítězný návrh dostali autoři 200 tisíc Kčs.
Základní kámen ještě ten měsíc poklepal Klement Gottwald (zajímavostí je, že na zcela jiném místě, než ve skutečnosti památník nakonec vyrostl). Mohlo se začít.
Jenže se nezačínalo. Političtí představitelé museli najít peníze, které by nákladný projekt zasponzorovaly, vznikaly navíc problémy s volbou materiálu a odsouhlasením všech postupů.
Papírové a schvalovací práce na projektu působily zmateně, chyběla jasná koncepce, o té politici rozhodovali na jednotlivých schůzích. Jako by už tyto prvotní komplikace symbolizovaly budoucí osud celého projektu.
Ani po roce od položení základního kamene stavba nezačala. Původní termín přestal být realistický a výbor začal na architekta tlačit. Chtěli, aby pracoval rychleji a nabídli mu pomoc dalších sochařů. Stavbu chtěli dokončenou do konce roku 1952, ale s hlavními projektanty ani neuzavřeli korektní smlouvy.
Na návrhu si navíc našli další zásadní chybu – Stalin se politickým hlavám zdál příliš málo zveličen oproti ostatním postavám a je nutné ho na soše více zvýraznit. Architekt Švec neměl na výběr. Bylo nutné dílo přizpůsobit ideologii.
