33 dní na vozíčku mi poskytlo zajímavou zkušenost, spoustu překážek a taky zamyšlení nad stávajícím životem.
Na konci července jsem si zlomil nohu. Bylo to bolestivé. Ve dvě ráno na pohotovost, kde po rentgenu zněl lékařský posudek takto: zlomený nárt. I když mi v ordinaci dali berle, nechtěl jsem na ně přistoupit.
Zkusil jsem zdánlivě pohodlnější variantu – invalidní vozík. S ním jsem sice neměl taky žádné zkušenosti, ale teoreticky by to mohlo být jednodušší, myslel jsem si. Zároveň by to mohl být zajímavé, zkusit si něco, co je pro mě tak vzdálené a neznámé.
Objednal jsem si proto na internetu za 600 korun na měsíc pronájem vozíčku, abych si zkusil, jaké je to, pohybovat se na něm dlouhých 33 dní. Vozíčkáři to nemají jednoduché, to dá rozum. Podle odhadů je jich v České republice zhruba 12 až 15 tisíc, přesná čísla bohužel nejsou známa. Ale nikdy bych si nemyslel, že pro mě tato zkušenost bude tak moc nová a obtížná.
Pojďme na samotný začátek – na konec července, kdy se mi stala nepříjemná nehoda, která mě dostala hodně daleko za hranici komfortní zóny.
První den
Vozíček jsem si pronajal od jedné pražské firmy. Šlo o základní model bez nějakých zásadních vylepšení, ale na pohyb po bytě a venku by měl stačit. Mají mi ho přivézt zítra. Zatím jen posedávám, ležím, dostat se z gauče na záchod trvá hrozně dlouho.
Jsem extrémně závislý na pomoci své přítelkyně, i když se mi s tím samozřejmě nechce příliš smiřovat. Nedokážu si představit, jak bych jenom o berlích mohl sám přepravovat jídlo a pití – přenést z jedné místnosti do druhé skleničku vody je najednou problém.
Mám obrovské štěstí, které si uvědomuji až dnes: můj byt je v přízemí, takže mě naštěstí příliš nelimituje možnost vyjít si volně ven.
Druhý den
Dostávám vozík. Myslel jsem, že teprve teď mi konečně začíná život, a jezdit mi po prvním seznámením se s vozíčkem vlastně i dost šlo, ale pak jsem chtěl vyjet na ulici.
Jak už jsem zmiňoval, můj byt v přízemí je výhoda, ale teprve až když jsem na vozíčku reálně vyjel, tak jsem zjistil, že kousek za dveřmi je schod, kterého jsem si předtím nevšiml. Zvednout nohu a vkročit na něj bylo předtím tak jednoduché, že pro mě tento schod absolutně neexistoval, nyní je to problém, přes který se nemohu dostat dál.
Vyjet na malý schůdek znamená „vyskočit“ na zadní. Dokonce i přejet práh vyžaduje dovednost, nad kterou bych se nikdy předtím nezamýšlel. Poprvé na vozíčku si říkám o pomoc. Venku prší, podkluzují mi madla. Jet po chodníku je hodně těžké. Nikdy předtím jsem si ani ve snu nepředstavil, kolik kopečků a schůdků od mého bydliště to je na stanici metra.
Třetí den
Vstát, dojet si na záchod, umýt se, připravit a sníst snídani, osprchovat se. Ranní úkony na pár minut se stávají neuvěřitelně komplikovanými. Schválně jsem si to měřil – jenom taková malichernost jako odskočit si na malou trvá najednou několikanásobně déle. Na vozíčku mi podle stopek ukazuje včetně umytí rukou 4,5 minuty, běžně mi tento úkon trvá 1,5 minuty.
Je to začátek a časem to dopiluju, říkám si. Ale to netuším, že ty nejhorší věci mě teprve čekají.
Dnes mám před sebou první větší výjezd – na promítání do jednoho pražského kina. Dostat se k tramvajové zastávce, chůzí běžně vzdálené zhruba tři minuty, teď trvá více než sedm minut.
Na zastávce mi řidič po zmáčknutí speciálního modrého tlačítka přichází spustit rampu. Lidé v tramvaji zvláštně pokukují – i když se tváří, že ne, tak já cítím, že se pozornost upíná na mě.
Člověk si na to prý zvykne, zní od lidí v diskuzích, které si cestou tramvají pročítám. S čím je ale někdy komplikované se smířit i po letech, je fakt, že si člověk prostě připadá závislý na ostatních. Věřím, že se jednou dokážu pohybovat tramvají sám, ale cítím se slabý. Sledovat celý svět z nižší úrovně hlavy je prostě zvláštní.
Při pohybu po městě sleduji každý centimetr bariéry a analyzuju, jak danou nástrahu obejít. Okraj silnice se stává obřím nebezpečím, každý obrubník jen těžce překonatelnou bariérou. Tak to na mě působí.
Do kina se, i přestože má schody, dostávám přes zdviž, pokud chci na toaletu nebo bar, tak si okolí všímá mého hadicapu a jsou ochotni nabídnout mi pomoc. To velmi oceňuji, vlastně jsem překvapený, jak vstřícný přístup mají. Vlastně je to hrozně důležité, nebát se komunikovat a prostě se zeptat.
Kamarádi a hlavně pak přítelkyně mi velmi pomáhá a já se často stydím jí o pomoct říkat, i když mě ubezpečuje, že je to v pořádku. Ta komunikace má tedy dvě roviny, a další – tentokrát psychickou – bariéru na obou stranách.
Čtvrtý den
Chodit na návštěvy je další bariéra. Návštěva, pokud je v patře, musí mít výtah a i tak se nesmím zdržet déle než do půlnoci, protože noční spoje městské hromadné dopravy, které jsem byl zvyklý používat dříve, nejsou plně bezbariérové. Bary, hospody a kavárny už vůbec nic, s těmi jsem se rozloučil. Snad časem.
A vyjet ven sám? Zkusím to.
