U šálku dobrého čaje jsme si popovídali s nejvýraznější českou make-up artistkou.
Make-up artistka a fotografka Koki je jednou z nejpopulárnějších umělkyň na našem území. Už řadu let si úspěšně rozšiřuje fanouškovskou základnu, která ji sleduje hlavně na Instagramu, kde má už 44 tisíc followerů. Její práci lze snadno rozpoznat. Líčí i slovenskou zpěvačku Daru Rolins nebo Emmu Smetanu.
Kromě vizuálního umění lehce koketuje i s herectvím a do budoucna by chtěla zabrousit i do hudební branže. Sešli jsme se s ní v jejím bytě na Smíchově, kde ochotně zapózovala našemu fotografovi Filipu Porebovi a popovídala si s námi o tom, jak se vyrovnává se slávou, proč tak často střídá barvu svých vlasů, ale také o tom, koho považuje za vizuálně nejzajímavějšího Čecha a co si myslí o nahotě.
Považuješ se za influencerku?
Ano!
Proč?
Protože to říkají ostatní. Ale já v tomhle žiji už od svých 14 let, kdy jsem přišla do školy nějak oblečená a lidi druhý den přišli v tom samém stylu. Nepřijde mi to jako nějaká velká životní změna.
Pamatuješ si, kdy sis poprvé rozhodla obarvit vlasy?
Bylo mi asi 12 let a měla jsem vši a napadlo to mojí mámu. Ta se rozhodla, že mě obarví na zrzavo, takže za to vlastně ani nemůžu já. Ale ne, já jsem to chtěla, přišlo mi to super. První věc, která napadla mě samotnou, bylo hodně se ostříhat a obarvit úplně na bílo. To byla taková opravdu první velká změna.
Co všechno obnáší tvoje práce?
Nejvíc dělám make-up. Dělám své fotografické projekty, psychologické portréty, různě se scházím se zajímavými lidmi, pracuji s nimi, nějak je rozvíjím. Potom dělám Instagram, spolupráce, občas jsem tváří něčeho.
Která část tvé práce tě baví nejvíc?
Mě baví, jak se to prolíná, že nedělám pořád jednu věc. Kdybych dělala jednu věc dokolečka, tak mi z toho hrábne. To, co dělám, je hodně proměnlivě a různorodé, jsem pořád s jinými lidmi.
Podle jakého klíče vybíráš instagramové spolupráce?
Já se asi u 90 % spoluprací radím s mojí manažerkou. Prochází to filtrem a odmítáme spolupráce, které nesedí do konceptu, nebo jsou prostě divné.
Odmítla bys nalíčit někoho, kdo je ti nesympatický?
Asi ne, já to beru jako práci.
Je v Česku škola, na které lze studovat tvůj obor?
Jo, ale jsou to spíš jen kurzy.
Co jsi tedy vystudovala?
Studovala jsem fotografii. Předtím jsem byla na klasickém gymplu zaměřeném na biologii.
A proč jsi nezůstala u fotografie?
Já u fotografie zůstala, ale to, co fotím, není úplně časopisová fotka, která by se tady dala prodávat, takže to jen není zdroj peněz. Jinak fotím pořád to, co mě baví.
Jak se vyrovnáváš se slávou?
O mně se šuškalo už na škole. Chodila jsem po chodbě a takové ty hloučky na mě koukaly a říkaly si: „Ježiš, ona sem chodí Kokina. Co to má dneska na sobě.“ Teď už je to spíš o tom, že jsou lidé více drzí a jsou schopní za mnou přijít a říct si o fotku, i když jsem třeba na večeři s přítelem. Ale jinak mě to moc netrápí. Jako malá jsem o tom vždycky snila. Líbí se mi to. Hodně jsem googlila fotky celebrit. Takové ty, kde jsou zachycené v divných polohách. Líbilo se mi, že je někdo pro někoho tak zajímavá osoba. Vždycky mě to fascinovalo.
Ten Instagram si pěstuješ, protože ti jde o byznys, nebo protože tě těší, že tě lidé znají?
Jsem vystudovaná fotografka. Udělat hezkou fotku je pro mě základ. Dělám to hlavně pro sebe, protože mě baví to prezentovat. To, že jsou z toho nějaké ohlasy, je skvělé a hrozně mě to těší. I to, že jsou klienti spokojení s nějakým vizuálem, je super věc.
Loni v dubnu jsi v rozhovoru pro Vnitroblock říkala, že se asi zkusíš přihlásit na DAMU a zkusíš si být zpěvačkou. Klaplo to?
Ne, to jsem ještě neudělala. Těch věcí, které se mi za rok zrodí v hlavě je tolik, že když bych chtěla všechny realizovat, tak bych asi nic jiného nestíhala. Ale bavilo by mě to, přijde mi, že by mi to asi i šlo.
O zpěvu jsi už víckrát mluvila jako o něčem, co bys chtěla dělat, ale máš z toho respekt.
Protože je to obor, který v lidech vyvolává hodně silné emoce. Nebo tedy, měl by vyvolávat emoce. A já k hudbě takto přistupuji, hledám si věci, které mnou hýbou, můžu se s nimi ztotožnit. Takže bych chtěla dělat hudbu, která má nějakou hodnotu, myšlenku, message a to je těžké. Obzvlášť, když jsem nikdy žádnou hudbu nedělala. Hrozně mě nebaví takové ty věci, které dělají lidem ostatní a oni to jen zpívají. Nechtěla bych mít projekt, který mi někdo celý napíše.
Takže to vlastně máš dobře promyšlené.
Já to vlastně vím, co bych chtěla dělat, i vizuálně.
A žánr?
Žánrově by to byl mix. Vyrůstala jsem na elektru, hrozně dlouho jsem poslouchala indie a na party chodím na dubstepy nebo aktuální rapové věci. To mě baví, ale spíš naživo. Ale určitě bych chtěla udělat i nějakou mega popovou blbost. Nadsázku, která by byla hrozně jednoduchá.
Tys také chtěla být herečkou, pokud vím.
Ano, ale jako malá, to byl takový můj dětský sen. Chtěla jsem být herečka a hrát takové ty šílené role, ale to je v Česku šíleně těžké. Hrála jsem jen milenku Davidu Krausovi v Ženách v běhu, ale to je asi dvouminutová role na začátku filmu. Až se někdo ozve, tak třeba začnu hrát, ale zatím to nemám v plánu.
REFRESHER dívka Eva Che je banánová ikona, která miluje opakování a surovost
23. července 2019 16:30
Hodně často střídáš barvu vlasů. Je to z toho důvodu, že tě ta barva už omrzí, nebo jde o reakci na životní situace?
Oboje. Je to strašně moc různorodé. Je to třeba to, co ze sebe chci zrovna vyjadřovat, nebo jak chci kombinovat barvy. Dělám to spontánně, nijak na to netlačím.
Už se k tobě někdy někdo choval nevhodně, protože vypadáš jinak, než je běžné?
Jo, občas se najdou lidi, kteří mají takový zvláštní vnímání z prvního dojmu. Třeba i na focení mají takové zvláštní řeči občas.
Která česká celebrita je podle tebe vizuálně nejzajímavější?
To je těžké. Abych byla zcela upřímná, tak mě vlastně v Čechách nikdo moc nebaví. A když už je to celebrita, tak už asi vůbec ne (smích). Ale baví mě někteří čeští módní návrháři. Tam je naděje, že to začne tlačit na společnost a věci se budou měnit.
Pro mě je třeba u osobnosti důležité, aby byla zajímavá, vkusná a ještě měla něco za. Pro mě to není zajímavé, když to není umělecké ztvárnění člověka. V cizině jsou celebrity, které mají svůj vizuál, má to neuvěřitelné symboliky, mají to propracované a má to hlavu a patu. Až tě překvapí, co za tím vším mají. V Česku je v tom málo hloubky.
Ale Ben Cristovao mě baví. A vlastně i Calin je super. Ben je pro mě ukázka toho, jak by se to mělo odvíjet. Z ženských je to třeba Barbora Poláková a taky Katarzia, ale u ní to není tak moc, že by mě to chytalo.
A když se podíváme za hranice, tak kdo tě hodně chytá?
Už dlouhá léta mám v sobě zakořeněnou FKA twigs. Krutá je taky Brooke Candy. Jsou to různé make-up artistiky, které dělají neuvěřitelné vizuály. Ale hrozně ráda mám třeba i Yellawolfa v celém jeho pojetí. Dělá kvalitní hudbu, má super styl a příběh.
V rozhovoru pro OneTV jsi říkala, že bys nejraději chodila nahá. Nadejde podle tebe někdy den, kdy se budeš moci po Praze procházet nahá a všem to bude jedno?
Já si myslím, že se toho ještě nedožiji. Chodím na nuda pláže a do sauny a na takováhle místa. Ale po Praze nevím. Lidi berou nahotu ze strašně moc různých aspektů, někdo ji bere jako sexuální symbol, někdo jako formu, lidskou hmotu. Spoustu lidí to pohoršuje.
Jak to bereš ty?
Já nahotu beru jako formu. Mám tělo, jsem jak zvířátko, proč bych tedy nemohla chodit nahá. Bylo by cool, kdyby člověk mohl dělat co chce i v tomhle. Jde o toleranci, ale zase to nechci nikam tlačit.
Existuje něco jako Oscar pro make-up artisty?
Jsou různá ocenění i soutěže, je jich spousta. Ale já po nich ani moc netoužím. Vyhrála jsem jednu prestižní soutěž, ale nijak po tom nepátrám. Můj cíl není mít ocenění. Dělám to tak, aby to bylo co nejlepší a je mi jedno, jestli za mnou přijde celebrita nebo někdo jiný.
Co ti ve tvé práci dělá největší radost?
Když je ten člověk spokojený, když se mu ten vizuál líbí a ještě zároveň mám volnost a je to kreativní. To je asi nejvíc pro mě.
A té volnosti míváš hodně?
Vlastně jo, mívám. Hodně se mi lidi ozvýají, že chtějí, abych jim nalíčila velký projekt. Teď třeba jsme dělaly obrovský projekt s Lucií Robinson, co bude vystavený v Mánesu a měla jsem tam absolutní volnost. Vodila mi modely a já jsem po nich mohla dělat, co chci.
Proč ses rozhodla vydat svůj vlastní merch?
Ono to nebylo tak, že bych chtěla merch. Mně se jen líbí to slovo. Spíš to byla taková nadsázka, že mám trička a můj brand se bude jmenovat Koki Merch, protože mi přišlo skvělé, že všichni blogeři, rapeři, zpěváci mají svůj merch. Vzniklo to jako zpracování mých myšlenek a věcí, které jsem zažívala, nebo i dělala. Chtěla jsem, aby lidi nosili můj art, moje myšlenky. Ta první trička byla hlavně pro ženský, pro ženskou sílu, aby se neměnily.
Sledují tě hlavně ženy?
Jo. Mám 80 % žen. Přítel si ze mě dělal srandu, abych si udělala soft porn účet. Tak možná v budoucnu bude nějaký zamčený účet pro pány (smích). Ale ne, já jsem si Instagram nebudovala jako projekt, který bych si vytvořila a naplánovala si, na koho cílit. Já jsem vyrostla na sociálních sítích a vždy mě spíš víc sledovaly ženy, tak to vzniklo takhle přirozeně.
Myslíš si, že by se měli i muži líčit?
Mně je to úplně jedno, můj bývalý přítel se líčil. Dělal si černé stíny. Vůbec to neřeším. Myslím si, že už to není společenský nepřijatelné. Možná někde na vsi v Česku je to náročný. Ale myslím si, že když je kluk nalíčený v centru Prahy, tak se to dá.
Proč se ty sama líčíš?
Začínalo to v pubertě, kdy jsem jednu dobu byla grunge, jednu dobu pin-upka a to ten make-up perfektně podtrhuje. Může pomoct doladění stylu. Zároveň mě strašně moc baví ta proměnlivost, kdy lidé díky make-upu mohou být dost tvární. Je to taková hra.
Jdeš někdy ven nenalíčená?
Jo, taky. Chodím. Většinou o víkendech jsem nenalíčená. Ale baví mě to, takže se často nalíčím jen kvůli tomu, že se chci novými produkty namalovat, vyzkoušet je.
Když někoho jdeš líčit, máš vždy dopředu připravený koncept, nebo to spíš vymýšlíš až na místě?
Je to různé. Když je to složitý projekt, tak se nějaké moodboardy udělají, pak se dělají třeba i skicy a pak teprve se líčí. Někdy jsou volnější projekty, kdy přijdu a na místě se to dořeší. Je otázka, jak to preferuje fotograf, produkce nebo sám interperet, kterého třeba líčím. Ale když dělám já svoje projekty, tak nedělám vůbec nic dopředu, všechno dělám na místě, protože mě baví to tvoření, ta komunikace s tím člověkem až na místě.
Jak se ti pracovalo s Darou Rolins, Emmou Smetanou a Leošem Marešem?
Darča je už taková moje kámoška. S tou se vidím vždycky moc ráda. Vlastně už to není tak náročné, jako na začátku. Časem zjistíš, co ten člověk má rád za make-up, co na sobě preferuje a tak dále. Jsme na sebe už zvyklé.
S Emmou to mám tak, že si sedne, já ji namaluji a máme hotovo. Jen výjimečně chce něco jiného. Co se týče klipů, tak to se domlouváme, ale už se mi stalo, že mi řekla: „Nějak mě namaluj, ty to umíš tak, jak to mám ráda.“ Tam je velká důvěra, což je neuvěřitelné. Občas je to s ní složité, protože má trochu jinou povahu než třeba Darča, ale já jsem na ní úplně zvyklá, takže tam taky není problém.
Leoš, to je takový specifický člověk. S ním to byla prdel. Ale já s ním nedělám tak často, že bych mohla říct, že s ním mám nějaký vztah.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Životní volnost. Že nejsem na nikoho fixovaná, že kdybych se rozhodla, že dneska už nebudu nic dělat, tak nemusím vůbec nic dělat. To, že jsem pánem svého života, že můžu odmítnout a přijmout, co chci. Můžu dneska začít dělat něco jiného. To považuji za svůj největší osobní úspěch. Nikdo nade mnou nestojí a necepuje mě. Můžu se cepovat jenom sama.
Máš nějaký vzor?
Mám nějaký inspirace, různé make-up artisty. Nemám úplně vzory, pro mě bylo odmalička těžko pochopitelné, že někdo k někomu takhle vzhlíží. Ale baví mě umělci, malíři, filozofové. To jsou lidé, od nichž bych si mohla něco vzít.
Jaká barva je tvoje nejoblíbenější?
Všechny odstíny, které se přelévají od nejsvětlější růžové až do červené.
