Transsibiřská magistrála končí v důležitém městě, kam kdysi neměli přístup žádní cizinci (Část 2.)

V předchozí části jsme se po třech dnech dostali vlakem do Irkutska. Tak daleko od všeho, že nejbližším větším městem je už jen mongolský Ulánbátar. A co víc, venku je ještě poměrně sychravo. Kape, obloha je poseta hustými mraky a jen sem tam se objeví přímý sluneční svit. Na prozkoumání města máme k dispozici pouze jeden den.

Vycházím ven, ale od místních se s mými parťáky výrazně odlišujeme. Lidé nosí bundy, čepice a dlouhé kalhoty. My jsme nahození spíše do léta, jako bychom přijeli na Bajkal do dovolenkového resortu. A tak procházíme rozkopanými ulicemi. Nejsou pokryty pouze hlubokými výtluky, ale i chodníky jsou plné děr a louží. A to úplně všude. A co víc, i sem se dostal trend zakrývání polorozpadlých a opuštěných budov velkorozměrovými plakáty.

Doporučeno

Zdolali jsme přes 9 000 kilometrů dlouhou Transsibiřskou magistrálu, nejdelší železniční trať na Zemi (Část 1.) 8. listopadu 2019 10:09

Po cestě bočními uličkami směřujeme do centra. To tvoří velké a otevřené náměstí, v jehož středu se rozprostírá park, kde ještě ráno byla jakási slavnost. Je však odpoledne a po shromáždění téměř není stopy. Fotíme, ohlížíme se a kocháme se. Na jedné z největších budov v zorném poli přímo „svítí“ nápis „Banka SSSR“. Zcela zapadá do panoramatu města. To vypadá jako by se zaseklo na konci osmdesátých let. A právě proto má své jedinečné „sovětské kouzlo“ jako většina ruských měst.

Pohled na jednu z dominant náměstí – Banku Svazu sovětských socialistických republik

Když se blížíme k řece na severu, opět se nám potvrzuje jedna věc. A to fakt, že Rusové se o své památníky starají velmi dobře. Přestože je venku ošklivě, stojíme před věčným ohněm vyzdobeným nejrůznějšími kyticemi, nápisy a trikolórou. Dva pracovníci v tomto nečase upravují chodníky kolem. V pozadí jsou už jen schody a za nimi voda. Jako by to nestačilo, studený vítr nám ještě více ovívá naše chabě oděná těla a v dálce se blíží velký liják.

Naše cesta Transsibiřskou magistrálou pokračuje. V první části jsme psali o polovině trasy zvýrazněné červenou barvou. Nyní se budeme soustředit na modrou.

5. den – jízda kolem hlubokého a starého Bajkalu

„Tak a je to tady, druhá polovina cesty čeká na své zdolání!“ škodolibě připomínám mé partičce. Vstáváme těžko, je něco po sedmé a stále jsme rozladění. Všechny části těla mi dávají na známost, že se stále řídím středoevropským časem. A k tomu všemu začínám jaksi pokašlávat.