Přišli na svět, když se hroutil komunismus. Revoluční události znají pouze z vyprávění. Zatímco tehdejší třicátníci řečnili na tribunách, cinkali klíči a rozhodovali o osudu země, ti dnešní vítali mladou demokracii křikem novorozenců.
Přišli na svět přesně v den, kdy se v zemi po 40 letech hroutil komunismus. Události z listopadu 1989 znají pouze z vyprávění. Zatímco tehdejší třicátníci nadšeně řečnili na tribunách, cinkali klíči na náměstích a rozhodovali o dalším osudu země, ti dnešní vítali mladou demokracii křikem novorozenců.
V Refresheru jsme se rozhodli napsat sérii článků, které ti tuto významnou událost lépe přiblíží. Podíváme se ale také na nesvobodu, která revoluci předcházela, a na to, jak se společnost za 30. let změnila. Další články k výročí najdeš v tomto vlákně.
Sametové děti
Na Slovensku se 17. listopadu 1989 narodilo 204 dětí, více než polovina z nich byli chlapci. Dnes je dětem revoluce, narozeným do prvního dne svobody, třicet let.
Jejich matky prožívaly v té době chvíle plné bolesti, radosti, vzrušení i strachu. O revolučních událostech, o konci komunistického režimu se dozvídaly jen z rádií v nemocničních pokojích a od ošetřujícího personálu, sestřiček a doktorů.
Zprávy o náměstích plných protestujících lidí jim osobně přinášeli i manželé, když se přišli podívat na své novorozené děti. Většinou hrdí na to, že se jejich dcera nebo syn narodili v tak významný den.
Listopad 1989 v Košicích
Srovnávat dnešní třicátníky s třicetiletými, kteří v listopadu 1989 demonstrovali na náměstích, je téměř nemožné. O životě ve svobodě jsme si popovídali s dvěma mladými lidmi – Štefanem Šinaľem a Veronikou Koľvekovou.
Oba se narodili jen pár hodin předtím, než 17. listopadu 1989 v Praze, hlavním městě bývalé Československé socialistické republiky, začala sametová revoluce.
Veronika: Jaksi se to zvrtlo
Veronika Koľveková rozená Ruščáková, se narodila v Košicích 17. listopadu 1989 v 11:35. Vyrůstala v obci Trstené pri Hornáde. Vystudovala farmacii a dnes žijí s manželem v Košicích. Pátým rokem pracuje v lékárně.
„Narodila jsem se kolem oběda, asi proto mi tak chutná. Miluji dobré jídlo a ráda ho také připravuji,“ směje se při mé první otázce, zda si rodiče pamatují kdy přesně se narodila.
Dítě sametové revoluce – Veronika Koľveková
„V tento den se samozřejmě soustředila pozornost na mě, protože se mamka chystala na porod. Ale určitě vnímala i ruch, který byl kolem. Personál pacienty informoval, co se děje, že se lidé scházejí na náměstích, že se chystá převrat. Měla strach i o další tří sourozence, kteří byli doma. Určitě tam byla nejistota, co nastane,“ vzpomíná Veronika.
Můj dědeček nesouhlasil s režimem. Na výstrahu pro ostatní obyvatele obce mu zkonfiskovali majetek.
Veronika přežila v Trsteném krásné a bezstarostné dětství se třemi sourozenci. Říká, že měla všechno, co potřebovala.
„Jako takový nejmladší benjamínek jsem měla trochu více svobody, rodiče už nebyli tak přísní. To mi sourozenci občas připomínají,“ vzpomíná čerstvá třicátnice.
Jako dítěti jí pojem sametová revoluce neříkal nic. „Dnes tyto souvislosti chápu a vnímám jinak, rozumím o co vlastně šlo. Záměrem bylo dosáhnout lepšího života pro lidi, života bez útlaku, otevřít se světu. Dnes je to už díky médiím více v povědomí lidí, i těch mladších generací.“
Ptám se, zda si pamatuje, jak vnímali socialismus její rodiče před listopadem 1989 ve společném státě Čechů a Slováků. A jaký je její vztah k Česku, Čechům a českému jazyku.
„Mí rodiče přímo nezažili nějakou osobní nesvobodu nebo omezení. S odstupem času vnímají socialismus jako dobu, kde byly jisté mantinely, ale kde byly sociální jistoty. Lidé měli jistou práci a museli pracovat. Mohli si docela slušně našetřit, slušně žít. Měli vše, co bylo třeba, člověk se cítil bezpečně,“ říká Veronika.
Horší zkušenosti se socialismem měl její dědeček. „Nesouhlasil s režimem. Na výstrahu pro ostatní obyvatele obce mu zkonfiskovali majetek,“ vysvětluje.
Veronika s manželem. Je mou spřízněnou duší, říká.
„Pouto bude mezi námi a Čechy stále, vždyť nás spojuje společná historie. Ve světě nenajdeme státy, které by si byly blíž. Česko a čeština jsou blízké i mně osobně, jazyku dobře rozumím. Škoda že se mladším generacím toto propojení jaksi vzdaluje,“ říká Veronika.
„I když jsem teprve na začátku osobního i pracovního života a nemám zatím negativní zkušenost, myslím si, že dnešní mladí lidé žijí zcela bez zábran. Člověk se někdy bojí, aby mu doslova někde pod židlí něco nevybuchlo. Ve státě vzkvétá korupce a jeden skandál střídá druhý, vláda neřeší zásadní otázky,“ zamýšlí se mladá lékárnice nad dnešní situací.
„Co pro mě znamená svoboda? Možnost vystudovat to, co mě baví, možnost uplatnit se v tomto směru v práci. Že mohu vyjádřit svůj názor. Že nejsem jako žena utlačována, protože toto není všude samozřejmostí. Také to, že mohu vycestovat do jiných zemí bez omezení. Že mohu být s rodinou, svými přáteli. že můžu jít svobodně například do kina. Vím, že i dnes je ještě mnoho zemí, kde by za takovou svobodu lidé dali všechno.”
Svoboda je i to, že mohu vycestovat do jiných zemí bez omezení.
A jak se dívá na výsledek listopadových událostí dcera sametové revoluce po třiceti letech?
„Záměr lídrů byl dobrý a jasný. Osvobodit se, vybudovat demokracii. Ale ono se to jaksi celé zvrtlo. Myslím že takového výsledku, jaký je dnes, lídři určitě dosáhnout neplánovali. Korupce, skandály, kam jsme se to dostali – znějí slova známé nadčasové písničky, které bohužel platí i dnes,“ smutně parafrázuje Veronika.
„I přílišná demokracie škodí. Pokud se vše dovolí a zločin, nesprávné jednání se nepotrestá v počátku, těžko to už zastavit. Demokracie neznamená, že si každý může dělat, co se mu zachce. Možná musí přijít další ‚něžná‘...“ dodává.
Štefan: Otec musel chodit do kostela jinam
Štefan Šinaľ se narodil v nemocnici v Bardějově také 17. listopadu 1989, v 11:00 – půl hodiny před Veronikou. O 700 kilometrů dál – v okolí pražské studentské čtvrti Albertov – se v té době už začínaly rozmisťovat desítky policejních aut – takzvaných „antonů“. V pohotovosti již byly stovky policistů. Všechny bezpečnostní složky bývalého režimu čekaly, co se bude dít.
Pražští studenti v ten den utíkali z přednášek, chystali se na odpolední demonstraci a pochod městem. Na prostěradla malovali hesla, tiskli a šířili po Praze letáky. Vyzývali, aby si všichni přinesli s sebou květiny. Chtěli je položit k původnímu cíli pochodu – místu, kde byl před 50 lety, 28. října 1939, nacisty zastřelen student Jan Opletal, když jako student protestoval proti německé okupaci.
Studenty v Praze brutálně zbili ozbrojenci komunistické státní policie
Národní třída. 17. listopad 1989
Listopadový den D nakonec skončí úplně jinak. O osm hodin později se patnáctitisícový průvod studentů snažil dostat z Albertova přes Vyšehrad po nábřeží Vltavy přes Národní třídu až na Václavské náměstí.
Aby jim v tom zabránili, na Národní třídě studenty obušky brutálně zbili ozbrojení příslušníci komunistické státní bezpečnosti, chráněni štíty a bílými helmami. Revoluce právě začala.
Mí rodiče nejvíce trpěli pro svobodu vyznání. V naší obci byli estébáci. Sledovali, kdo chodí do kostela, donášeli na lidi.
Števo vyrůstal v šarišské obci Bartošovce u Bardějove, ve městě chodil na průmyslovku. V Košicích vystudoval Vysokou školu bezpečnostního managementu. Dnes žije s přítelkyní v Bratislavě. Pracuje jako dispečer.
„Můj otec se revoluce na Bardějovském náměstí aktivně zúčastnil. Říkal mi, že náměstí bylo plné lidí, kteří protestovali proti tehdejšímu režimu. Rodiče mi samozřejmě o tom, co se v tento den dělo, povídali, ale vůbec jsem tomu nerozuměl,“ shrnuje vzpomínky rodičů z tohoto období.
Štefan Šinaľ oslavuje narozeniny spolu se sametovou revolucí. 17. listopadu.
„Na základní škole mi učitelka vždy říkala, že tento den byl velmi důležitý. Postupem času jsem si více a více začal uvědomovat, co se vlastně stalo. Dnes vnímám tento den jako významný, protože jsme se osvobodili od sovětského diktátu a vlády jedné strany. Začala se budovat demokracie a otevřely se hranice. Pro Slováky se otevřely dosud netušené možnosti.
Myslím, že moji rodiče v bývalém režimu nejvíce trpěli pro svobodu vyznání. V naší obci byli estébáci. Sledovali, kdo chodí do kostela, donášeli na lidi a dělali jim proto nepříjemnosti. Otec mi říkal, že musel kvůli jednomu estébákovi chodit do kostela jinam,“ vypráví o rodinných traumatech Štefan.
„Slovo svoboda pro mě znamená svobodně cestovat a svobodně se rozhodovat, kam půjdu a co budu dělat. A jestli si pamatuji na bývalý stát Čechů a Slováků? Moc ne. V Bratislavě ale pracuji v české firmě, takže každý den hodně komunikuji i s českými kolegy. Celkově mám k Česku a Čechům velmi pozitivní vztah. Nemám problém se s nimi dorozumět,“ vysvětluje.
V Bratislavě plánuje zůstat a postupně se usadit. Zatím žije s přítelkyní v pronájmu. Pokud by měl porovnat život lidí v Bratislavě a na východě, je to podle něj velký rozdíl.
„Myslím si, že lidé v Bratislavě jsou nějak tak lepší, spokojenější. My východňané jsme velmi hrdí a více si závidíme. V Bratislavě je to otevřenější, lidé to vůbec neřeší, nejsou tak frustrovaní jako na východě,“ říká Števo.
Štefan pracuje a žije a přítelkyní v Bratislavě. Na východě té práce moc není, říká
A pokud ano, je úplně jinak ohodnocena.
„Úspěchem Slovenska po revolucí je, že můžeme svobodně cestovat, svobodně se vyjadřovat, máme svobodu vyznání, což se před listopadem 1989 nedalo. Ale po tom všem, co za poslední dva roky vyplulo na povrch, moc spokojený s politickou situací nejsem,“ hodnotí stav země po třiceti letech demokracie.
Největším problémem je podle něj nerovnováha a nepoměr mezi bohatou a chudou vrstvou lidí.
„Střední třída se pomalu vytrácí, a to je špatně. Chybí zde vyváženost, aby lidé byli spokojenější, hlavně tady na východě jsou jen bohatí a chudí lidé,“ dodává Štefan Šinaľ.
