Je to rok od vyklízení squatu Klinika. Zatímco jedna strana tvrdí, že Praha podobné místo potřebuje, druzí jsou zase názoru, že na cizí pozemek se nevstupuje. Čím vlastně byla Klinika? A kolik je v hlavním městě neobydlených domů?
Leden 2019, Jeseniova ulice v Praze. Před nápadně ozdobenou budovou se už od rána srocují aktivisté, kolemjdoucí i novináři. Dnes je den, kdy do budovy bývalé plicní kliniky v 10 hodin dopoledne vnikne exekutor a započne s exekucí. Jednalo se totiž o objekt, kde několik let působilo Autonomní centrum Klinika.
Členové Kliniky byli pro jednu skupinu obyvatel obyčejnými squattery, kteří obydlili cizí majetek, pro jejich podporovatele však byli těmi, kdo čtvrť obohacoval zajímavými akcemi, přednáškami, kurzy i promítáním. Pomáhal a upozorňoval na problémy dnešní společnosti.
Zároveň Klinika poukazovala na to, jak stát hospodaří se svým majetkem, ale rozvířila i diskuze, zda bychom měli vyvlastňovat chátrající budovy, nebo to nechat na zodpovědnosti majitele. Pojďme se podívat na to, čím vlastně byla Klinika.
Symboly svobody
V roce 2014 obsadila a uklidila starou, tehdy pět let nevyužívanou budovu na pražském Žižkově parta lidí z iniciativy Klinika. Vznik tohoto prostoru byl reakcí nejen na samotné chátrání původní budovy, ale také na úbytek pražských nekomerčních prostor s větším smysluplným přesahem.
„Státní aparát a jeho represivní složky svým chováním dokazují, že je to pro ně aktivita nebezpečná, protože otevírá prostor ke skutečné alternativě k dnešní kultuře a společenskému životu. Pro nás je to naopak aktivita nezbytná a potřebná,“ psala iniciativa v době svého vzniku.
„Díky Klinice se potkala spousta lidí, vytvořila se spousta nových sociálních vztahů, přátelství, narodilo se pár dětí a ukázalo se, že jiný svět, založený na solidaritě a vzájemné pomoci, takový který se nepodřizuje diktátu peněz, zisku a soutěžení, může fungovat,“ zavzpomínal pro REFRESHER člen kolektivu Arnošt Novák.
Autoři myšlenky se odkazovali k někdejšímu squatu Ladronka. Tuto chátrající usedlost na Praze 6 osídlili anarchisté již v roce 1993. Z opuštěného domu se stal unikátní prostor pro alternativní umělce a aktivitu nezávislou na penězích.
Její zakladatelé Ladronku vyklidili, ustanovili jasná pravidla, jak se v komunitě chovat, o budovu se starali a brzy se z ní stalo plnohodnotné centrum undergroundové kultury, kde prostor dostávali umělci i politicky angažovaní jedinci. Vytvořili unikátní autonomní centrum nezávislé na sponzoringu, dotacích ani grantech.
Skončili po sedmi letech, kdy je z objektu vyhnali policisté.
„Ladronka měla kouzlo sama o sobě. Byla to krásná budova na krásném místě uprostřed parku. To, že jsme tam mohli rozjet další aktivity, nám umožnila shoda okolností. V té době ale byla společnost mnohem svobodnější,“ řekl ještě před vznikem Kliniky v rozhovoru pro Radio Wave Novák, jenž v prvním squatu také působil.
Squatting bývá u nás i ve světě vnímán rozporuplně. Zabrání cizího pozemku je z hlediska tuzemského zákona vnímáno jako trestný čin a další evropské země ke squaterství přistupují podobně.
Příkladem odlišného přístupu k věci je však Velká Británie, kde po deseti letech nepřerušeného obydlení lze nerezidenční objekt „vysquattovat“. Úřady jednoduše po této době zkontaktují majitele a ten má 65 dnů na to, aby podal námitku – jinak o budovu přijde. Británie tímto způsobem bojuje s vlastníky, kteří se o své objekty nestarají.
Na druhou stranu – za osidlování bytových domů tam squaterům hrozí šestiměsíční vězení.
Klinika žije
Stát i široká veřejnost jsou velmi citliví na soukromé vlastnictví. Kritici vytýkají, že i když se majitel o svůj majetek nestará a nechává ho chátrat, tak je prostě stále jeho vlastníkem a je jen a jen v jeho kompetenci, jak s ním naloží.
„Squatteři se prostě domnívají, že stát se svým majetkem nenakládá tak, jak by s ním podle nich měl nakládat. To je ale příliš chabý argument pro obsazení cizího majetku. (...) Jakékoliv ‚ušlechtilé’ myšlenky, ať už je jejich obsahem cokoliv, třeba provozování ‚autonomního centra’, nejsou a nemohou být nadřazeny právu druhého na jeho soukromý majetek,“ napsal po založení Kliniky ve svém komentáři na serveru ceska-justice.cz publicista Ondřej Fér.
Odpůrci se obávají, že pokud by stát jednou squatterům ustoupil a obsazení opuštěné budovy toleroval, tak tím otevře dveře dalším podobným skupinám i takovým, které by už nechtěly okolí kulturně rozvíjet. Obavy nejvíc vzbuzuje to, že by se ze squattingu měla stát norma.
Kauza okolo Kliniky tak byla na světě a na svou reakci nenechala dlouho čekat.
„Zástupci úřadu, který budovu ve vlastnictví státu nechal pět let prázdnou, však s iniciativou odmítají jednat a lidem uklízejícím budovu dali tři dny na její opuštění. Posléze tuto lhůtu zkrátili a trvají na tom, aby budova byla ve středu ve 12 hodin opět prázdná,“ píše se na webu squat.net.
Obsazení Kliniky bylo podle aktivistů zahájením diskuze, k čemu by se budova vlastněná státem měla využít. „Je s podivem, že náhle tak razantně jedná a chce mít budovu opět prázdnou, případně z veřejných zdrojů platit hlídání bezpečnostní agenturou,“ řekl tehdy Novák.
O bývalou plicní kliniku, která před příchodem kolektivu Klinika sloužila lidem bez domova nebo narkomanům, najednou projevili politici mimořádný zájem. Konkrétní nápad, co v budově nacházející se v lukrativní části hlavního města vybudovat, však nepřinesli.
Stát tak na aktivisty po několika dnech od vyklizení Kliniky alespoň poslal těžkooděnce, kteří přítomné vyvedli. Některé násilím. Začalo martyrium vyjednávání, demonstrací, diskuzí a slibů. Na vhodnější využití úředníci stále nepřišli a tak stát s kolektivem Klinika uzavřel jednoletou smlouvou o provozování samosprávného sociálního centra.
Útok molotovem kvůli pomoci uprchlíkům
Od března členové Kliniky začali každodenně vytvářet program. Přes nejrůznější kurzy, promítání, přednášky, vaření a hraní her tu vznikl prostor i na školku. Zázemí tu našel každý, kdo se podřídil jednoduchým pravidlům.
Zapojila se i do tradiční sousedské slavnosti Zažít město jinak. Vypadalo to, jako by s Klinikou vlastně začali sympatizovat i politici, protože komplex opravdu přinesl kýžené smysluplné využití.
Dobrovolníci z Kliniky pomáhali i jinde – když na přelomu srpna a září 2015 vrcholila uprchlická krize, jako první vyhlásili sbírku a lidem v zahraničí pomáhali, jak to šlo. Názory na migrační politiku v této době razantně polarizovaly celou společnost. Ten politik, který by Kliniku nadále podporoval, by byl s touto pomocí spojován a mnohým z nich by to mohlo uškodit. Začali proto couvat.
Aktivisté se tímto postojem navíc stali terčem nejrůznějších útoků radikálních nacionalistů. Útočili nejdříve slovně. Aktivisty v lepším případě nazývali „smažkami“, jejich činnost podrývali. U nadávek ale nezůstalo.
Během jedné z demonstrací proti islámu útočníci nejdříve napadli tyčemi své názorové oponenty, následně se vydali k budově Kliniky a do její výlohy vhodili zápalnou lahev. Požár se podařilo hasičům uhasit během několika minut, přesto šlo o jasný vzkaz, od kterého se distancovali i politici.
„Násilí je v demokracii nepřijatelné. Odsuzuji žhářský útok na sociální centrum Klinika a pevně věřím, že policie brzy vypátrá jeho pachatele," prohlásil tehdejší premiér Bohuslav Sobotka.
Vyjádřila se tehdy i pražská primátorka Adriana Krnáčová. „Hodit zapálenou láhev do objektu, kde žijí lidé, nemůže udělat normální člověk, ale zlá a zbabělá kreatura. Praha je otevřené, mezinárodní město, které nesnese podlé projevy rasové, národnostní a náboženské nesnášenlivosti,“ řekla.
Policie však pachatele žhářského útoku nikdy nevypátrala a vyšetřování o rok později odložila.
Byť Klinika se státem a rozhodnutími politiků a úřadů většinou jen zápolila, těšila se i podpoře některých z nich. Do jejich prostor se podíval i Andrej Babiš. Rok se totiž s rokem sešel a Klinice vypršela smlouva, kterou uzavřela se státem.
„Babiš přijíždí na Kliniku. Slibuje jednání o Klinice. Odjíždí za starostkou Prahy 3 Hujovou a co slíbil, odvolává,“ informuje Klinika.
Z kliniky dům dětí a ordinace
I když Kliniku ocenila i Nadace Charty 77, smlouva se státem jí nikdy nebyla prodloužena. Podle úřadů to prý již nebylo možné. Nepomohl ani fakt, že se do ulic vydaly na dvě tisícovky lidí, aby ji podpořily, ani to, že Klinika chtěla zaručit rekonstrukci budovy za to, že ji bude moci mít v nájmu.
Když aktivisté odmítli budovu opustit, počínaje březnem jim začala nabíhat pokuta ve výši 1000 Kč za den. Ve svých aktivitách však skupina nepolevovala, i když jí to odpůrci nijak neulehčovali. Na linku 158 například nahlašovali, že je v budově bomba, a tak musela být evakuována.
Stav přetrvával až do ledna 2019. Tady se dostáváme na začátek našeho příběhu. Majitel budovy, Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), se totiž s aktivisty nechtěl dát bavit a dal jim ultimátum. Požádal exekutora, aby budovu vyklidil kvůli svému záměru celý objekt zrekonstruovat.
Všichni členové Kliniky nakonec po několika dnech budovu opustili.
„Klinika nezanikla, ale byla zničena státem, který se řídí jako firma,“ okomentoval zánik Kliniky Arnošt Novák. Kolektiv podle něj v současnosti nefunguje jako v dobách autonomního centra.
„Není prostor, kde dělat věci. Část lidí pokračuje v různých dalších aktivitách a část řeší represe, ve kterých stát proti nám pokračuje. Jsou to soudní procesy, kdy po nás stát vymáhá až tři a půl milionu za užívání budovy,“ vysvětluje.
Budova je nyní obklíčena velkým plechovým plotem a chráněna ostnatým drátem. Zakousl se do ní bagr a postupně ji strhává k zemi.
„Stavba postupuje přesně podle projektu, který spočívá v kompletní rekonstrukci budovy. Z objektu bude po potřebném vyčištění a provedení bouracích prací využita prakticky pouze hrubá stavba se stávajícím nosným systémem,“ odpověděla na dotaz REFRESHERu mluvčí tisková mluvčí Nela Friebová.
Pomocí příček mají vzniknout „nové dispozice, osadí se nová okna a dveře. Současně se vybuduje bezbariérový přístup do budovy i v jejím interiéru, a to pomocí osobního výtahu. Součástí stavebních prací bude také nástavba v severní části podkroví, nová střecha a fasáda.“
Celková cena prací vyjde na 48 milionů korun, dokončení rekonstrukce se předpokládá v prosinci příštího roku.
„Bude sloužit jako ordinace praktických lékařů a také jako působiště Domu dětí a mládeže v Praze 3 – Ulita. Jejich cílem je v místě vybudovat Středisko techniky zaměřené nejen na odborné kroužky (modeláři, robotika) a kurzy, ale i na programy pro školy nebo akce pro veřejnost,“ vysvětluje Friebová.
„Zbývající část pak bude sloužit SŽDC jako administrativní objekt s kancelářemi. Z nevyhovujících provizorních prostor se do nově zrekonstruované budovy přestěhuje část pracovníků SŽDC,“ dodává.
Boj pokračuje?
Co bude s Klinikou dál? Vyklizení Kliniky exekutor vyčíslil na 1,6 milionu korun. Skládali se nejen členové, ale i podporovatelé Kliniky a podle Nováka se ji již podařilo zaplatit. „Exekuci jsme splatili právě díky neuvěřitelné vlně solidarity a podpory. Nicméně výši považujeme za nezákonnou a odvolali jsme se k Ústavnímu soudu,“ říká.
Potýkají se i s dalším problémem. „Stát po nás vymáhá až tři a půl milionu za užívání budovy, kterou sám nechal více než pět let prázdnou chátrat,“ vysvětluje. Spolek prý momentálně i po roce hledá nové prostory a v aktivitě chce pokračovat.
„Hledáme legální cestou prostory, kde by mohly aktivity, které se provozovaly v Autonomním sociálním centru, pokračovat. Protože důvody nepominuly. Naopak, nájmy jdou stále nahoru a život v Praze je čím dál dražší a diktát zisku a peněz stále urputnější,“ stěžuje si Arnošt Novák. Důvody pro existenci takových míst podle něj ještě zesílily.
„A zároveň se zhoršily. Pronajmout si prostor, kde by se daly dělat nekomerční aktivity a kde by se mohli lidé potkávat, aniž by přepočítávali peníze, se stává sci-fi. Proto by měly mnohem podpůrnější roly hrát veřejné instituce, což se bohužel neděje a také ony řídí stát jako firmu,“ upozorňuje. Bez tlaku a protestů od občanských iniciativ to podle něj nepůjde.
Autonomní prostor jako byla Klinika podle něj citelně chybí. „Začínáme se ve větší míře snažit něco vytvořit. Řada lidí nám říkala: proč to nezkusíte legální cestou, vždyť to jde. Tak jsme si řekli: dobrá zkusíme to legální cestou a uvidíme.“ Je to prý však těžké. „Skrze squatting, když jsme strčili nohu do dveří, jsme si vybojovali úžasných téměř pět let. Když jsme hodní, tak nám najednou přestávají zvedat telefony, odepisovat na maily a protože nezlobíme, tak už pro ty, co slibovali jednání, nejsme téma.“
Klinika může vzbuzovat emoce. A vzbuzuje. Najde se mnoho těch, kterým budou její aktivity navždy trnem v oku, i těch, kteří ji i přes neexistující prostor nadále podporují.
Nedá se jí ale upřít to, že upozornila hned na několik celospolečenských problémů. Ať už se to týká bydlení, prázdných domů, zvyšujícího se nájemného, nakládání se státním majetkem, vytlačování kulturních, politických a sociálních aktivit a mnoho dalšího.
„Říká se myšlenku nevyklidíš, ale ta myšlenka potřebuje těla a ty těla potřebují prostor, kde se potkávat, a ten prostor, či spíše takové prostory chybí. Stále platí, že každé město potřebuje svoje Kliniky, solidární místa, kde se mohou lidé potkávat a sami se organizovat penězům a zisku navzdory. Solidarita a vzájemná pomoc po Klinice už pro nás nejsou velké prázdné pojmy,“ uzavírá Arnošt Novák.
