Dabing, Mafia, Vietcong a challenge. To všechno v sobě obsahuje umělecké jméno Petra Esterky. Youtubera, který se propil ke slávě z pohodlí domova.
Youtuberů je plná Praha. A když ne Praha, tak její okolí, popřípadě další velká města. Není divu, velká města nabízí lepší podmínky, stabilní internet a spoustu podobně smýšlejících lidí. Pokud se tedy například ty zabýváš videotvorbou, kterou prezentuješ na zmíněném portále, a pocházíš odjinud než z krajského města, určitě jsi už přemýšlel o tom, že se staneš takzvanou naplaveninou a změníš adresu.
Proto je poměrně ojedinělým úkazem, aby člověk, který, aniž by vystoupil z komfortní zóny vesnice či malého města, získal obrovskou popularitu a neztratil přitom tvář. A takovým přesně Petangames je. Svůj kanál založil před osmi lety a v říjnu minulého roku dosáhl půl milionu odběratelů. Dneska už takový milník nezní úplně zajímavě, kdyby ho nedosáhl introvertní člověk z jihu Moravy, kterým ve skutečnosti je.
V čem je tedy kouzlo takového kluka? Hraje počítačové hry a rád si přihne. Navíc mluví slováckým nářečím, které jeho internetovým výstupům dodávají šmrnc. Avšak pozor, i přes jeho úspěchy byste u něj hvězdné manýry hledali těžko. Je prostě autentický a k jeho autentičnosti navíc přispívá i jeho kolega STN_videos, se kterým sdílí malé studio v Hodoníně. REFRESHER se proto do rodiště T. G. Masaryka vydal, aby zjistil, jestli je za jeho výkonem i něco jiného než vodka, víno a zpěv.
-
Kolik vydělá jedno reakční video;
-
proč netočí víc mini filmů;
-
jak začala jeho spolupráce s STN videos;
-
proč se nepřestěhoval z východu Moravy do většího města;
-
jestli má problém s alkoholem;
-
z jakého důvodu dělá většinu grafické a editorské práce sám;
-
co nemá rád na akcích pro youtubery;
-
jak se může z introverta stát bavič statisíců lidí
-
jaký problém měl v jeho studiu Psycho Rhyme.
Sledoval jsem váš stream a podle všeho držíš suchý únor. To musí být pro tebe poměrně bolestivé a taky dost neobvyklé, ne?
Bolestivější spíš bylo, když jsem jel ten klasický chlastací režim. Protože se mi už dělalo často zle. Budil jsem se třikrát do noci, tak jsem si řekl stop. Musím to trochu omezit. A suchý únor byla taková dobrá příležitost, jak s tím začít. Takže, až skončí únor, tak nehodlám ten alkohol tolik hrotit. Dřív to bylo klidně i třikrát do týdne. A to je, v mém věku, docela dost. Už mi není 18, tak si říkám, že to trošku utlumím.
A to si během streamů zahrajete počítačovou hru, nebo si s fanoušky povídáte a u toho pijete?
Je to spíš taková talk-show. Když si zapneme nějaké hry, tak většinou nejsou nějak těžké na pochopení. Jde o to, aby to hlavně pobavilo diváky. Třeba simulátor vaření a takové blbosti. Nejsem člověk, který by točil třeba třicet dílů letsplaye (z angl. let's play (pojď hrát), v dnešní době značí průchod hráče počítačovou hrou, který je zaznamenán a prezentován na internetu, nejčastěji video na YouTube, pozn. red.) na nějakého Zaklínače. Spíš hraju takové jednohubky, které dokážou spíš pobavit.
Ti odběratelé, to se dneska už nehrotí. Dřív, v tom roce 2012, se to hrotilo strašně. Když jsem začínal, tak málokdo měl tisíc odběratelů. A ten, kdo jo, tak byl strašný král.
Streamy ti s tím alkoholem dávají asi zabrat víc.
Na streamech chlastáme, když přijde nějaký donate, příspěvek, odběr. Tím se lidem chceme odvděčit. Někdy jsme se jim ale odvděčovali až moc. Za každých 40 korun jsme si dávali panáka vodky. A za dvě hodiny na streamu tě to úplně sejme. Tohle jsme dřív dělali každou středu, že jo. Někdy i v neděli. Plus do toho točím videa, při kterých si taky trošku přihnu. Nedělá to extra dobrotu.
Streaming ale není tím hlavním, co děláš. Představil bys svůj YouTube kanál?
(smích) Můj youtubový kanál, doslova kanál, řekl bych, je místo, kde si mohou lidi odpočinout, zasmát se a odbourat stres. Nesnažím se být youtuberem, který by děti vychovával, od toho jsou spíš rodiče. U mě se spíš pobaví. Dost se tam při natáčení her pije alkohol. Také dělám reakce, převážně na cringe (angl. krčit se, ve slangovém užití znázorňuje reakci (úšklebek, přikrčení), kterou člověk provede při trapné situaci, pozn. red.) videa na Tik Toku.
Sem tam se tam objeví i nějaký mini film, ale to tak jednou do roka či dvou. Má to totiž malou sledovanost a sežere to spoustu času. Je lepší natočit reakci, která má vysokou sledovanost, vydělá třeba 8 až 10 tisíc za video. Příjem mám potom docela dobrý, když se sečte Youtube, Twitch a provize z vína a merche. Když vydám film, tak na tom pracujeme měsíc nebo dva a vydělá to mnohonásobně méně. Moc se nevyplácí do toho investovat čas.
Kanál vznikl 2. 2. 2012, takže je to 8 let, co existuje účet petangames. To není ale první účet, na kterém jsi byl aktivní, že?
Začínal jsem na kanálu petanbikes. Název získal od mého kola, jelikož jsem jezdil na freestyle BMX. To jsem ještě býval docela sportovec, teďka už to tak není. Nahrával jsem na něj různá bike videa a posléze i scooter videa, protože jsem přesedlal na koloběžku. Taky jsem tam uploadoval své písničky, občas se tam nějaká objeví i dneska. Plus parodické dabingy, od kterých jsem se vlastně odrazil. Díky nim jsem získal nějaké fanoušky, kteří se potom přesunuli na nynější kanál čistě pro herní videa. Velká část z nich mě podporuje dodnes.
V říjnu jsi překročil hranici 500 000 odběratelů. Jaký je to pocit?
Ty to víš, ty vole, v říjnu! No já jsem i zapomněl, kdy to bylo. Ti odběratelé, to se dneska už nehrotí. Dřív, v tom roce 2012, se to hrotilo strašně. Když jsem začínal, tak málokdo měl tisíc odběratelů. A ten, kdo jo, tak byl strašný král. Já jsem toho tehdy dosáhl někdy v létě, zhruba půl roku od začátku druhého kanálu. Patřičně jsem to oslavil. Snažil jsem se vyexovat dětský šampus, ale začalo to, bohužel, strašně pěnit. Tak jsem to vzdal. (smích)
Dnes se na odběratele nebere ohled, protože můžeš vytvořit virální video, které bude mít přes noc, dejme tomu, 200 tisíc zhlédnutí a dostaneš se na první místo v trendech, i když máš úplně prázdný kanál bez odběrů. Takže je to sice hezké číslo, ten půlmilion, ale že bych to nějak prožíval...
To si právě říkám, že je v tom ten milion.
Je to taková meta.
Takže jste to tentokrát neslavili.
Dali jsme si panáčka na tom našem živém vysílání. Chtěl jsem natočit i speciál, ale z toho nějak sešlo. Problém byl v tom, že jsem svůj největší top natočil za 300 tisíc, kde jsem vlastně spojil všechny své typy videí, které jsem natáčel, dohromady. To si myslím, že už nepřekonám. Takže se mi nechce do ničeho dalšího.
V čem tkví tvůj úspěch?
Ty jo, to se musíš ptát fanoušků. (smích)
Jasně. Ale ty se nějak prezentuješ. Ptám se na to, co je podle tebe klíčem toho úspěchu.
Postava Peťana není vymyšlená nebo vykonstruovaná ve smyslu, že bych při zakládání kanálu seděl po večerech pod lampičkou a vymýšlel, jak se budu chovat a prezentovat. Všechno to bylo přirozeně. A jednoho dne jsem si řekl, že bych mohl, vzhledem k tomu, že už jsem docela kalil, si u dokončování letsplay série na hru Resident Evil 5 ji trochu zpříjemnit a rozveselit, a začal jsem u toho popíjet. Už ani nevím, co to bylo. A tam jsem zjistil, že mě to baví víc. Od té doby jsem tak trošku popíjel u každého dalšího videa.
Když se vrátíme na úplný začátek, vysvětlíš, co bylo impulsem, který tě dostal k videotvorbě?
Já jsem tehdy viděl Pár pařmenů, předabovaný film Pán prstenů. A to mě inspirovalo k tomu, že bych mohl taky zkusit něco nadabovat. Začal jsem to nahrávat na YouTube a mí spolužáci si to mezi sebou začali sdílet. Možná jsme si to tehdy posílali ještě přes ICQ. Nutno podotknout, že jsem byl třídním šaškem a často se mi stávalo, že jsem, třeba i omylem, řekl nějakou sr*čku a celá třída se smála. I když jsem je třeba pobavit ani nechtěl. S tím, jak to začali sledovat lidi z celé republiky, tomu začaly narůstat views.
Jak jsem se dostal k těm letsplayům? Možná mě na to přivedl kamarád. Jednou jsem se k němu večer stavil, protože chtěl být letsplayerem, ale neuměl ovládat jeden postprodukční program a chtěl s ním poradit. Trošku jsem se mu tehdy za rožkem smál, protože se pořád překoktával. Potom to vydal a já jsem si řekl, že bych to mohl taky zkusit. Měl jsem výhodu v tom, že dabingová fanouškovská základna už o mně věděla. Na fanpage s pár tisíci lidmi jsem sdílel svůj nový kanál a automaticky na něm začaly nabíhat odběry. Aniž bych tam měl nějaké video.
Kdy přišlo to rozhodnutí, že se staneš tehdy ještě letsplayerem na plný úvazek?
To šlo samo. Já jsem skončil školu, vyučil jsem se truhlářem. Otec mě poté začal vést k tomu, že bych s ním měl začít jezdit po stavbách a pomáhat mu s prací se dřevem. Mě to ale táhlo k té videotvorbě, protože jsem už od malička chtěl videokameru a natáčet filmy. S točením na YouTube jsem nakonec pokračoval a začaly mi chodit první výplaty. Nejprve to byly třeba dva, tři tisíce. S narůstajícími zhlédnutími to pak bylo třeba deset tisíc. Šlo to tak nějak přirozeně, nebylo to ze dne na den.
Jinak já ničeho moc nelituju. Mé natáčení spočívalo v tom, že jsem se nalámal jak z*rd a to, co jsem natočil, jsem zjistil až druhý den, kdy jsem se s bolavou hlavou probudil.
Na kanále jsem nezažil nějaký boom; nějaké video, které by mě vystřelilo do vesmíru. To byl taky podle mě důvod, proč jsem se z té slávy nepřipos*al. Někdo se stane slavným přes noc, například řetízek v hrníčku, a může mu z toho m*dnout. Já jsem šel postupně. U mě ta výplata postupně narůstala až do momentu, kdy jsem si řekl, že to budu dělat fulltime.
Jak těžké bylo na začátku získat partnerství?
Hodně těžké, protože YouTube byl tehdy postaven tak, že v něm byl jistý design. Když jsi měl partnerství, tak sis mohl svůj kanál upravit dle libosti. Dát si tam odkazy na Facebook a další stránky. Vždy bylo vidět, že ty jsi partner a jiný je zase obyčejný smrtelník. Asi půl roku jsem se o to snažil. Dvě partnerské sítě mě tehdy odmítly, jelikož jsem byl podle nich moc malý. Až potom, někdy na konci roku 2012, jsem to partnerství získal.
Tlačil jsi svůj kanál v začátcích reklamou? Myslím tím, jestli sis ji třeba neplatil nebo ses třeba neptal kamarádů, jestli tě nebudou sdílet?
Vůbec. To se mi úplně hnusí, takové socanství. Třeba, i když streamujeme na Twitchi, tak nám někdo začne spamovat do komentářů či pod videa na YouTube, a to já jsem nikdy nedělal. Komentoval jsem lidem nějaká videa, ale abych tam vypisoval, aby se lidi na mě podívali, to ne. Pamatuju si, že například Adam Jícha, dnes už teda Roth Wellden, byl jeden z prvních větších youtuberů, co si mě tehdy všimli. Ale žádná placená reklama ani nikdy nic takového, rostlo to přirozeně.
Petangames, Roth Wellden a STN_videos v akci (zleva)
Která videa bys označil jako svá přelomová?
Myslím, že série s challengemi. Výzvami, v nichž se ke mně přifařil můj kolega STN (Petr Purmenský alias STN videos, raper a youtuber, pozn. red.). To bylo tehdy tak, že on byl taková podržkamera, když jsme natáčeli videa ještě s mými tehdejšími kolegy. Následně mi psal, abychom spolu taky něco natočili. Říkal mi, že chce taky nějaký fame, nebo něco takového. (smích) Byl nadšený pro to, abychom spáchali nějakou p*čovinku.
My se známe už od základky, protože jsme ze stejné vesnice, kde se zná každý s každým. Jsme taky skoro stejně staří, i když on je o dva roky starší. Dělali jsme spolu hudbu. První video, které jsme natočili, se jmenovalo Hádej, kdo jsem. Dáš si na čelo cedulku a musíš hádat, jestli na ní máš napsáno, že jsi například Jaromír Jágr nebo Karel Gott. Já jsem se tehdy strašně bál. Upřímně se mi do těch videí moc nechtělo, protože mé obecenstvo bylo zvyklé na mé předešlé kolegy. Když se tam objevil někdo jiný, tak to začali negativně komentovat. Mě to potom s*alo.
U STNa se to ale nestalo. Tak jsme pokračovali dalšími výzvami a sérií Peťajny, což jsou vlastně Viney (Vine byla mobilní aplikace Twitteru, na které se daly stříhat videa. Výstupy měly šest sekund, obvykle se zde vydávaly vtipné scénky, pozn. red). Zaměřovali jsme se na nějaké story ze života. Spálí se ti jídlo, jdeš někam pozdě, špatné známky na vysvědčení... Tam začaly nabíhat ty desetitisíce, statisíce zhlédnutí přes noc.
Která svá videa máš nejraději a která bys nejraději smazal? Z těch, která jsi ještě nesmazal z různých důvodů.
Existuje pár videí, která jsem skryl. Ještě z dětského pokojíčku, které jsem točil v roce 2012. Jinak já ničeho moc nelituju. Mé natáčení spočívalo v tom, že jsem se nalámal jak z*rd a to, co jsem natočil, jsem zjistil až druhý den, kdy jsem se s bolavou hlavou probudil. (smích) Ale fakt není extra nic, čeho bych litoval.
Na druhou stranu, já mám pocit, že jsi youtuber, který si chrání své soukromí. Proto, když jsem procházel tvá stará videa, tak mě překvapilo, že tam máš některá, co nesou opravdu osobní informace. Takže mi to přijde i poměrně odvážné, že nejsou skryta.
Podívej se, s těmi osobními věcmi. Kdo chce, tak si mou adresu najde. Kdo si adresu dohledá a není k*kot, tak tam zvonit nepůjde. Vím, že Peťan bydlí tady, jmenuje se tak a tak, mám o něm nějaké osobní informace, ale rozhodně mu nepůjdu řvat pod okno, aby vylezl ven a podepsal se mi. Což se jedno období stávalo. To byl ten největší hype Peťajnů, byli jsme u dětí v trendu. A ty děti chodívaly ke mně zvonit na barák, klidně třikrát, čtyřikrát denně, což se mi strašně nelíbilo. Zdůrazňoval jsem to ve videích.
Ono to, kde bydlím, je vidět i na starém kanále, protože jsem natáčel koloběžková a bmx videa. Točil jsem je, jak se říká, okolo komína. Takže je tam často vidět můj dům nebo ulice, odkud to místní poznají. Takže to asi nemá cenu nějak skrývat.
Aha.
Jednou se mi dokonce stalo, že jsem natáčel video ještě u sebe doma a nestíhal jsem. Hrotil jsem tehdy ještě rodiče; natáčel jsem, když byli třeba dvě hodiny na nákupu, protože jsem u toho hulákal. Nedokázal jsem točit, když byli rodiče doma. Já se dokážu odvázat jen když vím, že okolo nikdo není. Pak to teprve můžu roztočit.
No a do toho mi začaly zvonit ty děti. Byl jsem úplně vytočený, protože nepřestávaly. Řekl jsem si, že počkám, ale oni furt dokola zvonili. Někdy ten zvonek drželi i půl minuty! To už jsem vybuchl, otevřel dveře, poslal je do p*če, jako fakt na tvrdo. Chci natáčet v klidu, zařval jsem, zabouchl jsem a točil jsem dál. Nicméně jsem měl zkaženou náladu, takže video trošku ztratilo na kvalitě.
Nostalgické začátky
Najímal jsi někdy editora nebo grafika? Ať už se bavíme o ikonkách na Twichi nebo zpracování videí?
Grafika pouze na banner. Miniatury si dělám sám. Intra do videí mám některá svoje, některá od profesionálů.
Kde ses to naučil?
Přišel jsem na to klasicky přes tutoriály na YouTube. Různé efekty si dělám i sám, třeba VHS glitch přes starý kabel, se kterým při digitalizování záběrů různě kroutím. Tím vzniká autentický efekt, žádná umělá m*dka.
Ptám se, protože některé ty práce vypadají opravdu profi.
Já, když se snažím, tak to jako jde. (smích) Aktuální grafika je teda od grafika. No, a když mi někdo napíše email, že mi chce stříhat videa, tak to odmítám.
Proč?
Bojím se. Nechci svěřovat někomu, koho ani neznám, svůj materiál, který natočím. Může tam být dost přeřeků nebo nesmyslů, které by mohl do videa vložit a potom bych to uploadoval i s tím. Já jsem rád, když mám přehled o každé sekundě, která ve videu je. Navíc to pro mě není tak časově náročné. Já mám na přemýšlení nad novými nápady do videí nebo editaci celý den času dost. Plus se mi do toho nechce platit editor. Nepatřím zrovna mezi tu skupinu youtuberů, co si vozí p*del v autě za 3 megatrony.
Na akce jsme se vys*ali, protože tam s námi zacházeli jak s hadrem. Bylo to hrozné, málokterá akce byla dobře organizovaná.
Vyskytl se v během tvého youtubování moment, ve kterém jsi přemýšlel, že to ukončíš?
To je každý měsíc. (smích) Třeba tehdy, když čtu nějaké nesmysly, které lidi píšou do komentářů. Do toho mám třeba špatnou náladu, vyskočí mi povedený komentář a doj*be mi to den ještě víc. Následně s tím mobilem švihnu a říkám si, že na to s*ru a půjdu k lopatě. (smích) Takže často, ale potom se to uklidní a zase pohoda.
Byl tam nějaký opravdu kritický moment?
(smích) Zapálím to! Jakoby ne. Chovám opravdu velkou citovou vazbu hlavně k videím z roku 2012 a 13, ty začátky jsou nejkouzelnější. Dneska co? Máme vlastní studio, drahou techniku. Ale ten punk, kdy člověk neví, jak si má pořádně naostřit scénu a jak to má správně vypadat, má své kouzlo.
Natáčel jsem tehdy na telefon, kvalita byla otřesná. Dával jsem tam přes střihací program nějaké filtry, vypadalo to fakt hrozně. Kvalita zvuku byla taky na p*ču. Super to bylo ale v tom, že člověk neví, a lidem se to i přesto líbilo. Takže moje série z prvního a druhého dílu Mafie, to jsou pro mě nejvíc srdcové záležitosti, které mám stáhlé a zálohované v počítači i na cloudu. Nechci o ně přijít, kdyby se něco někdy na YouTube pos*ralo a smazalo mi z ničeho nic kanál.
Na které období v rámci celé své kreativní kariéry vzpomínáš jako na nejúspěšnější?
Právě ty začátky. Dětský pokojíček. My máme v domě dvě patra a ten dětský pokoj je nahoře. Pak jsem z něj vyrostl a přestěhoval jsem se do prvního patra, kde nikdo nebydlí. Tam začaly vznikat challenge. Čili období v těchto pokojíčcích.
Dřív jste jezdívali na YouTube akce. Proč jste vlastně přestali?
Protože to je strašný cringe. (smích) Na akce jsme se vys*ali, protože tam s námi zacházeli jak s hadrem. Bylo to hrozné, málokterá akce byla dobře organizovaná. My jsme tam třeba přijeli, oni pro nás neměli připravené ani stanoviště. Nám to někdy připadalo, že jsme ten sraz nakonec museli organizovat sami. Zmatek, stres, hluk... nedělalo mi to dobře.
Navíc, když si nalijeme čistého vína, můj content není úplně pro děti. Je tam hodně sprostých slov a dvojsmyslů, které malé dítě prostě nepochopí. A na těch akcích byly hlavně malé děti, které si často chodily pro fotku. Někdy ani nevěděly, kdo jsem. Jenom viděly, že se se mnou někdo fotí, tak si pro ten podpis a fotku přišly taky. Což mi přišlo dirty. Navíc ty akce samy umřely, dneska už existuje vlastně jen Utubering. A tam jsme nikdy nebyli.
Zacházeli tak pouze s vámi, nebo i s dalšími youtubery?
I s těmi ostatními. A ještě ohledně nich… My máme takový uzavřený kruh, co se týče toho, s kým spolupracujeme. Takže vystát tam některé další youtubery, kteří se na videu tváří, že jsou nejlepší kamarádi a v backstage se navzájem pomlouvají…
Byla to samá špína, někteří se fakt chovali jako kreténi. Když už, tak si uděláme vlastní sraz zdarma na parkovišti a organizujeme si to sami. Není tam žádný harmonogram, který se musí dodržovat. To se nám na akcích nelíbilo. Navíc jsme se tam vždycky ožrali a dělali kraviny, takže to taky nebylo úplně vhodné.
Cifrovali na pódiu…
Cifrovali na pódiu. No, to je přesně to, že jsme tehdy na to pódium vůbec nechtěli jít. My jsme někam přijeli a oni nám řekli, že bychom měli s něčím vystoupit. Nakonec jsme vystoupili nalámaní, bylo to asi pět minut dlouhé představení a nazdar. Poté jsme vyšli ven, přišli za námi starší fanoušci, dali jsme si pohárek a pohoda.
Za celou tu dobu, pokud se nemýlím, jste měli pouze jediného velkého sponzora. Čím to?
Je to tak. Chodím mi třeba pět mailů týdně ohledně obchodní spolupráce. Většinou to jsou propagace různých podvodných stránek. Dám příklad. Neznám název, ale reklamu pro ně točili ti nejvíc trash youtubeři v Čechách. Hodíš do toho nějaké peníze, jezdí ti tam ruleta. Všichni sponzorovaní tam samozřejmě vyhrávali Macy, iPhony, kamery a p*čoviny.
Chodí mi toho dost, ale 99 % z toho odmítám, protože to bývá něco, o čem diváci vědí, že to nepodporuju. Třeba nějaký typ hry, RPG. Zarytí fanoušci vědí, že bych to nikdy nehrál. Kdybych to najednou začal propagovat, i když třeba za 50 tisíc, tak oni budou vědět, že to je jen kvůli penězům a tudíž falešná reklama. Zatím jsme vzali jen víno, to je naše značka.
Když to tak poslouchám, tak jsi youtuber, který získává peníze hlavně od fanoušků. To je asi hodně ojedinělé. Dělat reklamu pouze firmě, jejíž činnosti opravdu věříš.
No, nejsme takové d*vky, že bychom vzali všechno. (smích) Samozřejmě byly nějaké spolupráce, ve kterých nám firmy pošlou pro fanoušky na stream například nějaké klávesnice nebo myši. My to na tom streamu klidně zmíníme.
S tím nemáme problém, protože příslušenství k počítači se hodí každému, takže s tím nemá problém absolutně nikdo. Navíc si fanoušci zasoutěží, mají z toho radost. Ale abych doporučoval nějakou s*ačku, o které nic nevím, nebo se ke mně vůbec nehodí, to odmítám.
Jak vlastně momentálně probíhá tvůj den? Liší se nějak od tvých začátků?
Jé. No, ze začátku, kolem roku 2012, jsem si ještě občas zajezdil na kole nebo koloběžce. Sportoval přes den, k večeru stíhal videa. Dneska můj den probíhá tak, že vstanu kolem desáté, dám si oběd a přes den edituju.
Večer si objednám pizzu, zajedu do studia, zavřu se tam a buď dám livestream nebo natočím video, které začnu stříhat přes noc a ráno ho dodělám. Je to takový kolotoč. Plus teď, jak mám tu ozdravnou kůru a omezil jsem alkohol, tak vezmu kolo, a jedu se projet někam za vesnici.
Takže sportuješ.
Sportuju, ale už na kole neskáču. Vezmu horské kolo, jedu někam k lesu, kde se nemusím bát, že tam na mě naskáče banda děcek a začne si mě fotit.
Každý den máš nějaký materiál, který můžeš editovat?
Dalo by se říct. Když mám teda dobrou náladu, protože musí být dobrá nálada, abych něco natočil. Někdy se stane, že video natočím, doma začnu stříhat a nakonec si řeknu, že je to na h*vno a smažu ho. Pak to natočím znovu nebo dám něco jiného. Ale dalo by se říct, že v tom YouTubu žiju osm let každý den.
Někdy je to samozřejmě i takové, že si říkám, že už jsem úplně vyhořel. Ale pak si sedneme ve studiu, dáme si pivko, vínko se STNem, a vymyslíme nějaký nový nesmysl. A zas se vrátí taková ta chuť tvořit.
Teď trošku k té vzdělávací stránce tvého povolání. Sleduji tě nějakou dobu a vím, že ses učil německy a že jsi skoro neuměl anglicky...
To nehraju, no, to neumím.
... což býval také často punchline tvých vtipů. V posledních letech ses ale enormně zlepšil. Platil sis doučování?
(smích) Nikdy. Jediný jazyk, který jsem se kdy v životě učil, tak byla němčina. Na základce a na učňáku. A stejně z té němčiny neumím nic. Mě úplně dokáže vytočit, jak mě některé weby přesměrují a hodí mi tam němčinu. Já pak tápu, abych našel proklik zpět na tu angličtinu. Nemyslím si, že umím extra anglicky, ale v momentě, kdy si z němčiny přepneš na angličtinu, tak je to pro tebe prakticky jako čeština. Německy neumím prachnic, možná Scheiße nebo Ich haiße Pétr.
Angličtinu jsem se naučil tak nějak přirozeně. Byl jsem i v Anglii, v roce 2013 v Brightonu. Tehdy jsem tam jezdil na skateparku na koloběžce. Byl jsem tam už v šest ráno, foukal vítr jak p*ča. Přijeli tam ještě nějací další tři kluci. Já jsem měl tehdy schválně na uších sluchátka a snažil jsem se, aby mě neoslovili. Vždycky se mě chtěli na něco zeptat, ale já jsem jim ujížděl. Když mě nakonec zastavili, tak jsem se s nimi rukama nohama domluvil. Odkud jsem, a podobně. Čili v zahraničí se nějak domluvím, ale není to nic extra.
Špatná angličtina ale není úplně nutně moje slabina, spíš je to plus. Hlavně, když je segmentem nějakého vtipu. Když jsem ožralý, tak tam nějaké slovo luštím, pak to špatně řeknu, zrýmuju to s českým slovem a lidi se tomu smějí. Vnímám to jako okořenění mého obsahu.
Zajímá mě tvůj pořad Drunk Talk. Ty si občas na kanál pozveš poměrně známé rapové osobnosti. Proč zrovna rapery?
Protože v roce 2006, ještě před YouTube a dabingem, mě lákal rap. Rap je můj hlavní žánr, poslouchám ho nejvíc. Někteří mladí rapeři má videa komentují, tak vím, že o mně vědí. Poznávají mě, aniž bych to tušil. Tak se za nimi stavím na koncert, na fotku, pokecat. Přestože vím, že ten pořad není nic světoborného, tak jej dělám rád. Vedeme zde rozhovor pod vlivem alkoholických nápojů.
Někdy se to ale přežene, kvůli čemuž epizoda ani nevyjde. Například ta poslední s Protivou. Dost se opil a po zhlédnutí finálního střihu rozhodl, že ten rozhovor ven nepůjde. Ale uvidíme, třeba ho natočíme někdy znovu.
Nenapadlo tě někdy, že bys dělal moderátora nebo pracoval v médiích?
Vůbec. Nedokázal bych mluvit někde živě před davem lidí. To mi dělalo problém i na těch akcích. Prostě ne. Dejte mi adekvátní plat k tomu, že nebudu na pódiu, maximálně se tam ukloním, pak se podepíšu a vyfotím. Stejně jsou to věci, které ty mladé fanoušky berou víc.
To je paradox pro youtubera, ne?
Jo. Já jsem dost uzavřený člověk, mám problém s komunikací. Ale jak říkám, když to chci fakt roztočit, tak většinou musím být připitý a sám. Respektive s kolegou STNem.
Hodně lidí se mě ptá, jak můžu být youtuber, když máš problém chodit mezi lidi. A já říkám, že vím, že mě lidi vidí, ale já je nevidím! Udělám to video, sestřihám ho, vyhodím ven ten vybroušený krystal a pokochejte se.
Takže ani stand-up comedy taky nepřichází v úvahu?
Taky ne. Vůbec. Žádné živé vystoupení. Já vím, že ten stream v highlightu sleduje třeba 2000 lidí, jako třeba naposledy s Ducklockem, ale ty nic nevidíš. Ty tu sedíš, máš tu tři kamarády, které dobře znáš. Víš, že je tam kamera, která tě snímá, ale nevidíš ty tváře a napjaté výrazy, které čekají na vtipnou hlášku. Ty jsi tady sám a nevnímáš to.
Hodně lidí se mě ptá, jak můžu být youtuber, když máš problém chodit mezi lidi. Vždyť ty videa vidí miliony lidí. A já říkám, že vím, že mě lidi vidí, ale já je nevidím! Udělám to video, sestřihám ho, vystřihnu přeřeky, ty nikdo nikdy neuslyší, vyhodím ven ten vybroušený krystal a pokochejte se.
Je to nějakou dobu, cos vydal poslední rapový track. Pokračuješ v tom ještě?
Nic dopředu neplánuju. Spíš je to tak, že když mi přijde do hlavy nápad, nebo se stane nějaká situace, která mě naštve, rozesmutní či rozveselí, tak sednu za YouTube, koupím si instrumentál a všechno si selfmade nahraju. Klip mi natočí STN nebo někdo z kamarádů. Dělám to sám, jelikož mám rád ten přehled. Vím, jak chci, aby to znělo. Externě na mastering jsem to poslal tak dvakrát.
Písničku vydám tak dvakrát, třikrát do roka. Je to většinou o životě. A kdo mě chce poznat, tak doporučuju si naposlouchat písničky vydané od roku 2015, než se dívat na má youtuberská videa. Tam je póza pro pobavení lidí, v písničkách slyšíš víc z pravého Petra.
Když jsi studoval truhlařinu, dokážeš si představit, že by ses živil s dlátem v ruce?
Ne.
Dělal jsi kromě zmíněných výpomocí na střechách i něco jiného než videa?
Nic, k čemu potřebuješ zručnost. Já jsem prostě gramlavý k*kot. A i když jsem se na praxích opravdu snažil něco uřezat rovně, tak mi to nešlo. Já na to nemám na rozdíl od otce talent.
On tu práci dělá, dělá ji dobře, má pořád zakázky, každý den mu zvoní telefon. Já jsem se ale nepotatil. Od malička mě to táhlo k těm seriálům a filmům. První shows, které jsem se snažil dělat, jsem nahrál už na páskovou kazetu. V pokojíčku jsem vyprávěl vtipy. Nebo jsme třeba hrávali se spolužákem na PlayStationu, já jsem zapnul kazeťák a do toho jsme říkali nějaké blbosti. To nám bylo devět nebo deset let.
To z tebe, minimálně v Česku, dělá prvního letsplayera.
Tehdy jsme nemluvili přímo ke hře, spíš jen nesmysly do prázdna.
Což se úplně neliší od toho, co se při letsplayích vypouští dneska.
Jasně, no.
Proč jsi teda na tu truhlařinu šel?
Abych měl nějakou školu! (smích) Já jsem prostě tehdy nevěděl, co chci dělat. YouTube byl tehdy, když jsem chodil do deváté třídy, nerozvinutý. Byl rok 2008, nedalo se tam vydělávat. Chtěl jsem točit filmy, ale to se prostě nedostaneš někam do Hollywoodu. Tak jsem po vzoru svého otce, který je teda ale tesař, šel na truhlařinu. Mé psychice tehdy dost pomohlo, že tam se mnou šli i někteří spolužáci ze základky, protože ty první dny a týdny byly pro mě utrpení.
Vlastně celé ty tři roky byly takové menší utrpení. Většinu času jsem měl sluchátka v uších a poslouchal jsem písničky. S nikým jsem extra nekomunikoval. Byli tam třeba lidi, se kterými jsem za celé tři roky nepromluvil.
Jak jste se STNem v Hodoníně vnímáni ?
Hodně lidí nás tu poznává. Poprvé mě někdo poznal už v roce 2012, po půl roce natáčení na hodech. Tam za mnou doběhli první fanoušci, že se se mnou vyfotí a koupí mi panáka. Od té doby nás každý rok někdo poznával, funguje to tak doteď. Někdo nás zná a přizná to, někdo nás vidí a nepřipochč*je se. Ale že bychom tu měli nějaké hatery, se asi říct nedá.
Ptám se proto, jelikož v jednom videu videu se STN vyjádřil, že cituji: „Za to, co děláme, by nám nejradši rozbili držku.”
To bylo nejspíš v reakci na to cifrování v Ostravě. Je to totiž takový folklórní moravský tanec, který se tu bere dost vážně. Takže je možné, že kdyby to video viděl někdo z lidí, kteří se tomu věnují, tak by nám chtěli dát potom po rypáku.
Stalo se, že jsem se kvůli své tvorbě s někým na nějaké akci nepohodl. Já ale nejsem bitkař, takže to řeším tak, že odjedu do pr*ele. Nicméně někteří moji kamarádi po tom dotyčném tehdy skočili, jelikož měli vypito a pár nosů bylo rozbito.
Proč jste zůstali v malém městě na jihu Moravy? Neměli byste lepší možnosti ve větším městě?
Většina youtuberů, pokud chce příležitost, peníze a spolupráce, tak jdou do Prahy. Hned. Třeba v bytě spolu bydlí tři youtubeři, kteří tam natáčí celý den. Ale já nemám moc rád změny. Tady se navíc cítím jako doma.
U STNa by ani například nehrozilo, že by se do Prahy přestěhoval. On není fulltime youtuber. Chodí do práce, má tam dobrý pracovní post, který by nerad ztratil. On si tím pádem dělá v práci svoje a mně by se samotnému do Prahy nechtělo. Přestože tam teď, skrz ten Drunk Talk, mám známé. Já jsem takový uzavřený v tom svém světě a máloco nového si pustím k sobě.
Jasně.
Je mi jasné, že kdybych chtěl peníze, jedu do Prahy a každý den točím s někým jiným. Aby se dostali Pražáci k nám, musí sednout na vlak nebo do auta a jedou sem čtyři hodiny, což je problém. Z několika Drunk Talků už kvůli tomu sešlo.
Já bych se asi úplně nedokázal někde v pražském bytě odvázat. Při svých výstupech jsem docela hlučný, dělám u nich různé zhovadilosti. Je možné, že by mi to tam neprošlo a musel bych se často stěhovat. Tady máme studio tři roky a nebyl problém. Možná až na incident s Psycho Rhymem, který kouřil na zahradě trávu, a úřednice nad námi to cítily a přišly nás zdrbat.
Myslíš, že lidé v Čechách vnímají tvoji tvorbu jinak než na Moravě?
Jo, pro Čecháčky je to takové obohacení slovníku. Když řeknu třeba žufánek nebo štokrla. Zasmějou se nad moravským vidlákem. No a moravští vědí, jak to chodí. Dáme panáčka, vínečko a občas jsou i hrdí, že tu mají zástupce, který prorazil skrz Česko a Slovensko.
Ty a alkohol. Pokud si pamatuji správně, tak výrazy Peťan a flaška rumu byly vlastně synonyma. Nahrával jsi prakticky jenom opilý.
Jak kdy. Někdy je to tak víc, někdy míň. Jsou videa, u kterých chci být víc při smyslech, abych zformuloval nějakou myšlenku. Ale když točím něco, kde se chci odvázat, mít tam co nejvíc hlášek a nemusím nic vysvětlovat, tak to stoupá s těma promile. Teda aspoň si to myslím.
Nedá se to přehnat? Že by ses opil tak, že by to bylo spíš trapné?
To ne, ty videa střihám s čistou hlavou. Ale je pravda, že i když jsem ožralý, tak mám někdy v hlavě, že jsem řekl p*čovinu a vím, že to další den vystřihnu. Ovšem horší je to s live streamem, kdy to přeženeš nebo se nas*reš. Už několikrát jsme já nebo můj kolega neudrželi emoce na uzdě. Tím pádem se hned po skončení streamu maže záznam, ať to nejde vidět, a další týden děláme jakoby nic. (smích)
Musel jsi někdy kvůli tomu, že jsi byl známý tím, že piješ u videí, někdy svou opilost přehrávat?
Ne. Chápu, fanoušci mě vidí ve videích a většinou jsem v nich opilý. Takže když nahraju střízlivější video, je u něj hned tři sta komentářů, že jsem byl málo pod vlivem. Peťan je střízlivý, to je nesmysl, je jakýsi vyměněný. Což mě začíná sice trochu štvát, že mě vidí jen jako opilce, ale nikdy jsem nic nenahrával.
Maximálně, když natáčíme minifilm, ve kterém je scénář a mám tam hrát Peťana. V ten moment moc nepiju a ve scéně to přifilmuju. Ale určitě si do flašky od vodky neleju vodu, já bych to předstírat asi ani nedokázal.
Dřív jsme na streamu za vyšší příspěvky dělali pod vlivem kliky, kolotoče, točili jsme se na hlavách. Rozmlátili jsme si půlku studia za pár korun a to už dneska neděláme. S naším věkem se mění priority i postoje k různým prvkům našeho obsahu, které postupně měníme.
Když jsi dřív u natáčení pil víc, nepřistihl ses u toho, že bys ten alkohol nezvládal a měl s ním opravdu problém?
Ne. Ono, co se říká o alkoholicích, že se ráno vzbudí, klepou se, je jim špatně a aby se spravili, tak si musí dát panáka, tak to se mi nikdy nestalo. Takže si myslím, že problém s alkoholem nemám. Což nejspíš dokazuje i to, že jsem už asi potřetí vydržel suchý únor. Téměř třicet dní bez chlastu. A že bych se u toho nějak klepal? Ne. Spíš je mi líp.
Fanoušci si určitě všimli, že pomalu se svým parťákem STNem měníte postoj k alkoholu, který tedy hlavně tebe proslavil po celé republice a Slovensku. STN má dokonce pořad Míchanica, ve kterém míchá prazvláštní drinky. Čím to, že jste se tak posunuli? Život?
Stárneme. Dřív jsme na streamu za vyšší příspěvky dělali pod vlivem kliky, kolotoče, točili jsme se na hlavách. Rozmlátili jsme si půlku studia za pár korun a to už dneska neděláme. Na jednu stranu nám přijde škoda si to tady ničit, na druhou stranu nám to už přijde trapné. S naším věkem se mění priority i postoje k různým prvkům našeho obsahu, které postupně měníme.
Budeš hledat nějakou další signifikantní věc na sobě, která tě bude určovat? Myslím stejnou, jakou byl alkohol, ale méně závadnou?
Ten chlast tady bude furt. Hlavně to víno si ke mně přiřadili. Peťan rovná se víno Cigánek, sponzor pořadu. Nebudu hledat nic nového. Největší ikony Peťanova kanálu je bílá čepice otočená kšiltem dozadu, světle modrá barva, modré tričko nebo mikina a k tomu flaška alkoholu. Dřív to teda byl ještě můj pes, ale ten nás už, bohužel, opustil.
Ty flašky tam naaranžovány nejsou. Tohle je denní rutina youtubera ze Slovácka.
Jak trávíš vlastně volný čas? Mám pocit, že jsi jeden z mála z youtuberů, který ještě striktně odděluje svůj osobní život od toho „pracovního”. Nevloguješ, nefotíš na Instagram…
Já na to moc nejsem. Na nahodilé vlogy ze života, ve kterých bych natáčel to, co přes den dělám. Když mám volný čas, tak je to nějaká grilovačka nebo houseparty s kamarády. Snažím se hlavně vybírat akce, kde není kontakt s cizími lidmi. V poslední době mě to ani nějak nebaví, přijít někam a bavit se s nějakým cizím opilcem. Dá se říct, že jsem takový ochlasta, který nemá rád jiné ochlasty.
Nelíbí se mi, když někdo pije až moc, dělá bordel, ničí cizí majetek nebo je moc hlučný a hádá se. Nebo taky když přijde za mnou, chytne mě kolem krku a začne se na mě věšet. Táhne mu z huby, začne na mě prskat… To jsou věci, které mi dělají zle. Proto, když je volný čas, tak chodím hlavně na privátní akce.
Nikdy tě nelákalo zpeněžit svůj soukromý život?
To vůbec. Zkoušel jsem to a není to něco, co by mě bavilo dělat. Hlavně je to otravné, musíš s sebou pořád tahat kameru, něco natáčet. U nás to navíc není Praha. V momentě, kdy někdo na vesnici nebo v Hodoníně, malém městě, vytáhne kameru, všichni se najednou škaredě dívají a vyptávají se, co se natáčí. Většinou je z toho více problémů než užitku. Jak jsem říkal, nejsem lačný po každé koruně.
Každopádně jsi natočil pár minifilmů, jak jsi zmínil. Podle ČSFD hodnocení se zdá, že kvalita tvých kousků jde s lety čím dál výš. Jsi spokojený se svou tvorbou?
Jsem. Myslím, že pro to máme určitý talent. Máme hodně fanoušků, kteří tomu napálí pět hvězdiček. Málokdy pracujeme na takových projektech, ale jsem s tím spokojený. Je to jednou za čas, zarytější fanoušci se těší a vědí, že to bude stát za to. Že to neodflákneme, když je to jednou za čas.
U tohoto si taky rád dokážu, že nejsem jenom ožralý kretén, jak si někteří myslí. Že umím jenom nadávat do mikrofonu a hrát nějaké simulátory autobusů, ale že dokážu sestavit scénář, se kterým si se STNem vyhrajeme a má to hlavu i patu.
Z tvé tvorby osobně nejvíc cením Peťajny, což jsou několikasekundové scénky ze života. Co se týká delších snímků, tak je to film Vietcong: Real Life, i u diváků měl asi největší úspěch. Od 850 hodnotících získal celkově 74 %. Není to cesta, kterou se v budoucnu vydat?
U Peťajnů můžeš vidět, jak se technicky vyvíjíme. A Vietcong, to je ikona. Nicméně za poslední rok, co se týká filmařiny, jsem natočil ještě dvě svatby. Ale jak jsem zjistil, není to nic, co bych asi chtěl dělat do budoucna. Není to ten typ akce, který by mě bavil. Navíc to bylo pro známé, takže jsem dostal pár korun nebo flašku vodky. Byli s tím ale spokojení, to jo.
Samotná filmařina, řekl bych, je velké břemeno. Musí to stát za to, musíš si s tím vyhrát. A nevím, jestli by mě to uživilo. Jak jsem říkal, lehčí je si sednout a natočit, jak dvacet minut koukám na Tik Tok a převracím nad tím oči, než měsíc připravovat film. Zatím se na změnu nechystám.
Přitom přepracovat hru na hraný film mi přijde, minimálně v Česku, jako unikátní koncept. Ta vaše věrnost postav, když mluvíme například o Vietcongu, je opravdu dobrá. Tys Hawkinsovi (hlavní postava z hry Vietcong, pozn red.) z oka vypadl, tví kamarádi si s herními předlohami sedli úžasně. Hlavně teda tou podobou.
I černocha jsme sehnali! (smích) Kamarád, co hrál Hornstera, měl zbraň, kterou mu udělal STNův bratr. On je modelář, má i 3D tiskárnu. A z kartónu mu vyrobil kulomet. Takže stačilo přidat pouze hutný zvuk, efekty a trochu třepání, aby to vypadalo opravdu uvěřitelně.
Pokračování se teda nedočkáme?
Asi ne. To jsou takové jednohubky. Dělali jsme i Resident Evil: Real Life, to sdílela dokonce jejich oficiální facebooková stránka. Nemělo to ale takový úspěch, v Česku byl přece jenom, kvůli hláškám, úspěšnější Vietcong. Není divu, je to česká hra. Každopádně něco chystáme, tento rok může vyjít nějaké další převedení hry do reálného života či dokument. Před dvěma lety jsme natáčeli jeden na téma epidemie.
Filmařina chce nápad a odhodlání. Což je s přibývajícími léty těžší a těžší, jelikož většina mých přátel, co se mnou dříve spolupracovali, mají právě ty svatby, rodiny, děti a je toho čím dál víc.
Lidé nejspíš čekají na film Mafia: Real Life.
No, ale jak bychom to natočili? To bychom museli vzít nějaký úsek ze hry, který by se dal dneska nejlépe napodobit. Auta bychom asi nesehnali, maximálně jedno. Ale ulice, kde by jezdila auta, to je prostě nesmysl.
Chtělo by to nějakou halu nebo starou hospodu, kde by byl Salieriho bar. To by třeba šlo. Pro nás, jako amatérské filmaře, by bylo ale nesmírně složité takovou starou hru dneska napodobit. Nemáme velký rozpočet, Vietcong se točil snad za dva tisíce.
No a kdybys ty prostředky měl, troufl by sis na nějaký větší filmový projekt?
Myslím, že by nebyl problém, kdybychom přednesli na našem live streamu, jaký máme plán, udělali bychom si crowdfunding nebo nastavili donate goal (peněžní suma, kterou streamující určil jako cíl, který by rád od diváků vybral na jistou činnost nebo věc, pozn. red.) na 50 tisíc.
To by se třeba během měsíce, dvou mohlo vybrat a mohli bychom něco spáchat. Ale chce to nápad a odhodlání. Což je s přibývajícími léty těžší a těžší, jelikož většina mých přátel, co se mnou dříve spolupracovali, mají právě ty svatby, rodiny, děti a je toho čím dál víc.
Fotka z natáčení filmu Vietcong: Real Life
S kamerou máš ale zkušenosti, jsi veřejně známá osobnost s kontakty. Možná kdybys zavítal do profesionálního studia, televize…
No jo, no. Jenom chtít.
Cítíš se jako influencer, celebrita?
Ne. Celebrita vůbec. Influencer možná.
Myslíš, že by ještě dneska šlo, kdybych třeba já vzal mobil, vymyslel si jednu, dvě hlášky, byl sám sebou, začal se natáčet na mobil, že mám v dnešní době ještě reálnou šanci se uchytit?
To už asi nejspíš ne. Diváci už jsou trošku rozmlsaní, co se týče kvality videa, tak by nekvalitní videa asi nepřijali. Uspět se dá jedině nějakým šokujícím videem. Mám ale pocit, že je to dneska tak přehlcené, že každý fanoušek má své oblíbené youtubery, které sleduje, a je hodně těžké se tam prorvat, pokud ti někdo nepomůže. Začít úplně z h*vna jako já by bylo hodně obtížné.
Co bude s Petangamesem dál? Kam míříš?
No, chci trošku zhubnout a víc se hýbat. Mít lepší životní styl, omezit alkohol a dělat videa., která budou možná vycházet méně častěji, zato by ale mohla mít víc hlavu a patu. A posouvat tvorbu výš.
