Taky si někdy říkáš, jaké jsou osudy lidí, jejichž jména se s koncem pěvecké soutěže prakticky rozplynou? Se svou životní poutí se nám svěřil finalista ročníku 2015 Štěpán Urban.
Představ si, že jsi opravdu talentovaným zpěvákem. Tvé okolí slyší, že máš velký potenciál, ze všech stran se valí pouze chvála a i tví nejbližší vědí, že by bylo prakticky hříchem neposunout tvůj talent dál. Možností, jak to udělat, je určitě vícero; tou nejpřímočařejší (a zároveň i nejklikatější) cestou ke slávě se jeví televizní pěvecká soutěž. V našich končinách to bude určitě Česko Slovenská SuperStar.
Ještě zajímavější představou by byla situace, kdyby ses, jako její účastník, dostal až do úplného finále. Na pár minut ti budou všichni fanoušci ležet u nohou. Zakončil bys tak několikaměsíční pouť, během níž se o tobě denně psalo, lidé tě zdravili, když tě míjeli na ulici a prakticky ti nedali pokoj. Ten ročník ale jednou skončí. Co bude potom?
Stejné dilema řešil i finalista soutěže Česko Slovenská SuperStar 2015 Štěpán Urban. Mladý a talentovaný zpěvák z malebného Slovácka vzal republiku útokem. Všichni mu predikovali velkou kariéru, úspěšná muzikantská léta a tučné příjmy. A to i přes fakt, že ve finále vypadl se svou tehdejší přítelkyní, dnes známou „áčkovou“ interpretkou Emmou Drobnou. Jak to už ale bývá, všechno bylo úplně jinak. Prakticky zmizel.
Po pěti letech od jeho televizní krasojízdy se setkáváme v brněnském kině Scala na Moravském náměstí, kde mu hodiny zrovna odtikávají poslední směnu. Věčně usměvavý muž mě u vchodu vyzvedává s vědomím, že se jej budu ptát na všechno možné. Důležitá je ale pro mě hlavně ta tajemná posoutěžní realita. Co se děje s účastníky SuperStar, jejichž místo na slunci obvykle zmizí stejně rychle, jako se objeví? Jaké jsou jejich další kroky? A co konkrétně Štěpán dělá dnes?
- Jak fungují vztahy mezi soutěžícími v SuperStar
- Jaký je jeho vztah s Emmou Drobnou
- Proč nekoncertuje a nevydává víc muziky
- Jak zvládal jako teenager mediální tlak
- Čím se v poslední době živil
- Jaká důležitá je role nahrávacích společností v muzice
- Kam se Štěpán Urban vůbec poděl
Co jsi dneska celý den dělal?
Dneska jsem vystěhovával doma v Uherském Hradišti auto, k mým rodičům. Budu se totiž stěhovat do nového bytu. Pak jsem jel do práce do Brna. Bylo strašný vedro a já nemám klimatizaci, takže jsem trpěl.
Zrovna se nacházíme v brněnském kině Scala, tedy u tebe v práci. Říkal jsi mi, že je tohle tvá poslední směna. Jaká je, respektive byla, náplň tvé práce?
Zpočátku jsem tu dělal uvaděče, potom jsem chvíli vypomáhal se sociálnímí sítěmi. Když bylo potřeba ještě něco udělat, tak jsem pomohl. Například když jsme minulý měsíc chystali festival TADY VARY, toho bylo poměrně hodně. No, co se dá dělat, tak tady dělám.
Jak ses k tomu dostal?
Hej, celkem asi trapně. Psala mi moje nynější šéfová, jestli bych nechtěl skrz sociální sítě podpořit kino Scala. Že bych chodil na nějaký filmy a potom bych to sdílel na Instagramu. Což jsem bral jako super věc, protože do kina jsem vždycky chodil rád, zvláště sem.
No a potom se rozpadla kapela, odpadly na koncerty na jaro, a já jsem neměl kšefty. Do toho později přišla korona… Tak jsem narychlo hledal nějakou brigádu, ke které bych mohl dělat něco jiného. Máme tu strašně volného času. Mohl jsem se učit, mohl jsem si číst. Mohl jsem skládat, což jsem si myslel, že budu dělat, ale nedělal. (smích) Bral jsem to jako super fajnovej brigádní job.
Ptám se na to, jelikož člověk by čekal od hudebníka tvého kalibru, že se už bude živit hudbou. Ale samozřejmě, na druhou stranu, když je všude koronavirus, tak jsou určitě i další hudebnící, kteří momentálně třeba práci nemají.
No právě. Ale tak my jsme to tady taky měli zavřený. Takže to bylo spíš tak, že jsem koronu přežíval fakt těžko a dělal jsem zahradníka. (smích) Nicméně já jsem se donedávna hudbou živil, když jsem hrával s Emmou Drobnou. Jako kytarista a vokalista jsem se uživil celkem fajn. Jakože žádný extra prachy to nebyly, ale dalo se s tím normálně a v pohodě přežít. Měl jsem pokoj na Lesné a byl jsem spokojenej.
A potom, co jsme se rozešli, a já jsem s ní přestal hrát, tak jsem šel čistě jenom na sebe. Jelikož jsme byli s klukama začínající kapela a já jsem v podstatě to jméno ztratil, navíc jsem začal dělat hudbu, která reálně rádiová asi úplně nebyla, tak jsem věděl, že to bude těžký.
Následně, jak se to mělo rozjet, tak se to zase po**alo. Takže tak. Já jsem rád, že alespoň nějakou práci mám. Nějaký kšefty jsou taky, ale nejsou to rozhodně věci, které by ze mě udělaly finančně nezávislého člověka.
Někdy se vrátím do toho živelnýho Štěpána, kterýmu bylo osmnáct, a byl strašně šťastnej už jenom z toho, že může cokoliv nového poznat. Byl to pro mě ráj.
