Patrik je brankář vršovických klokanů. Je polovinou z Vietnamu a druhou polovinou ze Slovenska. Povídal si s námi o rasismu, kariéře a jeho těžkých zraněních.
Osmadvacetiletý Patrik Le Giang se nyní raduje z nového angažmá v Bohemians 1905. Jako poloviční Vietnamec se v mládí setkával s rasismem, přestože se na Slovensku narodil. Jeho maminka je Slovenka a jeho otec je z Vietnamu. Jeho kariéra byla plná strastí, dle jeho slov byl v mládí ve stínu svého bratra a protrpěl dvě vážná zranění, kvůli kterým mu mnozí předpovídali konec kariéry. Nyní je jedničkou v bráně vršovických klokanů a dostává pozitivní ohlasy od fanoušků. Společně jsme se bavili také o jeho názoru na rasismus v českém fotbale, videorozhodčích, národním týmu nebo o tom, jak se dostal k chytání.
Patrik taky hodně vrací komunitě, dražil například své rukavice a vytěžené peníze daroval dětské onkologii. Jeho motto je „step by step“. Tak se jmenuje i jeho nezisková organizace, kterou založil. Věří totiž, že krůček po krůčku může každý člověk dokázat velké věci. V první lize si kromě Bohemians prošel týmem MFK Karviná. Nastoupil také za slovenskou U21. Svými dobrými výkony a neustálou pozitivitou se stal miláčkem kotle a fanoušci často skandují jeho jméno.
Jaké to je hrát v Ďolíčku za vršovickou Bohemku?
Bohemka o mě měla zájem snad dva až tři roky. Trenér Hašek mě chtěl a až napotřetí jsem na nabídku kývl. Jsem rád, že se to podařilo a že jsem nyní součástí týmu. Když jsem předtím bydlel v Praze, tak jsem se na stadion byl párkrát podívat a říkal jsem si, že bych tu chtěl chytat.
Jednou se zranil při tréninku gólman a oni tam poslali mě, protože jsem byl nejmenší.
Takže se ti ve Vršovicích líbí?
Ano, líbí, dokonce tam teď bydlím. Takže to mám kousíček (směje se).
Co tě vedlo k tomu stát se brankářem? Mladí kluci většinou sní spíš o dávání gólů a rozhodování zápasů. Ty ses ale stal noční můrou útočníků, proč?
Já jsem nebyl výjimkou, taky jsem začínal v poli. Potom ale přišel jeden den, kdy jsem hrál s klukama. Vždycky jsem hrál se staršími, všem bylo třeba o 4 roky víc. Jednou se zranil při tréninku gólman a oni tam poslali mě, protože jsem byl nejmenší. No a nějak se to chytlo, spoluhráčům se můj výkon líbil. Na druhý den jsem už přišel s velkými zimními rukavicemi (smích). Byl jsem šikovný, ale všichni mi říkali, že gólman nikdy nebudu, protože nejsem dost vysoký. Já jsem si pak hrozně dlouho přál vyrůst a zázrakem se to stalo. I když teď už světoví gólmani, i moje vzory, jsou stejně vysocí a někdy i menší než já.
Jaké bylo vyrůstat s tvým bratrem, který také hraje fotbal?. Byli jste soutěživí? Párkrát jste proti sobě dokonce nastoupili.
Já jsem byl vždycky v jeho stínu. Můj bratr byl do patnácti let největší talent na Slovensku, hrál v nároďáku, chtěli ho všude v zahraničí. Byl tehdy na stáži ve Fullhamu, chtěli ho do Ajaxu a Juventusu, nakonec ale zakotvil v Bundeslize v Norimberku. On byl žralok, prostě uměl dávat góly. Vyhrával v soutěži cenu nejlepšího střelce. Takže jsem trochu jako dítě trpěl, ale zase můžu říct, že kdybych neměl bratra, tak se neživím fotbalem a nemám tu houževnatost. Moc mi to pomohlo, dneska je to můj největší fanoušek.
Na Slavii na mě třeba házeli kelímky s pivem, ale to k tomu patří.
Jako gólman máš nejblíže fanouškům, které máš přímo za zády. Jak vnímáš jejich podporu?
Už několikrát jsem v rozhovorech zmiňoval, že je to neskutečné. Ta energie, kterou mi oni dodávají, je úžasná. Zároveň je to ale velká zodpovědnost se jim odvděčit dobrým výkonem. Vždycky, když tam stojím, tak je cítím a je tam synergie.
Naopak když nastupuješ na venkovní půdě a fanoušci druhého týmu na tebe pořvávají, tak tě to nějak ovlivní?
To jsem si právě zažil na Bohemce. Když jsem hrál za Karvinou, tak na mě řvali „díro, díro“. Už tehdy jsem měl ale nabídku z Bohemky, tak jsem si říkal, že mi možná někdy budou naopak skandovat. Symbolicky jsem svojí první ligovou nulu vychytal právě proti Bohemians. No každopádně je to už lepší, když mě podporují a díro řvou na soupeře (smích). Zažil jsem si taky svoje, na Slavii na mě třeba házeli kelímky s pivem, ale to k tomu patří. Já se s tím musím prostě vyrovnat. Naopak tě to zoceluje.
Dneska jsem vlastně rád za to, že nejsem jako ostatní.
V Liberci chytá také poloviční Vietnamec Filip Nguyen. Není to dávno, co ligou otřásla zpráva, že z kotle Slavie se na něj pořvávalo, že by si fanoušci dali M45 bez koriandru a jiná rasistická hesla. Jak jsi na tu zprávu reagoval?
S Filipem jsme spolu byli ve Vlašimi, jsme si velmi podobní, jenom on má maminku Češku a já Slovenku. Přesně to, co na něj řvali, jsem si už zažil také. Potkávám se s tím. Dneska už je to trochu jiné, jsem už delší dobu na scéně a v lize. Když se stane nějaký incident, že mi někdo například takhle nadává, tak si říkám, že je to pouze zrcadlo toho člověka. Mě to jen motivuje. Nezáleží přece na barvě pleti nebo tvaru očí. Záleží na tom, co tu člověk zanechá a co dokáže.
Jak je ideální řešit rasismus na stadionech? Jak proti tomu kluby mohou pomoci?
Podle mě se rasismus teď dostává trochu víc do povědomí. Podporuji boj proti němu, protože jsem v tom od malička vyrůstal. Ideální řešení je o tom nemlčet. Všude najdeme jiné rasy. V dnešní společnosti je potřeba o tom mluvit. Myslím si, že je to o tom, jaký je člověk a ne o tom, do jaké rodiny se narodil. Jako malý chlapec jsem to nechápal a bylo mi to líto. Teď jsem si ale z nevýhody udělal výhodu. Tehdy se mi smáli, že jsem jiný, a dneska jsem vlastně rád za to, že nejsem jako ostatní.
Je pyro na fotbale zločin?
Nemyslím si, že je to zločin. Za sebe jako za sportovce a fotbalistu můžu říct, že my jsme rádi, když ten fotbal má atmosféru. Děláme to pro lidi a celkově to k tomu prostě patří. Je to show a nás to žene dopředu. Samozřejmě to ale musí být v rámci pravidel a zákonů.
Ve fotbale se občas říká, že gólmani jsou trochu jiní. Co ty, jsi podle spoluhráčů taky zvláštní?
(Smích) No, říká se, že gólmani jsou trochu jiný. Já jsem vždycky říkal, že být brankář je úplně jiný sport. Máme separátní tréninky. I když dneska už se trošku víc gólmani začínají dostávat k dalším hráčům. Takže, abych ti odpověděl, ano, jsem jiný, ale jsem jiný například i než ostatní gólmani. Mám prostě takový svůj svět.
Nejvíc mi daly právě chyby
Trénuješ i hru nohama? Trenéři to chtějí po svých brankářích v dnešní době víc a víc.
Ano, samozřejmě, dneska se na to tlačí a je to potřeba. Vím, že to je jedna z věcí, kterou je opravdu třeba pilovat. Dělá to velký rozdíl, nechci to takhle říct, ale chytat umí každý, ale jsou prostě rozdílové věci, které tě můžou odrazit dál na úplně jiný level.
Stala se ti někdy nějaká potupná chyba? Jako třeba, když Karius za Liverpool zpackal finále Ligy mistrů?
Jako fanoušek Liverpoolu jsem to samozřejmě viděl taky. Prostě se to stane. Pochopí to jen někdo, kdo v té bráně stál taky a dokáže se vcítit do toho gólmana. Nebudu se ho zastávat, byla to fatální chyba a viděl to celý svět. Stává se, od toho jsou chyby, aby jsme se z nich poučili. Za sebe můžu říct, že nejvíc mi daly právě chyby. Z těch jsem se vždycky posunul a dalo mi to nejvíc.
Jaký je pocit hrát za národní tým?
Já jsem v nároďáku byl od 15 do 21. Musím říct, že to pro mě je jeden z nejkrásnějších a nejemotivnějších zážitků. Můj největší sen v kariéře je reprezentovat zemi, ve které jsem se narodil. Mimo jiné jsem odmítl reprezentovat Vietnam. Kontaktovali mě, ale já věřím, že si splním sen a nastoupím za slovenskou reprezentaci.
Připravuješ se na vršovické derby, které hraje Bohemka se Slavií?
Já jsem první vršovické derby zažil na jaře v minulé sezóně, kdy jsme Slavii porazili 1:0 na domácí půdě a zlomili tak jejich neporazitelnost. Oni hráli Ligu mistrů a prostě po zápase to byla obrovská euforie. Speciálně jsem se nijak nepřipravoval. Ano, má to svůj nádech, ale připravuji se tak na každý zápas.
Samozřejmě, Buffon byl dětský vzor
Jak jsi trávil koronavirovou fotbalovou pauzu?
Tak samozřejmě jsem ji trávil v karanténě jako všichni (smích). Každopádně jsem se snažil z té nevýhody udělat výhodu. Měl jsem čas se opřít do věcí, které bych normálně během sezóny nedělal. Co se týče tréninku, a i co se týče třeba vzdělávání se i v jiných směrech.
Co říkáš na momentální fotbal bez fanoušků?
Za mě je to mínus pro jakýkoliv sport. Jak jsem už říkal, hraje se hlavně pro lidi. My to milujeme a oni nás ženou dopředu jako dvanáctý hráč na hřišti. Je to opravdu poznat. První zápas to bylo strašné, ten kontrast, když máš plný stadion a najednou přijdeš a je prázdno.
Do fotbalu přišla novinka v podobě možnosti střídat až pět hráčů. Jaký máš názor na tuhle změnu?
Je to velká věc, myslím si, že to tu zůstane. Já to kvituji. Víc hráčů se může dostat do hry a můžou ovlivnit průběh hry. Záleží no, někomu to nevyhovuje, tak to bude kritizovat. Za mě je to plus.
Jsou nová nařízení proti šíření viru správná?
Já se řídím v životě tím, že co nemám ve vlastních rukách, to nemůžu ovlivnit. Takže to neřeším a nevěnuji tomu mojí energii. Jsou to prostě nařízení, která musím splnit. Já je samozřejmě splním, protože je to v rámci týmu. Co mám podstoupit, tak podstoupím, ale je to někdy opravdu na hlavu ta omezení. Jinak před každým zápasem musíme na testy, čekáme do půlnoci, jestli se bude, nebo nebude hrát. Snažím se řešit hlavně to, co můžu ovlivnit, a to je moje příprava.
S jakým gólmanem by sis chtěl vyměnit dres?
Mým vzorem je Yann Sommer z Mönchengladbachu. Od něj dres ale mám s věnováním, protože Laci Bénes, který se mnou byl v Žilině, s ním hraje v týmu. Každopádně bych si s ním chtěl třeba zachytat. Mimo to samozřejmě Buffon byl dětský vzor nebo třeba Casillas.
Co tvoje zranění? Už je vše v pořádku?
Ano, ukážu ti jizvu (smích). Musím poděkovat mému doktorovi, který mi dvakrát zachránil kariéru. Měl jsem nejdřív zlomený loket a pak klíční kost. Hodně lidí mi předpovídalo konec kariéry. Hlavně teda s tím loktem. V hlavě jsem si ale řekl, že se vrátím ještě silnější. Předpovídali mi, že klíční kost se bude hojit 3 měsíce. Já jsem si dal za cíl 6 týdnů. S loktem to bylo zase 8 měsíců, ale naštěstí jsem chytal už po dvou a půl měsících. Po pěti týdnech jsem už byl ale připravený. Zase a znovu se mi potvrdilo, že to, co dáváš tělu, se ti několikanásobně vrátí. Ať už je to strava, nebo propojení mysli s tělem.
Jaký je tvůj recept na správně chycenou penaltu?
No (smích) tak všeobecně se říká, že penalta se nedá chytit, ale jenom špatně kopnout. Určitě působit sebevědomě na toho hráče. Dát mu prostě psychicky najevo, že jsem tu. Beru to tak, že gólman nemá co ztratit. Krom toho si před zápasem nastuduji pár hráčů. Stojí to taky hodně na analýze.
Já ze sebe rozhodně chci dostat maximum, nechat na hřišti všechno
Myslíš, že videorozhodčí ve Fortuna lize funguje dobře?
Tam se zase střetávají ty názory, někomu to pomůže, ale někomu to zase uškodí. Z mojí zkušenosti vím, že už nám to hodněkrát ublížilo. Jako třeba zápas se Spartou v Ďolíčku nebo zápas doma s Ostravou. Přišlo to hlavně proto, aby to pomáhalo. Místo toho vznikají ale kontroverznější a kontroverznější situace. Někdy ti to pomůže, uznají ti gól, který by se normálně třeba neuznal. Na druhou stranu ti to může uškodit. Je to prostě věc, kterou já nemám ve svých rukou a nemůžu ji ovlivnit. To je můj názor.
V prvních dvou zápasech jsi vychytal nulu, jsi tedy gólman číslo jedna na tuhle sezónu?
No já věřím, že ano (smích). Šel jsem do přípravy s tím, že si chci znovu vydobít tu pozici. Jsem zároveň moc rád, že jsem dostal od trenéra důvěru. Tu chci vždy splatit výkonem a odvděčit se tím.
Kam byste to tuto sezónu chtěli dotáhnout?
Tak je teprve začátek sezóny, ale myslím si, že jsme do toho vstoupili dobře. Já ze sebe rozhodně chci dostat maximum, nechat na hřišti všechno. Ani víc, ani méně.
V jakém týmu by sis nejradši chtěl zachytat?
Moje vysněná liga je Bundesliga. Miluji Dortmund, ne není to Bayern (smích). A nebo Mönchengladbach kvůli Sommerovi, ale tam bych asi nebyl brankář číslo jedna. Hlavně chci pořád chytat, pořád hrát. A mimo to samozřejmě slovenský nároďák.
