Před třiceti lety si válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem vyžádala desetitisíce životů, nyní byl křehký mír opět přerušen.
Po desítkách let znovuobnovený konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem opět ožívá. Vzájemný křehký mír byl po letech přerušen a na území Kavkazu opět duní výstřely z děl a tanků. Bojuje se o neuznanou republiku Arcach (mezinárodně spíše známou jako Náhorní Karabach), území, které po rozpadu SSSR zůstalo Ázerbájdžánu, ale obývají a ovládají ho primárně etničtí Arméni. V devadesátých letech území poznamenala krvavá válka, která si vyžádala 30 000 lidských životů.
Odborník na tento konflikt a oblast RNDr. Vincenc Kopeček, Ph.D. z Ostravské univerzity nám o konfliktu poskytl rozhovor. Dle jeho slov se míru jen tak nedočkáme, z Karabachu může při eventuální válce vzniknout spálená země. Dále také osvětlil úmysly Ruska a Turecka.
Jak byste shrnul situaci v Náhorním Karabachu?
Došlo k tomu, že v neděli 27. září zřejmě ázerbájdžánská armáda zahájila ofenzívu na území, které drží karabašsko-arménské síly. Jedná se o největší ozbrojené střetnutí od konce první karabašské války v roce 1994. Je to bezprecedentní stupeň násilí, ke kterému tam dochází, a to i ve srovnání s rokem 2016, kdy spolu tyto dvě strany bojovaly a používaly těžké zbraně. Situace je velmi vážná, protože hned po prvním útoku začaly Karabach a Arménie mobilizovat, to se třeba v roce 2016 nestalo.
Samotná karabašská strana dávala několik týdnů najevo, že očekává válku. Pravděpodobně tušila, že se něco chystá. Jedná se opravdu o frontální útok po celé linii kontaktu mezi Karabachem a Ázerbájdžánem. Je těžké zjistit, jestli některá strana zaznamenala vojenské úspěchy. Regionální média totiž šíří brutální propagandu. Ázerbájdžánci tvrdí, že dobili sedm vesnic, Arméni zase tvrdí, že ztracené pozice dobili zpět. Nelze to momentálně s potvrdit, protože nejsou k dispozici informace z terénu od nezávislých zdrojů. Dá se určitě říci, že se zatím nepodařil nějaký výrazný průlom.
Obě strany se momentálně obviňují z prvního výstřelu. Je možné, že by to celé začali Ázerbájdžánci kvůli tlaku lidu na prezidenta Alijeva?
Ty důvody, proč tomu došlo zrovna teď, jsou asi složitější. Na 99.9 % však můžeme říci, že první výstřel tady udělali Ázerbájdžánci. Arméni nemají důvod iniciovat další boje, oni jsou vítězové poslední války a pozice drží. Z jejich strany tak není důvod Ázerbájdžán provokovat k vojenským akcím.
V červenci také došlo k bojům mezi Arménií a Ázerbájdžánem, ale mimo území Náhorního Karabachu. Tady to pravděpodobně omylem začali Arméni. Hranice mezi nimi totiž není delimitovaná, je to pás místy široký někde stovky metrů a jinde několik kilometrů. Na každé straně toho pásu jsou zakopané jednotky obou stran. Někdy se stane, že v rámci hlídkové nebo průzkumné činnosti třeba jedna strana vybočí a dojde k přestřelce.
Vláda Ázerbájdžánu říká už dlouhodobě svým občanům, že když to nepůjde po dobrém, tak Karabach dobude po zlém. Už jim to říkají čtvrt století a nic se vlastně neděje, mírová jednání nikam nevedou a obě země systematicky zbrojí. Atmosféra se během posledních pěti let stupňuje a při přestřelkách jsou bývají použity i těžké zbraně, pro vládu je to tím pádem impuls, aby válku nakonec začala. Jeden nejmenovaný český diplomat k tomu měl trefný komentář už před několika lety: „Tam máte tolik zbraní, do zbraní se investovalo tolik peněz a bylo by s podivem, kdyby ty zbraně nakonec nepromluvily.“
Do celé situace se více než kdy dříve zapojuje Turecko, které evidentně Ázerbájdžán podporuje a dovolil bych si říct, že velké společné cvičení, které bylo před několika měsíci, souviselo s touto situací. Turecko má zájem rozšířit si svoji zónu vlivu a více realizovat své zájmy v širším regionu. Určitě svoji roli hrála i změna vlády v Arménii a Náhorním Karabachu. V roce 2018 v Arménii nastoupil Nikol Pašinjan, který se profiluje jako prodemokratický liberální lídr. Je však nutno říci, že je také značně nacionalistický lídr a je více radikálnější než jeho předchůdce Serž Sargsjan. Premiér Pašinjan veřejně prohlásil, že by Karabach měl být připojený k Arménii, což je něco, co si do té doby nikdo na takovémto postavení nedovolil říct.
Změna vlády proběhla také v Karabachu, přecházelo se na novou ústavu a v těsném souboji byl zvolen nový prezident Arajk Harutjunjan. V minulosti přicházelo obnovení bojů právě po změnách vlády v Karabachu nebo Arménii. Ázerbájdžán tak zkoušel, jestli místní režimy drží a jestli není šance využít nějakého politického otřesu. Arménie také současně zažívá vnitřní politickou krizi a řada politiků bývalého režimu je kriminalizována, například bývalý prezident Robert Kočarjan je obviněn z organizování puče a těsně před započetím bojů byl zatčen předseda dříve druhé nejsilnější vládní strany Gagik Carukjan.
Ázerbájdžán byl v posledních dvou desetiletích z kavkazských zemí nejbohatší, protože má velké zdroje ropy a zemního plynu, které exportuje do Evropy. Tuším, že zhruba čtvrtina ropy dovážené do Česka pochází z Ázerbájdžánu, to je velké číslo. Za poslední roky i navzdory velkým přírodním zdrojům ekonomika stagnuje. I občané Ázerbájdžánu občas protestují proti současné ekonomické situaci, respektive proti nerovnoměrnému rozložení bohatství, které z exportu uhlovodíků plyne.
Může vůbec Ázerbájdžán něco získat ovládnutím Náhorního Karabachu? Obyvatelstvo tam totiž tvoří primárně etničtí Arméni...
Snaha o ovládnutí Karabachu souvisí s hluboce zakořeněnými mýty o tom, která ze stran má na oblast historické právo.. Historicky byl však Náhorní Karabach obydlen Armény i Ázerbájdžánci. Obě etnika spolu zhruba do začátku 20. století žila vcelku v míru. Ve chvíli, kdy vznikly dva moderní národy, dostaly se vzájemně do konfliktu o území, protože tam obě etnika žila promíšeně. Navíc obě etnika považují Karabach za extrémně důležité území z historického hlediska. Pro Armény je to poslední území, kde se udržela arménská šlechta, zároveň na tom území vznikala první ázerbájdžánská elita. Ve městě Šuša, historickém hlavním městě Karabašského chanátu, působili na přelomu 19. a 20. století ázerbájdžánští básníci a vycházely tam ázerbájdžánské noviny.
Od dobytí celého Jižního Kavkazu Ruskem v první polovině 19. století však Náhorní Karabach měl arménskou většinu, i když určitý problém nastává s daty ze sčítání lidu, protože zejména turkické obyvatelstvo (dnešní Ázerbájdžánci) sezónně migrovalo; zjednodušeně řečeno, v létě pásli ovce na horách a v zimě pod horami, takže záleželo, kdy konkrétně se dané sčítání realizovalo. Každopádně ve 20. století tvořili Arméni v Náhorním Karabachu jasnou většinu a po válce ze začátku 90. let již v Náhorním Karabachu nezbyl ani jeden Ázerbjdžánec. Během první karabašské války začátkem 90. let dobyli Arméni území i kolem samotného Náhorního Karabachu. Dohromady z jimi dobytého území uteklo zhruba 600 000 Ázerbájdžánců a Kurdů. Ti dodnes žijí v uprchlických táborech, které vláda cíleně udržuje. Jsou to už sice normální vesničky, ne stanové tábory, ale i tak vláda udržuje tyto uprchlíky pohromadě. Mohou tak lépe argumentovat, že to jsou oběti války.
Ázerbájdžán k tomu ale přistupuje tak, že Karabach a území kokem něj chce získat zpátky, uprchlíci se tam musí podle nich vrátit. Měl jsem možnost hovořit s některými uprchlíky a oni opravdu doufají v to, že Karabach Ázerbájdžán dobude zpět a oni se vrátí do svých domovů.
Já se ale obávám toho, že kdyby opravdu Ázerbájdžán dobil Náhorní Karabach, tak tam vznikne spálená země. Pokud by válka eskalovala, byl by její výsledek otevřený; ať už by byl vítězem kdokoliv, z velké části Náhorního Karabachu by zůstala jen vylidněná spálená země, do které by se muselo investovat ohromné množství peněz, aby byl umožněn návrat obyvatelstva.
Jak si proti sobě stojí Arménie a Ázerbájdžán vojensky?
Já nejsem vojenský analytik. Ázerbájdžán vlastní více vojenské techniky a vhledem ke své velikosti má větší vojenské kapacity, ale ne o mnoho. Zároveň je ale v nevýhodě, protože útočí. Arméni se v zásadě brání a mají výhodnější pozici, protože jsou zakopaní a terén dobře znají. Hlavně z jejich pohledu je to boj na život a na smrt. Pokud prohrají, přestane Náhorněkarabašská republika existovat a Karabašští Arméni by by pravděpodobně uprchli do Arménie.
Pokud by došlo k dlouhotrvající válce, do níž by nebylo zasahováno zvenčí, vsadil bych na vítězství Ázerbájdžán. Je to země populačně třikrát větší než Arménie, ekonomický potenciál má vyšší a dlouhodobou válku by díky tomu snášela lépe. Otázka je, jestli ji chce snášet a platit vysokou cenu v lidských i materiálních ztrátách. Oba státy mají totiž kromě tanků a letectva také balistické rakety, které jsou schopné zasáhnout celé území protivníka, včetně velkých měst a ropovodů. Pokud by válka dále eskalovala a obě země použily všechny vojenské prostředky, které mají, tak to už raději nedomýšlet, co by se všechno mohlo stát.
Nicméně nezapomínejme na roli Ruska. Arménie se sice zatím snaží zvládat situaci pokud možno sama a svého ruského spojence zatím nechává stranou. Nedokážu si však představit, že by si v krajní nouzi Arméni o ruskou podporu neřekli. Stejně tak si nedokážu představit, že by Rusko nechalo Karabach úplně padnout. Momentálně se sice samo drží stranou, neboť vypadá vývojem docela zaskočeno, nicméně pokud by nedělalo nic, oslabilo by tím svoji pověst coby klíčového hráče na Kavkaze. Je však nutno také dodat, že dohoda mezi Ruskem a Arménii o vzájemné obraně nepokrývá Náhorní Karabach, protože ten není součástí Arménie, je to mezinárodně neuznaná republika. Na boje tam se tedy dohoda nevztahuje.
Když jsme u těch externích intervencí, obě strany se vzájemně také obviňují, že do konfliktu zapojují žoldáky ze Sýrie, je to pravda?
Z používání zahraničních bojovníků se sice obě strany navzájem obviňují, nicméně je těžké to jednoznačně prokázat. Na arménské straně se bude určitě jednat o Armény z diaspory, zejména z Ruska, USA, případně Francie, kteří přišli nebo teprve přijdou bojovat do Karabachu. Zprávy o účasti kurdských jednotek na arménské straně považuji aktuálně za nepodložené, nicméně nedá se vyloučit, že by k tomu při další eskalaci bojů nemohlo dojít. Za naopak poměrně podložené se dají považovat zprávy o účasti syrských žoldáků v řadách ázerbájdžánské armády, jejichž příjezd pravděpodobně zorganizovalo Turecko. Tyto zprávy potvrzují i nezávislé syrské zdroje a z hlediska Ázerbájdžánu má využití syrských žoldáků svou logiku. Ázerbájdžán sice disponuje moderní armádou, pro kterou syrští žoldnéři nejsou kdovíjakou posilou, nicméně tito žoldnéři mohou docela dobře působit jako „kanónenfutr“ v první linii. Pro Ázerbájdžán by pochopitelně byly velké ztráty na životech vojáků, ke kterým logicky musí v takovéto válce dojít, vnitropoliticky nepříjemné. Velké ztráty na životech by totiž mohly podkopat legitimitu celého ázerbájdžánského režimu.
Další formou externí intervence na ázerbájdžánské straně mohou být turečtí specialisté, kteří mohou obsluhovat složitější zbraňové systémy, např. drony. Turecká strana to sice popírá, ale vzhledem k velké podpoře, kterou Turecko Ázerbájdžánu vyjadřuje, by mi to přišlo jako docela pravděpodobné. Podle ázerbájdžánských zdrojů naopak arménská strana získala dodávky zbraní z Íránu, nicméně ten toto tvrzení popřel. Je to sice tradiční arménský spojenec, ale nemyslím si, že by se v této fázi konfliktu do něj chtěl více na arménské straně zapojovat – má totiž na svém území 20-30 milionů Ázerbájdžánců a nebude chtít riskovat nepokoje, které by mezi nimi mohly propuknout, pokud by Arménii otevřeně podporoval. Podobně se chová i Gruzie, která popřela, že by přes její území putovaly dodávky tureckých zbraní do Ázerbájdžánu a stejně tak omítla, že by přes její území mohly být dodány ruské zbraně do Arménie.
Hodně se mluví také o použití těžkého dělostřelectva, jak moc tím bojem trpí civilní obyvatelstvo Náhorního Karabachu?
Tohle můžu posoudit částečně, jsem ve spojení s některými lidmi z Náhorního Karabachu, vidím některé jejich fotografie a čtu od nich zprávy. Zatím to vypadá, že civilní oběti nejsou tak velké, maximálně jednotky desítek. Materiální škody by mohly být poměrně značné,
nicméně jedná se o poškození či zničení jednotlivých budov, ne celých měst nebo jejich částí, i když bombardování se během pondělí 5. 10. zintenzivnilo.
Dle dostupných fotografií a videí na Stěpanakert a další karabašská města dopadají
bomby, granáty a rakety. S tím souvisí i výpadky dodávek vody, plynu, či elektřiny. Pokud by však boje pokračovaly do zimy a ázerbájdžánské armádě se podařilo přerušit jediné dvě spojnice mezi Arménií a Náhorním Karabachem, byla by už humanitární situace složitější. Je však nutno dodat, že bombardováním trpí také obyvatelstvo Ázerbájdžánu, arménské projektily dopadly na města Terter, Naftalan či na druhé největší ázerbájdžánské město Gandža, podle ázerbájdžánských zdrojů pak i na Mingečaur a na Apšeronský poloostrov, na němž leží hlavní město Ázerbájdžánu Baku.
Život v okupovaném území tedy probíhá normálně?
Tak to bych úplně neřekl, zkrátka tam probíhá válka. Obchody jsou v rámci možností otevřené, zásobování, zdá se, zatím funguje, před bombardováním jsou obyvatelé varováni sirénami a schovávají se do krytů. Blíže ale ten denní režim nedokážu zhodnotit, se zvyšující se intenzitou bombardování se navíc situace může měnit. Ačkoliv zahraniční novináři již referovali o uprchlících z Karabachu, které potkali v pohraničním arménském městě Goris, karabašská města se zatím podle všeho nevylidňují, jen podřizují svůj režim tomu, že je válka. Je však důležité podotknout, že ze strany mých zdrojů v Karabachu je to určitá propaganda, i když se známe, tak mi pořád sdělují něco, co chtějí, abych slyšel a viděl.
Pro obyvatele Karabachu je však ostřelování a bombardování určitě i velký psychologický a emocionální problém, protože tato země udělala za posledních 10–15 let velký pokrok. Začala se ekonomicky rozvíjet, začali tam jezdit turisté a přicházely zahraniční investice. A najednou tam na šedesátitisícové město dopadají granáty, které zabíjejí lidi. To nesou obyvatelé určitě velmi těžce a možná už ani nečekali, že to po více než čtvrtstoletí znovu zažijí.
Rusko má v Arménii základnu a je tam vojensky přítomno, bude se vkládat do toho konfliktu?
Rusko je součástí konfliktu od samého začátku. Válka v devadesátých letech se svedla bývalými sovětskými zbraněmi. Jak se rozpadl Sovětský svaz, tak etničtí ruští vojáci se buď jednoduše sbalili a odešli, přičemž zbraně tam nechali, případně se nechali najímat jako žoldáci jednou či druhou stranou konfliktu. Můžeme spekulovat i o tom, že měli rozkazy z Moskvy, aby tam zbraně nechali, aby bylo čím vést válku. Rusko vždycky spíše stálo na arménské straně, zároveň ale dodávalo zbraně i Ázerbájdžánu. To v Arménii nesou velmi nelibě a početná část Arménů hodnotí roli Ruska značně negativně a říká, že to Rusové hrají na obě strany a že konflikt využívají pro svoje potřeby. Což si myslím, že tak je.
Pro Rusko je konflikt významný, protože udržuje Arménii v ruské sféře vlivu. Samotná Arménie by podobně jako Gruzie měla tendenci se orientovat na Evropskou unii a Spojené státy, ostatně ve Spojených státech žije milion Arménů či osob arménského původu, ve Francii pět set tisíc, i když v Rusku jsou to také statisíce osob hlásících se k arménské národnosti a další statisíce s arménským původem (například současný ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, nebo šachový velmistr a opoziční politik Garri Kasparov).
Rusko má s Arménií podepsanou dohodu o obraně a ruská armáda má v Arménii základnu. Pro Arménii je to taková záruka bezpečnosti, primárně vůči Turecku. Pro Rusko je to jediná vojenská základna u tureckých hranic, přičemž Rusko a Turecko jsou historičtí rivalové. Klíčové jsou pro Armény samozřejmě i dodávky zbraní z Ruska.
Zajímavé je, že arménský premiér Pašinjan se aktuálně nesnaží Rusko do konfliktu vtáhnout. Snaží se udržet distanc, když Rusko chtělo zprostředkovat mírová jednání, řekl, že dokud se střílí, tak se o ničem jednat nebude. A nyní Pašinjan usiluje o jednání na formátu Minské skupiny OBSE, v níž je kromě Ruska přítomna i Francie a USA. Pokud by v konfliktu získalo Rusko aktivnější roli, snažilo by se pravděpodobně rozmístit v Karabachu své vojáky, např. v podobě peacekeepingových (mírotvorných) sil. O to Rusko dlouhodobě v případě Karabachu usiluje, ale zatím se mu to nepodařilo. Pomocí těchto „mírotvůrců“ totiž Rusko historicky vykonávalo svůj vliv v oblasti – tak tomu bylo např. v Abcházii nebo Jižní Osetii.
Je ta lokalita něčím výhodná? Samozřejmě se jedná o symbolické místo, ale jsou v ní například suroviny?
Nějaké suroviny tam jsou, rudy kovů a podobně, ale nic co by bylo extrémně důležité. Význam Karabachu je identitární a symbolický. Oblast je v tomto ohledu důležitá pro obě strany a žádná se jí nechce vzdát. Obě strany jsou evidentně ochotné investovat značnou míru peněz, zbraní a životů na to, aby tuto oblast získaly pod svou kontrolu. Svou polohou v horách nad ázerbájdžánskými nížinami má Karabach určitý strategický význam pro arménskou stranu, ale ekonomicky to území nijak zvlášť zajímavé není.
Je možné, aby podobný dlouhotrvající konflikt došel k příměří? Když se oba státy, stejně jako v roce 2016, vzájemně ostřelují?
Konflikt má svoji dynamiku, občas doutná a občas se rozhoří. Co se týče mírové dohody, tak jsem extrémně skeptický. Obě strany jsou ve svém pohledu zatvrzelé. Ta země je naše, říkají obě strany. Nevidím nějaké světlo na konci tunelu. Oba národy mají svoji historii postavenou kolem Karabachu. Jsou v tom konfliktu tak zabředlé, že v následujících desetiletích nevidím cestu ven, pokud nedojde k nějakému zásadnímu vojenskému průlomu, který by jednu ze stran donutil k výrazným ústupkům. V opačném případě může konflikt pokračovat po další desítky let a jeho případné řešení bude na dalších generacích, přičemž ta naše se toho nemusí ani dožít.
Historicky to zatím bylo tak, že vojenský neúspěch v Karabachu znamenal politické změny v Ázerbájdžánu. To byla hlavně první polovina 90. let. Po prohrané bitvě a ztrátě území typicky došlo k rezignaci či svržení tehdejšího ázerbájdžánského prezidenta (jen v letech 1991-1993 došlo na tomto postu k pěti změnám). Pokud by tak Ázerbájdžán v současné ofenzívě neuspěl, tak by mohl současný režim padnout. To samé lze říct o Arménii. Pokud dojde k velkým územním ztrátám v Karabachu. Tady právě se v důsledku vojenských akcí otevírají dveře k nějakému řešení konfliktu, neboť Arménie, případně Ázerbájdžán by nejspíše byli nuceni začít mírová jednání, která by mohla vést k ústupkům a dohodě o statutu Náhorního Karabachu.
To všechno záleží ale na tom, jak válka dopadne. Jsou tu totiž i další možnosti konce války, např. že konflikt nakonec skončí brzkým příměřím, jako v roce 2016, ale na to bych v tuto chvíli nevsázel. Poslední možnost je, že válka bude pokračovat měsíce, obě strany budou investovat více prostředků, peněz a životů a válka bude žít vlastním životem a nakonec může vést k oslabení jedné či obou stran, což by mohlo opět změnit dynamiku a třeba vést k mírovým jednáním. Osobně jsem však spíše skeptikem a světlo na konci tunelu opravdu nevidím.
