Markéta má za sebou boj s mentální anorexií, atypickou bulimií, paranoidní schizofrenií a její současná diagnóza je schizoafektivní porucha smíšeného typu.
Markéta Dohnalová se již od školky potýká s nejrůznějšími psychickými problémy. Před několika lety jí byla diagnostikována paranoidní schizofrenie, kvůli které byla více než dvacetkrát hospitalizována. O tom, jak bojovala s atakou, při níž ztrácela vědomí a probraly jí až elektrošoky nebo také o tom, jaké nejhorší halucinace zažila, si můžeš přečíst v tomto rozhovoru.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že je s vámi ‚něco jinak?‘
S tímto pocitem vyrůstám odmala, od školky. Sama jsem se v pěti letech naučila číst a psát, takže jsem se na základní škole nudila, ale bavilo mě učit se tak, abych měla na vysvědčení samé jedničky. Moc práce mi to nedalo. Pak přišlo gymnázium a vysoká škola. Opravdový zvrat nastal v 16 letech, kdy se mi poprvé zjevil anděl a od té doby jsem žila s jeho přítomností. Nikomu jsem to neřekla. Měla jsem strach. Po dobu studia na gymnáziu jsem si večer co večer vykládala s andělem.
Vnímalo to i vaše okolí? Nebo jste s tím dokázala na veřejnosti bojovat?
Okolí nic nevědělo, přes den jsem anděla neviděla ani neslyšela. Jen jsem cítila jeho přítomnost a věděla jsem, že na mě dává pozor a ochraňuje mě před zlem tohoto světa.
Ostříhala jsem se na 2 milimetry, byla jsem moc hubená a začala jsem si ubližovat řezáním po těle žiletkou.
Proč jste se nakonec rozhodla vyhledat odbornou pomoc?
To bylo až na vysoké škole, kdy jsem se snažila připodobnit se svému andělovi. Ostříhala jsem se na 2 milimetry, byla jsem moc hubená a začala jsem si ubližovat řezáním po těle žiletkou. Spolužáci mě donutili zajít na psychiatrii, kam jsem šla jenom proto, abych od nich měla pokoj. A tak jsem se začala léčit, psal se rok 1999.
Schizofrenie je genetické onemocnění, nebo získané v průběhu života?
Obojí. Genetické dispozice hrají určitě roli, ale také výchova a socializace. Další vliv na onemocnění má životní styl a přílišný stres, který vám prostě přeroste přes hlavu.
Co bylo vaším spouštěčem schizofrenie?
Co spustilo anděla, moc netuším. Snad návštěva Vatikánu, bohoslužby na Velikonoce, taková davová psychóza. Po návratu mi ale anděl zůstal. Co se stalo na vysoké škole? Hodně jsem zhubla, byla mi diagnostikována mentální anorexie, trpěla jsem podvýživou a nedostatkem spánku. Do toho jsem ochutnala nějaké drogy, trápila se nad nešťastnou láskou, k tomu stres ve škole a nepovedený pokus po vysoké škole osamostatnit se.
Jak dlouho doktorům trvalo vám toto onemocnění diagnostikovat?
V roce 1999 jsem vážila pouhých 45 kilo, takže mi byla diagnostikována mentální anorexie, poté jsem zápasila s bulimií a postupně se mi začala rozjíždět paranoidní schizofrenie. Trvalo 2 roky, než jsem skončila v léčebně na psychotickém oddělení, kde mi poprvé řekli diagnózu a nasadili léky. Následovalo období mnoha hospitalizací, 10 let mého šílenství, které trvalo až do roku 2009.
Pokud někdo neví, co schizofrenie je, jak byste ji popsala?
Definice říká, že je to mylné vnímání reality. Schizofrenií je několik typů a každá má trochu jiné příznaky – paranoidní, simplexní, hebefrenní, katatonická, nespecifikovaná atd. Nejznámější z nich je asi paranoidní. Takový člověk je do krajnosti vztahovačný, věří různým konspiracím, je přesvědčen o svých paranormálních schopnostech, jako je telepatie, psychokineze, vkládání a odjímání myšlenek, má sluchové, zrakové, čichové halucinace a žije ve svém vykonstruovaném světě, který se dá označit jako blud.
U tohoto duševního onemocnění se klidné stavy střídají s psychózami. O jakém období mluvíme? O dnech, týdnech či měsících?
U někoho proběhne za život třeba jen jedna ataka a po zbytek života nemusí mít už žádné příznaky. U někoho se ataka vrací a říká se jí relaps. V takovém případě je nezbytné nasadit léky a podpůrnou psychoterapii. Někdo je chronický pacient a remise a relaps se u něj střídají celý život. Trvání těchto dvou stavů je individuální, může se jednat o měsíce i roky.
Dokážete poznat, kdy se psychóza blíží?
Teď už ano, nebo si to alespoň myslím. Říká se tomu varovné příznaky.
Další taková ataka, kdy jsem ztrácela vědomí, nastala později a probraly mě z ní až elektrošoky.
Vzpomínáte si na nějakou, která pro vás byla úplně nejhorší?
Tu nejhorší si paradoxně nepamatuji. Vůbec nevím, co se se mnou dělo, měla jsem naprosté zatmění mysli. Takové pořádné okno. Další taková ataka, kdy jsem ztrácela vědomí, nastala později a probraly mě z ní až elektrošoky.
Jak může okolí nemocnému v případě těchto psychóz pomoci? Jak s ním má mluvit?
Nabídnout mu pomoc, třeba s ním zajít do ordinace za psychiatrem či psychologem. Pomáhá také ujištění, že se to dá zvládnout, naslouchání a vnímání toho, co vám nemocný říká. Je důležité si uvědomit, že nejspíš odlišně vnímáme realitu a měli bychom se snažit nemocnému porozumět a nelhat mu. Ale je to těžké, obzvlášť v případě, kdy je dotyčný nebezpečný sobě či svému okolí. Potom je nutné zavolat převozovou sanitku a nemocného dopravit do bezpečí.
Dokáže při nich pomoci i on sám sobě? Nebo nad nimi vůbec nemá kontrolu?
To je individuální. Třeba já si myslím, že už se znám natolik, že mám nad sebou náhled a dokáži se podle toho chovat. Když už je mi hodně zle, nestydím se jít si do nemocnice říci o pomoc. Hospitalizace není žádná katastrofa.
Když zažíváte klidnější stavy, dokážete při nich zapomenout na to, že jste nemocná? Nebo to stále máte v hlavě?
Tam vzadu je pořád přítomný človíček se zdviženým prstem. Neustále ve mně svítí kontrolka, ale je to o tom, zda se s nemocí naučíte žít.
Najednou jsem měla pocit, že jsem toho součástí, ve svých bludech jsem radila americkému prezidentovi, jak má bojovat proti Afghánistánu a bála jsem se, že se to o mně teroristé dozví a unesou mě či zabijí.
V jednom z rozhovorů jste zmiňovala halucinace, při nichž jste měla pocit, že vás pronásledují a odposlouchávají teroristé. Takové bludy byly vaší běžnou součástí života? Nebo stále jsou?
To bylo v době, kdy v USA teroristé zaútočili na mrakodrapy v New Yorku. Najednou jsem měla pocit, že jsem toho součástí, ve svých bludech jsem radila americkému prezidentovi, jak má bojovat proti Afghánistánu a bála jsem se, že se to o mně teroristé dozví a unesou mě či zabijí. Žila jsem s tím poměrně dlouhou dobu, pomohly až antipsychotika a dnes už tyto bludy nemám.
Co vám pomáhalo se od těchto halucinací oprostit? Dařilo se vám uvědomit si, že to není realita?
Bylo to těžké, neboť to pro mě znamenalo, že pro amerického prezidenta nejsem vůbec důležitá, že nejsem součástí světové politiky. Dění ve světě se zúžilo na denní stacionář pro duševně nemocné a můj život na vesnici u rodičů.
Vzpomínáte si na nějakou nejhorší halucinaci, kterou jste kdy měla?
Nevím, jestli nejhorší, ale asi pro mě nejhůře zpracovatelná byla, že mě můj psychoterapeut nemiluje a nechce si mě vzít za ženu. Chodila jsem k němu 9 let a celou tu dobu jsem si dělala naději, že snad…
V tom samém rozhovoru jste zmiňovala, že jste byla již dvaadvacetkrát hospitalizována. Jak vypadá proces hospitalizace? Nastoupíte do ní a co se děje dál?
Každé oddělení je jiné. Ve velkých léčebnách, dnes nemocnicích, jsou oddělení rozdělená podle diagnóz. Neurotici, psychotici, závislosti… nebo v nemocnicích fungují psychiatrická oddělení, kde jsou většinou všechny diagnózy pohromadě. Někde jsou oddělení i podle pohlaví, muži a ženy zvlášť, smíšenému oddělení se říká koedukované. Všude je denní režim, který se skládá z budíčku, rozcvičky, snídaně, léků, dopoledního programu složeného z různých forem terapií, oběda, léků, odpoledního programu či volna s vycházkou ven, večeře, léků a spánku.
Jak se schizofrenie léčí? Psychoterapií nebo jsou potřeba i léky?
Nejlepší je obojí a na co se dnes začíná dávat důraz je i psychosociální rehabilitace. V nemocnici vám nasadí léky, za psychologem chodíte jednou týdně nebo jen jednou za měsíc. Takový člověk také potřebuje někde bydlet, co jíst, musí mít na léky, potřebuje pomoci v běžných věcech jako dojít si nakoupit, k lékaři, na úřad a s tím pomáhají sociální pracovníci.
Kolik medikamentů denně berete?
Dvoje antipsychotika, dvoje antidepresiva, lék na stabilizaci nálady a lék proti úzkosti.
Bylo těžké najít vhodnou kombinaci léků?
To je vždycky těžké. I vzhledem k jejich nežádoucím účinkům.
A co mi hodně pomáhá je canisterapie s naším pejskem.
Vyzkoušela jste i jiné alternativní způsoby léčby?
Ne, nevyzkoušela. Jediné, co dělám dodnes je autoterapie psaním, ale to není nic alternativního. Někdo píše, jiný maluje, skládá hudbu… A co mi hodně pomáhá je canisterapie s naším pejskem.
Je možné se ze schizofrenie vyléčit? Nebo je to boj na celý život?
Jak u koho, někdo se vyléčí, jiný má třeba 1, 2 nebo 3 relapsy a někdo je chronicky nemocný celý svůj život.
Můžete i s tímto onemocněním žít plnohodnotný život?
Dnes je moderní používat pojem zotavení se. Žít i s nemocí život, který je, jak říkáte, plnohodnotný, je opět individuální. Každý sám je nejlepší expert na svůj život, každý má jiné hodnoty.
Dalším mýtem je agresivita a nebezpečnost, přitom jen asi 10 % z nemocných schizofrenií je nebezpečný sobě či okolí.
Jaké nejčastější mýty o schizofrenicích kolují?
Že je to rozštěpení osobnosti. To je jiná nemoc – mnohočetná osobnost. Dalším mýtem je agresivita a nebezpečnost, přitom jen asi 10 % z nemocných schizofrenií je nebezpečný sobě či okolí. Takoví lidé se také daleko častěji stávají obětmi trestných činů.
Co podle vás můžeme udělat pro to, aby společnost na lidi se schizofrenií pohlížela jinak, lépe?
Zbavit schizofrenii mnohaletého stigmatu, kdy ji lidé považují za něco nebezpečného, nepochopitelného a nemocné chtějí odsunout mimo společnost do uzavřených léčeben. Naopak je důležité takové lidi začleňovat do běžné společnosti, což řeší psychiatrická reforma, která od základu mění péči o duševně nemocné. Vznikají Centra duševního zdraví, kde dostanete komplexní pomoc – psychiatrickou, psychologickou a sociální.
Vy jste mimo jiné také spisovatelka, že? O čem píšete?
Od dětství jsem si psala deníky, pak básničky a posledních 10 let píši autobiografickou prózu. Napsala jsem trilogii Homo psychoticus I, II a III. To jsou knihy o mém nitru, o mé minulosti, přítomnosti a vizích do budoucna. V současné době se pokouším psát i pro děti a mám v plánu román pro dospělé.
Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?
Zestárnout společně s mým přítelem a pejskem Barykem. Už spolu žijeme 12 let a máme v plánu se vzít. Když jsme se potkali, tak mi bylo 33 let, letos budu slavit 45 let a najednou jsem se dostala do věku, kdy je mládí pryč a stáří daleko. Jsem žena středního věku a chci podle toho žít. Mám v plánu pokračovat v psaní, což bude do budoucna asi můj nejdůležitější plán.
Dokážete si na vašem onemocnění najít i něco pozitivního?
Nastala u mě naprostá revize hodnot. Také se více rozvíjím v tvůrčí činnost, potkala jsem a potkávám zajímavé lidi a dokáži se radovat z maličkostí. Plně si užívám i všední dny.
