S feministou a filmovým kritikem Kamilem Filou jsme si povídali o kontroverzních výrocích sexuologa Radima Uzla, genderové rovnosti, ale také nastupujících trendech do kinematografického průmyslu.
Kamil Fila je uznávaný filmový kritik, feminista a Genderman roku 2018, který koncem loňska vytvořil cyklus Uzel zahradníkem, v němž rozebral kontroverzní výroky nejznámějšího českého sexuologa Radima Uzla. V tomto rozhovoru si můžeš přečíst, jak se staví k problematice znásilnění, k postavení žen ve společnosti nebo třeba také to, co si myslí o zavedení kvót ve filmovém průmyslu.
Vy jste považován za feministu. Co pro vás toto označení znamená?
Feministé můžou být v akademické sféře nebo aktivisté, a ani jedno nejsem. Nejsem typ člověka, který by rád vystupoval na veřejnosti, ale pokud budeme feminismus brát jako určitý náhled na společnost, tak ten se u mě projevuje.
Pokud by se mě někdo před dvaceti lety zeptal, jestli jsem feminista, tak pravděpodobně řeknu že ne, i když jsme se o feministické teorii učili na vysoké škole. Před deseti lety bych už řekl, že ano, ale nikoli radikální. A dnes bych klidně uvedl, že jsem svým způsobem radikální v tom, že si uvědomuju svoje mužská privilegia, vidím, že jsem to měl v životě snazší než moje vrstevnice, a vidím důsledky nerovnosti. Nikoli všude, podezíravě či paranoidně, ale tam, kde jsou a odmítám před tím zavírat oči. Ženy mají mít rovnost příležitostí, a to se v současnosti nenaplňuje téměř nikde, přičemž mnohdy se u toho i porušuje platný zákoník práce či jiné zákony a ustanovení. Byl bych rád, kdybychom nemuseli používat pojem feminista nebo feministka, ale aby se z toho stalo synonymum pro „normální člověk“.
Proč u nás stále panuje genderová nerovnost?
Použil bych metaforu velké zaoceánské lodi, u níž je nesmírně komplikované změnit kurs. A společnost je podobně pomalu jedoucí kolos. Před tisíci lety si muži rozdělili majetky, na nichž se pak ženy nepodílely a spíš byly samy majetkem. Muži si vymysleli politiku, přičemž ženy po většinu historie neměly ani volební právo nebo stejnou možnost být voleny, a tato nerovnováha tu stále panuje, byť v méně viditelné podobě. Úloha žen v historii je neustále potlačována. Co víme o velkých umělkyních, političkách či významných ženách? Existovaly vůbec? Jistěže ano, jenomže odjakživa byly opomíjeny v učebnicích. Mnohdy na něco přišly, něco vynalezly, ale jejich nápad si přivlastnil jim nadřízený muž – dějiny Nobelových cen nebo kosmického výzkumu skrývají takových příběhu spousty.
Mnoho lidí obou pohlaví má dodnes představu, že se žena musí starat o děti a domácnost víceméně na 100 % a mít druhou neplacenou pracovní směnu. Stále málo je rozvinutá sociální politika, která by umožňovala oběma partnerům sladit rodinný život s profesním. Mužů se na pohovoru nikdo neptá, zda budou mít děti, ale žen ano, i když je to dnes už nezákonné. Musí tedy začít fungovat větší spolupráce či dohoda mezi muži a ženami o tom, jak si role rozdělí. Mimochodem, nedá se odvolávat na žádnou údajně „tradiční rodinu“, která v dějinách existuje pouze pár století.
Změna kurzu bude dlouhá a začíná už u vzdělávání, kdy bychom se měli učit, že role nejsou nastaveny automaticky, každý může dělat víceméně cokoli. Dnes už na základě vědeckých výzkumů víme, že neexistují významné rozdíly mezi mužskými a ženskými mozky, takže dělící čára vede jen mezi individuálními schopnostmi. Přesto se pořád dozvídáme, že ženy nemají mozek na matematiku, techniku či jakýkoli leadership. Ale dobré je, že změny přicházejí velmi rychle.
Teď jsem koukal na nejnovější oxfordskou studii, že 80 % všech političek, které se kdy objevily v historii, působily v posledních dvaceti letech. Což je neskutečné číslo, které zároveň ukazuje, že ženy do politiky chtějí a že změna je možná. V Česku můžou jít věci paradoxně pomaleji než na Západě, protože můžeme mít dojem, že za socialismu už bylo rovnosti víceméně dosaženo, což je omyl. Ženy jen více chodily do práce a měly zajištěnou delší mateřskou než na Západě, nic víc.
Co konkrétně vy děláte pro to, aby se změnil postoj společnosti?
Z pozice kulturního publicisty toho nemůžu dělat zdaleka tolik. Často při rozhovorech odkazuju k tomu, že je nutné mluvit s lidmi, kteří dělají sociální politiku a právo, s lidmi, kteří ovlivňují legislativu. Jsem člověk, který boj o rovnost sleduje spíše zpovzdálí a můj nejbližší vstup byl, když mě pozvali do jedné z pracovních skupin na Úřadu vlády, kde je Odbor pro rovnost žen a mužů. Tam jsme debatovali o tom, co navrhnout vládě, aby to Andrej Babiš pochopil, vzal za své a považoval diverzitu a zkrácené pracovní úvazky za ekonomicky výhodné. Nevím, kde materiály z tohoto vstupu skončily, zda je četl, ale byl to vrchol mého politického snažení se. Nemám v tomto ohledu žádné ambice. Osobně bych byl raději, kdyby se této agendy ujal někdo jiný než Babiš, samozřejmě, nerad bych, aby odcházel z politiky s jakýmikoli zásluhami.
Náplň mojí práce je, že píšu o filmech, seriálech, společenských kauzách a snažím se ukazovat, jakým způsobem jsou zobrazováni muži a ženy. Jaké mají místo v příbězích, nakolik je v jejich vykreslení uplatňována stejná citlivost, jaké jsou životní perspektivy jednotlivých postav a zda jsou vyobrazené stereotypy automaticky nutné a mají logiku v příběhu. Nepíšu to ale z pozice nějakého předem daného programu, jak to má být správně. Neexistuje jeden model, ale spíše naopak proti dominantnímu stereotypu může existovat nekonečná řada alternativ. I u nabídky filmů a seriálu jde dnes vidět změna společnosti, nástup ženských hrdinek je ohromující a zároveň to není komerčně nevýhodné.
Spousta mužů si nikdy nezkusila mít dítě na 24 hodin denně úplně sami a kdyby to zkusili několik dní po sobě, nejspíš by si svých partnerek vážili víc, než kdyby absolvovali pořad Výměna manželek.
Teď jste mimo jiné zmínil kroky, které by mohly vést k legislativní změně, ale existuje něco, co by ve svém životě mohl udělat každý muž, aby dal ženám více prostoru?
Pokud jsem na libovolné poradě, tak vím, že si nesmím uzurpovat prostor pro sebe a mám cíleným sebepotlačením předat slovo ženám. Existují výzkumy poukazující na to, že ženy na pracovních poradách mluví výrazně méně, jsou častěji přerušovány než muži, pokud něco řeknou, tak se to bere na zřetel až ve chvíli, kdy stejnou věc řekne muž. Na takové věci si tedy dávám pozor, nebo například pokud mě oslovují média či organizace, tak přemýšlím, kterou ženu bych jim místo sebe mohl nabídnout jako adekvátní náhradu. Ale chápu, že ne každý člověk chodí do médií, účastní se kulatých stolu nebo absolvuje porady, čili dávat prostor ženám je pro něj těžší.
Sám se v tom ještě trochu hledám a uvědomuju si, že mám výhodu, neboť jsem vyrůstal v rodině, kde otec v pátek odpoledne uklidil byt a o víkendu vařil obědy. I v době socialismu měli s matkou takto rozdělené role, aby jí ulevil. Nezažil jsem ani domácí násilí mezi rodiči, ani model dominantního otce a byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že ne všude to takhle funguje.
Nemůžu a nechci se dávat za vzor, dovolím si jen zmínit jednu osobní zkušenost. Mám devítiletou dceru a když byla malá, tak jsem pracoval v jiném městě, než kde jsme žili, a když jsem přijel na víkend domů, tak jsem ji přebaloval, krmil ji a jezdil s ní venku s kočárkem. Teď už s její matkou nežijeme, máme dohodu o péči, ale vím, co to obnáší starat se o dítě od probuzení k uložení ke spánku, což mi umožňuje pochopit, jaké to je, když jsou ženy matkami na plný úvazek. Spousta mužů si nikdy nezkusila mít dítě na 24 hodin denně úplně sami a kdyby to zkusili několik dní po sobě, nejspíš by si svých partnerek vážili víc, než kdyby absolvovali pořad Výměna manželek, kde se vše znovu navalí na bedra žen a muži jen přihlížejí.
Proč myslíte, že se tolik mužů takového chování bojí a straní?
Obecný problém je, že lidé se celkově cítí přetíženi požadavky moderního světa. To, co jsme se naučili ve škole před dvaceti či třiceti lety, už neplatí. Musíme se učit nové věci, situace na trhu se stále vyvíjí, nevíme, jakou práci budeme dělat, jaké budeme mít sociální jistoty, a do toho se po nás chce, abychom se měnili ještě v soukromí. To je extrémní nápor na psychiku a chápu, že na někoho je to už moc, zvlášť, když může mít oprávněný pocit, že on už svůj díl práce udělal, něco vybudoval, zaplatil hodně na daních a nyní se má zase měnit a přenechávat místo jiným.
Není to omluva pro veřejné hovadské chování, ani pro to být domácí tyran. Ale chápu situaci v rodinách, kde mají dlouhodobě pevně rozdělené role, minimálně otci živiteli to tak vyhovuje, a nyní je po něm vyžadována změna. Ani matky a babičky pečovatelky, které si ve vztahu oddřely svoje, si nebudou říkat, že žily v nespravedlivém omylu, a budou podobné sebeobětování vštěpovat i svým dcerám. To jsme zase u té setrvačnosti pohybu. Zrychlování doby a určitá tekutost vztahů, hodnot a identity nás může děsit a neprospívá tomu ani nekvalitní práce médií, které o většině kauz týkajících se rovnosti referují velmi jednostranně, bulvárně a vyostřeně. Kvůli tomu většina věcí, které lidé proti feminismus mají, jsou pouhé mýty a hoaxy. Vlastně už si ani nepamatuju, že by někdo feminismu vyčítal něco reálného, narážím jen na samé smyšlenky, dané nevzdělaností a konspirativní paranoiou.
Nehledě tedy na to, že špičkové sportovkyně nebo vojačky by si namazaly 99 % mužů na chleba.
Když jsme u těch smyšlenek, hoaxů a předsudků, častokrát se setkávám s názorem ‚tak když jsi taková feministka, tak si to auto oprav sama/tak si za večeři zaplať sama.‘ Jak takovým lidem vysvětlit, že o tom feminismus není?
Nepochybně existují ženy, které za sebe nechtějí nechat zaplatit večeři někým jiným, protože chtějí dát najevo ekonomickou nezávislost. Neberou to jako automatickou pozornost a například až v dlouhodobějším vztahu se dohodnou placení na střídačku. Ale muž by měl dokázat odhadnout, že některá žena je na tom ekonomicky hůř než on a zaplacení za večeři považuje za součást namlouvání. Feminismus se nesnaží vymýtit tradiční postupy, ale říká, že existují různé varianty.
Co se týče odpovědi na výše uvedené provokativní otázky, setkal jsem se mnohokrát s rádoby triumfálním argumentem ‚feminismus končí, když má někdo vynést pračku do pátého patra.‘ A reakce na muže, který toto tvrdí, by měla být – Kolikrát za život jsi vynesl pračku do pátého patra ty? To, že jsi to udělal jednou dvakrát, určuje tvoji identitu a hodnotu každodenně a navždy? Když jsem vynesl pračku do pátého patra, přestal jsem kvůli tomu být feministou? A každý jednotlivý den, kdy tys nevynesl pračku do pátého patra, ses stával feministou? A jste si fakt jistí, že dvě feministky neumějí vynést pračku po schodech, tak jako to dokážou dva muži, nebo jeden muž a jedna žena, ale těžko jeden muž sám? Nedává to prostě žádný smysl a argumenty opírající se o fyzickou sílu považuji za podpásové a nevěcné. Stejně tak většina mužů neumí spravit auto a některé problémy neumí spravit jinde než ve specializovaném servisu.
Problémy nerovnosti jsou hlavně v nerovnovážné komunikaci a přístupu ke zdrojům a nelze převádět genderovou rovnost na fyzickou stránku. Nehledě tedy na to, že špičkové sportovkyně nebo vojačky by si namazaly 99 % mužů na chleba. Důležité nespravedlnosti se beztak odehrávají v oblastech a situacích, kdy nejde o biologické rozdíly, které nikdo nepopírá. Vlastně v tom vidím základní nepochopení feminismu – biologické pohlaví a gender jako společenská role nejsou totéž, tak to nezaměňujte. Je to tak těžké pochopit, co je přírodní a sociální?
Pornografie je obecně násilnější, než běžný sex v reálném životě a mnohem více se v ní dbá na uspokojení muže a poměrně málo na uspokojení ženy, která je brána spíše jako věc nebo otrok než člověk.
Vy jste také autorem cyklu Uzel zahradníkem o našem nejznámějším sexuologovi. Ten například v jednom z rozhovorů pro DVTV řekl, že žena si za znásilnění někdy může sama. Co si o tomto tvrzení myslíte?
Od Radima Uzla jsem četl prakticky všechny knihy, které za posledních pětadvacet let napsal, včetně obou jeho životopisů, a stejně musím říct, že si nejsem jistý tím, co říká. Nedokážu určit, co si myslí, neboť mluví velmi nejasně. Jeho základní problém je, že jakožto sexuolog, který musí aspoň trochu sledovat vývoj vědy, ví, že některé věci už nelze hájit. Na druhou stranu, je pohodlný muž z minulého režimu, navyklý na určitý řád. Potom se to v něm strašně mele a sám asi úplně neví, co chce. To se ukázalo trochu komicky v rozhovoru pro DVTV, kde neustále popíral sám sebe. Stačí porovnat jeho slova z různých pasážích a je zřejmé, jak si protiřečí. Neříkám to proto, že bych si myslel, že je hloupý, ale po mém odhadu není psychologicky schopný zpracovat v sobě současný společenský vývoj.
Když mluvil o znásilnění, tak nemluvil o přímé vině žen, ale o menší míře opatrnosti některých z nich, kdy nejsou schopny předvídat následky své koketérie. Chápu, že pokud se dlouhodobě věnuje posudkům u soudů, kde řeší, zda znásilnění proběhlo, či ne, tak velmi často pracuje právě s mírou spoluzavinění, nakolik se vystavují riziku. Nicméně způsob, jakým to Radim Uzel říká, působí, jako by mužskou násilnost z určitého hlediska schvaloval, a při následném vysvětlování se do toho akorát zaplete.
Nechce pochopit, že jestli u znásilnění budeme pořád primárně mluvit o tom, jak mu ženy mohly zabránit, tak to povede akorát k tomu, že pokud žena opravdu znásilněna bude, tak bude pociťovat vinu a selhání, a prostě to nenahlásí. Taková žena totiž bude vědět, že jí čeká nepříjemné vysvětlování, zpochybňování, znevažování, zesměšňování, odpovídání na velmi nepříjemné otázky a radši to nechá být. Uzlův přístup je vyloženě kontraproduktivní, protože drtivá většina případu znásilnění se odehraje mezi lidmi, kteří se dobře znají, a prevence, jakou navrhuje on, tu tedy nefunguje.
Pokud se budete s Radimem Uzlem bavit o sexuální výchově, tak bude neustále zdůrazňovat, jak je důležité edukovat dívky, ale nechápe, že je nutné vzdělávat právě i chlapce – on se přitom výslovně vůči tomu vymezil, že jde o zbytečnost. Mnoho mužů všeho věku však nechápe, co znásilnění je, ač to může působit jako banalita, že oba dva lidé musí informovaně souhlasit. A teď neříkám, že se musí podepisovat nějaké papíry, což je hoax, jímž se neustále iracionálně straší. To by bylo naopak velmi nebezpečné, neboť dotyčný může nabýt dojmu, že si teď se svým partnerem může dělat co chce. Důležité je vnímat druhého člověka, nepoužívat ho jako účel, reagovat na jeho potřeby a pokud on se uspokojit nechce, tak máte smůlu.
Komunikace je hlavní problém, ale dnešní české školy nás k ní moc nevedou. Spoléhat se na to, že nás vše naučí rodina nebo osobní zkušenost, je mylné – dnes z výzkumu víme, že s více než třemi čtvrtinami dospívajících se rodiče o sexu a vztazích vůbec nebaví. Ve školách sexuální výchova téměř neprobíhá a omezuje se na anatomická a biologická témata. Někteří mladší lidé čerpají pouze z toho, co vidí ve filmech a v pornografii, kde se mnohdy zneužívání a násilí berou jako normální strategie.
Pornografie je obecně násilnější, než běžný sex v reálném životě a mnohem více se v ní dbá na uspokojení muže a poměrně málo na uspokojení ženy, která je brána spíše jako věc nebo otrok než člověk. Dospívající chlapci, ale i dospělí muži, si často myslí, že ženy se při sexu mají bránit, nebo zažívat bolest či plakat, a čím více podřízená jsou, tím více se jim to líbí. Mnohé dívky vlivem pseudo-romantických románů a filmů z poslední doby také věří na to, že násilné chování či psychická manipulace ze strany mužů jsou projevem lásky. Tvrzení, že člověk má umět rozpoznat realitu a fikci, zní hrozně hezky, ale realita je přesně naopak taková, že fikce často tvoří základ našeho chápání reality a působí na nás na nevědomé nekontrolovatelné úrovni. Proto potřebujeme sexuální i mediální výchovu.
Vy sám, stejně jako Radim Uzel, zmiňujete, že je nutné zapracovat na edukaci mládeže, aby pochopila, co je a co není správné. Jak ji v tomto směru můžeme vzdělávat?
Tyhle věci nejsou moje doména, ale sleduji práci spolku Konsent, který se o něco takového snaží a spolupomáhá tomu, jak se utváří sexuální výchova ve školách. Stále mě překvapuje, že Radim Uzel byl letitý předseda Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu, ale reálné výsledky nejsou moc vidět, když znásilnění je pořád tolik a nahlašuje se pořád tak málo. Potřebovali bychom nové, mladší a progresivnější sexuology, kteří začnou veřejně vystupovat. Chápu ale, že málokdo chce být onou mluvící hlavou v médiích, neboť tím člověk tak trochu obětuje svoji kariéru. Být vědec ve výzkumu a mediální popularizátor jsou dvě odlišné úlohy, a tou druhou se vystavujete jednak negativním reakcím veřejnosti a jednak jistému nebezpečí banalizace a vyprázdnění sebe sama.
Jsem také rád, že vznikl například film V síti, na nějž navazuje vlna diskusí, které sice nenahrazují vzdělání se vším všudy, ale dělají alespoň něco. Je to pomalé a proces, kdy dojde ke změně, bude trvat dlouho. Je nutné si uvědomit, že ministerstvo školství svoje osnovy vyrábí až na deset let dopředu, a celkově jsou v tomto velice nepružní, takže dřív nelze čekat větší systémové kroky. Pokud nebudou iniciativní učitelé, učitelky, ředitelé a ředitelky, kteří sexuální výchovu budou považovat za důležitou a nebudou ji intenzivně tlačit do výuky, tak se nic nezmění.
Nejen organizace Amnesty International usiluje o změnu zákona, která by měla nově definovat znásilnění. Z jejich řad zní, že k sexu by bylo nutné získat výslovný souhlas partnera/partnerky. Bylo by to správné?
Ano, výslovný souhlas je to, že víte, co děláte a že máte jasno o záměrech a názoru svého protějšku. K tomu se vyjadřoval v DVTV či na Prima CNN i Radim Uzel, kterému se nedařilo dopátrat, z čeho vlastně tento návrh vychází. Zkusím dát tedy dva příklady, kvůli nimž se něco takového prosazuje. Jedním z nich jsou americké univerzitní kampusy, kam přicházejí po střední škole mladí lidé, kteří do té doby nesměli pít alkohol. V kampusech se k němu lehce dostávají, experimentují s drogami a navštěvují párty, na nichž jsou často ve stavu, kdy nevědí, co dělají. A jedno kývnutí hlavou, v němž vědomě dáte najevo souhlas, udělá strašně moc a může zabránit traumatu a zločinu. Tímto opatřením se samozřejmě kryjí i samotné univerzity, aby těch znásilnění nebylo tolik, případně, aby je někdo nenapadal jako instituci. Vychází to každopádně z kultury, která lidem dlouhodobě odpírá alkohol a sex, a pak je vypustí do prostoru, kde padají zábrany.
Druhý příklad, na němž to lze pochopit trochu lépe, je rozvoj elektronických seznamek, kdy se často dostanete do kontaktu s člověkem, který je z jiné kultury, mluví jiným jazykem, neznáte jeho návyky a nevíte, co si můžete dovolit, protože jste s ním mluvili pomocí textových zpráv jen krátce. A nebudeme si lhát, Tinder rande často rychle směřují k sexu. Přitom ale nevíte, jak situaci chápe druhý člověk a zde nepřestává platit oblíbená argumentace Radima Uzla ‚já to poznám, já to vidím na tom ksichtu.‘ K tomu mu dokonce již tři psychologové napsali otevřený dopis do časopisu e-Psychologie, v němž ho upozornili na to, že takové věci prostě vidět a poznat nemůže, jelikož telepatie nefunguje a sociální inteligence má své meze. Fascinující je, že Radim Uzel tu svým strejcovským přístupem stojí i proti tomu nejzákladnějšímu zdravému rozumu.
Snadno může dojít k obrovskému nepochopení a tento návrh Amnesty International, který je kopií toho, co je ve Švédsku a jiných zemích, je správný. Chápu, že pro některé lidi může být navázání nové sexuální známosti matoucí, ale výslovný či informovaný souhlas je nutnou součástí komunikace. Bavíme se samozřejmě o viditelném rychlém gestu, přikývnutí, přivinutí, jednoslovném přitakání, pozitivně znějícím citoslovci, ne o žádném podepisování smluv jako v 50 odstínech šedi. U případného soudu se budou ptát – měl jste důvod se domnívat, že i od tohoto okamžiku byl sexuální styk dobrovolný a na základě čeho jste si to vyvodil? Ono se to dělá i dnes, jen by se tomu teď měla přikládat větší váha a dotazování by mělo být detailnější. V zásadě to může hrát ve prospěch obou stran.
O sexu by se měly děti učit už odmala. Čím dřív, tím líp, říká Johanna Nejedlová
21. ledna 2021 7:00
Pomůže taková legislativní úprava tomu, aby docházelo k menšímu počtu znásilnění?
To je dost ošemetné. Samozřejmě všechny úpravy, které zpřísňují definici znásilnění a podněcují ženy, aby více nahlašovaly, povedou logicky k tomu, že těch činů bude nahlášeno více. Ale musíme brát v potaz, že v současné době se nahlašuje pouze 3–8 % z celkového množství reálných případů. Naopak, falešných znásilnění je dlouhodobě méně než 10 % z celkového počtu nahlášení. Čili v současnosti jde o méně než 1 % případů v poměru k těm, co se skutečně stanou.
Takže po legislativní úpravě, která ženám přinese více odvahy, se znásilnění budou častěji nahlašovat, a mnoho lidí bude oponovat argumentem ‚tak a teď je jich mnohem více,‘ a budou to vydávat za zhoršení stavu, což je zavádějící. Situace z jiných zemí ukazuje, že se nahlášené případy zhruba zdvojnásobí, což znamená, že i tak minimálně čtyři pětiny znásilnění nebudou potrestány. Situace se nezhorší a nespravedlnosti bude pořád násobně více než spravedlnosti. Strach před falešnými obviněními je poměrně lichý a zrovna Radim Uzel má lví podíl na jeho zveličování. Nejvíce falešných obvinění je totiž na neznámého pachatele, takže není nikdo poškozen. A dokázat někomu znásilnění je poměrně těžké, falešné udavačky v naprosté většině případu nepochodí. Musíme to vidět z hlediska velkých statistických čísel.
Radim Uzel na mě působí spíš jako robůtek na klíček, a ne jako člověk, který by svobodně přemýšlel.
Jak je možné, že jen pan Uzel stále vnímán jako uznávaný sexuolog? Proč ho společnost ještě za tyto výroky neodsoudila? Proč mu stále média dávají prostor?
V první řadě Radium Uzel není uznávaný dnešními aktivními odborníky, ale je brán jako mediální bavič, který věci příliš zjednodušuje, v horším případě jako člověk, jemuž ujel vlak poznání. Abychom mu nekřivdili, jeho odbornost se týká gynekologie a porodnictví, sexuální hygieny, antikoncepce a léčby poruch erekcí. V 90. letech pomohl v Česku homosexuálům, aby se na ně nenahlíželo jako na nemocné či nebezpečné jedince, a podařilo se mu vymýtit předsudek, že onanie je zdraví škodlivá.
V jiných oblastech však odbornost nemá a nenasvědčuje tomu ani jeho publikační činnost.
Mnoho jeho tvrzení je v rozporu s tím, co říkají současné výzkumy, a on to pomíjí. Popisoval jsem to podrobně v deseti dílech seriálu na Heroine.cz a nemůžu to teď z nedostatku místa opakovat. Jedná se o desítky věcí, včetně vymyšlených statistik, nebo zcela zavádějících a lživých popisů případů, u nichž jde snadno dohledat, že se staly úplně jinak. Neúcta k pravdě a faktům je u něj zarážející, až šokující. Už v době, kdy jsem psal cyklus Uzel zahradníkem, bylo podepsáno několik peticí a odešel otevřených dopis České lékařské komoře, v nichž je požadováno, aby se od výroků Radima Uzla distancovala, neboť svému oboru kazí pověst.
To, že ho stále média stále zvou k rozhovorům, je dáno tím, že měl v 90. letech ostré lokty a v té době jste nemusel být vynikající expert, aby se z vás stala slavná osobnost. Radim Uzel má navíc velkou výhodu, že je ochotnický herec a cvičený rétor, jenž umí mluvit lehkým a zároveň sebevědomým tónem. Takže ač mnohdy povídá nesmysly, působí přesto věrohodně. Ale proto se také stává, že jakmile se ho doptáváte na detaily a logické rozpory, začne kličkovat, zmatkovat, protiřečit si a jeho naučený projev se začne rozpadat. Vzhledem k tomu, jak často se opakuje a cyklí, na mě působí spíš jako robůtek na klíček, a ne člověk, který by svobodně přemýšlel.
Vy jste filmový kritik a zmiňoval jste, že v Hollywoodu se v posledních pár letech dbá na to, aby ženy byly vyobrazeny jako superhrdinky. Není to trochu „na sílu“?
V 80. letech bylo u akčních filmů běžné, že hrdinové byli téměř výhradně muži. Nyní přichází spousta superhrdinek a mnoho lidí se nemůže smířit s tím, že ve světě, v němž vše vybuchuje a kolabuje, se na scéně objeví někdo, kdo má subtilnější fyzickou konstituci a zachrání celou planetu. To nepůsobí věrohodně. Ale totéž přece platí i u některých mužských superhrdinů. Z akčních filmů zmizela lidská měřítka a byla nahrazena nadlidskými superhrdiny a nadlidskost sama o sobě je podle mě větší problém než to, zda je věrohodné, že je hrdinkou žena.
Jiný problém je, že tradice mužských hrdinů je delší a každý, i mírně nepovedený film s ženskými hrdinkami, je brán jako důvod, proč ženy v akčních filmech nemají co dělat jako herečky, ale i scenáristky a režisérky. Což je stejné jako v politice, kdy se jedna exponovaná politička, která řekne nebo udělá něco neobratného nebo špatného, slouží jako argument, že ‚ženy do politiky nepatří.‘ Skutečně kritické myšlení by se nemělo dopouštět generalizací, ale vidět všechno individuálně A jistě, některé příběhy s okatým prosazováním ženské emancipace, jsou vypravěčsky nezvládnuté, stylisticky nenápadité a celkově nezábavné. Nelíbily se mi třeba ani ženské Ghostbusters, ani Birds of Prey (Podivuhodná proměna Harley Quinn), Enolu Holmes jsem ani nedokoukal a Wonder Woman mě bavila tak napůl.
Důležitější pro mě je, že se na různých streamovacích platformách, jako je třeba Netflix, HBO, Amazon nebo AppleTV, objevuje mnohem více příběhů obyčejných žen. Více či méně realistické příběhy, které zvýrazňují ženskou perspektivu, zároveň mají psychologickou věrohodnost a nejsou dělané tak, aby odrazovaly mužské publikum. Vezměte si, jaký hit jsou Příběh služebnice, Orange is the New Black, Sedmilhářky, Glow, Mrs. America, Euforie, Dámský gambit a další. Takových věcí je čím dál víc a když se podíváte, kdo byl v poslední době nominovaný na Oscary a Zlaté glóby, tak nástup takových snímků je rapidní. Jen letos Nomadland, Nadějná mladá žena, V bavlnce, Střípky ženy, Ratched, Letuška, Neortodoxní, Normal People, Můžu tě zničit, nebo Mělas to vědět. Polovina z toho opravdu zastupuje to nejlepší, co loni vzniklo.
Je podle vás správné, aby byly v kinematografii zavedeny kvóty? Například ve většině nových filmů a seriálů z produkce Netflixu nechybí zastoupení ras, orientací atd.…
Často se zaměňují komerční kalkul a kvóty, protože velká část nových snímků nemá s kvótami nic společného. Jedná se o producentský kalkul, který říká: ‚Nyní se v Americe a ve světě změnila demografie, potřebujeme zaujmout co nejširší spektrum publika, takže budeme dělat namixované týmy hrdinů.‘ A jde vidět, že to tvůrcům komerčně vychází, že to nejsou ideologické kvóty, které by šly proti přání diváků. Pokud by to bylo tlačeno na sílu, Hollywood zkrachuje do několika málo let, návštěvnost kin přitom před pandemií rostla.
Druhá věc je, jaké reálné kvóty byly zavedeny. Fascinuje mě vlna averze a nepochopení, která kolem kvót panuje, když jediné, co v tuto chvíli platí, je určité nařízení při udílení Oscarů, kde soutěží pár desítek filmů z celoroční nabídky mnoha set filmů. Pro úplnost – podobná kritéria jsou u britských cen BAFTA a různé filmové festivaly zkouší zase jiné parciální nápady. Nevidím nic, co by omezovalo uměleckou svobodu.
Oscarové kvóty se týkají jedné jediné kategorie z dvaceti čtyř a existují čtyři možná kritéria, jak kvóty splnit, přičemž z těch čtyř stačí splnit dvě. Týkají se obsazení, příběhu, tvůrců, stážistů a distribuce a marketingu, což jsou lidé pracující v kanceláři. Klidně můžete natočit film, kde budou jenom bílí herci, bez jediné ženy a příslušníka etnické nebo sexuální minority, a pořád můžete soutěžit a vyhrát ve všech kategoriích, včetně hlavního filmu roku, pokud máte v marketingu někoho, kdo není bílý muž a necháte na place stážisty, kteří nejsou bílí muži. Jednoduše jde o to, že producenti budou víc myslet na to, aby na place nebyli jen jeho známí a příbuzní příbuzných. Jde v podstatě jen myslet na různorodost lidí ve štábu a občas tak objevit nový talent.
Nekoná se kulturní apokalypsa, spíš naopak, se bude snadněji hledat „mladá krev“. Vezměte si jen statistiky z posledních let – realita filmového průmyslu je taková, že zhruba 75 % hlavních postav v hollywoodských filmech jsou bílí muži. Jak je možné, že všechny ostatní skupiny jsou v těch 25 %? Vždyť je to absurdní a naprosto nevyvážené nejen s ohledem na americkou populaci, kde bílí muži tvoří asi čtvrtinu a u filmu a okolo filmu jich jsou tři čtvrtiny. Opravdu platí, že jsou o tolik talentovanější než reálné tři čtvrtiny populace? Nebo je to tím, že využívají nezasloužených privilegií? I mně někdy vadí, když je obsazení nějakého filmu okatě vykalkulované, když postavy nejsou dobře napsané, nebo studio občas a většinou jen krátkodobě tlačí někoho ne moc talentovaného do počtu, což se samozřejmě děje. Ale že bych měl třeba pocit, že je ve filmech moc Afroameričanů? To je nesmysl a optický klam.
Ale těším se na vzestup mladé vietnamské, romské a ukrajinské generace a myslím, že to už brzy přijde.
Přijde jednou tento trend i k nám?
Před nedávnem se k tomu natáčela anketa pro pořad Queer v České televizi, v níž byli takřka všichni proti. Ale tím se zase vracím k tomu, že žádné silné univerzální kvóty neexistují.
Je to symbolické gesto, které producenty podněcuje dát šanci někomu, kdo je nenapadne na první dobrou, ale výběr těch skutečně důležitých kreativních pozic musí být podmíněn talentem, což si ani nejde představit, že by to někdo dělal jinak a cíleně si ničil vlastní film.
V českém průmyslu kvóty nebudou fungovat jako v hollywoodském systému, neboť ve zdejším prostředí jsou štáby výrazně menší, obecně je u nás těžké financovat film a infrastruktura nefunguje jako promazaný stroj. Navíc je naše společnost výrazně méně etnicky namíchaná, takže není zase tolik, kde brát. Ženské autorky se ale prosazují víc, ať už na pozici režisérek, producentek, scenáristek a střihaček, málo je zatím kameramanek. Jsem zvědavý, s čím se zase přijde. Zda ženský mozek není schopný pochopit zákonitosti optiky, ženská duše nemá estetický cit pro světlo, nebo dvacetileté a třicetileté ženy v plné síle jsou na tom fyzicky hůře než sedmdesátiletí pánové, co vyhrávají České lvy za kameru.
Ale těším se na vzestup mladé vietnamské, romské a ukrajinské generace a myslím, že to už brzy přijde. Romů je v republice kolem 300 tisíc, Vietnamců kolem 100 tisíc, Ukrajinců přes 120 tisíc, tak by člověk čekal, že zhruba nějaké to procento lidí ve filmovém průmyslu by mohli být oni. Nečekám, že u všech skupin obyvatel je stejná míra talentu a zájmu o umění, ale filmový průmysl je i hodně technický, řemeslný, ekonomický, závislý na IT a službách, takže dokáže pojmout všechny vrstvy společnosti a postupně s nimi nejen tvořit, ale i o nich vyprávět. Což je asi ten cíl – vidět někoho druhého, jiného, než jsem já, a poznáním se zbavit strachu a nejistoty.
Co se týče toho, zda budou k práci více oslovovány ženy a zda budou mít větší šanci se prosadit ve filmovém průmyslu, jsem zvědavý, jak se to vyvine. V pracovní skupině na Úřadu vlády jsem prosazoval, aby se v České televizi a v Radě Státního fondu kinematografie zřídila funkce pro člověka, který by měl na starosti projekty, jež by dávaly příležitost ženským autorkám. Žádné kvóty, kolik by toho mělo být z celkové roční produkce, ale mělo jít o poskytnutí prostoru ženským talentům. Připadalo mi, že pokud má někdo koncentrovanější kritéria výběru, může provádět svou práci kvalitněji. Kdoví, kdy se z toho stane téma institucionální debaty. Počítám s tím, že dřív než za deset patnáct let nic takového nebude.
