Proč se ženy bojí chodit po ulici samy a co s tím můžeme udělat?
Sarah Everard šla 3. března domů. Třiatřicetiletá Britka odešla z domu kamaráda v jižním Londýně kolem deváté večer. Naposledy ji v ten večer zachytila bezpečnostní kamera při tom, jak kráčela po ulici, do svého domu už ale nedošla. Někdo ji unesl a zavraždil.
Její osud nyní zajímá miliony žen po celém světě. Všechny se ptají: čím si to ona zasloužila? Může se to stát i mně?
„Pomáhat a chránit“
Z únosu a vraždy byl obviněn 48letý policista, příslušník londýnské Metropolitní policie Wayne Couzens, kterého zatkli i pro podezření z obnažování se na veřejnosti, nesouvisející s případem Everard.
Měla na sobě výrazné, zapamatovatelné oblečení, pohodlné boty vhodné i na běhání a naschvál zvolila delší trasu po dobře osvětlených uličkách, na kterých byl ještě dostatek lidí. Svému příteli dala vědět, že je na cestě domů. Učinila vše pro to, aby byla v bezpečí, ale žádné z těchto opatření jí nepomohlo: Couzens ji údajně unesl a později zavraždil. Její tělo našli 78 kilometrů od místa, kde byla naposledy viděna.
Její smrt vzbudila nejen celonárodní, ale celosvětovou debatu o bezpečnosti žen. V Londýně o víkendu zorganizovali i pietní vzpomínku, kterou musela rozpouštět policie. Účastníci, především ženy, mimo jiné skandovali „zatkněte své vlastní“. Protest rozpustili kvůli protipandemickým opatřením, jiné zákony demonstranti neporušovali, informuje BBC.
Dva londýnské hotely oficiálně nabídly své služby: ženy a dívky, které se na ulici bojí nebo mají dojem, že je pronásledují, zvou do hotelu. Mají se nahlásit na recepci, kde jim pomohou bezpečně se dostat domů. Mnohé feministické stránky začaly sdílet praktické tipy, jak být v bezpečí.
Například si ženy mohou nainstalovat jednu z těchto šesti aplikací ke sdílení GPS polohy a rychlé přivolání pomoci. Světová média jako BBC, CNN, New York Times, Wall Street Journal, The Guardian a další píší o tom, jak se jejich čtenářky bojí chodit po nocích po ulici.
Psali nám i naše čtenářky, je to hluboce vryté v každé ženské mysli: nechoď pozdě domů, nebuď vyzývavě oblečená, nepohybuj se v tmavých uličkách... Soubor příkazů a zákazů máme naučený lépe než nějaké maturitní zadání. Z tohoto týdne plného hrůzy však zůstávají nezodpovězené dvě otázky:
Proč mají ženy strach? A co s tím mohou muži udělat?
Respekt, připravenost, strach: Říkej tomu, jak chceš, ale nezapomeň si slzák
Vyhnout se neosvětleným místům, nejít po setmění sama, nemít na sobě vyzývavé oblečení či nepohodlné boty. Dívky od malička počítají s nebezpečím na ulici, vychováváme je tím však nejen k opatrnosti, ale i strachu z něčeho tako obyčejného, jako je cesta domů z práce.
Tyto poučky od rodičů a dobře míněné rady starších žen pak posilují zážitky, kterých má velké množství žen až příliš. I nám se ozvalo množství čtenářek s různými příběhy, od osahávání a slovních výhrůžek až po znásilnění.
„Nepříjemný pocit mám vždy, když jsem v noci venku, ať už při venčení nebo při návratu z akce. Nejednou se mi stalo, že na mě nějaký muž v nočním vlaku promluvil, případně i se mnou vystoupil a chtěl mě mermomocí doprovodit domů. Nebylo mi všechno jedno,“ řekla nám jedna mladá studentka a její slova jako ozvěnu zopakovaly desítky dalších mladých žen.
Muži k nim promlouvají, ženy se jim snaží vyhnout, odseknou jim, že nechtějí mluvit nebo nemají zájem o společnost, ale muži na tom i tak trvají. Někdy jde o podnapité lidi, ale ne vždy. V bezpečí nemusí být ani v taxíku, protože i v nich dochází k útokům. Některé ženy proto mají uložené toto nebo podobná videa, která si přehrají v autě a tváří se, že telefonují s někým, kdo je už čeká.
View this post on Instagram
„Čím jsem starší, tím více se bojím chodit potmě sama venku. Když jsem chodívala z práce většinou kolem půlnoci, tak jsem šla přes starou Bratislavu. Asi dvakrát se mi stalo, že se mě pokusil oslovit muž bez domova, jestli mu ho nechci...“ vzpomíná na nepříjemný zážitek další studentka. Podle ní je strach běžný, ale není správný. "Muži by si neměli dovolovat jen proto, že jdete po ulici sama potmě."
Sluchátka možná mají na uších, ale hudba v nich nezní. Mezi prsty svírají klíče v jedné ruce a mobil v druhé, často si volají s blízkými nebo předstírají, že telefonují. Jsou připraveny zavolat blízkému nebo na policii. Takto by se daly shrnout ty nejběžnější opatření, kterými se ženy pro vlastní bezpečnost řídí.
V kapse mají i slzný sprej či dokonce paralyzér, pro mnohé ženy je to samozřejmost — píší nám to i Češky ze zahraničí. Tmavé uličky většina z žen, se kterými jsme komunikovali, neviděla roky, protože se jim vyhýbají. Svou trasu přehodnocují podle hluku, lidí a možného rizika. Raději ve vlaku postojí, než aby seděly samy s někým neznámým. Cítí se nepohodlně, pokud jsou v autobuse o samotě jen s jedním dalším cestujícím, a posadí se blíže k řidiči.
Více žen nám psalo o tom, jak je někdo sledoval, synchronizoval s nimi krok nebo se nepozorovaně přiblížil. Ženy zpravidla raději utratí peníze za taxík a některé čtenářky nám jen závistivě psaly příběhy svých kamarádů a přátel, kteří se po dobré párty vzbudili kdesi ve městě či na konečné zastávce autobusu. Ony by si to prý nikdy nemohly dovolit, kvůli strachu z toho, co by se jim mohlo stát.
> Nedávej si klíče mezi prsty, ublížíš si. Pokud již máš připravený klíč k odemčení, tak ten jeden můžeš použít v případě nouze, ale je praktičtější, snadnější, efektivnější i bezpečnější mít slzný sprej. Důležité je naučit se s ním pracovat dříve, než dojde k problému.
> Nekřič „Hoří!“, Je mnohem lepší konkrétně pojmenovat, co od člověka chceš. Například „Dejte mi pokoj!“. Stejně můžeš apelovat i na kolemjdoucí a požádat je zřetelně o pomoc. Věta „Pane, pomozte mi, tento muž mě obtěžuje, neznám ho“ ti pomůže spíš než obecné hlášení o ohni. Pokud si však sama, tak právě „Hoří!“ by mohlo na ulici vylákat lidi.
Výbornou ilustrací jsou i odpovědi v tomto už tři roky starém příspěvku na Twitteru. Autorka se zeptala na jednoduchou věc: Co byste dělali, kdyby měli všichni muži svou večerku ve 21 h? Odpovědi hovoří samy za sebe a aktuální jsou i o několik let později.
Ladies, a question for you:
— Danielle Muscato (she/her) (@DanielleMuscato) September 25, 2018
"What would you do if all men had a 9pm curfew?"
Dudes: Read the replies and pay attention.#metoo #Kavanaugh #Cosby #feminism #maleprivilege #privilege
Není to jen paranoia
Příběhy, se kterými se nám ozývají ženy, přitom nejsou ojedinělé. Podle Eurobarometru 2016 až 55 % respondentů a respondentek ze Slovenska věří, že sexuální násilí zažije žena od cizího člověka. Paradoxem je, že většina znásilnění a násilných útoků se děje ze strany mužů, které daná žena osobně zná.
„Z evropských průzkumů o sexuálním obtěžování a násilí na ženách můžeme jasně říci, že sexuální násilí ženy v EU nejčastěji zažily od někoho, koho znaly. To může být někdo z rodiny, partner, nebo jiná známá osoba — soused, spolužák, či po setkání na schůzce (z angličtiny date rape),“ řekla pro Refresher výzkumnice v oblasti rovnosti pohlaví Veronika Valkovičová z Institutu pro výzkum práce a rodiny. „Čistě statisticky je tedy pravděpodobnější, že bude násilná osoba někdo známý, než že to bude úplně cizí člověk. To však neznamená, že se to vůbec neděje.“
Podle průzkumu Agentury Evropské unie pro lidská práva z roku 2012 zažilo za 12 měsíců sledovaného období sexuální násilí 2 % dotázaných Evropanek (a 3 % slovenských respondentek). V průměru 6 % v EU (4 % na Slovensku) zažilo sexuální násilí od někoho, kdo nebyl jejich partnerem.
Průzkumu se zúčastnilo 42 000 žen ve věku 18 až 74 let a kromě sledovaného roku se jich ptali na obecné zkušenosti se sexuálním násilím, které se jim přihodilo ve věku od 15 let. V rámci České republiky s ním mělo zkušenost až 10 % dotazovaných.
„Když se rovněž v témže průzkumu žen dotazovali, zda mají obavu, že by je mohl napadnout někdo neznámý, 15 % žen v celé EU odpovědělo ano,“ pokračuje Valkovičová. „Zajímavé je, že zde Česko a Slovensko skončily s mnohem vyššími čísly než okolní země. Až 26 % žen na Slovensku odpovědělo, že se obávají napadení cizím člověkem.“
Z další studie Agentury Evropské unie pro základní práva se sídlem ve Vídni z března 2014 zase vyplývá, že každá třetí žena z Evropské unie byla obětí fyzického nebo sexuálního násilí alespoň jednou ve svém životě po dosažení věku 15 let. Podle Zastavme násilí jde o největší světový průzkum o násilí na ženách, který dělala agentura na základě rozhovorů s více než 40 tisíci žen v tehdy 28 členských státech EU. Většina obětí incident neohlásila na policii ani jinde.
Jak udává koordinačně–metodické centrum Zastavme násilí, na Slovensku je domácímu násilí vystavena každá pátá dospělá žena. Přesněji, více než 21 procent žen ve věku 18 — 64 let, které mají v současnosti partnera, zažilo z jeho strany násilné chování. Ještě horší to je, pokud jde o bývalé partnery: z jejich strany zažilo téměř 28 procent žen násilí, ve třetině případů šlo o vyhraněné násilí.
Podle průzkumu Institutu pro výzkum práce a rodiny se až 76 % studentek a studentů během studia na své současné vysoké škole setkalo s genderově motivovaným (sexistickým) obtěžováním. Do průzkumu se zapojilo 33 fakult a 1 621 respondentů a respondentek, z toho 60 % žen a 37 % mužů.
> čtvrtina žen zažila násilí od bývalého partnera a 12 % od současného partnera;
> násilí od jakéhokoliv muže zažila během svého života každá třetí slovenská žena;
> v průběhu posledního roku zažilo od svého partnera násilí 12 % žen v SR, což představuje 140 000 žen; násilí od jakéhokoliv muže zažilo ve stejném období zhruba 230 000 žen (10 % dospělých žen);
> pouze 12 % žen uvedlo, že nejzávažnější případ násilí, které zažily, řešila policie.
Zdroj: Zastavme násilí
Nejde tedy o přehnanou paranoiu či zbytečnou hysterii. Podle dostupných dat dokonce i muži, kteří zažijí násilí nebo znásilnění, ho ve většině případů zažijí od jiných mužů. Neznamená to, že ženy nejsou nikdy násilné, a neznamená to ani to, že mužům na Slovensku se násilí neděje, ale dat máme k dispozici mnohem méně.
Blízkého se nebojíš?
Ženy mají prakticky častěji zkušenosti s násilím od lidí, které znají. Přesto se však bojí i ulic a cizích lidí, přičemž podle Valkovičové na to může mít vliv kulturní kontext, ve kterém žijí. Se sexuálním násilím se setkávají i jinak než jen z vlastní zkušenosti.
„Musíme zohlednit to, že zobrazování sexuálního násilí od cizích mužů není vzácné. Je běžné v kriminálkách a běžně se nachází v příbězích, které konzumujeme jako součást narativu (filmů, knih i zpráv ze zahraničí),“ vysvětluje Valkovičová. Problematickým je i český humor — „Dnes jsem zachránil ženu od znásilnění, ukecal jsem ji“ je ideálním příkladem.
„Přítomnost a rozšířenost takového humoru dává ženám od malička najevo, že sexuální násilí je všudypřítomné, může se stát kdykoliv a jakékoliv trauma, které zažijí, může být zlehčované. Na jedné straně tedy české ženy žijí v kultuře, kde je násilí trivializováno jako vtip, ale stále zde převládá mýtus o tom, že častěji se násilí děje od cizích lidí, než od blízkých.“
Zlehčování násilí má také vliv na to, jak bezpečně se ženy cítí ve své komunitě. „V průzkumu Eurobarometru z roku 2016 si 17 % respondentů a respondentek z EU myslelo, že ženy často násilí vůči sobě vyprovokují. Na Slovensku si to myslelo 34 % respondentů a respondentek,“ podělila se s námi o smutnou statistiku Valkovičová.
Podle stejného zdroje si každý desátý člověk z celé EU myslel, že znásilnění je odůvodnitelné, pokud je žena vyzývavě oblečená (přičemž nikdo netuší, co vlastně znamená být oblečená vyzývavě, protože každý má své hranice). A 12 % si myslelo, že je odůvodnitelné, pokud byla žena pod vlivem drog nebo alkoholu.
„V takovém kulturním nastavení mohou mít ženy obavu, že už jen to, že byly venku po setmění v sukni, bude pro někoho důvod k tomu, aby zlehčoval násilí nebo je obviňoval z toho, že se jim násilí stalo,“ uzavřela analytička IPVR.
View this post on Instagram
Ty nebezpečné a negativní zkušenosti, doteky, násilí, hrubé nadávky či sexuální útoky a znásilnění, které ženy zažívají, navíc znásobují „nevinnější“, ale ještě častější zážitky. Pískání, pokřiky, nepříjemné poznámky, „nenápadné“ doteky na ramenou či zádech, nechtěné pohledy nebo opakované dotěrné pozvánky či návrhy.
„Pocit bezpečí ve veřejném prostoru u žen není ovlivněn jen strachem ze znásilnění, ale vychází i z jiných zkušeností s tím, co nazýváme obtěžující nebo intruzivní sexuální chování,“ upozornila Valkovičová z Institutu pro výzkum práce a rodiny.
„Mohou to být zkušenosti s pokřikováním, nechtěnými doteky (osaháváním), pronásledováním (i autem) po ulici, odhalováním (obvykle genitálií) na veřejnosti (tzv. flashing) či strach, že po vás bude muž házet své výkaly, jako se to stalo v minulosti v Bratislavě. Všechny tyto zkušenosti s ohrožováním ze strany mužů mohou u žen ovlivňovat to, jak se cítí a chovají ve veřejném prostoru.“
Dospívající žena je jimi nejdříve pobavena, velmi rychle to však přejde ke znechucení až strachu. Čím více statistik zná a čím více neznámých mužů potká, tím více negativních zkušeností se v ní nahromadí. Útoky, pokusy o znásilnění, nadávky, napadení či loupeže se stanou jí, případně jejím kamarádkám a známým.
Posiluje se tím bludný kruh přesvědčení, že mužů se je třeba bát a ženy musí udělat maximum pro to, aby se nedostaly do nebezpečné situace.
Český pornoprůmysl má problém. Toto víme o kauzách Xvideos a Czech Casting
8. února 2021 12:14
Ne všichni muži jsou takoví...
„Nelze to oddělit buď chceme odpovědnost mít nebo ji nechceme,“ říká Pavel Houdek, lektor sebeobrany. Podle něj nemůžeme lidi nutit, aby převzali odpovědnost za pocity bezpečnosti jiných lidí, ale je to otázka základní slušnosti. „Každý člověk, který má nějakou morálku, chce, aby se s ním lidé cítili dobře, nebo aby je neděsil či zbytečně neobtěžoval.“ Určitě zůstává faktem, že je i odpovědností druhé strany dát jasně najevo, když něco není v pořádku.
Pokud se však muži ptají, co by mohli udělat pro to, aby situaci zlepšili, odpověď je jasná: nestačí nebýt tím špatným. „Já jsem přesvědčen o tom, že mužů, kteří se nechovají vhodně, je menšina. Akorát je je více vidět, a pokud se vám něco takového stane, zůstane to ve vás dlouho. Právě proto chybí nějaká akce od těch „dobrých“ mužů. Protože nestačí říci, že já takový nejsem, dej mi s tím pokoj. Měl bych pro to i něco udělat,“ říká muž, který učí sebeobranu a zároveň se pravidelně věnuje feminismu a sexismu v článcích a příspěvcích na sociálních sítích.
Houdek dodává, že sice mu někdy vytknou, že o těchto tématech hovoří jako chlap, ale podle něj je klíčové, aby se při genderově podmíněném násilí ozývali i muži. Není to jen ženský problém, ale celospolečenský.
Častým argumentem kolemjdoucích, kteří jsou svědky obtěžování či násilí, je, že se bojí o svou vlastní bezpečnost. Z pozice třetí strany je ale podle Houdka několik alternativ. Zasáhnout jako hrdina a zastavit násilí, nebo odejít a nechat to tak pro vlastní bezpečí nejsou jediné dvě možnosti, jak na násilí reagovat.
„Mohu se například, pokud mám dobré boty a vím, že dokážu útočníkovi utéct, ozvat z dálky 20 metrů nebo z druhé strany ulice. Zakřičím „Hej, co to děláte? Přestaňte!“ a tím ho vyruším. Sice jsem možná přilákal jeho pozornost na sebe, ale já dokážu utéct a i napadené osobě jsem poskytl čas odejít,“ radí Houdek.
„Mohu také přivolat pomoc, dnes má s sebou každý telefon. Mohu do toho i zatáhnout další kolemjdoucí: „Podívejte, tamten chlap ubližuje té dívce, přece to tak nenecháme“.“
Větší skupina lidí má prostě jiný efekt než jednotlivec a máš menší riziko, že ti násilník ublíží. Podle Houdka i hlasitý rámus přitáhne pozornost lidí, a tedy útočníka vyruší. Máš prostě více možností, jak pomoci někomu, koho obtěžují, než se jen bezmyšlenkovitě pustit mezi ně a ohrozit sám sebe.
K celkové změně ve společnosti samozřejmě přispějí také změny v zákonech či v tom, jak vážně budeme ve společnosti brát menší „přestupky“. Informace o tom, jak zasáhnout v případě, že jsme svědky útoku či obtěžování, bychom se měli učit ve škole, ale tak daleko zatím nejsme.
Základním krokem je však vzájemné porozumění mezi muži a ženami. Ano, ženy vědí, že většina mužů jim nechce ublížit. Ale setkávají se s násilím či nepříjemnými situacemi příliš často a strach je v nich hluboce zakořeněn. Proto mohou muži udělat mnoho věcí, které dokážou tento strach zmírnit:
> Nezírej na cizí ženy, bez ohledu na to, co mají na sobě. Nestojí o to, pro většinu to není kompliment, je to nepříjemné, nepohodlné a obtěžující.
> Nevolej na ně, nepískej, nemlaskej ústy, netrub, nekomentuj oblečení či tělo cizí ženy. Nedělá jim to radost.
> Nestačí nedělat to, co je pro ženy nepohodlné. Pokud to dělá někdo jiný, dej najevo, že to není v pořádku, vymezuj se vůči tomu.
> Nesahej na cizí ženy bez dovolení. Ani když jim pomáháš, pouštíš je sednout si nebo jim podržíš dveře: pomoc není povolenkou k dotekům. Dotek na rameni či rukou možná chtěl být uklidňující, ale ve skutečnosti má obvykle opačný efekt. Je to děsivé či nepohodlné.
> Respektuj „ne“, a to ihned, bez dalších řečí, zpochybňování a přemlouvání. „Ne“ není hrou na cudnost, není to pozvánka na otázky či nátlak. Ne znamená ne.
> Respektuj osobní prostor žen. Na prázdné ulici nebo v parku při běhu může osamělou ženu cizí muž vyděsit. Nemůže vědět, že právě ty jsi „ten dobrý“, který jí neublíží. Není to urážka ani diskriminace, jednoduše to vyhodnocuje jako nouzovou situaci a necítí se bezpečně. Dodržuj odstup a nechoď (už vůbec neutíkej!) Těsně za cizí ženou.
> Nedávej ženám nevyžádané (hloupé) rady: o tom, kdy může chodit ven sama a kam, co si má nebo nemá obléci, co má nebo nemá se svým tělem dělat. Neříkej ženě, že se nikdy muži neubrání.
> Když s tebou žena mluví, poslouchej ji. Vnímej její zkušenost, protože ženská zkušenost je jiná než mužská. Respektuj její pocity, nepodsouvj jí za každou cenu svůj názor.
