Obětí stalkingu nejsou pouze ženy, ale také muži. Své o tom ví Tomáš K., který byl pronásledován více než 10 let.
Tomáš K. se na maturitním večírku zastal spolužačky, kterou si zbytek třídy dobíral. Od té doby se jeho život otočil o 180° a přilepily se na něj dvě ženy, kterých se nemohl zbavit ani po soudním zákazu přiblížení. Obětí stalkingu nejsou pouze ženy, ale také muži a my ti přinášíme rozhovor s Tomášem K., který byl pronásledován více než 10 let.
Média Vás často označují za největší oběť stalkingu v Česku. Ve kterém roce Vás Barbora Kupková se svou matkou Evou začala pronásledovat?
Vzpomínám si, že to začalo v roce 2003, tedy hned po maturitě a v následujících letech se pak pronásledování stupňovalo k horšímu.
Tehdy jsem neměl ani nejmenší tušení, co všechno se tím spustí…
Četla jsem, že tomu předcházelo zastání se Barbory na maturitním večírku. V jakém smyslu jste se jí zastal?
Šlo o běžné žerty ze strany spolužáků, které ani nebyly nikterak zvlášť agresivní. V tu chvíli mi bylo Barbory líto a pokusil jsem se spolužáky umlčet, ačkoliv si již ani nepamatuji, zda se mi to povedlo, nebo ne. Samozřejmě jsem tehdy neměl ani nejmenší tušení, co všechno se tím spustí…
Od toho okamžiku Vás tedy obě ženy začaly pronásledovat?
Ne okamžitě, ale začal jsem je pravidelně vídat před domem jakoby náhodou, později už na mě cíleně čekaly (jedna, druhá, nebo obě) a po pár týdnech či měsících, si zjistily, kde jsem tehdy studoval a od té doby mě „doprovázely“ skoro dennodenně.
Kolik let jste byl stalkován?
Jestli to dobře počítám, tak to bylo 10 až 11 let, ale přesné datum si v kalendáři neeviduji (smích). Celé to skončilo až v roce 2013, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem nařídil Babory matce Evě Kupkové ústavní léčbu. Pak tedy ještě nějakou dobu trvalo, než do léčebny skutečně nastoupila, ale od té doby jsem Barboru zahlédl už jen zřídka.
Obě dvě mě takřka každý den doprovázely cestou do Prahy i domů, vysedávaly před kolejí, před fakultou a okolo hospod, kam jsme s kamarády chodili. Jejich pronásledování se začalo stupňovat
Mezitím jste odjel z rodného Mostu studovat vysokou školu do Prahy. I tehdy stalkování pokračovalo?
Tam se to vlastně teprve rozjelo na plné obrátky. Obě dvě mě takřka každý den doprovázely cestou do Prahy i domů, vysedávaly před kolejí, před fakultou a okolo hospod, kam jsme s kamarády chodili. Jejich pronásledování se začalo stupňovat, pouštěly se do mých kamarádů a zejména kamarádek, které nejspíše považovaly za „ohrožení“.
Barbora spolu s matkou se přestěhovaly také, nebo jak takové pronásledování probíhalo?
Těžko říct, zda se přestěhovaly, vlastně ani nevím, jak a kde tehdy přespávaly, ale neustále se snažily kontrolovat můj pohyb. Na veřejně dostupných místech byla vždy alespoň jedna z nich, většinou ale obě a ono pouhá přítomnost by se možná i dala snést, ale interakce z jejich strany se postupně stupňovaly a nebylo to nic příjemného především pro moje okolí, které si vyslechlo mnoho nadávek a urážek.
Obával jste se někdy i o svoje zdraví? Bál jste se, že Vám ublíží?
Vůbec jsem nad tím takhle nepřemýšlel nebo bych se asi musel zbláznit. Spíše jsem se obával toho, aby neublížily někomu z mých kamarádů či rodiny. Proto jsem také na obě opakovaně volal policii, když jsem viděl, že jsou až moc „v ráži“.
Pamatujete si na nějakou nejhorší příhodu či situaci, kterou jste kvůli těmto ženám prožil?
Jee takových příhod mám! Ale vzpomínám si například na jednu situaci, která nastala na začátku celého období, kdy jsem byl na obědě se dvěma kamarády a v menze se do nás obě slovně pustily, celá menza ztichla, naše bezprostřední okolí se vyprázdnilo a celá jídelna, v níž bylo v tu chvíli takových 200 až 300 lidí, v tichosti sledovala celé divadlo, které mi tehdy přišlo nekonečné a rozhodně nebylo příjemné.
Eva Kupková si vysnila, že s její dcerou Barborou budu tvořit idylický a harmonický „ideální“ pár a Barbora si tuto její představu přebrala. Probíral jsem to i s několika psychology, psychiatry a prý se jednalo o klasickou duševní poruchu
Řekly Vám někdy důvod, proč to celé dělají? Čeho tím chtěly docílit?
To je jednoduché, Eva Kupková si vysnila, že s její dcerou Barborou budu tvořit idylický a harmonický „ideální“ pár a Barbora si tuto její představu přebrala. Probíral jsem to i s několika psychology, psychiatry a prý se jednalo o klasickou duševní poruchu matky, její přenos na dceru a následné sdílení této poruchy. Každopádně důsledky jsou údajně odlišné, od tichého obdivu, přes občasné kontakty až po stalking v tom nejtěžším kalibru.
Co jste tehdy prožíval? Jak jste se cítil? Muselo to být velmi psychicky náročné…
Zkraje jsem se těšil na každé léto a víkendy, které jsem trávil na chatě, o níž ani jedna z žen netušila. Tam jsem měl klid a mohl jsem se psychicky připravit na další várku obdivu. Čím déle to trvalo, tím více jsem začínal pociťovat i takové jakési sociální odloučení, neboť jsme neustálému pronásledování nechtěl neustále vystavovat i svoje přátelé a okolí. Naštěstí jsem od přírody flegmatik, takže jsem se tím přebytečně nestresoval a uzavřel jsem se v takové mojí bublině. Každopádně bez podpory a pomoci nejbližších kamarádů, kteří to se mnou absolvovali každý den, si to vůbec nedovedu představit, a hlavně díky nim jsem se z toho všeho nezbláznil.
Jak na stalkování reagovaly Vaše tehdejší partnerky? Měl jste problém navazovat vztahy?
Žádná slečna pro takové dvě „kotvy“ samozřejmě moc pochopení neměla a víc bych to asi nerozváděl. Také byste asi nechtěla partnera, na kterého pod okny číhají dvě obdivovatelky. Zmínil bych pouze jednu moji blízkou kamarádku, která mě i přes svůj strach z nich po celou dobu podporovala, a především moji manželku, tehdejší přítelkyni, která mi byla oporou v posledním roce celé anabáze.
Po jak dlouhé době jste požádal o zákaz přiblížení a jak dlouho trvalo, než soud tomuto požadavku vyhověl?
Ono se to seběhlo strašně rychle a o zákaz přiblížení jsem požádal na základě rady a pomoci Policie ČR v Mostě a Intervenčního centra pro Ústecký kraj. S jejich pomocí jsem tehdy na Městský soud v Mostě podal návrh na předběžné opatření, respektive zákaz přiblížení. Ten obě dvě obdivovatelky porušily hned první den a rozjel se zhruba dvouletý kolotoč, jehož výsledkem bylo nařízení ústavní léčby pro Evu Kupkovou, a hlavně její oddělení od dcery Barbory.
První návrh na předběžné opatření jsem podal až v červnu 2011 a do té doby jsem všechno řešil jednorázově, především útěkem a v nejnutnějších případech voláním na policii. Vzpomínám si, že bylo velmi komplikované obdivovatelkám doručit zákaz, neboť se v místě bydliště nezdržovaly a bez doručení je takový zákaz neplatný, takže jsme je museli nahánět po celém Mostě. Tímto bych rád vyzdvihl práci, pomoc a obětavost pana Uhlíře z Městského soudu v Mostě, kterému jsem v jakoukoliv denní dobu zavolal, kde se ženy zrovna nachází a on se je okamžitě snažil dostihnout.
Do roku 2008, čili během studií, jsem tomu nepřikládal takovou závažnost a zároveň jsem doufal, že to po škole třeba samo odezní. A částečně jsem byl asi i příliš hrdý a styděl jsem se požádat o pomoc.
Z jakého důvodu tento proces trval tak dlouho?
Přiznávám, že jsme se k zákazu přiblížení asi mohl uchýlit dříve, ale tehdy jsem neměl tušení, jak takové procesy fungují. Do roku 2008, čili během studií, jsem tomu nepřikládal takovou závažnost a zároveň jsem doufal, že to po škole třeba samo odezní. A částečně jsem byl asi i příliš hrdý a styděl jsem se požádat o pomoc. Když jsem po škole začínal naplno žít svůj vlastní život, docházelo mi, že to samo od sebe neskončí a jal jsem se zjišťovat, jak mohu dále postupovat. Tehdy se mi dostalo pomoci od důstojníka Policie ČR v Mostě, který mi doporučil právě již zmíněné Intervenční centrum pro Ústecký kraj a pak už to šlo ráz na ráz.
Ještě si vzpomínám, že návrh na předběžné opatření jsem musel podat hned několikrát, než došlo k jeho prodloužení z jednoho měsíce na celý rok. To se stalo v roce 2011 až 2012, kdy jsem mohl v klidu žít, ale jakmile lhůta skončila, obě dvě mě začaly otravovat znovu. Další soudní řízení, které nařídilo Evě Kupkové léčbu, už však díky předchozím událostem probíhalo rychle.
Některá média uvádějí, že stalkerky příkaz několikrát porušily. Nahlásil jste to? Jak v takovém případě postupovala Policie ČR?
Samozřejmě jsem to hlásil, avšak Policie ČR neměla jinou možnost než jednu, případně obě dvě ženy odvézt na den či noc na oddělení, odkud je pak zase pustila. Ono ze zákona policie ani jinou možnost neměla. Pokud obdivovatelky stihly utéct přes příjezdem hlídky, tak jsme pouze všechno sepsali a jelo se zase nanovo. Nicméně i tyto zápisy následně pomohly při posouzení duševního stavu Evy Kupkové.
Je český soudní systém připraven na řešení případů týkajících se stalkingu?
Netroufám si to posoudit, ale věřím tomu, že teď už ano. Před těmi deseti lety se spíše obecně očekávalo, že muži pronásledují ženy a opačný případ byl spíše takové novum, s nímž nikdo pořádně neuměl pracovat a nevěděl, jaké paragrafy použít. Dnes už je to snad lepší a flexibilnější, i když ověřovat bych to asi nechtěl (smích).
Musím říct, že Evu Kupkovou tak 3x či 4x do roka zahlédnu, ale naštěstí máme s rodinou klid a věřím tedy v úspěšnost léčby.
Eva Kupková nakonec skončila v psychiatrické léčebně, odkud byla v roce 2015 propuštěna. Začala Vás opět terorizovat nebo je ze stalkingu „vyléčena“?
Přesně tak, Barbora tuším odjela do Prahy, kde začala snad žít plnohodnotný život, při kterém neomezuje nikoho dalšího. Když jsem se poprvé dozvěděl o plánovaném propuštění Evy z léčebny, tak mě to samozřejmě vyděsilo a snažil jsem se celou situaci medializovat skrze portály iDnes a MF Dnes, aby se k tomuto případu uchýlilo co nejvíce očí.
Musím říct, že Evu Kupkovou tak 3x či 4x do roka zahlédnu, ale naštěstí máme s rodinou klid a věřím tedy v úspěšnost léčby. Její výsledky ale intenzivněji zkoumat raději nebudu (smích).
Snažíte se na tuto část svého života zapomenout nebo se například zasazujete o to, aby byl stalking lépe legislativně řešen a trestán?
Asi bych mohl, vzhledem k mým zkušenostem, vystupovat nějak aktivněji, ale těch 10 let života plného pronásledování bylo až až. Není to tak, že bych měl problém se k tomu období vracet, ale nechci to nijak dráždit, aby se na mě třeba znovu někdo nepověsil. Před časem mě dokonce napadlo, že bych mohl všechny svoje zkušenosti, zážitky a příběhy nějakou odlehčenou formou sepsat a publikovat, ale ještě jsem se k tomu úplně neodhodlal… Zároveň jsem to však ani nezazdil.
Pokud je to možné, rád bych touto cestou vyjádřil svoji vděčnost kamarádům, kteří to se mnou celé ty roky prožívali a neustále mě podporovali (nebudu jmenovat, oni dobře vědí) a manželce (tehdy ještě přítelkyni), která se mnou vydržela i přes to všechno.
