Bláznivě (r. Paolo Genovese) – Nestává se často, aby vám hned první film ve Varech vyrazil dech a brečeli jste u něj smíchy, tahle Disneym (!) inspirovaná romantická komedie o prvním rande, které se odehrává v hlavě muže, ženy a nakonec i fyzicky v jednom bytě, byla neskutečně hravá, vtipná, pravdivá a hlavně hřejivě lidská. Instantní filmová klasika. 8/10
Kdybych měla nohy, tak tě kopnu (r. Mary Bronstein) – Mateřský horor, který vás sežere zaživa, nebo v tomhle případě spíš pohltí jako černá díra, která se zničehonic objeví v jedné ložnici. Rose Byrne skvělá, A$AP Rocky cool, ten psychologický nápor je ovšem neúprosný. 6/10
Nebezpečná zvířata (r. Sean Byrne) – Kvalitní půlnoční film poznáte i tak, že během něj prostě neusnete. Hororová béčka sice nejsou pro všechny, tohle si vás ale omotá prsty vyšinutým výkonem Jaie Courtneyho, žraločím gorefestem i sympatickou hlavní hrdinkou. Není to nic nového pod sluncem, ale má to příjemné poselství i krátkou stopáž. 6/10
Splitsville (r. Michael Angel Covino) – Stress test lidských vztahů ve formě občas už trochu absurdní, většinu času ale vtipné a sympatické jízdy na horské dráze. Plus asi zatím nejlepší filmová bitka roku. 7/10
Dva prokurátoři (r. Sergej Loznica) – Desítky, možná stovky let Rusko (Sovětský svat) systematicky šlape po všech, kdo kdy projevili kuráž k tomu zajímat se o něco víc než jen o sebe. Není divu, že tam už nikdo takový nezbyl. Tenhle film to ilustruje sice v nepříliš divácké formě, zato naprosto přesně a bez kompromisů. Těžké, ale důležité pro pochopení, proč se Rusko nikdy nezmění. 7/10
Drobná nehoda (r. Jafar Panahi) – Vítěz Cannes, který je z podobného těsta jako mnohé coenovky. Jen ty postavy nejsou tak vděčné, humor tak černý a příběh tak strhující. Přesto snímek řeší důležitá témata v poměrně zábavné formě, kterou stojí za to vidět. 7/10
The Baltimorons (r. Jay Duplass) – Milá konverzačka o tom, že nic nesbalí ženy tak spolehlivě jako muži, kteří je umí rozesmát. A taky o alkoholismu, zubařích a Vánocích, které nejdou podle plánu. Jeden z nejvíc feel-good filmů letošního festivalu. 7/10
Dokonalá shoda (r. Celine Song) – Romantika podle pravítka. Předvídatelná, chladná a ve výsledku prázdná. Režisérka dobře aranžuje scény, vede herce nebo vypráví podnětně, akorát zdejší cynická linka působí až příliš vychtěně a kvůli tomu hrdinové a hrdinky málo uvěřitelně. Řemeslně tomu není co vytknout, v tomhle žánru by to ale přece jen chtělo umět vykřesat větší emoce. 6/10
Letní škola, 2001 (r. Dužan Duong) – Trailer namlsal, výsledek ale zůstal někde na půli cesty. Žánrově je to rozlítané do všech stran, formálně nevyzrálé a překvapivě i málo odvážné. Přesto je to místy působivá a jistě odžitá sonda do vietnamské komunity v Česku počátkem nového milénia a dobrý důvod, proč kariéru mladého autora i nadále bedlivě sledovat. 6/10
Sirat (r. Oliver Laxe) – Otec vyrazí pátrat po dceři do srdce pouštní rave komunity a maličko se to zvrtne. Dunivý zážitek s madmaxovskou DNA, který je nejlepší vidět zcela bez přípravy a ideálně dřív než v 11 večer, pakliže se nechcete o půlnoci dost intenzivně otřást z toho pomalejšího až hypnotického úvodu. Audiovizuálně asi nejpůsobivější film festivalu. 7/10
Pobuda (r. Harris Dickinson) – Život na dně očima bezdomovce a zloděje, který se tam, kde se ocitl, dostal zcela sám a bez cizí pomoci. Film tak nežadoní o empatii vůči někomu, s kým by zametl systém (nezametl, naopak se mu snaží pomoci), ale naopak ukazuje jednoduchou pravdu, že lidé mají kontrolu nad svým vlastním životem a zbytek jsou často jen výmluvy. Úchvatný Frank Dillon v hlavní roli podává strhující výkon a film díky tomu hodně tahá nahoru. 7/10
Kingdom Come: Deliverance II Cinematic Cut (r. Daniel Vávra, Petr Pekař) – Jak funguje sestřih hry ve formě celovečerního filmu? Tl;dr zní, že nefunguje. Bez ovladače v ruce máte konstantě pocit, že vám uniká kontext, sžití s postavami, zábava a nakonec i srdíčko, které ve hře jistě je. Výprava i práce s kamerou jsou na světové úrovni (kam se hrabe Žižka), snažit se však ze hry udělat film prostě není dobrý nápad. Od toho jsou tu adaptace. 4/10
Karavan (r. Zuzana Kirchnerová) – Mezi cestou k sebepoznání a k totální sebedestrukci bývá tenká linie, a když do toho ještě přihodíte syna s mentálním postižením, vzniká potenciálně explozivní road trip, který fascinuje, děsí, dojímá i bolí zároveň. Snímek úspěšný už v Cannes překvapil i ve Varech svou jasnou vizí, má nádhernou kameru, skvěle předává atmosféru italského léta a je tak asi nejlepším zástupcem domácí kinematografie na letošním ročníku KVIFFu. 8/10
Sorry, Baby (r. Eva Victor) – Téma znásilnění vyprávěné ve formě citlivé komedie s estetikou a kind of humorem Gilmorek? Je to k nevíře, ale funguje to. Bravurně napsaný a zahraný snímek se nevyhýbá ani těžkým chvílím, zachovává si přitom však jedinečnou atmosféru, díky které se vám instantě zaryje pod kůži a nepustí až do konce. Geniální scénář autorky a dost možná nejlepší film, jaký se ve Varech letos objevil. 9/10
Od základu (r. Max Walker-Silverman) – „90 percent of being a dad is just showing up.“ Melancholický příběh otce, co přišel o všechno, a dcery, která tak paradoxně získala zpátky svého tátu. Josh O'Connor je fakt jeden z nejlepších herců své generace a Od základu si vás získá nejen citlivě podanou story, ale i úchvatnou kamerou a hudbou. 8/10