Sportovní novinář Pavel Čapek jednou větou vyvolal otázku, proč je ve světe sportu a sportovní žurnalistiky méně žen. A vlastně na ni i odpověděl.
Sportovní komentátor České televize Pavel Čapek si v minulých dnech vysloužil kritiku za styl, jakým pochválil divačku za její názor k právě probíhajícímu šampionátu ve fotbale v Kataru. Znovu tím otevřel debatu o postavení žen nejen ve sportu, ale i ve sportovní žurnalistice.
Ve studiu ČT Sport po skončení duelu mezi Švýcarskem a Kamerunem seděl komentátor Pavel Čapek společně s bývalým fotbalovým obráncem Erichem Brabcem. V rámci telefonické soutěže se po zápase do fotbalového studia České televize dovolala šestnáctiletá divačka, které se Čapek zeptal, jak se jí utkání líbilo.
„Dívala jsem se až na druhou půlku, ale přišlo mi to jako docela dobrý fotbal. Už tam byly asi i lepší, ale špatný fotbal to nebyl,“ uvedla žena. „No, to je na ženu velmi kvalitní hodnocení, musím Vás pochválit,“ odpověděl jí novinář.
Studio pokračovalo dál, Čapkův komentář neřešil on sám, Brabec ani divačka. Situace, ke které ve studiu došlo, ale následně rozvířila vody na sociálních sítích, kde se lidé okamžitě rozdělili na dva tábory.
Jedni spílali Čapkovi za to, že si takovou větu dovolil říct. „Česko, země příběhů o nekonečném šovinismu a paternalismu,“okomentovala výrok novinářka Linda Bartošová. Za „špatnou větu“ kolegy se omluvil i šéfkomentátor sportovních pořadů ČT Robert Záruba.
Našla se ale i početná skupina těch, u kterých Čapek našel zastání. Kritika jeho slov je prý zbytečná, ti, kdo na komentátorova slova upozornili, dělají z komára velblouda, jsou přecitlivělí a hledají problém někde, kde není.
„Jak jsem měla možnost osobně poznat komentátora Pavla Čapka, tak slova ‚na ženu dobrý názor‘ nemyslel zle, ale spíš jako uznání pro divačku, která měla dobrý komentář k většinově mužskému sportu. Dělat z něj šovinistu podle mě není fér. Píšu to s vědomím, že dostanu bídu,“napsala v reakci na Lindu Bartošovou novinářka Světlana Witowská.
Jenže celý problém nespočívá v tom, zda Pavel Čapek šovinista je, či nikoli. „Bídu“ by totiž měl dostat nejen on, ale celé prostředí, které je podobných výroků plné. Čapek svými slovy jen přihodil polínko do ohně stereotypů a předsudků, se kterými se ženy ve sportu stále potýkají.
Obhajoba, že to Čapek (ale i kdokoli jiný, kdo podobná slova stále volí) přece nemyslí zle nebo šovinisticky, je zbytečná. Proč vůbec takový slovník volíme? Proč obhajovat srovnávání něčích znalostí či dovedností na základě jeho pohlaví? Chválíme snad Gordona Ramsayho nebo Jamieho Oliviera za to, že tedy „na muže“ uvařili dobře?
„Řekl vtípek, který tady byl 50 let běžný. Až bude víc dobrých reportérek, komentátorek, fotbalistek, rozhodčích, tyto věci přirozeně zmizí,“zněl jeden z argumentů těch, kteří s Čapkovým výrokem neměli problém.
Takový argument ale neobstojí. To, že je nedostatek reportérek, komentátorek, moderátorek, fotbalistek nebo rozhodčích, není důsledek, ale příčina. Příčina, která nezmizí, dokud bude veřejný prostor plný výroků, jež ženám dávají najevo, že se pohybují v prostředí, do kterého podle některých nepatří.
Sportovní prostředí jako tradiční genderový střet
Dobré reportérky, komentátorky, fotbalistky i rozhodčí jsou. Jen prostor, který dostávají, je menší. A pokud už ho dostanou, spíše než pochvaly a uznání se jim ve velké míře dostává pohrdání a posměšků. A to zejména ze strany mužů.
Pro konkrétní příklad nemusíme vůbec chodit daleko. Na letošním mistrovství světa ve fotbale pískala jeden ze zápasů historicky poprvé žena, Francouzka Stéphanie Frappart. A jaké komentáře jsme si na sociálních sítích k její premiéře na světovém šampionátu mohli přečíst nejčastěji?
„Proč se ženský cpou do záležitostí chlapů, ať si vymyslí svůj sport, kterej si budou řídit samy.“
„No, to bude paráda. Už se dámy ser… úplně do všeho.“
„Ta FIFA se zbláznila. S tou rovnoprávností to už přehání.“
„Nebudu na to koukat, je to strašný, co se děje, hnus velký, kam se všude serou k*ndy nehorázný.“
Že Frappart figuruje na seznamu mezinárodních rozhodčích FIFA už od roku 2009 a odpískala několik významných zápasů včetně Ligy mistrů UEFA, zůstalo všemi komentujícími opomenuto.
Toxické prostředí vůči rozhodčím ale někdy prohlubují i sami hráči, výjimkou není ani Česko. V roce 2016 potrestala disciplinární komise fotbalové ligy Tomáše Koubka a Lukáše Váchu za nevhodné výroky proti rozhodčí Lucii Ratajové. Koubkovi s Váchou povolily nervy po nedělním zápase s Brnem (3:3), ve kterém Sparta přišla o vítězství až v nastaveném čase gólem z ofsajdu. „Můj názor je takový, že ženy by měly zůstat u plotny, a ne rozhodovat mužský fotbal,“ uvedl tehdy jeden z nich po utkání. Druhý z nich ho podobnými slovy o „ženách u sporáku“ doplnil.
Sportovní novinářky jsou, prostředí je ale převálcuje
Jestliže je málo žen ve sportu jako takovém, ve sportovní žurnalistice jich pak najdeme ještě méně. Nebo alespoň těch, které se dokáží výrazněji prosadit na podobnou úroveň jako jejich mužské protějšky. Překážek a tlaků, se kterými se převážně začínající sportovní novinářky musí vyrovnat, je mnoho. Ať už přicházejí ze strany diváků a posluchačů, zdrojů informací, kolegů, ale mnohdy i zkušenějších kolegyň.
Stereotypy, kterým musí sportovní novinářky čelit, kategorizovala americká socioložka Rosabeth Moss Kanter už v druhé polovině sedmdesátých let. Stereotypně bývají sportovní novinářky vnímány nejčastěji jako sexuální objekt, souzený primárně podle vzhledu namísto schopností. Opačně funguje stereotyp zarputilé ženy s maskulinními charakteristikami, díky kterým se v oblasti ovládané muži zvládla prosadit. V případě jiného stereotypu má publikum tendence novinářky vnímat jako ty méně schopné a méně kompetentní ve srovnání s muži.
Tyto přetrvávající stereotypy v mnoha případech novinářky raději přijmou, nebojují proti nim a smíří se s nimi, aby se sportovní žurnalistice mohly věnovat. To ale vede k jejich neustálému opakování a posilování mužské dominance.
Trvající hegemonickou maskulinitu a patriarchální uspořádání redakcí navíc často umocňují samotná média. Například ve sportovní redakci České televize není na rozhodujících pozicích ani jedna žena. Důsledky to má mnohé, například i problém v podobě nedostatečného mediálního pokrytí ženských sportů. Tyto dva jevy bývají velmi často spojené a souvisí spolu.
Že je zpravodajství ČT Sport stále mužskou doménou a týká se nejenom lidí na obrazovce, potvrzují i slova sportovní novinářky z České televize Barbory Černoškové v rozhovorové knize Lindy Bartošové Novinářky: „Já jsem třeba v týmu hlavních zpráv jediná žena, jsme čtyři moderátoři. Tři muži a já. A editoři jsou čtyři muži, stejně jako hlavní dramaturg. (...) Ten prostor je pro ženy nevlídný.“
Černošková je jednou z těch, které se snaží cestu začínajícím sportovním novinářkám usnadnit. Pořádá pro ně společné akce, na kterých mohou mnoho výše zmíněných problémů, kterým čelí, probrat. Byť to některým může na jistou chvíli pomoci a nakopnout jejich počáteční ambice, velké množství z nich prostředí nakonec převálcuje a odcházejí, většinou do jiných médií nebo do úplně jiného oboru.
S některými z nich mluvil i Refresher. Jako nejčastější důvody odchodu uvedly nedostatek příležitostí, nulový profesní posun a nezdravé konkurenční prostředí, a to nejen ze strany mužů. Některé si všimly nepříliš přátelského chování ze strany zkušenějších kolegyň.
Že sportovní žurnalistika zůstává i dnes ve velké míře maskulinním prostředím, přiznal v rozhovoru pro Deník N i Robert Záruba. „Hodně se to změnilo, ale pořád je potřeba tomu trochu jít naproti a pomáhat ženám, které přicházejí do pořád přece jen převážně mužského prostředí. Krok se musí udělat z obou stran a větší určitě od nás mužů. To je jasné, to podepisuju,“uvedl.
Jenže výrazná změna nepřijde, dokud budou veřejně známé osobnosti hodnotit vyjádření k jakémukoli sportu jako „na ženu velmi kvalitní“ a dokud to bude část veřejnosti považovat za běžné.
