Analýza arktického jezera naznačila, že viry a bakterie uzavřené v ledu by se mohly znovu probudit a infikovat divokou zvěř.
Podle nejnovějších údajů by budoucí pandemie nemusela pocházet od ptáků nebo netopýrů, ale z hmoty, kterou obsahují tající ledovce. Alespoň to ukázala analýza půdních a jezerních sedimentů z kanadského jezera Hazen, největšího arktického sladkovodního jezera na světě.
Riziko se v blízkosti tajících ledovců zvyšuje
Vědci v čele se Stéphane Aris-Brosou z univerzity v Ottawě odebrali vzorky půdy a sedimentů z jezera Hazen, v jehož blízkosti protékalo malé, střední a velké množství tající vody z místních ledovců. V těchto vzorcích následně sekvenovali geny DNA a RNA a identifikovali znaky, které se shodují se známými viry. Sestavili algoritmus, který vyhodnotil pravděpodobnost, že tyto viry infikují nepříbuzné skupiny organismů.
Ve výsledku přišli na to, že riziko virové nákazy, tedy chvíle, kdy virus infikuje nového hostitele, je nejvyšší právě v blízkosti tajících ledovců. Zjištění naznačila, že s tím, jak rostou globální teploty v důsledku klimatických změn, se zvyšuje i pravděpodobnost, že se viry a bakterie uzavřené v ledovcích a permafrostech (trvale nebo dlouhodobě zmrzlá půda polárních a subpolárních oblastí, pozn. red.) mohou znovu probudit a infikovat místní volně žijící živočichy. Riziko zvyšuje i fakt, že se výskyt těchto živočichů posouvá blíže k pólům.
Recept na katastrofu?
Tání ledovců je kvůli klimatickým změnám a globálnímu oteplování stále palčivějším problémem. Navíc nejde o první studii, podle které se dosud neznámé viry v blízkosti tajících ledovců nacházejí. Deník The Guardian jako příklad uvádí epidemii antraxu, bakteriálního onemocnění, které propuklo na Sibiři v roce 2016 a při němž přišlo o život malé dítě a dalších sedm lidí se nakazilo. Příčinou této epidemie byla vlna veder, která rozpouštěla permafrost a odhalila infikovanou sobí mršinu.
V roce 2014 se vědcům z Národního centra pro vědecký výzkum v Aix-Marseille ve Francii povedlo oživit obří virus izolovaný ze sibiřského permafrostu, a poprvé po 30 000 letech se tak stal opět infekčním. Autor studie Jean-Michel Claverie tehdy BBC řekl, že odhalení takových ledových vrstev by mohlo být „receptem na katastrofu“.
Podle Aris-Brosou ale předpověď vysokého rizika šíření není totéž jako předpověď skutečného šíření nebo pandemie. „Dokud se viry a jejich vektory přenosu nevyskytují v prostředí současně, pravděpodobnost dramatických událostí zůstává zřejmě nízká,“ uvedla.
