„Producentem jsem se stal stylem ‚fake it till you make it‘. Všechno jsem se naučil sám z internetu, kurzy by mě akorát demotivovaly," vzpomíná mladý pražský producent na své začátky. Teď spolupracuje s Emmou Smetanou a nedávno vydal singl pod labelem.
Drew Linden mě pozval do malého útulného studia na pražské zastávce Hradčanská. Na první pohled mě zaujal stůl s mixážním pultem a několika obrazovkami, které byly plné různobarevných navrstvených tracků. V rohu místnosti byl za závěsem schovaný odhlučněný mikrofon, podél zdi stálo několik druhů nástrojů - kytary, baskytara nebo třeba cajon. „Tak tady to vaříme,“ představil mi s úsměvem své království.
Drew Linden je mladý šestadvacetiletý pražský producent a songwriter, který má ve svém portfoliu desítky nahraných songů všemožných žánrů. Svou lásku k hudbě objevil už jako malý kluk, kdy se stal jedním z dětských herců muzikálu Děti ráje, od té doby ovšem jeviště vyměnil spíše za pódium a mixážní pult. Začátky v branži pro něj byly poměrně divoké, postupně se ale vypracoval na hudebního producenta, se kterým nyní spolupracuje například i Emma Smetana a Jordan Haj.
Kromě produkce se Drew zabývá také tvorbou vlastní hudby. Na jeho playlistu můžeme najít třeba rapovější album Salt & Honey nebo nedávno vydaný nostalgický singl 2016. Pořekadlo „kovářova kobyla chodí bos“ v případě jeho tracků neplatí. Všechny se vyznačují nápaditou propracovanou aranží a skvělou postprodukcí.
Jak se člověk může stát producentem? Co vlastně taková produkce obnáší? Proč je pro Drewa důležité ticho a na co je ze své producentské kariéry nejvíce pyšný? O tom jsme se s ním bavili v našem rozhovoru.
Produkce hudby není úplně běžná práce. Jak ses k ní vlastně dostal?
Studoval jsem Mezinárodní konzervatoř obor muzikálové herectví a na jedno muzikálové představení byla potřeba udělat hudba. Otextovat to, složit to a vytvořit podklady. Já jsem si tou dobou už blbnul s programy jako je FL Studio, tak jsem se přihlásil: „Tady jsem, můžu to zkusit, ale nevím, co z toho vyleze.“ Teď zpětně můžu říct, že z toho vylezlo něco strašnýho, ale zjistil jsem, že mě to baví a že bych se tomu dál chtěl věnovat.
Začal jsem s tím programem zkoušet víc a víc. Pak jsem potkal jednoho rappera, řekl jsem mu, že produkuju hudbu, dali jsme se dohromady a už to začalo nějak fungovat.
A tou dobou už jsi teda produkci ovládal, nebo to bylo ještě v procesu?
Já jsem razil heslo „fake it till you make it“. On prostě přišel, řekl, že je rapper, já jsem se zeptal, jaký dělá styl, on nevěděl, a tak jsme se dali dohromady. Tou dobou jsem ještě ani nebyl úplně rozhodnutý, že se chci produkci věnovat naplno, ale bavilo mě to, tak jsem si za tím šel.
Absolvoval jsi teda nějaké kurzy, studium, nebo jsi samouk?
Z hudební nauku jsem měl základ ze školy – jaký je který tón, jak se dělá akord, tóniny... Zbytek jsem se naučil na YouTube, z internetových masteclassů a pokus omyl. Co zní hezky, to zní hezky. Co nezní hezky, to nebudu používat.
Když to teď vidíš zpětně, šel bys znovu touhle cestou, nebo si myslíš, že by ses rychleji dostal tam, kde jsi, kdyby sis udělal třeba nějaký kurz?
Já si myslím, že kdybych šel na nějaký kurz, tak mě to spíš demotivuje, protože mám trošku problém s autoritama. A mám trochu problém se učit věci od lidí, u kterých nemám šanci respektovat je nebo jejich práci. Určitě bych šel stejnou cestou. A taky to všem říkám – nejen ohledně produkce, ale ohledně čehokoliv. Pokud jdeš na úvodní kurz 101 do něčeho, tak do toho jdi, osahej si to. To je super. Ale jestli je to kurz na půl roku, kde se máš něco naučit, tak to se naučíš doma. Ty studijní materiály jsou k dispozici pro všechny všude. Chceš vědět, jak se dělá punk rock? Napiš si do YouTubu: „Jak se dělá punk rock.“
Co všechno taková produkce vlastně obnáší?
V zásadě je to tvoření hudby, skládání instrumentálu, nahrávání, práci s umělcem – jak psychickou, tak uměleckou, protože když člověk přijde s nějakou písničkou, chceš s tím pracovat i na nějaké emocionální rovině – a postprodukce. Může to být i pomoc s tím, co se děje po vydání songu, třeba pomoc s vizáží. To někdo dělá a někdo ne. Pojem hudební produkce není nic moc, protože pod tím každý chápe něco jiného. Na jednu stranu je to člověk, který někomu dělá jen PR, řeší, co by ten umělec měl kde zazpívat, protože to bude lidi bavit, ale může to být i člověk, který dělá čistě jenom zvuk – mix a mastering.
Když říkáš, že se k tomu každý staví jinak, jak to vypadá u tebe?
S někým si domluvím session, a pak je několik možností. Buď už má člověk něco složeného nebo přichází s tím, že teprve jdeme něco skládat. Taky může mít třeba koupený instrumentál, na to napsaný text a budeme to tam spolu zasazovat.
Dejme tomu, že přijde někdo, kdo už má složenou písničku na kytaru. S tím člověkem si to přehrajeme, on mi to zazpívá, pak už začneme tvořit ten celek. Buď nejdříve nahrajeme kytaru a zpěv nebo začneme instrumentálem a zpěv s kytarou nahrajeme později.
Když je to nahrané naostro a shodneme se na tom, že takhle to má znít, takhle ta aranž má vypadat, jde se do fáze postprodukce. Smíchá se to tak, aby to bylo líbivý a mělo to tu barvu, kterou umělec chce. V masteringu se to následně srovná, aby to na všech zařízeních hrálo stejně. A máte hotovou písničku, kterou si odnesete domů.
Takže stačí, když přijdu s nápadem, ideálně textem a zbytek můžu udělat s tebou?
Jde to. Ani ten text ze začátku nemusí být. Stačí, když ten člověk přijde a řekne: „Hele, já chci písničku, která bude pop rock.“ Řekneme si, o čem by ta písnička měla být, já mu pak zahraju nějaký riffík na kytaru, a když se mu to bude líbit, začne si do toho ten text psát. A už tvoříme spolu.
Jak s hudebníky, se kterými tvoříš, navazuješ spolupráci?
Myslíš, jak se s nimi spojím, než za mnou přijdou? Buď si mě najdou přes sociální sítě nebo za mnou přijdou na doporučení od někoho jiného. Občas je kontaktuji já sám, případně je vidím na koncertě a oslovím je s tím, že se mi líbí jejich práce, jestli se mnou nechtějí něco vytesat do kamene.
Když se lidem ozýváš sám, co musí mít, abys s nimi chtěl pracovat?
Něco navíc v tý hudbě. Dobrou funkční písničku ti zvládne udělat každý člověk, který intonuje, má rytmus a nějaké hudební předpoklady. Ale písničku, co v tobě něco probudí, kladeš si při ní otázku, o čem ten člověk mluví a jak se při tom musel cítit, to už chce něco navíc. A to mě vždycky chytí. To, že mě ten song donutí, abych nad ním přemýšlel – nejen ze strany hudby, ale i ze strany emocí.
Myslíš si, že máš specifický trademark? Že je možné poznat písničku, kterou jsi zprodukoval ty?
Já to poznám (smích). To by asi bylo blbý, kdyby to tak nebylo. Už mi pár lidí říkalo, že když slyšeli nějakou písničku, tak si hned řekli, že je ode mě. Ptal jsem se jich, čím to je, jak to poznali, ale nedokázali na to ukázat prstem. Ale vyloženě trademark, myslím, nemám. Každý song mi přijde jiný.
Chápu to tak, že si zakládáš na tom, že každý song, který zprodukuješ, zní jinak?
Určitě si na tom zakládám. Já se snažím na toho člověka nacítit, když spolu tvoříme. Chci, aby vznikla jeho osobitá písnička.
Co posloucháš za hudbu? Existuje nějaký žánr, který by ti byl tak vzdálený, že bys ho odmítl produkovat?
Já se snažím konzumně poslouchat hudbu co nejméně, protože mě to pak táhne dělat hudbu, kterou poslouchám. A tomu se snažím vyvarovat z mnoha důvodů. Ale když už si něco pustím, zaměřuji se na věci, kterým jazykově nerozumím. Baví mě hudba ve španělském jazyku. Sice jí nerozumím, ale když se stane, že při ní něco cítím, mám pocit, že ten umělec vyhrál.
Z žánrů je mi nejdál asi takovej ten strašně těžkej hip hop a rap ve stylu třeba Řezníka. Ačkoliv tuším, že je to z jeho strany nějaká póza, tak si to neposlechnu. I když ho za to zvládnu respektovat. Dělat bych to ale nechtěl, protože se snažím smýšlet pozitivně.
Mluvíš o tom, že jsi mezi žánry poměrně rozkročený, může se stát, že v jeden den budeš dělat romantickou baladu a třeba metal po sobě?
To se úplně krásně může stát. Můžu mít jednu session, kde je to nějaký folk trnky brnky na kytaru, a pak druhou třeba hyper pop.
A máš nějaký trik, jak se z toho trnky brnky přeladíš na něco úplně jiného? Jak se nastavíš na tu správnou vlnu?
Na to se pořád snažím přicházet, protože to je hodně těžké. Je to i jeden z důvodů, proč si často nedávám dvě sessions za sebou. Je na to ale dobrý vyčistit si paletu, projít se na patnáct minut, dát si kafe a nejlépe mezi sessions nic neposlouchat.
Máš tedy rád ticho?
Hrozně. Miluju ticho. Myslím, že každý člověk by měl umět existovat v tichu sám se svými myšlenkami. Zvlášť, když děláš hudební produkci. Proto nesnáším hudební kluby a podobné věci.
To je docela zajímavé, že jako hudební producent nemáš rád hudební kluby.
Takhle – hudební kluby, kam zajdeš na koncert, mám moc rád. Ale taková ta místa, kde s bambilionem lidí posloucháš různý zmixovaný písničky nesnáším. Jsem pak přestimulovaný.
Je ti ticho inspirací pro skládání nových melodií?
Snažím se to nedělat. Když je ticho ticho a není žádný white noise v pozadí, tak nad tím nepřemýšlím. Ale v moment, co už je kolem mě nějaký šum, který je výrazný, tak se mi to stává.
Inspiruje tě šum?
Ano. Třeba sprcha nebo když si dělám ráno kafe v kávovaru a drží to nějaký tón.
Máš nějaký song, u kterého tě při produkci vyloženě inspirovala sprcha nebo kávovar?
U interpreta matyášovi kamarádi jsme to využili ve dvou tracích. V jednom songu je jako podpůrný zvuk bicích využitý zvuk myčky. Do druhé písničky přinesl Matyáš zvuk jeřábu, který tenkrát nahrál na Národní třídě, pravděpodobně, když se stavěly ty vážky, co jsou na obchodním domě.
Je podle tebe produkce spíš umění, nebo řemeslo?
To je složitá otázka. Asi bych řekl, že ta část postprodukce, jako je mix a mastering, zabředává do řemesla, ale pořád je celý ten proces víc kreativní.
Kde je ta hranice, co patří umělci a co už je tvoje? Když se kreativně podílíš na písních, co produkuješ, máš pocit, že jsou zčásti i tvoje?
Asi to nemám u každé písničky, ale u songů, kde jsem se produkčně vyřádil, to jsou trochu taková moje miminka. Přesná hranice se ale načrtnout nedá. V momentě, kdy se napojím na interpreta a on se napojí na mě, spolu tvoříme nějaký celek. Hudebník přinese emoci a já tomu dodám tvar. Hranice je pokaždé jinde a někdy vůbec neexistuje.
Já ale zastávám pozadí té písničky. Tou tváří je samotný umělec – to je jeho dar i prokletí. Osobně většinou ani nechci, abych byl zmíněný třeba na Spotify jako druhý tvůrce, stačí mě zmínit jako producenta.
Ty jsi mimo jiné tvořil i s Emmou Smetanou, na jakých projektech jste spolu pracovali?
Pracujeme na třech písničkách. Jednu nechám úplně tajemnou, další dvě jsou singly. Zatím můžu prozradit, že se máte na co těšit.
A jak se s Emmou Smetanou pracuje?
Úžasně. Ona umí naprosto dokonale zpívat. Zní tak, jak někteří jiní umělci s autotunem. Emma i Jordan jsou strašně milí, hodní a pokorní lidi. Sálá z nich lidské teplo. Umělecky nám to taky skvěle funguje. Oni jsou oba dva profíci, a to mě baví.
Oslovili oni tebe, nebo ty je?
Já jsem oslovil Emmu skrze příběh na Instagramu. Psala, že hledá producenta na devadesátkový pop. Poslal jsem ji emotikonu, že se hlásím, a mé portfolio. Jí se to líbilo, tak jsme se spojili.
Plánujete spolu pokračovat i v další tvorbě?
Já si myslím, že určitě. Ty tři songy jsou teď v procesu a Emma říkala, že se mnou plánuje dělat i další věci. A já bych moc rád.
Cítíš nějaký rozdíl v tom pracovat s někým takhle známým a pracovat s někým neobjeveným?
Ten rozdíl tam být může, ale není to pravidlo. Nejvíce se asi tyhle dvě skupiny liší ve vnímání celé té tvorby a nahlížení na to. Většinou umělec, co má něco za sebou, vydal pár písniček a je vyzpívaný, dokáže na tu svoji tvorbu nahlížet objektivně. Kdežto člověk, který přijde do studia poprvé, bývá často upjatý na tu svoji jednu písničku, která musí znít jedním způsobem a jinudy vlak nejede. A to je v pořádku, každý to chceme dělat jinak a já do toho nikomu nechci kecat. Profík už se ale od svých songů dokáže disociovat a podívat se na ně i jinou optikou.
Kolik času přibližně strávíš na jednom songu?
Spodní hranice jsou přibližně dvě hodiny, vrchní hranice třeba sto dvacet hodin. Je to velké rozmezí.
A jak dlouho ti trvá vytvořit beat?
Kostru přibližně hodinku, a pak se to pod nahranými aranžemi a pod zpěvem dolaďuje. Zase to hodně záleží na tom interpretovi a songu.
Na jaký produkční projekt jsi nejvíce pyšný?
Pauza na cígo od Kristy Hernandez. Je to EP řízlý folkem, indie a popem. Pro mě je to strašná srdcovka. Kdykoliv, kdy to hraje, u toho cítím nejvíc emocí. Za albem stojí má přítelkyně a tu tvorbu jsem si prostě užil. Když pracuješ s někým, koho znáš, můžeš být víc otevřený, více napřímo si vyměňovat názory, je to volnější. Není mezi vámi taková ta profesionální zeď.
Máš nějakou vtipnou historku ze studia?
Mám rád historku, která je vlastně důkazem, že písnička se dá udělat opravdu z čehokoliv. Stalo se to s interpretem matyášovi kamarádi. V létě bylo horko, měli jsme otevřené okno a do studia nám vletěl čmelák. V tu chvíli začal Matty křičet: „Kámo, nahraj to. Běž pro telefon a nahraj to.“ Tak jsme nahráli čmeláka – běhali jsme po studiu, vždycky jsme čekali, než si sedne, pak jsme na něj foukli, aby vzlétnul, a s mikrofonem jsme ho trackovali. Z toho zvuku dunivého bzučení jsme pak udělali basu.
Má podle tebe současná česká hudba nějaký nešvar?
Rozhodně spoustu nešvarů, a za mě je ten největší textařina. Je málo české hudby, která by byla dobře udělaná textově. Je spousta české tvorby, která je hudebně neprůstřelná – dobře složená, líbivá, zní to krásně – ale ty texty, co my tady v Česku píšeme, jsou často otřesný. Za prvý se opakují témata a za druhé je to jedno klišé za druhým.
Odmítáš sám produkovat songy, který podle tebe nejsou textově dobré?
Pokud ten text není ve stylu „mlátím malé děti do hlavy“ a neukazuje postoj, se kterým bych si úplně nerozuměl, tak se snažím do těch textů nekecat. Nemyslím si, že je můj call tohle řešit. Nejsem v pozici, abych měl právo někomu mluvit do textu. Takže se to snažím nedělat, pokud se mě ten člověk nezeptá, samozřejmě.
Máš nějakého oblíbeného českého producenta?
Oblíbeného asi ne. Spíš mám producenty, které respektuju. Patří mezi ně třeba Martin AKA Rainer, Jirka Burian neboli Kapitán Demo, taky Taťko Maťko a Schanubi.
Ty se kromě produkce sám věnuješ i hudbě. Tvoje tvorba je rozmanitá nejen stylově, ale i hudebně. Máš nějaký propojující prvek své tvorby?
Propojující prvek mé tvorby? To je určitě kytara. Tím, že primárně hraju právě na ni, je ve spoustě mých písniček. Tematicky pak hrozně rád přirovnávám. Je to třeba hodně slyšet v mém songu Astronaut. „Jsem jako astronaut ve stavu beztíže.“ Líbí se mi tenhle druh paralely.
Co tě v tvorbě inspiruje?
Můj vlastní život určitě. Snažím se čerpat z každodenních situací. Snažím se, samozřejmě, i vypisovat z věcí, které se mi nelíbí nebo mě dělají smutným. To je velká inspirace. A pak taky lidi okolo mě. Moje přítelkyně, moji rodiče, mí přátelé i nepřátelé.
Co se tak bavíme, působíš na mě teď docela spokojeně. Spoustu umělců nedokáže psát, když se jim v životě neděje něco těžkého, máš to tak taky?
To je jasný. Nikdo nechce psát o tom, že měl ráno dobrou mandarinku, co byla tak akorát a nebyla přezrálá. Jednodušeji se píše o věcech, který tě bolej, protože je ta emoce hůř zvladatelná, takže má člověk větší tendenci ji filtrovat a ventilovat do té hudby. Ale znám ten pocit „jsem šťastnej, nic se mi teď neděje, o čem mám psát?“ Je to častá věc, která mi i způsobuje blok.
Ty jsi ale docela nedávno takový šťastný singl společně s Barielem vydal. Jak prakticky probíhá takové společné psaní songu?
To byla skvělá zkušenost. Já jsem Kubovi poslal už hotový refrén se svojí slokou a napsal jsem mu, jestli na to nechce naskočit. On byl hned into it. Líbilo se mu téma, možná i proto, že je ještě o osm let starší jak já, takže na rok 2016 vzpomíná zase úplně jinou optikou. Což mě na tom bavilo strašně moc. Kuba je opravdu pozitivní, a to já jsem chtěl – tu nostalgickou, zasněnou, dobrou náladu. Při produkci jsme si pak střídali nápady, experimentovali jsme a užívali si to.
Ty v písničce, jak už název napovídá, vzpomínáš na rok 2016. Čím byl pro tebe výjimečný?
Mně přijde, že tím, jak člověk stárne, čas utíká rychleji a všechno tak trochu šedne. A já se tomuhle snažím vyvarovat. Snažím se co nejvíce žít v přítomnosti, ačkoliv je to těžký, a co nejvíc na svět nahlížet mladší optikou. Nezakrnět a neupadat do stereotypů. Právě v tom roce 2016 vnímám, že byl svět barevnější.
Tehdy jsme na čarodějnice sedávali na Ladronce, popíjeli jsme sladký levný víno a stres z dospělýho aktivního života neexistoval. Nebo jen v úplně malém množství.
Ty ses hudbě věnoval už jako poměrně malý. Zpíval jsi a hrál jsi v muzikálu Děti ráje. Jak na tento zážitek vzpomínáš?
Krásně, bylo to super. Za to období vděčím rodičům, protože mě na zkoušky každý víkend vozili do Prahy z České Lípy. Poznal jsem tam spoustu nových lidí a zvyknul jsem si na mluvení na jevišti před lidmi. Asi i díky tomu mi to nedělá problém ani teď.
Byl tohle ten moment, kdy ses rozhodl, že se chceš živit hudbou?
Na to jsem byl moc malý. Maximálně jsem si přišel na to, že mě baví zpívat na jevišti. Postupem času jsem naopak cítil tlak, že bych to měl dělat dál a věnovat se tomu, a tak jsem jako puberťák šel proti tomu. Na chvíli jsem se k muzikálovému herectví vrátil na konzervatoři, ale přišel jsem na to, že mě to úplně nebaví a rozhodl jsem se dělat hudbu, kam mě to táhlo víc.
Jaké jsou tvoje nejbližší plány do budoucna?
Dělám na svém album, který je folkový, trochu řízlý country, trochu popinou. Na různých projektech pracuju s Emmou, čeká mě taky produkce songu do seriálu Ulice a jinak bych chtěl asi pokračovat v cestě, na které zrovna jsem. Potkávám skvělý lidi, kteří dělají super hudbu a v tomhle duchu bych to chtěl dál držet.
A kdy ti to album vyjde?
Album vyjde, až ho dodělám (smích). Může to být za měsíc, za dvě hodiny, ale třeba i za pět let. Je to ve hvězdách.
