„Majonéza není žádný fine dining, ale pořádně přímočará deska.“ něco něco přichází se svým čtvrtým albem. O jeho vzniku, poselství i emancipaci promluvila zpěvačka Alžběta Tkáč Trusinová.
Tříčlenná hudební skupina, kterou tvoří manželé Alžběta Tkáč Trusinová a Tomáš Tkáč spolu s bubeníkem Václavem Švestkou. To jsou něco něco. Kapela, která tvoří energický indie pop šmrncnutý dance-punkem a prvky elektroniky, sice vznikla teprve v roce 2019, přesto už stihla silně zarezonovat na české scéně. Za druhé album Útržky (2021) získala nominace na prestižní hudební ceny Vinyla a Apollo.
Pro jejich tvorbu jsou charakteristické české texty se silnými osobními výpověďmi, které vyvažuje hravost a výrazný cit pro chytlavé melodie. Právě schopnost propojit autentické emoce s energickým tanečním zvukem dělá z něco něco jedno z nejvýraznějších jmen současné české alternativní scény. To ostatně dokazují i na své čerstvé desce Majonéza.
V rozhovoru se zpěvačkou Alžbětou Trusinovou probereme nejen proces vzniku nového alba, ale i to, jak se v kapele tvořené převážně muži rodí nefalšovaný female gaze. Proč bylo pro kapelu důležité začít v textech křičet věci bez obalu a dovolit si v hudbě i trochu té „přízemní prasárny“?
Loni v létě jste v rozhovoru slíbili, že nadcházející album bude přímočaré, nekompromisní a větší nářez. Myslíš, že se vám to povedlo?
Myslím, že se nám to povedlo docela dobře. Je hodně jiné než naše předchozí věci, a z toho mám velkou radost. Pro všechny v kapele je totiž důležité se posouvat. Hudba sama o sobě je organická, široká, nabízí spoustu možností, a tak by byla škoda zůstat na místě.
Před touhle deskou jsem neuměla psát takhle energické songy, ani jsem to nikdy nezkoušela – proces psaní i proces interpretace. Taky nahrávání bylo úplně nový zážitek pro všechny z nás. Věřím, že nám to hodně dalo. Teď už se nemůžeme dočkat živých koncertů, protože nás baví pařit na pódiu a konečně budeme mít repertoár na to, abychom mohli pařit od začátku do konce.
Co je pojící linka nahrávky? Co je vlastně kapela něco něco?
Já si myslím, že pojící linka je způsob songwritingu, který je specifický propojením mě a Tomáše. Zakládáme si na textech, je pro nás důležité, aby byly vždycky české. Tomáš má taky svůj skladatelský rukopis. I ten obrábí a posouvá s každou deskou.
Majonéza je opravdu jiná než naše předchozí tvorba, ale zároveň některé songy z ní by klidně mohly být i na předchozích deskách. Třeba Noční plán. Pořád je tam esence té melancholie, přemítání nad věcmi, vnitřní monology a obrazy, které se snažíš rozvíjet. To je něco, co jsme dělali vždycky. A vždycky asi dělat budeme. I když to občas zkoušíme dělat jinak, což můžeš slyšet na jiných písničkách z Majonézy, které jsou přímočaré, nepoetické a nad ničím v nich nepřemítáme, jen to tam tak sázíme.
Proč zrovna Majonéza?
Protože majonéza je nejlepší jídlo na světě, moje nejoblíbenější. Je to věc, kterou, když použiješ, posune všechno, co máš na talíři, na úplně nový level. Je koncentrovaná, ale v něčem trochu nevkusná. Není to žádný fine dining. Když se řekne majonéza, vybaví se ti ošuntělé osmdesátkové bistro na rohu se smažákem v housce. Ta deska nemá být žádné sofistikované vysoké umění. Ta jde na první dobrou.
Když použiješ majonézu, posune všechno, co máš na talíři, na úplně nový level. Je koncentrovaná, ale v něčem trochu nevkusná. Není to žádný fine dining.
Mně přišlo skvělý, že jsem takovouhle úplně přízemní prasárnu narvala do těch textů. To by se na předchozích deskách nikdy nestalo. Takové slovo by se tam nemohlo objevit. Naše nová deska už se ale nevznáší ve vzletných výšinách, i ona je hodně přízemní. Řešíme na ní taky přízemní témata. Třeba sexualitu, PMS, že mám na h***o vlastnosti. A tyhle věci se u nás zatím neobjevily.
Chtěli jsme desku, která bude na rovinu, a tak jsme si mohli dovolit psát tímhle způsobem. Slovo dovolit je tady hodně důležité. My sami sobě jsme si to museli dovolit. Pro mě bylo vždycky umělecké vyjadřování podmíněné tím, že se budu snažit o co nejvyšší kvalitu. Musela jsem si tentokrát umět dovolit vykašlat se na touhu po kvalitě v estetickém slova smyslu a prostě si jenom hrozně užít proces tvorby, že děláme něco jiného a že jsme do toho tentokrát pustili i Vaška. Vašek je úžasný bubeník a zároveň i skvělý songwriter, člověk i producent. I on nám na desku vnesl novou energii.
Bylo tohle „dovolení si“ osvobozující?
Bylo to extrémně náročné, pro všechny tři. Musela jsem se s tím hodně sžívat. Nebylo mi to blízké. Trvalo mi několik měsíců – a to už jsme songy téměř finišovaly – než jsem celou desku vzala za svou. Bylo to pro mě opravdu neobvyklé, musela jsem to projdechat, prožít a vstřebat. Věděla jsem, že je to autentické, jsem to já, zároveň to ale psali i kluci. Třeba song Ses zasek je složený na námět Tomáše, refrén napsal Vašek. Jasně, že mi to přišlo od začátku skvělé, ale musela jsem se v tom najít. Zpívá to jiná Bětka než v předchozích albech. Jakmile jsem si k tomu ale došla, začalo mi v tom být hrozně dobře. Nemůžu se dočkat, až ty písničky budu zpívat naživo.
Ve své hudbě často pracujete s určitým „feel good“ vibem, ve svých textech ale máte silné výpovědi. Pracujete nějak s tímto kontrastem? Hodně. Je to pro nás důležité. Chtěli jsme, aby písničky v Majonéze byly posluchačsky zábavné a zároveň měly message. To jsme ale nevymysleli my – psaní veselých písniček o smutných věcech. Naši inspiraci vidím třeba v dance punku. Ten „feel good“ vibe je tam schválně, taneční prvky jsou tam taky schválně. Často to máme tak, že čím náročnější a více zařezávající se text, tím veselejší je hudba. To jak jednou začneš dělat, už to nedokážeš nedělat.
Ve vaší muzice je významně cítit female gaze. Přijde mi, že na novém albu je to možná ještě o trochu víc. V kapele jsi ale jediná žena, jak vypadá proces tvorby?
Na Majonéze jsme měli jiný proces songwritingu. Díky tomu, že Tomáš pracuje ve studiu Golden Hive, jsme mohli při vzniku této desky udělat to, co dělají velké kapely a dřív to bylo normální. Prostě jsme se zavřeli do studia a tam jsme psali. To bych každému doporučila. Jasně, musíš tam jít už s nějakým arsenálem nápadů, ale zároveň tam spoustu věcí vzniká from the scratch. Psali jsme třeba taky na vlastní zadání. Řekli jsme si, o čem chceme napsat song, společně jsme vybrali inspiraci a začali tvořit. Docházelo tam k úžasné synergii - důkazem je právě třeba song Ses zasek.
Často jdu za lidma s nataženou rukou a oni si mě přitáhnou a dají mi pusu na tvář. A podobných situací je vícero. V kapele jsem ten, kdo zapojuje kabely na stagi, stejně ti zvukaři jdou za Tomášem.
Jak tedy Ses zasek konkrétně vznikalo?
Tomáš řekl: „Hele, mě fakt s*re, jak často chlapi na Bětku sahají. Mně to fakt přijde nechutný.“ Já jsem zvyklá, že mě jako ženu lidi vítají tím, že mě objímají, ale úplně to nevyhledávám. Často jdu za lidmi s nataženou rukou a oni si mě přitáhnou a dají mi pusu na tvář. A podobných situací je vícero. V kapele jsem ten, kdo zapojuje kabely na stagi, stejně ti zvukaři jdou za Tomášem. Ne všichni, ale spousta z nich. Stává se nám, že vedeme rozhovor, skončíme a novinář už mluví jen na Tomáše a mě ignoruje. Tomáš to vidí a nepřijde mu to v pohodě. Než to vytáhl, vlastně jsem přijala, že to takhle je. Nechtěla jsem si znepříjemňovat hraní, kazit si vztahy s lidmi, už jsem si na to zvykla. To, že Tomáš přišel s tímto tématem, v něčem bylo opravdu osvobozující. Text jsme pak tvořili všichni tři dohromady. Refrén třeba napsal Vašek.
Chápu to dobře, že určitý female gaze přinesli na desku i kluci?
Nechtěla jsem to takhle natvrdo říkat, ale ano. Na minulých deskách jsem se snažila tenhle female gaze trochu zabalit. Aby to nebylo na první dobrou. Třetí album otevírá song Signály, a ten začíná lajnou „Jsem jen námět, času málo, pořád stárnu, víš?“ Zpracovávám v něm, že na ženy je kladený nárok, jak mají vypadat, často nemají být ty strůjkyně, ale opravdu jen náměty a múzy, že jsou po padesátce neviditelné. Je to hodně silné feministické sdělení, ale je zaobalené, že to tam nemusí každý rozklíčovat. V Majonéze křičíme sdělení bez obalu. A k tomu mi pomohli moji skvělí spoluhráči v kapele. Dodali mi sílu, abych dokázala komunikovat to, co je pro mě důležité. Když o tom mluvím, mám husí kůži.
Přesto, setkala jsi se někdy s tím, že jsi klukům z kapely musela vysvětlit nebo přiblížit, o čem některé texty jsou?
V jednom textu, který se nakonec nepoužil, jsem zpracovávala internalizovanou misogynii, a to bylo něco, čemu kluci vůbec nerozuměli. Musela jsem jim osvětlit, že je to reálné, mají to holky, ale trochu i kluci. V čem se to projevuje, v čem je celý systém patriarchální a v čem to mají ženy těžší. Ale v takovém hrozně subtilním měřítku. Nemusela jsem mluvit o pay gapu a věcech, co jsou zřejmé, šlo tam o osobní situace, interakce s lidmi. O to, co ženy zažívají, ale muži se s tím úplně nesetkají – přehlížení, skákání do řeči, to, že existuje mansplaining, ale není womansplaining. Sdílela jsem s nimi každodenní ženskou zkušenost. Oni to nemohli znát, protože to prostě nezažívají.
Šlo o to, co ženy zažívají, ale muži se s tím úplně nesetkají – přehlížení, skákání do řeči, to, že existuje mansplaining, ale není womansplaining.
V jednom ze songů nové desky zpracováváš třeba téma PMS. Vím, že říkáte, že vaše songy jsou statementy celé kapely. Dá se dá tohle téma přenést i směrem k lidem, kteří nemenstruují?
Určitě. Zrovna téma PMS mi přijde extrémně důležité. Ovlivňuje strašně moc komunikačních lidských fenoménů, které existují. Je to real sh*t a je to fakt sh*t. Znám nejeden pár, který to významně ovlivňovalo. Ve chvíli, kdy žiješ s menstruujícím člověkem, měl*a bys to mít zmáklé, protože to je velká věc, která může mít vliv na celý život.
Mluvíš tady o tom, jak je vaše tvorba synergická, vnímáš i nějaká úskalí toho, že jste s Tomášem partneři?
Úskalí je to spíš v těch produkčních věcech. Nemyslím si, že by nám to zasahovalo do tvorby. Naopak, tím, že se dobře známe, dokážeme v určitých situacích být empatičtí. Tomáš dokáže pochopit, proč od nějakého nápadu nedokážu ustoupit, i když se jemu ani Vaškovi nelíbí. Zná mě a ví, že je to pro mě důležité.
Jestli může být v něčem problém, tak v obstarávání dalších technikálií kolem kapely. Ve chvíli, kdy jsme oba unavení, propíše se to do všeho. Když má některý z nás nějaký propad, je logické, že se to propíše i do kapely. Ale my, naštěstí, fungujeme většinou na principu houpačky. Když má jeden propad, druhý se to snaží vyrovnat. To, že jsme partneři, má spíš pozitiva než negativa.
Spoustu interpretů zpracovává pocity ohledně lásky a vztahů. Je možné, že se některým takovým tématům vyhýbáš, protože víš, že by Tomášovi mohlo být nepříjemné pracovat na takovém songu?
Jo. Pro mě je jedním z velkých pilířů našeho vztahu vzájemná úcta a já nechci udělat nic, co by bylo vůči němu neuctivé. My se moc nehádáme, ale stane se, že jsem rozhozená nebo naštvaná. Samozřejmě, že bych o tom mohla napsat písničku, ale uvědomuji si, že bych to pak zpívala na koncertech před lidmi, a to nechci.
Snažíte se svou tvorbou bořit stereotypy nebo to vnímáte spíše jako určitý protest či popíchnutí?
Na Majonéze zpracováváme společenská i feministická témata. Je to pro nás důležité, ale úplně stejně je pro nás důležité, aby ta deska nepůsobila jako manifest. Protože manifest se bere moc vážně. A naše deska se jmenuje Majonéza, ta nemá být vážná. Je to proto více to popíchnutí.
Označila bys některé vaše songy za feministické?
Myslím si, že svým způsobem je feministický song Mám ráda, kde mluvím o sexualitě a zároveň se tam stavím do role člověka, který rozhoduje, co bude. A tahle rovnoprávnost je fajn. Celý spouštěč tohoto tématu pro nás byl song Nemám zájem, ve kterém zpívám: „Nechci žít na planetě, které hoří. Ve světě, který řídí jenom muži.“ A je to pravda, nechci. A pak je tady, samozřejmě, Ses zasek.
Hudba byla vždycky více mužská věc. Bylo úplně normální, že muži zpívali o sexu, o tom, že ženy chtějí a co s nimi chtějí dělat. V současnosti je to úplně explicitní. Pro mě je aktem feminismu i to, že jsem si tenhle prostor vzala taky. Zpívám „Mám ráda nahý těla“ nebo „Chodím sama do tmy, hledám jiný holky.“ Nebylo to pro mě úplně přirozené, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Je to pro mě nějaký empowerment, který si můžu dát a zažít. „Mám ráda reflektory, mám ráda vibrátory,“ je teď můj nejoblíbenější verš na desce.
Co pro Tebe feminismus vlastně znamená?
Já ho vnímám jako velice jednoduchou a nekomplikovanou věc. Feminismus je za mě rovnoprávnost pohlaví. Občas si vypůjčím hlášku od Caitlin Moran, feministické spisovatelky, esejistky a komičky. Ta vlastně říká, že feminismus řeší rovnoprávnost, takže jestli jsi v posledních dvou týdnech zrovna náhodou neprotestoval*a proti tomu, aby ženy měly volební právo, tak asi taky budeš feminista*ka. A to je pro mě taková základní definice. Tohle opakuji ráda, protože spousta lidí to má emočně opředené představou, že jsi sufražetka, co skáče pod koně, jsi hysterická a další stereotypy. Za mě je to ale takhle jednoduché. Prostě rovnoprávnost.
Před lety jsi řešila, že se potřebuješ na stagi najít, zjistit, kdo jsi a odpoutat se. Změnilo se za tu dobu něco a máš pocit, že už ses našla?
Rozhodně si to na stagu užívám, ale myslím, že proces hledání bude pokračovat ještě dlouho. Každý koncert je jiný. Každý song je jiný, ke každému pak patří odlišná persona. A já si doteď nejsem jistá, jestli na pódiu chci být já nebo chci být ta persona, co se váže k songu. Nevím, jestli si tohle vůbec někdy definitivně rozhodnu nebo to bude vždy spontánní podle situace.
Blíží se vám velký koncert, křest. Tam uvidíme Bětku nebo uměleckou personu?
Myslím, že to bude půl na půl. Bavíme se o křtu, ty jsou většinou ještě o něco více euforičtější než běžné koncerty, v tu chvíli nepotřebuji personu a můžu to být já. Na druhou stranu persona může vystoupení dodat zábavu. A já chci, aby ten koncert byl zábavný.
Říkáš, že každý song má svou personu. Jak si je tvoříš?
Ony se vytvářejí samy během tvorby songu. Každá písnička je zachycení pocitu v určitém čase, s tím vzniká i samotná persona. Někdy je to zadumaná Bětka, naštvaná Bětka, vděčná Bětka, nejistá Bětka… Když se prostě pořádně položím do toho songu, tahle persona mě obestoupí a já jsem tím pádem schopná to interpretovat paradoxně mnohem více autenticky. Protože se stanu tím songem.
Je to pro tebe tedy prostředek, který ti pomáhá prožít ten song určitým způsobem?
Asi mi to pomáhá interpretovat song způsobem, kterým chci.
Taky je to ochrana ve chvíli, kdy mi není úplně komfortně. Kdyby z prvních dvou řad odešlo dvacet lidí, potřebuji nasadit masku, která způsobí, že nehnu ani brvou, odzpívám ten koncert jak nejlépe umím a nebudu mít potřebu to mezi songy komentovat. To nejhorší, co můžeš udělat, je podle mě urážet fanoušky. Koncerty vnímám jako velkou zodpovědnost. Dotáhla jsem na jedno místo docela dost lidí, kteří mohli sedět doma a koukat na Netflix, oni místo toho stojí několik hodin na nohách v často vydýchaném vzduchu a velkém hluku. Já mám pak zodpovědnost za to, aby se dobře bavili. I k tomu mi ty persony pomáhají.
V songu No a co zpíváš, že „všechno, co napíšeš se někoho dotkne. Všeho, co složíš, se někdo lekne.“ Je nějaká skupina lidí, které byste se svými písničkami vlastně trochu dotknout chtěli? Staří bílí muži. Nikdy není na škodu jim trochu zatřást půdou pod nohama.
Co Tě momentálně na společnosti nejvíce štve?
Nechci říct staří bílí muži, protože by to mohlo znamenat, že všichni. Já doufám, že to je dostatečně rozšířené slovní spojení, aby lidem došlo, že se tam má dodat to slovo zabednění staří bílí muži. Ti mě štvou hodně – v Česku i ve světě.
Já bych o tom radši nemluvila. Když začnu přemýšlet, co všechno mě štve, je mi z toho smutno a úzko. Je to Ukrajina, Palestina, to, co se děje ve Spojených státech, v Africe. Hodně věcí. Zároveň mě jakožto interpretku extrémně vytáčí, že s muzikantem musíš být taky influencerem. Velmi aktivním creatorem. S tím hodně bojuju. Vím, že ti to může přinést velkou svobodu, je hodně lidí, kteří se proslavili díky Tiktoku, ale zároveň je spousta lidí, co to dělat nechtějí. Rozhodně jsem nezakládala kapelu, abych měla účet na Tiktoku.
Jsou tyhle konflikty, které jsi vyjmenovala, potenciálním tématem pro další tvorbu?
Já se těm tématům vyhýbám, a to kvůli tomu, že se v naší tvorbě snažíme o nějakou bezčasovost. Už během pandemie, kdy jsme vydali dvě desky, jsme řešili, že bychom chtěli, aby naše písničky fungovaly i bez zasazení v čase. To neznamená, že je neřešíme v osobním životě a nejsou pro nás důležité.
Ze všech tracků na Majonéze vystupuje song Dýchej, který působí velice intimně a trochu taky jako domácí nahrávka na telefon. Jaký je za ním příběh?
Nahráli jsme to u Vaška v obýváku. Je to jediný song ever, který jsme nahráli fakt jen akusticky. Není tam vyeditované vůbec nic. Jen jsme smíchali stopy z mikrofonů. Nevěřila jsem, že to dopadne takhle dobře.
Dýchej je takové objetí. Potřebovali jsme na tu desku dostat nějaké vydechnutí. Já jsem ten song napsala trochu pro sebe, trochu pro nějaké jiné holky, co znám. Chtěla jsem, aby fungoval jako pelíšek, do kterého se schoulíš, když ti není dobře. Máš ho vždycky nadosah, protože si ho můžeš pustit.
Je nějaké obecné poselství, které byste svou hudbou chtěli šířit?
Je to extrémní zjednodušení, ale asi bych řekla, že to bude empowerment. Když píšu songy, často myslím na své kamarádky, na ženy, které jsou pro mě důležité a jsou mi blízké. Na to, co ony zažívají. Na to, že by jim mohlo pomoci poslechnout si tuhle písničku.
Přišla ti někdy některá žena říct, že ji Tvá tvorba podpořila?
Děje se mi to po každém koncertě. Nosí mi silné životní příběhy stylu: „Tenhle song mi zvládl přežít rozvod.“ Tohle je jedna z věcí, proč to dělám. Vždycky jsem se snažila, abych v písničkách nebyla jen já, ale aby ten song byl prostor, do kterého může posluchač*ka vstoupit a cítit, že to je prostor pro ně. Aby to nebylo jen moje místo. Možná právě proto pro mě bylo tak těžké psát přímočaré výpovědi v Majonéze. Protože v tu chvíli tenhle prostor zaberu já a jsem v něm jenom já. Jasně, že se s tím songem může kdokoliv ztotožnit, může ti zlepšit náladu nebo ti pomoci zvládnout určitou situaci. Ale i proto jsem potřebovala na tu desku dát takový křehký song jako je Dýchej, abych vyvážila všechen ten prostor, který na albu nebyl.
