Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
V některých případech je přerušení kontaktu s rodiči jediným způsobem, jak ochránit sebe či svoji rodinu.
Přerušit kontakt s vlastním rodičem patří mezi nejtěžší rozhodnutí, jaké může člověk udělat. Andrea a Denisa, které se pro tento krok rozhodly, pro Refresher popsaly roky plné zklamání, manipulace či bolesti a mluvily také o tom, co je nakonec přinutilo říct si, že takový vztah už dál nechtějí udržovat, a jak to ovlivnilo jejich život.
Andrea chování matky roky omlouvala náročným dětstvím a životními problémy. Definitivní rozhodnutí přerušit s ní kontakt nastalo až ve chvíli, kdy ohrozila bezpečnost jejích dvou malých dětí. Problémy se však hromadily dlouhé roky a první myšlenka na odloučení ji napadla už dávno předtím. „Pamatuji si, že jsem ke Dni matek napsala mámě do přání, že ji mám velmi ráda, ale že bych někdy nejraději utekla. Strašně mě za to seřvala. Potom přišlo náročné období kolem mých 16–17 let, kdy jsem tajně hledala informace o splnoletnění,“ popisuje.
Problémy s matkou se v jejich rodině hromadily celé roky. Andrea v rozhovoru pro Refresher popsala kombinaci trápení s alkoholem a narcistické poruchy osobnosti. Dlouhé roky se však matku snažila omlouvat tím, že sama neměla jednoduché dětství. Zároveň však postupně dospěla k přesvědčení, že jediným skutečným zdrojem upřímné lásky v jejich vztahu byla ona sama.
Konflikty jsou podle psycholožky Nadi Dudové z platformy ksebe.sk přirozenou součástí rodinných vztahů a samy o sobě ještě neznamenají, že je vztah toxický. „Rozdíl je zejména v tom, zda se konflikt dá postupně zpracovat, existuje prostor pro respekt, omluvu a změnu chování, nebo se opakovaně vrací stejný vzorec ponižování, manipulace, kontroly či odmítání. Důležitým signálem je i to, jak se člověk v kontaktu s daným členem rodiny dlouhodobě cítí – zda může být sám sebou, vyjádřit nesouhlas a nastavit hranice bez strachu nebo pocitu viny. Jestliže vztah dlouhodobě vede k psychickému vyčerpání, snižování vlastní hodnoty nebo k potřebě neustále se přizpůsobovat, může jít o vztah, který je pro člověka škodlivý,“ vysvětluje odbornice.
Ještě dřív, než se pustíš do čtení, bychom ti chtěli připomenout, že svou práci můžeme dělat jen díky tvé podpoře. Pokud tě naše články baví, přidej se do Refresher Clubu a získej neomezený přístup k celému obsahu. Tvojí podporou nám pomůžeš přinášet kvalitu.
V tomto článku si přečteš:
Co definitivně přinutilo Andreu přerušit kontakt s matkou a proč jí nestačily roky nastavování hranic.
Jak může toxický vztah s rodičem podle psycholožky ovlivnit sebevědomí, hranice i budoucí vztahy.
Proč se Denisa rozhodla odstřihnout od rodiny až po narození vlastního dítěte a co bylo poslední kapkou.
Kdy je podle psycholožky přerušení kontaktu s blízkými nezbytným řešením.
Proč po přerušení kontaktu nepřichází vždy jen úleva, ale i smutek, výčitky a pochybnosti, zda člověk udělal správné rozhodnutí.
Toxický vztah mezi rodičem a dítětem může výrazně ovlivnit způsob, jakým člověk vnímá sebe, své potřeby a vlastní hodnotu. Psycholožka upozorňuje, že pokud dítě dlouhodobě zažívá kritiku, odmítání, manipulaci nebo podmíněnou lásku, může si vytvořit přesvědčení, že „není dost dobré“ nebo že si přijetí musí zasloužit. „Takové zkušenosti se mohou později promítat do úzkosti, nízkého sebevědomí, problémů s nastavováním hranic či do vztahů, ve kterých člověk toleruje chování, které mu ubližuje. Může se stát, že negativní obraz, který si dítě vytvořilo o sobě ve vztahu s rodičem, postupně převezme podobu vnitřního kritického hlasu, který přetrvává i v dospělosti,“ zdůrazňuje Naďa Dudová.
Měla jsem pocit, že mě nemá ráda
„Vnímala jsem, že nemáme hezký vztah ‚máma – dcera‘, dokonce jsem měla pocit, jakoby mě ani neměla ráda. Nevím jak, ale dokázala jsem jí odpustit i to, že celé naše dětství se točilo kolem toho, že chlastala, nebála se na nás zvednout ruku a že nás řešila i sociálka s kriminálkou. Stále jsem si však říkala, že za to nemůže, že je chudera. Několik let jsme tedy fungovali tak, že byla hlavně babičkou pro mé děti. Bohužel, zpětně vím, že občas i opilou babičkou…,“ říká Andrea.
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Co definitivně přinutilo Andreu přerušit kontakt s matkou a proč jí nestačily roky nastavování hranic.
Jak může toxický vztah s rodičem podle psycholožky ovlivnit sebevědomí, hranice i budoucí vztahy.
Proč se Denisa rozhodla odstřihnout od rodiny až po narození vlastního dítěte a co bylo poslední kapkou.
Kdy je podle psycholožky přerušení kontaktu s blízkými nezbytným řešením.
Proč po přerušení kontaktu nepřichází vždy jen úleva, ale i smutek, výčitky a pochybnosti, zda člověk udělal správné rozhodnutí.
Její dětství bylo poznamenáno situacemi, které si dnes už nedokáže vysvětlit jako ospravedlnitelná rodičovská selhání. „Když jsem někomu někdy řekla, že je moje matka alkoholička, představili si veselou paní, která si vypila na oslavě. Jenže ta paní mi uměla nadávat do potratu a další nadávky snad raději ani nebudu zmiňovat. Nehledě na to, že byla schopná přijít pro mě opilá do školy, no to byla ostuda… Později jsem byla vystavená tomu, že jsem se tajně sama starala o mladšího bratra a po pár dnech se zhroutila... Byla jsem tuším v tercii na gymnáziu. Tehdy k nám dorazila sociálka s kriminálkou. V Egyptě si zase kvůli neschopnosti udržet rovnováhu rozbila hlavu o branku na vodní pólo, snažila jsem se dovolat sourozencům do Čech, nikdo mi to nebral, a tak se o nás starali úplně cizí Slováci. V Chorvatsku mě jako úplně malé devče zbila a nahou mě vyhodila z apartmánu, abych někde hledala zapomenutý nákup…“ popisuje Andrea vypjaté situace v dětství.
Během hlídání vnoučat se opila tak, že mě ani nepoznala
Posledním impulzem, po kterém se definitivně rozhodla přerušit vztah s mámou, byl incident v březnu minulého roku. „Moje matka jako každý druhý víkend hlídala mé dvě děti a k tomu i děti mé sestry a během toho se takříkajíc opila namol. Naštěstí si toho všiml můj mladší bratr, který bydlel v bytě nad ní, a o děti se postaral s tím, že jim řekl, že ‚babičce je špatně‘. Když jsem si pro ně pak přišla, potkala jsem ji, jak leží ve dveřích, neschopná vstát, a co víc – ani mě nepoznala.“
Andrea neměla blízký vztah ani s otcem. Roky dokonce netušila o tom, že je její biologický otec, přesto měla zájem o vzájemný kontakt. „Do svých přibližně osmi let jsem otce vnímala jako ‚strýce‘ a až potom mi byl přiznán jako otec. Odjakživa jsem cítila křivdu, ale o kontakt jsem stála. Bohužel, nikdy se na něj nedalo spolehnout a téměř nikdy nedodržel, co slíbil. Několikrát jsem mu během života dala šanci, ale několikrát jsem toho i litovala,“ přibližuje.
Pro Andreu bylo při rozhodnutí odstřihnout se od matky nejtěžší otevřít oči a uvědomit si, že jí matka vědomě ubližuje. „Velmi mi pomohla svědectví lidí, kteří ji velmi dobře znají a logicky se s ní už delší dobu nestýkají – při narcistech to tak bývá, že je zdraví lidé opustí. Dozvěděla jsem se od nich věci, které si sama nepamatuji.“
Situaci se však Andrea snažila řešit už v minulosti. Nejprve komunikací, nastavováním hranic i omezením kontaktu. V případě matky zažila první podobnou hraniční zkušenost už v březnu 2025, kdy jí měla na jeden den vzít syna na lyžovačku. Když ho k mámě přivezla, našla ji opilou v posteli, neschopnou vstát či komunikovat. „Tehdy jsem se s ní asi tři týdny nebavila a varovala jsem ji, že je to poprvé a naposledy, co jí to jako babičce odpustím. Jasně jsem jí řekla, že pokud uvidím jakýkoli náznak toho, že se něco děje, okamžitě kontakt ukončím,“ popisuje.
Také v případě otce se opakovaně pokoušela o otevřenou komunikaci a vysvětlovala mu, jak by podle ní měl vypadat fungující vztah. „Chtěla jsem ho vídat, ale už nechci poslouchat těch tisíc výmluv, proč to kdysi nešlo. Nesnáším lži, přetvářku a vymlouvání se,“ říká.
Ve vztahu s otcem se nakonec rozhodla kontakt úplně ukončit. Krátce před incidentem s matkou se jí podle jejích slov otec rýpavě ozval přes WhatsApp. „Měla jsem rozepsanou odpověď, ale nakonec jsem si řekla, že už mi nestojí ani za písmeno. Šel do bloku,“ popisuje. Za nejtěžší část rozhodnutí udělat v kontaktu definitivní čáru Andrea označuje potřebu odpustit, aby mohla klidně pokračovat v životě a nevracet se stále k pocitům sebelítosti.
Pochybnosti při výchově syna
Zpočátku sice měla pocit, jakoby ztratila svou identitu, až s odstupem času přišlo přijetí a klid, které byly důležité i pro její rodičovské sebevědomí. „Konečně se cítím dobře v roli matky. Celý život jsem se totiž bála, že náš nehezký vztah s matkou byl způsoben její přísností. Tak jsem se bála nastavovat hranice synovi, protože, co když mě pak také nebude mít rád? Jenže to nebyla přísnost. Byl to její narcismus a manipulační hry,“ říká.
Omezení kontaktu s rodičem či jiným rodinným příslušníkem může být podle psycholožky Nadi Dudové na místě tehdy, když vztah dlouhodobě narušuje psychickou pohodu člověka a opakované pokusy o nastavení hranic nepřinášejí změnu. V takových případech podle ní může být „odstřihnutí se“ zdravou formou sebeochrany, nikoli projevem bezcitnosti či nevděčnosti vůči rodiči. „Zároveň nemusí jít vždy o definitivní rozhodnutí – někdy může být vhodnější kontakt omezit a vytvořit si odstup, který člověku umožní znovu nabýt pocit bezpečí a kontroly nad vlastním životem,“ říká odbornice.
Řešením komplikovaného vztahu mezi dítětem a rodičem může být i nastavení hranic. „Zdravé hranice začínají tím, že člověk jasně pojmenuje, co je pro něj přijatelné a co už ne, a následně své hranice důsledně dodržuje. Při rodičích, kteří je opakovaně nerespektují, nemusí být cílem přesvědčit je, aby svůj přístup změnili, ale rozhodnout se, jak bude člověk reagovat a jaké důsledky bude mít překračování hranic. Pomáhá proto rozlišovat mezi odpovědností za sebe sama a pocitem povinnosti vůči rodiči a postupně si dovolit uvědomit, že chránit vlastní hranice není projevem egoismu, ale součástí zdravého fungování ve vztahu,“ radí psycholožka.
Přijde bod, kdy to víc nejde
„Myslím si, že pro dítě není přirozené nechtít mít kontakt s rodinou, a tak je to i u mě. Já bych ten kontakt velmi ráda měla, jen za jiných okolností. Spíš je to o tom, že přijde ten bod, kdy to víc nejde,“ říká Slovenka Denisa, která v dospělosti definitivně přerušila kontakt s nejbližší rodinou.
Uzavřít kapitolu, která ji roky trápila, se rozhodla začátkem tohoto roku. Myšlenky, že by její rodiče nebyli součástí jejího života, však měla už na základní škole. „Podvědomě jsem už na konci základní školy začala přemýšlet o tom, že bych někdy po škole odešla do zahraničí. Nevěděla jsem úplně, proč mě to táhne pryč, až o mnoho let později, když jsem si přečetla první knížky o manipulaci, jsem zjistila, že asi rodina byla ten důvod. I kdyby nešlo o úplné přerušení kontaktu, ale minimálně o omezení,“ vysvětluje mladá Slovenka.
Přerušit kontakt s rodiči u Denisy nebylo náhlé impulzivní rozhodnutí. Jak sama říká, problémy v jejich vztahu se hromadily roky, už od dětství. „Ten vztah s rodiči nikdy nebyl dobrý, samozřejmě dítě pozná jen to, v čem vyrůstá, takže víc jsem si to začala uvědomovat až v pubertě a na vysoké škole, když jsem viděla, jak jiné děti fungují s rodiči,“ vzpomíná.
Poslední rozhodnutí Denisa udělala až v momentě, kdy se sama stala mámou a konání blízkých zasahovalo i rodinu, kterou si vytvořila. „Naposledy šlo už o vážné zasahování do mého vztahu, a to i přesto, že v něm všechno funguje. Zasahovali také do naší výchovy a rodičovství. Nešlo jen o takové to klasické ‚když se rodiče starají‘, ale o opravdu toxické zasahování a uměle vyvolávané problémy a konflikty,“ popisuje Denisa.
Příbuzní, kteří by měli být pro dítě oporou, byli však pravým opakem. Každé setkání s nejbližšími Denise způsobovalo stres. V jejich blízkosti zvažovala každé slovo, jen aby nevznikla hádka. Přesto nebylo jednoduché udělat tlustou čáru. „Jednou z nejtěžších věcí je, že jsem přišla o kousek sebe, protože ta rodina, i když je taková, jaká je, je součástí mě od narození. A úplně nejtěžší je to, že já sama jsem už mámou a že ta rodina neuvidí růst moje dítě, neuvidí, jak se učí nové věci, a vlastně vůbec ho nepoznají. Tato představa je pro mě nejtěžší, protože já si neumím představit, že bych nebyla součástí života mého dítěte nebo vnoučete,“ říká.
Mlčení byla forma trestu
Situaci v rodině se Denisa snažila řešit rozhovory, prosbami i nastavováním hranic. V minulosti měli mezi sebou omezený kontakt na několik měsíců. Nebylo to však z její vůle. „Byla to forma trestu, která se v naší rodině používala - ‚nebudeš dělat to, co chci já, nebudu se s tebou bavit‘. Otevřené rozhovory se vždy skončily hádkou. Nakonec jsem přistoupila k napsání e-mailu, ve kterém jsem otevřeně a upřímně napsala, v čem je problém a jaké hranice si nastavuji. Tyto hranice byly považovány za největší drzost, a tak tento kontakt úplně skončil,“ říká.
Rozhodnutí odstřihnout se od rodičů často vyvolává výčitky od ostatních příbuzných či zpochybňování ze strany známých. Když Denisa tuto téma s lidmi blíže nerozebírá, Andrea se setkala s citovým vydíráním. „Přišlo mi několik esejí o tom, co všechno pro mě matka udělala, jaké hrozné patálie v mém životě musela řešit, jak mi dopřála všechno, co jsem chtěla… že si máme sednout s koučem, psychologem, že nastavíme pravidla a podobné nesmysly. Stručně řečeno, žije ve své narcistické iluzi a absolutně nepochopila, jak má vypadat zdravý vztah s bezpodmínečnou láskou,“ říká.
Ovlivnit její rozhodnutí se snažili i sourozenci, kteří se s matkou nadále stýkají. „Pravděpodobně si myslí, že jsem přecitlivělá a změním svůj postoj. O tom se jejich matka snaží i přesvědčit, což bohužel vím z důvěryhodného zdroje… že se prý ‚vrátím a na Vánoce nás má zpět‘. Co není nic nového. Ona nás celý život manipulovala a vždy nás pomlouvala před tím druhým. Na každého si něco našla… Ten je příliš pomalý, ten je příliš rozhazovačný, ten zas bordelář – a uměla jít pěkně do hloubky. Staršího bratra mám zablokovaného, sestře jsem komunikovala, že se s ní odmítám bavit právě proto, že věci vidím jinak, a mladší bratr mě nepřesvědčuje. Naopak, v něm i v jeho partnerce mám velkou oporu.“
Ačkoli bylo pro Andreu rozhodnutí velmi náročné, dnes cítí velkou úlevu. I u ní se však z času na čas objeví pochybnosti a úlevu vystřídá smutek. „Člověk si totiž celý život říká, že pokud přece jen nejste pod mostem a rodič si nepíchá do žíly, tak to není až tak hrozné. Jenže pak se vám změní laťka toho, co dokážete snést, a to také není dobré. Smutek cítím hlavně proto, že jsem už 8 let mámou a celé ty roky mě vlastně bolelo, jak je možné, že rodič takto ubližuje svým dětem. A napadají mi pak otázky, jak to mohl dopustit můj otec, který velmi dobře věděl, jaká moje matka je? Na druhou stranu mám dnes už podporu v hrstce lidí, kteří mě mají opravdu rádi, a hlavně moje dvě děti – důvod být i navzdory tomu všemu milujícím člověkem,“ říká povzbudivě Andrea.
Prožívání takovýchto emocí je podle psycholožky Nadi Dudové velmi časté. Člověk totiž často netruchlí jen za samotným vztahem, ale i za představou rodiče a rodiny, jakou by si přál mít. „V praxi vidíme, že po přerušení takového kontaktu nepřichází jen úleva, ale i vnitřní konflikt – člověk může zároveň cítit, že se mu ulevilo, a přitom mít výčitky, smutek či pochybnosti, zda ‚udělal správnou věc‘. Důležité je tyto emoce nevnímat jako důkaz, že rozhodnutí bylo nesprávné, ale jako přirozenou součást zpracování významné ztráty a změny. Pomáhá dát svým pocitům prostor a opírat se o bezpečné vztahy,“ doplňuje odbornice.
