Veronika fotí mužské akty: „Nejvíce se za své tělo stydí muži, kteří vypadají jako Adonis. Mnozí focení tají před partnerkami“

Asi tak trochu jo. Často se mi stane, že mi klient tvrdí, že to bude jen pro něj a „do šuplíku“. Nakonec se mu však výsledné fotografie zalíbí natolik, že je daruje své ženě. (smích)

Z jakých důvodů se nejčastěji nechávají nafotit? Někteří mi řekli, že si chtějí „zakonzervovat“ stav, ve kterém mají tělo. Někteří si chtějí dát focení jako dárek ke 40. narozeninám. Dalším se jednoduše líbí jejich současná forma a chtějí se v ní na památku zvěčnit. Pak jsou to muži, kteří chtějí vyjít z komfortní zóny, případně překvapit svou ženu. 

Velmi se mi líbila motivace jednoho muže, který chtěl ukázat světu, že odlišnost není špatná a nemusíme všichni vypadat jako modelové či modelky z reklam. Odmala se prý styděl za to, že má propadlý hrudník a bylo mu nepříjemné se na veřejnosti ukazovat bez trička. Postupem času však začal mít svou odlišnost rád a chtěl tak ukázat i ostatním nedokonalým lidem, že být odlišný je zcela přirozené. 

Tento chlapec přišel zároveň s tím, že se nerad fotí. Ačkoli tvrdil, že má své tělo už rád, byl zpočátku nesvůj. Nebylo mu příjemné se svléknout a byl poměrně skeptický i vůči výsledku. Nakonec však šlo o jedno z nejkrásnějších focení. Když jsem mu poslala finální fotky, řekl mi, že z nich má radost a všem je ukazuje. (smích) 

Jak probíhá focení aktů? Uděláš si s klientem nějaký úvodní rozhovor, pak začíná pózovat oblečený a až na závěr mu řekneš, aby se svlékl?

To záleží na každém klientovi. Někteří ke mně přijdou s tím, že chtějí rovnou nahé fotky. (smích) Osobně mi to nedělá žádný problém, ale když přijde na lámání chleba, většinou se stydí. Standardně však začínají pózovat oblečení a když vidím, že se osmělují – často až v samotném závěru focení – navrhnu, aby se odhalili. 

Nikdy se na klienty nedívám jako na sexuální objekt, ale spíše umělecky zkoumám jejich proporce.

Jak si s klienty nastavuješ během focení hranice, aby se cítili příjemně?Ještě před focením jim navrhnu, že pokud chtějí, můžeme se nejdřív sejít na kávě a oťukat se. Aby se přede mnou nestyděli, klidně si mohou na focení vzít s sebou ručník nebo župan, kterým se přikryjí během přestávek. Člověk je přece nejzranitelnější, když je nahý. Když cítím, že to potřebují, klidně se i otočím zády, dokud se nenastaví do pózy, které chceme docílit.

Vždy jim vysvětluji, že i když si je přeměřuji očima a mohlo by to působit, že na ně civím – nehodnotím jejich tělo, ale zkoumám světlo. Pobíhám po ateliéru jako zmatená, mžourám, zkouším a přemýšlím. Někdy se na mně začnou smát, protože při tom vypadám dost vtipně. (smích) 

Nikdy se na klienty nedívám jako na sexuální objekt, ale spíše umělecky zkoumám jejich proporce. Vždy, když se klienta chystám dotknout, abych si ho nastavila, ho nejdříve upozorním a žádám si povolení. 

Během focení jsi s klienty úplně sama. Nebojíš se, že se pokusí o něco nevhodného? 

Musím přiznat, že když jsem s tím začínala, tak jsem se trochu bála. Všichni kamarádi se mě tehdy ptali, jestli si jsem jistá, že chci fotit mužské akty. Nakonec však moje zvědavost vyhrála nad strachem. Neskutečně mě to totiž lákalo, protože mě baví práce s tělem a především akty. (smích)

Přijde mi, že je to ve společnosti stále trochu tabu. V 70. či 80. letech běžně i známé herečky nafotily umělecké akty, ale dnes, když někdo s něčím takovým přijde, lidé hned řeší, zda to už není too much. Podle mě je práce s tělem mnohem krásnější než obyčejné portréty. Mám ráda i ty, ale akt je pro mě jednoduše něco víc.

I když to někteří muži vyhledávají – já osobně nefotím ztopořený penis. Zatím v tom nevidím něco, co by mé fotografii přidalo na estetické hodnotě. Spíše by to odvádělo pozornost od člověka jako celku a strhávalo ji jen na jednu část těla.

Co děláš proto, aby ses cítila bezpečně?Co se týče bezpečnosti, nastavila jsem si jasná pravidla. Začínala jsem v ateliérech, kde jsem věděla, že jsou kamery. Kdyby se cokoliv stalo, měla bych záznam – a už jen to, že si někdo všimne kamery, často funguje jako prevence. Případně klientovi nenápadně mezi řečí zmíním, že hned po nás jde fotit někdo další, aby věděl, že brzy dorazí do ateliéru jiný člověk. Když fotíme venku, spoléhám se na kamarády. Přesně vědí, kde jsem, s kým jsem a sdílím si s nimi polohu.

V případě, že někomu jde vysloveně o nahotu, většinou si s ním hned na začátku ujasním, jaké má představy a žádám si moodboard či referenční fotografie. Pokud mi pošlou něco, s čím se nestotožňuji – je to například příliš kýčovité, vulgární nebo erotické – na rovinu jim řeknu, že do toho nejdu. Pokud zůstaneme u vkusné formy aktu, jsem s tím v pohodě, ale pokud chtějí něco víc, bohužel je musím odmítnout. Už se mi nejednou stalo, že někdo chtěl ode mě něco, co bylo daleko za hranicí, do které jsem ochotná jít. 

Můžeš konkretizovat, co od tebe chtěli?

Podívej, já nemám problém s tím, pokud je na fotce vidět pohlaví. Podstatný je pro mě však výraz obličeje a samotná póza. Když si člověk přirozeně sedne na židli – a ano, něco tam vidět je – je to za mě úplně v pořádku.

Vulgární mi přijde například to, když se někdo otočí zády a nastaví celý zadek, případně roztáhne nohy. Přesně takovéto návrhy jsem už dostala a to je pro mě too much.

Zažila jsi ze strany klientů během focení chování, které ti bylo nepříjemné?

Musím si zaklepat, že zatím ne. Všichni byli absolutní gentlemani. Nikdo se nechoval oplzle a nesnažil focení nijak zneužít. Naopak, vždy jsem z jejich strany cítila obrovskou pokoru a respekt. 

Je pravda, že se mi ozvali dva muži, kteří si focení spletli s rande. Z obou jsem to však vycítila už přes zprávy a nakonec jsme se nikdy nesetkali. 

Pomáhám svým klientům, aby se viděli tak, jak je vidí někdo jiný. Ukazuji jim, jak je vidím já – a můj pohled je na rozdíl od toho jejich nekritický.

A nějaké trapné situace? Například, že model dostal erekci? 

Já osobně se s klienty vždy předem domlouvám, zda chtějí, aby na fotografiích bylo vidět pohlaví, nebo ne. Podle toho pak i vybírám pózy. Nejčastěji ho však schováváme. Když i něco trochu vyleze, tak to spravíme a vyfotíme tak, aby nebylo nic vidět. 

Samozřejmě, kdyby i k takové situaci došlo, že by někdo dostal erekci, počkali bychom. Vůbec by mi to nevadilo, beru to jako úplně přirozenou věc. Na druhou stranu – i když to někteří muži vyhledávají – já osobně nefotím ztopořený penis. Zatím v tom nevidím něco, co by mé fotografii přidalo na estetické hodnotě. Spíše by to odvádělo pozornost od člověka jako celku a strhávalo ji jen na jednu část těla. Ale uvidíme – umění se vyvíjí a možná jednou najdu způsob, jak i tomu dát vkusný rozměr.

Když však s modely fotíme kampaň na spodní prádlo, musí to tam dole trochu zpevnit, abychom dosáhli určitého tvaru a vypadalo to dobře. Tehdy si narovinu říkáme: „Hele, potřebujeme dosáhnout tohoto efektu, pojďme s tím něco udělat.“ Je to takřka „korporátní“ rozhovor – nestydíme se, ale otevřeně konstatujeme, že takto to prostě nevypadá dobře a je třeba to upravit. (smích)

Teď mluvíme o profesionálních modelech. Ale co běžní muži s nedokonalou postavou? Jak se oni vyrovnávají se studem, když se mají svléknout donaha? 

Víš co? Paradoxně se nejvíce stydí ti, kteří mají nejlepší tělo. Například dnes fotím jednoho velmi atraktivního chlapce. Už pózoval pro jiné fotografy, kteří si ho vybrali. Ptal se mě, co vlastně budeme fotit, tak jsem navrhla, aby jsme zkusili akty a on mi na to odepsal: „Fúha, ale já nemám tělo jako Adonis.“ Přitom on je právě ten muž, který má to tělo jako Adonis! (smích)

Je paradoxní, že právě fitness trenéři a lidé, kteří na sobě neustále pracují, mají na své tělo ty nejpřísnější nároky a jsou k němu nejkritičtější. Podle mě za to může neustálé porovnávání na sociálních sítích. Mají sixpack, jsou brutálně vyrýsovaní, ale stále jim to připadá málo. Muži, kteří ani zdaleka takovou postavu neměli, byli často mnohem uvolněnější než ti, kteří na sebe mají maximální nároky.

Zmiňovala jsi, že přes akty hledají mnozí muži ztracené sebevědomí. Proč si to myslíš? Vyplyne to z rozhovorů během focení nebo z jejich reakcí, když uvidí výsledek?

Obojí. V minulosti jsem četla jednu studii, podle které náš mozek není přizpůsoben k tomu, abychom se sami pozorovali. V zrcadle se vidíme stále ze stejného úhlu a většinou velmi kriticky. Já svým klientům pomáhám vidět se tak, jak je vidí někdo jiný. Ukazuji jim, jak je vidím já – a můj pohled je na rozdíl od toho jejich nekritický. 

A vidíš rozdíl mezi mužem, který přijde na začátku focení, a tím, který od tebe odchází? Myslím ve smyslu chování, nálady nebo v tom, jak vnímá své tělo?

Téměř vždy přicházejí ve stresu a odcházejí zcela uvolnění. Nejsilnějších reakcí si však všímám až tehdy, když dostanou finální fotky. Vždy mají radost – hned si změní profilovku a je na nich vidět, že jsou velmi spokojení s tím, jak na fotografiích vypadají, ačkoli byli možná na začátku skeptičtí. 

Kolik si účtuješ za focení aktů a kolik fotek předáváš z jednoho sezení? Za akty beru 250 eur (šest tisíc korun). Nepatřím mezi ty, kteří předají jen 10 upravených fotek. Bylo by mi líto nedat člověku něco, co se mi líbí. Takže jim vždy říkám: „Podívej, když nám vyjde 50 pěkných fotek, pošlu ti je upravené všechny.“ Mně se totiž může líbit jedna póza, klientovi zase jiná.

U aktů navíc často modelovi udělám i klasický portrét – když si všimnu dobrého momentu, řeknu si, že to musím cvaknout.

Kromě toho, že jsi fotografka, jsi také autorkou knihy zMYSEL. Mohla bys mi přiblížit, o čem je a co tě přivedlo k tomu, abys ji napsala? Kniha zMYSEL je o hledání smyslu života i o nastavení mysli. Obsahuje 20 příběhů různých lidí z Česka a ze Slovenska. Protože smysl života není pro každého stejný, kniha má sloužit jako nasměrování pro ty, kteří ho momentálně ztrácejí.

Vznikla z velmi osobního důvodu – před čtyřmi lety mi zemřela sestra, která ztratila smysl života a spáchala sebevraždu. Sama jsem tehdy upadla do depresí a najednou jsem zcela chápala její otázky. Řekla jsem si, že se pokusím pomoci lidem v podobné situaci a otevřu téma duševního zdraví, protože se musíme přestat bát o něm mluvit.

V mém okolí si vzalo život velmi mnoho lidí a vždy to bylo velké tabu. Přitom statisticky si až čtyřikrát častěji sáhnou na život muži – před rokem a půl takto odešel i můj spolužák z vysoké školy. Často za tím bývá právě porovnávání se na sociálních sítích a stud přiznat své pocity.

A tady vidím krásnou paralelu s focením. Když jsme nazí, nejvíce otevíráme své nitro. Překvapilo mě, že muži, kteří často neradi ukazují zranitelnost, jdou s kůží na trh spíše než ženy. Všichni vždy mluvíme o tom, jak se musíme mít rádi, a právě na tomto vidím, že se muži přestávají bát přijetí a postupně si hledají cestu k sebelásce. A to je na tom velmi pěkné.