Tereza vyměnila práci v korporátu za život v karavanu na severu Norska: „Nestydím se za to, že umývám záchody“

Po zaslání přibližně 100 žádostí a mailů jsem dostala pár odpovědí. Měla jsem i přímé kontakty od kamarádů, ale nedohodli jsme se. Nakonec se mi ozvali z kempu na Lofotech, což byl ideální setup. Majitelka kempu byla otevřená mé rodinné situaci, takže jsme se dohodli na spolupráci. Zpětně mi zmínila, že se jí jednoduše líbil můj životopis a zkušenosti, proto neviděla v rodině překážku. Momentálně je však vzhledem k přetlaku životopisů od zájemců z Česka a Slovenska celkem štěstí, že si ten můj přečetla.

Jaký přetlak myslíš?

Práce ve Skandinávii je v posledních letech velmi žádaná mladými lidmi z našich krajů. Napomáhají tomu i HeroHero skupiny, které pomáhají při hledání práce v Norsku či ve Švédsku. Pokud vím, mnoho norských zaměstnavatelů si už na to i stěžuje. Maily, které přicházejí od našinců, jsou často jen šablony, které tyto HeroHero skupiny v rámci balíčku nabízejí. Posílají i mnoho žádostí o práci jako skupina, což spíše manažery odrazuje. Ať už kvůli rozdílným zkušenostem, nebo požadavkům na společné volno.

Jak fungují ty HeroHero skupiny, o co jde?

Je to celkem šikovný business model postavený na pomoci při hledání si práce zejména ve Skandinávii. Zaplatíš si členství přes HeroHero, díky čemuž získáváš přístup k aktuálním nabídkám na trhu práce, k databázi kontaktů provozoven, šablonám mailů a podobně. Tak jsem si takovou službu zaplatila, zjistila jsem však, že stejné nabídky práce jsou volně dostupné i na norských pracovních stránkách a kontakty si lze najít i na Googlu. Ale znám lidi, kterým tyto skupiny práci našly. Jestli to bylo jen štěstí, to si netroufám tvrdit.

Zachránil vás tedy z velké části karavan?

Určitě. Zaměstnavatel mi tím pádem nemusel zajišťovat ubytování a ani já jsem nám žádné hledat nemusela, plus žádné náklady na vysoký nájem, který je na Lofotech běžný. V kempu, ve kterém žijeme, neplatíme nic. Ani za elektřinu.

Jak se žije ve starším karavanu?

Perfektně, přestavěli jsme ho, je menší, ale stačí to, jsme si jako lidé bližší, nemáme mnoho prostoru jako pár (manželé) pro sebe, ale to vůbec nevadí, v budoucnu na to budeme s láskou vzpomínat. Vaříme na plotýnce, plynový sporák nepoužíváme, plyn je tu drahý. Máme malou skříň, což je občas otrava. Máme i sprchu a chemické WC, ale využíváme sociální zařízení v kempu.

Kolik jste za něj zaplatili?

Stál přibližně 145 tisíc korun, přestavba dalších 50 tisíc korun. Peníze jsme si ale museli půjčit od rodiny, protože před sezónou v Norsku tvořil můj příjem hlavně rodičovský příspěvek. Nedokázali bychom si z jednoho platu a rodičovského příspěvku na karavan ušetřit. Jsme naší rodině velmi vděční, že nás takto podpořila a plánujeme do konce sezóny v Norsku peníze vrátit. Doufáme, že se nám to podaří.

Museli jste si dlouho zvykat na takový život?

Ani ne, celou mou mateřskou dovolenou žijeme „sezónně“. Zimu trávíme v horách na Slovensku a léto jsme byli doma – na Záhoří. Jsem velmi vděčná svému muži, že tyto mé šílenosti podporuje a baví ho to.

Manžel je na mateřské a stará se o domácnost, ty pracuješ, takto vám to vyhovuje?

Momentálně ano. Můj manžel pracuje v korporátní sféře. Je ve středním managementu firmy a sám už po narození syna říkal, že chce možnost rodičovské dovolené využít. Vydělává dobře, takže měl automaticky vypočítán jeden z těch nejvyšších příspěvků. To je i důvod, proč nám celý tento nápad dával smysl. Dokážeme si dost ušetřit. Skvěle vaří, hodně uklízí a se synem mají krásný společný čas. Já zatím uklízím chatky a záchody v kempu (smích).

Vadí ti, pokud tě někdo nazve uklízečkou?

Já momentálně jsem uklízečka. Takže ne. Vadí mi spíš, že si jako lidé nevážíme práce druhých a dokážeme po sobě zanechat neuvěřitelný nepořádek. Za tuto práci se nestydím, nemám proč, je to práce jako každá jiná a je potřebná.

Co všechno děláš? V předchozím kempu jsem byla i na recepci, teď v podstatě jen uklízím, ze začátku jsem také sekala trávu na pozemku. A úklid je klasika, jakou znáš z domova či z hotelů.

Uklízíš kemp, co nejhoršího jsi tam zažila?

Různé věci. Paradoxně, špinavé záchody mi až tak nevadí, staly se běžnou součástí mých dní tady, haha. Někteří hosté nejsou schopní po sobě ani umýt nádobí, jiní zase zanechají ukázkový pořádek. Nejhorší, co jsem zažila, bylo, když někdo vykonal potřebu do záchodu, který byl zalepený a s obrovským nápisem NEPOUŽÍVAT. Tato práce mi dala hluboké uvědomění; v budoucnu plánuji být tím nejlepším hostem a zanechávat po sobě pokoj v co nejlepším pořádku. Teď vím, že to někomu může udělat pěkný den.

Jak berou nadměrný turismus místní na Lofotech?

Někteří lidé jsou z toho nešťastní. Platí zákon o volném noclehu, jako turista se můžeš prakticky kdekoli 150 metrů od domů složit a spát. Jsou tu vesnice, které mají tak 10 stálých obyvatel, a v sezóně tam přijde množství turistů. Ale zase tu není noční život, všichni jsou o desáté v posteli, aby ráno šli na turistiku a výlety.

Před lety jsi pracovala v korporátu, organizovala jsi eventy. Teď říkáš, že důležité je uvědomit si svou pozici, měla jsi s tím problém?

Určitě jsem to musela zpracovat. Moje ego trochu trpělo. Dnes jsem s tím však absolutně smířená. Je to sezónní práce a přináší tolik benefitů, že to čištění záchodů ti prostě přestane vadit. Nejvíc mě však mrzí, jak málo si vážíme práci jiných. Tato práce mi otevřela v mnoha směrech oči a beru ji jako skvělou zkušenost do budoucna.

Co ti pomohlo to takto přijmout?

Představ si, že jsi na jednom z nejkrásnějších míst na světě a stačí ti si to odmakat a můžeš si užívat ty nejúžasnější výhledy a pláže s bílým pískem a tyrkysovou vodou. I když je moře ledové (smích). Samozřejmě, i plat je velmi motivující. Vydělávám tu velmi dobře. Tato práce přináší i určitý druh klidu. Pracuji manuálně, je to celkem terapeutické. A nikdy v životě jsem nevyslechla tolik podcastů, dokonce mi to dává možnost vzdělávat se v tom, co mě zajímá.

Kolik si dokážeš vydělat?

Tady pracuji měsíc, výplatu jsem však dostala tři týdny po nástupu – za tři týdny práce. Přišlo mi okolo 1 800 eur (asi 43 tisíc korun), za celý měsíc by to mělo být okolo 2 500 eur čistého (asi 60 tisíc korun), pokud odpracuji plný počet hodin – což je 160.

Do korporátu by ses tedy už nevrátila?

To vůbec netvrdím. Momentálně žijeme tento svobodný, sezónní život, brzy však bude můj syn Oskar možná potřebovat určitý druh stability a my s manželem také. Čeká nás ještě jedna sezóna v Jasné, kde plánuji pracovat jako barmanka. Syn tam nastupuje do školky. A co bude dál? To se necháme překvapit. Možná moje hlava vygeneruje další šílený nápad a opět zažijeme nějaké to dobrodružství.

Kromě Norska máš za sebou několik podobných sezónních prací. Baví tě takový život, takříkajíc bez jistoty a režimu?

Tento život není bez jistoty a režimu. Právěže takový život vyžaduje velmi dobrý management. Ano, můj muž má v životě rád jistoty, patří do skupiny lidí, kteří potřebují pevnou půdu pod nohama. Já jsem přesný opak – hlava v oblacích. Přesto se nám daří najít způsoby, jak tyto dva světy propojit.

Jako mladší jsem kvůli rodinným záležitostem neměla možnost poznávat svět takto. Teď si to o to víc užívám. Předtím, než jsem otěhotněla, jsme měli víza na práci do Kanady, osud to však zařídil jinak. Narodil se nám syn a přesto jsme nezpomalili. Dalo nám to ještě větší hnací motor a dnes chceme rodinám ukázat, že i toto může být způsob, jak žít. I když jen na krátko. Protože jak jsem zmínila, toto jsou ty chvíle, na které budeme ve stáří vzpomínat jako na nejkrásnější roky našeho života.