Ačkoliv si kvůli dnešním cenám nemůžeme dovolit vlastní bydlení, pořád si můžeme koupit radost v podobě drahé stavebnice. Proč fenomén kidultingu ovládl společnost?
Kina uvádějí nové hrané adaptace dětských filmů, obchody s oblečením vyrábějí stále více oblečení s pohádkovými postavami pro dospělé a Lego stavebnice nacházíme nejen v dětských pokojích. Zdá se, jako by mladší generace mileniálů a gen Z odmítaly dospět. Ale jak to vlastně s fenoménem zvaným kidulting je ve skutečnosti? A jde opravdu jen o to, že jsme jednoduše nevyspělí?
Podobné tendence lze jednoduše odsoudit a prohlásit, že nová generace je rozmazlená, líná či změkčilá, a věc neřešit. Jenže lze se nad tím i zamyslet. A ukazuje se, že tyto tendence lze opravdu vysvětlit. Vše má totiž svou příčinu, nic se neděje jen tak. Proč tedy máme i v dospělosti tendence tíhnout ke svému dětství?
Možných příčin a vysvětlení je víc, všechny však spolu nějakým způsobem souvisejí. Prvně je ale důležité si ujasnit, že tato „nevyspělost“ nemusí být jen negativní. Tímto fenoménem se totiž už nějakou dobu zabývá psychologie i sociologie a přicházejí se zajímavými zjištěními. Studie ukazují, že dospělí, kteří si schovávají nebo kupují hračky a plyšáky z dětství, jsou emocionálně odolnější. Užívání si zábavy navíc může zlepšit naši kreativitu a umožňuje nám podávat lepší výkony.
Kidults na vzestupu
Mluvíme tedy o kidultingu, co to ale vlastně je? Formálně jde o označení dospělých, jejichž zájmy či způsob využívání médií jsou tradičně považovány za vhodnější pro děti nebo dospívající. Jde o jev, který je ve společnosti stále více patrný. Kidulting znamená znovuobjevovat radosti dětství, prožívat znovu okamžiky z našich mladších let a hluboce si jich vážit. Jedná se o trend, v rámci kterého se dospělí znovu věnují aktivitám, koníčkům a zájmům, které se většinou spojují s dětstvím, a těší se z nich.
Tento termín se na internetu začal skloňovat především v poslední době, nejde ale určitě o nový poznatek. Složeninu „rejuvenile“ (lze přeložit jako znovu mladistvý) použil americký spisovatel Christopher Noxon ve své stejnojmenné knize už roku 2006, zatímco Dan Kiley mluvil o populárně-psychologickém termínu „syndrom Petra Pana“ už v roce 1983. Oba popisovali dospělé, kteří zdánlivě nedokážou dospět.
Tento syndrom však s kidultingem nelze přímo spojit. Popisuje totiž lidi, kteří již dosáhli dospělosti, ale nedokážou se vyrovnat s pocity a povinnostmi dospělých. Kidulting ale popisuje něco trochu jiného, dospělé, kteří zvládají fungovat v běžném životě a věnovat se svým povinnostem, jen ve volném čase rádi tíhnou ke svému dětství.
Jak utéct od reality
Psycholog a přední odborník na nostalgii dr. Clay Routledge považuje tyto nostalgické myšlenky a chování za účinné mechanismy zvládání stresu. „Když lidé prožívají stres, úzkost, smutek, osamělost nebo jiné nepříjemné duševní stavy, pomáhá jim nostalgické vzpomínání vidět věci v širších souvislostech,“ uvedl.
Zásadní tak je, že „kidulting“ vlastně slouží jako silný emocionální stabilizátor v nejistých dobách. A že ho tyto generace potřebují. Ekonomická krize, covid, zhoršující se klimatická krize a stále neutichající světové konflikty. Svět se bortí a my chceme utéct. Kidulting část odborné společnosti považuje za formu escapismu, úniku před realitou. Jen abychom dodali data, průzkum Asociace výrobců hraček ukázal, že 58 % dospělých respondentů si v covidovém období mezi lety 2020 a 2022 pořídilo hračky a hry pro vlastní potřebu.
„V průzkumu, který jsme nedávno provedli s kolegy, jsme zjistili, že většina amerických dospělých ve všech věkových skupinách vnímá své nostalgické vzpomínky jako zdroj útěchy či inspirace,“ dodal Routledge.
Rozmach „dospělých, kteří si hrají“ tak vlastně představuje zásadní posun v tom, jak dospělí zvládají vyhoření a každodenní úzkost. V minulých desetiletích se dospělí ve volném čase věnovali cvičení, tradičním koníčkům nebo pasivní konzumaci médií. Dnes si dopřávají zábavu.
Jak být dospělý*á, když si to nemůžu dovolit?
Zároveň dochází k redefinici toho, co vnímáme jako dospělost. Dříve se vyznačovala tím, že si člověk pořídil bydlení a založil rodinu. Jenže to není v dnešní době tak lehké. Všichni víme, že ceny nájmů jsou stále vyšší a vyšší a o hypotékách si může většina mileniálů a gen Z jen nechat zdát. Boří se nám tak základy, na kterých jsme stavěli dospělost, tak proč se snažit? Když nemusíme vychovávat děti či platit hypotéku, protože si je nemůžeme dovolit, proč si dospělost neužít?
Jednoduše přesouváme své priority, protože jsme si uvědomili, že teď si na dospěláky v tom tradičním slova smyslu můžeme jen „hrát“. Kupujeme si věci, které nám dělají radost, proto, že na ty „zodpovědné investice“ nemáme. Ve volném čase koukáme na pořady, které nás baví, protože si zatím nemůžeme dovolit se usadit a mít děti, a máme více volného času.
Ekonomika kidults
Tohoto fenoménu si samozřejmě rychle všimlo i obchodní prostředí a rychle se přizpůsobilo. Podle průzkumu Global Web Index z roku 2023 až 15 procent příslušníků generace Z a 14 procent mileniálů po celém světě raději přemýšlí o minulosti než o budoucnosti. Přibližně polovina z nich také uvádí, že pociťuje nostalgii po určitých typech médií, přičemž nejsilnějším spouštěčem jsou filmy, hudba a televizní pořady z 90. a 00. let.
Jen pro srovnání: v USA utratili dospělí zákazníci během jednoho čtvrtletí roku 2024 za hračky 1,8 miliardy dolarů, čímž se stali skupinou s nejvyššími výdaji napříč všemi věkovými skupinami.
Marketing tak na kidults už umí velmi efektivně zamířit. Produkty, které by ještě před pár lety byly určeny pouze dětem, nyní najdeme v sekcích pro dospělé, aniž bychom si to uvědomovali. Nejde jen o videohry a sběratelské figurky, které tě možná s tímto tématem napadnou jako první. Až příště půjdeš nakupovat oblečení, zkus si všimnout, kolik kousků s Disney a jinými pohádkovými postavami najdeš.
Prague Pride 2026: Duhový průvod prošel Prahou, dorazily desítky tisíc lidí
8. srpna 2026 v 11:50
Ale nejde jen o obchodníky, kidultingu využívá i pop kultura. Na obrazovkách stále více sledujeme remakes dětských pořadů, které dostávají dospělý nádech, či pokračování nostalgických klasik. Netflix například v roce 2021 uvedl hranou verzi dětského animovaného seriálu Winx, Disney vypouští jednu hranou pohádku za druhou a na obrazovky by měla dorazit i hraná verze Powerpuff Girls od Warner Bros.
Nejde jen o tyto generace
Mezigenerační problémy tu byly vždycky. Kidulting se zdá být problémem především mileniálů a generace Z, ale to neznamená, že podobné tendence jsme nesledovali už v minulosti. Tento fenomén totiž můžeme vnímat i částečně jako formu revolty, vzbouření se proti systému, který mladým nepomáhá z důvodů, které jsme nastínili výše.
No a zmíněné generace rozhodně nepatří mezi první, které se něčeho podobného dopustily. Například generace X se vyznačovala kulturou, kterou můžeme nazvat jako slacker (flákači), lidé se tehdy chtěli vzepřít korporátní chamtivosti a posedlosti kariérou. Dospělost a kariéra pro ně znamenaly „zaprodání se systému“ a rozhodli se jim bránit. V některých spojeních pak označuje slacker culture i určitý typ apatické mládeže, která byla cynická a nezajímala se o politické ani společenské otázky.
Když ale mluvíme o generaci, která se vzepřela, pak mnoho z nás napadne především kultura hippies. Opět šlo částečně o odpor proti uniformní dospělosti, zároveň ale i proti válečným konfliktům. Ikonickým se poté stal v roce 1964 i známý citát aktivisty Jacka Weinberga: „Don't trust anyone over 30“ (Nevěř nikomu, komu je nad 30 let).
Jenže v těchto zmíněných příkladech šlo vyloženě o kontrakulturu, o vědomou snahu se vzepřít. V tom je však u kidults rozdíl. Zatímco Baby Boomers a generace X odkládali tradiční dospělost jako akt kulturní revolty a volby (mohli si koupit dům nebo získat stabilní práci, ale na čas to z ideologických důvodů odmítli, aby nakonec systém stejně přijali), dnešní mladí lidé odkládají milníky dospělosti často z ekonomické nutnosti.
Protože prostě můžeme
Ve finále ale nejde jen o to, co nám diktuje stav ekonomiky nebo úzkost ze světových krizí. Je v tom i něco mnohem svobodnějšího, děláme to, protože prostě můžeme. Tento trend odráží širší kulturní redefinici péče o sebe sama. Žijeme v době, kdy pohodlí, nostalgie a čistá, předsudky nezatížená zábava začínají mít v našich životech stejnou váhu jako neustálý tlak na produktivitu a úspěch.
Generace, které vyrostly na starých Disney filmech a videohrách, se sice naplno pustily do dospělého života, ale občas logicky tápou v tom, co od své budoucnosti vlastně chtějí. Zjišťují totiž, že tradiční šablony dospělosti předchozích generací na ně už nefungují. A právě v těchto chvílích nejistoty potřebují onen bezpečný, nostalgický výlet do dětství více, než si možná samy uvědomují.
Ale možná jsme takoví byli vždycky, jen nyní si to dovolíme projevit? Možná je v dnešní době jednodušší si přiznat, že máme doma plyšáky a sběratelské figurky ve 30 letech? Zatímco předchozí generace definovaly dospělost jako povinnost a odříkání, my se ptáme: „Proč bych si nemohl*a koupit drahé Lego nebo hrát hry, když chodím do práce a platím daně?“
„Je snadné kritizovat fenomén ‚kidultingu‘ a vnímat ho jako projev nezralosti nebo formu nezdravého úniku z reality,“ říká Routledge. „Ale čím dál tím více v něm vidím pozitivní stránky. A nemyslím si, že je to tak nová věc, jak si lidé myslí. Lidé pravděpodobně vždy hledali způsoby, jak si dopřát pohodlí a oživit mladistvého ducha. Jen si k tomu vymýšlíme nové způsoby. Lidé si neuvědomují, jak kreativní a inovativní je nostalgie jako kulturní síla.“
Pokud nám tedy k duševní rovnováze pomůže oblíbená pohádka, nová stavebnice nebo tričko s komiksovým hrdinou, neexistuje jediný racionální důvod, proč si je odpírat. Nechováme se jako děti. Jsme dospělí, kteří nedovolí, aby naše vnitřní dítě zemřelo, jako tomu bylo u předchozích generací. Život je příliš krátký na to, aby byl nudný.
