„V Pákistánu mě zavřeli do uprchlického tábora.“ Lukáš za dva roky objel svět na motorce a prozradil, kam by se nevrátil

Bál jste se, že už se s motorkou neshledáte?

Jo. Když se motorka převáží lodí, musí se z ní vyndat baterka, na rozdíl od převážení letadlem. Z nepálského Káthmándú na Nový Zéland jsem ji nechal poslat letadlem a dala se odbavit se vším všudy. Baterku jsem musel odpojit, ale mohla tam zůstat. Ale když jsem motorku převážel lodí, byl to jediný druh přepravy, kdy jsem baterku musel vyhodit. Ukázalo se to jako největší chyba, kterou jsem udělal na celé cestě. Tím, že jsem v motorce neměl baterku, neměl jsem tam ani GPSku. AirTag už byl vybitý. V Chile jsem na motorku čekal zhruba dva měsíce. Stříhal jsem videa, dělal jsem nějakou svoji práci. Když motorka konečně připlula a viděl jsem ji v přístavu vybalenou z krabice, brečel jsem. 

Doporučeno

Simona se jako au pair v Utahu stará o dvojčata dvou tatínků. „Řidiče tu před obchodem zastřelili jen proto, že zatroubil“ 1. června 2025 v 7:00

Jak vám toto zdržení ovlivnilo cestovní plány?

Nestihl jsem kvůli tomu Patagonii, kterou jsem chtěl celou projet. Motorka mi přišla v momentě, kdy už v Patagonii byla zima, takže jsem tam nemohl. Do Kanady jsem pak přijel o tři měsíce později, než byl původní plán. Bál jsem se, že ji vůbec nestihnu, a uvažoval jsem, že skončím v New Yorku a odtamtud pošlu motorku domů. Moje dušička mi ale nedovolila, abych končil někde mezi paneláky v New Yorku, takže jsem se nakonec rozhodl držet se původního plánu. New York se nekonal a jel jsem do Kanady, ať to stojí, co to stojí.

Můj denní rekord na motorce byl 16 hodin jízdy.

Měl jsem potom dojet až na Aljašku, ale to už taky nebylo možný. Kanadu jsem si ale nakonec užil krásně, vlastně jsem tam přijel v tom nejlepším období, kdy začínal podzim a všechno už bylo oranžový, hnědý a vrcholky hor byly zasněžený. Pro mě naprosto ideální počasí. Jen už bylo dost pozdě na to jezdit na motorce, protože už tam byla zima.

Žádné jiné problémy jste s motorkou nemusel řešit?

Naštěstí jsem s motorkou neměl žádný velký problém. Většinou to odskákaly takové ty basic věci kolem. Klasický servis jsem měl naplánovaný vždy jen v oficiální KTMce. Naštěstí jsem nikdy nenavštívil jiný servis, než jsem měl naplánovaný. Jen jsem vyměnil olej, filtry, řetězovku a tak. To jsem dělal v Indii, pak na Novém Zélandu, pak myslím až v Kolumbii. Vždycky jsem dojel do originálního servisu, kde mi dali motorku dokupy a já jsem mohl pokračovat. Myslím si, že i tímhle jsem trošku předešel tomu, aby se s motorkou cokoli stalo. Motorka fungovala celou cestu perfektně, čemuž se vlastně diví i v KTMce, jsou z toho nadšení. Zaprvé je to pro ně extrémní reklama a zadruhé mně to strašně pomohlo v tom, že i když jsem byl mimo civilizaci třeba 400 kilometrů, nikdy jsem nemusel jít pěšky.

Jak vypadal váš běžný den na cestě?

Vstal jsem většinou v sedm, hodinu až dvě jsem ráno pracoval, stříhal jsem videa a dělal sociální sítě. Internet byl hodně velký nepřítel. Paradoxně nejhorší připojení je na Novém Zélandu, tam jsem s tím bojoval nejvíc, video na YouTube jsem jednou nahrával 26 hodin a pak to spadlo. Většinou jsem ho řešil lokální SIM kartou, když to nešlo, tak Revolut a eSIM.

Po práci jsem hodinu balil stan, čekal jsem vždy, až uschne, nenávidím balit mokrý stan. Kolem desáté jsem vyrážel. Většinou jsem ani nesnídal, dal jsem si něco až cestou. Měl jsem plán denně ujet zhruba 250 kilometrů. Někdy se to povedlo, někdy to byl velký problém, ale v průměru to vycházelo. Neměl jsem jasně vytyčeno, kam až musím ten den dojet. Když jsem se cítil unavený, prostě jsem to píchnul někde vedle silnice, rozbalil stan, nebo si jen lehl, vyspal se a ráno jsem pokračoval. Průměrně jsem jel na motorce tak osm hodin denně, ale můj rekord byl i 16 hodin.

Spal jste každou noc ve stanu?

Zhruba každé čtyři dny jsem si bral nějaké ubytování, protože jsem potřeboval dobít baterky do dronu a do kamer, cestu jsem celou dobu natáčel. Na ubytování proběhla i hygiena, jinak to vyřešil potok, rybník, jezero. Možná i díky tomu jsem po cestě nebyl nemocný.

Skoro všude fungoval Booking, dokonce i v Íránu, což moc nechápu. To je vlastně jediné, co v Íránu funguje. Nevyberete si tam peníze, nezaplatíte kartou. Měnil jsem tam dolary za íránské peníze v nějakém sklepení, dali mi jich tam docela balík, nosil jsem pak v igelitce kopu peněz. Booking nefungoval jenom v Turecku, tam se dalo použít Airbnb.

Jak jste se po cestě stravoval?

K večeři jsem si většinou na vařiči připravil čínskou polévku. Taky jsem snědl opravdu spoustu tuňáků, ten je s rýží dobrá proteinová bomba. Přes den jsem si vždy někde něco koupil. Všude jsou obchody, dneska už je dost složitý vyhnout se civilizaci. Když jsem se ráno probudil v horách, sjel jsem dolů do městečka. Neměl jsem nikdy problém s tím, že bych nesehnal jídlo. Nebo jsem ho dostal od místňáků, ve všech vesnicích vás na něj pozvou. Zkoušel jsem místní speciality, nejvíce mi chutnalo v Asii, hlavně ve Vietnamu.

Držel jsem se pravidla, že jsem zásadně pil jen balenou vodu. Nepoužíval jsem ty filtry, přišlo mi to trošku zbytečné. Vodu jsem kupoval, většinou jsem měl tři litry na zádech, jeden litr v rezervě a hadičku do pusy. Občas jsem si kupoval sladký pití na doplnění cukrů. Ale na vodu jsem nikdy nestrádal.

Bojoval jste se samotou?

Vyrazil jsem sám, ale nikdy jsem nebyl sám. Kolikrát jsem chtěl být a nešlo to. Třeba v Íránu jsem si rozdělal stan uprostřed ničeho a najednou kolem mě stálo pět lidí. Chtěli si pokecat. Těšilo mě, že přišli, ale občas jsem si po dlouhé cestě potřeboval jen odpočinout na kopci s pivkem nebo limčou v ruce, vypnout, mít klid a s nikým nemluvit. Když se to povedlo, měl jsem radost a užil si ten moment.

Doporučeno

ŽEBŘÍČEK: 10 nejlepších zemí pro život v roce 2026. Tato malá země se umístila na první příčce 26. října 2026 v 8:00

Potkával jste během cesty další cestovatele?

Spoustu. Někteří jeli taky na motorce, někteří šli pěšky, někteří jeli na kole. Velkou část Íránu jsem projel s učitelem angličtiny z Německa. V Teheránu nám létaly nad hlavou rakety, takže bylo fajn, že jsem na to nebyl sám. Dodneška jsme v kontaktu.

Jak často jste byl v kontaktu s rodinou? A jak vůbec reagovala na vaše dobrodružství?

Jak jsem už předtím žil roky v zahraničí a tato cesta byla dlouhodobě v plánu, počítali s tím a brali to v pohodě. Snažili jsme si volat každou neděli, někdy to nevyšlo kvůli internetu, ale minimálně dvakrát měsíčně jsme si zavolali. Taky za mnou přijela přítelkyně do Albánie, Vietnamu, na Nový Zéland a do Indonésie.

Projel jste cestou 34 zemí. Musel jste řešit víza?

Vždycky říkám, že mít český pas je jedno z největších vítězství v životě. Potřeboval jsem tak jenom dvoje víza, a to do Íránu a Indie. A to jenom díky tomu, že jsem překračoval hranice po zemi. Kdybych přiletěl, nepotřeboval bych ani ta. Jinak všechno stačilo vyřídit předem online, nemusel jsem to řešit na ambasádě nebo až na místě. Dá se to vyklikat na internetu a ta víza jsou většinou do druhého dne.

V jakých zemích se vám nejvíce líbilo?

Kromě Evropy, Vietnamu a Zélandu pro mě všechny země po cestě byly nové. Nejvíc mi v hlavě a srdíčku utkvěla Gruzie, to byla pecka. Je to naprosto poklidná země, má nádherný hory, člověk se v nich může úplně ztratit a čistit si hlavu od rána do večera. Mají tam i naprosto skvělý jídlo. Když půjdu postupně, líbilo se mi Turecko, potom Vietnam, Nový Zéland je pro mě srdcovka a druhý domov.

Do části Indie bych se dobrovolně nevrátil.

Nejvíc mě z celé cesty překvapilo Peru. Velikostí i rozmanitostí. Člověk si tam může vybrat od pobřeží přes hory až po pralesy. Ta země je naprosto nádherná, na některých místech jsem odpadával. Byla to moje už třeba padesátá navštívená země, už je těžký, aby člověka něco ohromilo, ale Peru se to podařilo. Hned několikrát jsem si tam řekl, že vidím něco, co jsem ještě v životě neviděl. Jsou tam skvělí lidé, super jídlo, je tam levno a bezpečno. Strávil jsem v Peru 25 dní, tedy docela dlouho oproti ostatním jihoamerickým zemím, a extrémně mě to bavilo.

Do Vietnamu jste se vrátil už poněkolikáté a zrodil se tam váš nápad na tuto cestu. Čím si vás tak získal?

Ve Vietnamu jsem byl už třikrát, dohromady jsem tam strávil přes půl roku života. Třeba oproti Gruzii je to něco úplně jiného, baví mě tyhle rozdíly. Naprostý chaos a neorganizovanost, na druhou stranu to tam skvěle funguje.

Jaké jste zažil během cestování interakce s místními?

Od Turecka dál na východ nejsou moc zvyklí na cizince, obzvlášť mimo turistické atrakce. Ze začátku mi byla pozornost příjemná, ale pak už mě to štvalo. Všichni mě zdravili, chtěli se se mnou fotit. Ze Střední Ameriky bych v tomhle vypíchl Honduras. Tam je tak málo turistů, že na vás místní strašně moc koukají. Pořád mě zastavovali na ulici, prohlíželi si mě.

Největší kulturní náraz jsem zažil v Indii. Sice tam uměli dobře anglicky, ale často vůbec nevěděli, která bije. Někdy jsem to až nechápal. Třeba jsem v restauraci ukázal na obrázek, co chci k jídlu, a oni donesli něco úplně jiného. Tyhle blbosti mě většinou trošku rozčílily. Zvlášť když člověk sedí stovky kilometrů na motorce, chce si dát aspoň dobrý jídlo a oni mu donesou něco, co nemá rád. Takové základní věci, ve kterých snad není možné udělat chybu, ale oni ji udělali. Do části Indie bych se dobrovolně nevrátil, není to úplně pro mě. Rád bych si však projel Himaláje.

Lidé v zahraničí znají českého prezidenta a pivo. Častěji vědí o Praze než o Česku.

Ale taková ta každodenní setkání s místními obecně byla na cestách vždycky pozitivní a moc fajn. Často mě zvali k sobě na jídlo, neměli problém, když jsem se zeptal, jestli můžu přespat u nich na zahradě, nebo jsem je poprosil o vodu. V Turecku mě zase všichni pořád zvali na čaj. Bylo dobré, že se tam čaj řekne stejně jako česky. Ty vyhrocené situace vznikaly spíš na silnici, jak to známe i z Česka.

Jakým jazykem jste s místními komunikoval?

Dneska už všechno přeloží AI, hodně jsem ji používal. Horší bylo, když někde neuměli číst. Pak jsem se naučil jim ten překlad pouštět nahlas, oni mi naopak diktovali do telefonu a pak jsem to přeložil. To je výhoda dnešní doby. Občas nastaly složitější situace, snažil jsem se rukama, nohama. Naštěstí se vždycky podařilo sehnat někoho, kdo uměl aspoň základní slova anglicky. Překvapivě dost lidí mluvilo anglicky. Největší problém byl v Peru, Bolívii, Ekvádoru a Kolumbii, tam moc angličtina nejede. Naučil jsem se něco ve španělštině.

Co vědí ve světě o Česku?

V Indii se mě až přehnaně ptali, odkud jsem. Chtěli to vědět za každou cenu, byli schopní mě vytlačit ze silnice, jen aby se zeptali. Ale když jsem jim řekl, že jsem z Česka, tak nevěděli. Tak jsem řekl Československo, taky nevěděli. Řekl jsem Evropa, taky nevěděli. Nechápal jsem, proč se teda ptají.

Obecně lidé v zahraničí paradoxně spíš znají Prahu než Česko. Nebo znají Československo, ale nemám jim za zlé, že nevědí, že jsme dávno rozdělení. I televizní shows máme pořád spojené a to se dostává do světa. Často lidé věděli, jak vypadá český prezident a že to je sympaťák. Pak samozřejmě znali pivo.

Ještě v některých zemích kromě Indie se vám tolik nelíbilo?

Nejhorší zemí, kterou jsem projel, je Pákistán. Nepál je moc hezký stát, ale bylo tam tak nebezpečno, že jsem měl několikrát prostě strach. Spousta zemí mě také zklamala turistickými poplatky. Místo aby si turistů vážili, snaží se je okrást. Například právě v Nepálu jsem někam platil 36krát vyšší vstupné než místňák.

Pohrozil jsem českou ambasádou, na to vždy slyšeli.

Pak mě moc nebavil Írán. Írán má naprosto fantastické lidi, jsou tam úplně milionoví. Ale režim je tam dost nebezpečný a dost proti lidem, takže člověk ho nechce svou přítomností podporovat. Sice jsou v Íránu nádherný hory, ale chybí mi tam zeleň. Nebaví mě pouště ani nejezdím po památkách. Mám rád hlavně přírodu. A tu zrovna Írán moc nenabídne, alespoň ne tak, jak bych si představoval. Mám rád zeleno, jezera. Írán je vyprahlý, je tam milion odstínů cihlové barvy.

Doporučeno

„Chráníme to, co milujeme.“ Mladá česká vědkyně zkoumá život velbloudů divokých v Mongolsku 20. října 2026 v 7:00

V Pákistánu jste měl intenzivní zážitek.

Pákistán byl výživný. Hned na hranicích jsem automaticky dostal policejní ochranu, takhle to tam funguje. Jako turista se bez ní nemůžete po některých částech země hnout, doprovází vás. Od hlavního města na sever je to úplně jiný Pákistán. Vše na jih je, jako bychom třeba místo Moravy připojili kus Indie.

První dvě noci jsem strávil v takové záchytné stanici pro turisty. Už tam to bylo dost divoký, policajti tam chodili ozbrojení kalašnikovy a byli zfetovaní. Měl jsem tam strach a den ode dne to bylo jen horší. Zrovna v tu dobu na íránsko-tureckých hranicích chytili asi dvě stě migrantů, kteří se snažili z Pákistánu uprchnout do Evropy. Deportovali je zpátky a přidali mě k nim, takže já jsem na motorce jel za čtyřmi autobusy plnými migrantů. Na nádraží v Kvétě, kam jsme měli dojet, ještě proběhl teroristický útok, odpálili tam bombu. Kvůli tomu zpřísnili bezpečnostní situaci v celém Pákistánu a v ten moment nás zavřeli do uprchlického tábora, mě s těmi uprchlíky. Měl jsem tam s nimi strávit noc, ale vyprosil jsem si generála. Nechtěli mi ho zavolat, tak jsem pohrozil českou ambasádou a na to vždy slyšeli.

Co se dělo dál?

Generál přijel ve dvě hodiny v noci čtyřmi obrněnými auty přímo do tábora. Poprvé jsem viděl pákistánskou armádu, bylo to hustý. Jejich auta mají nahoře kulomety, každý perimetr hlídá voják. Hned ode mě odehnali úplně všechny na sto metrů. Deportovali mě na policejní stanici a spal jsem u nějakého policajta v kanceláři na zemi na své kempovací matraci. Ráno jsem měl sekuriťáky před dveřmi jako hlídaná osoba.

Přes den jsme pokračovali všichni i s uprchlíky dál, ale ujeli jsme za šest hodin jen sto kiláků. Měl jsem docela nervy, bylo to psychicky i fyzicky náročný, navíc se to dělo v obrovských teplotách, ráno vstanete a už je 30 stupňů a jde to celou dobu nahoru, navíc jsem byl v motorkářském oblečení.

Došel mi benzin i voda, ale nestačilo poprosit, musel jsem se s policajty hádat, abych k nim dostal přístup. Bylo to vyhrocený. Takhle to pokračovalo sedm dní. Na noc mě vždy zavírali na těch policejních stanicích. Někdy to bylo dobrý, někdy špatný. Měl jsem třeba celu, kde vylézaly žáby ze záchodu a skákaly po zemi. Také tam bylo nepropustné sklo, oni viděli dovnitř, ale já jsem neviděl ven.

V Pákistánu měli 1500krát horší znečištění vzduchu, než je norma.

Takhle to v Pákistánu chodí normálně?

Když jsem se bavil s ostatními cestovateli, co v Pákistánu byli, měli to dost podobně a kolikrát ještě hůř. Já to vnímám jako vězení, protože oni vám tam seberou veškerou svobodu. Nemůžete si ani zajít do obchodu. Když máte štěstí, něco vám koupí. Nepustili mě ani k bankomatu, musel jsem si půjčovat peníze. Podařilo se mi vybrat až po pěti dnech.

Vy přijedete poznávat tu zemi a vlastně nemůžete. Nedovolí vám to, říkají vám, kudy máte jet. Jednou jsem policajtům ujel na celý den. Všude mě hledali, pak mě chytli a to jsem si myslel, že mě zmlátí. Naštěstí se nic takovýho nestalo. 

Jet s těmi policajty bylo víc nebezpečný, než kdybych jel sám. Všude kolem mě způsobovali rozruch. Nechtěli mi dovolit koupit si vodu na okraji města, kde by mě vidělo deset lidí, ale zatáhli mě do centra, kde kolem mě v jeden moment stálo bez přehánění tisíc lidí. Připadal jsem si jako cvičená opice, aby policajti ukázali, jak jsou jako dobří, že hlídají cizince. Ale bylo to úplně špatně. Když jsme jeli, zapínali majáky, najížděli do protisměru, nezastavovali lidem, co přecházeli přes silnici, málem je srazili. Navíc v zóně s povolenou devadesátkou jeli třicítkou, zpomalovali mě.

Co vás v Pákistánu nejvíc šokovalo?

V době mého pobytu zrovna bylo v Pákistánu 1500krát horší znečištění vzduchu, než je norma. Byl tam fialovej oblak. Jak jsem jel na motorce, přiotrávil jsem se vzduchem. Potom jsem strašně zvracel, měl jsem pálení na plicích. Jel jsem úsek třeba 700 kilometrů, kde mají jednu palírnu cihel vedle druhé. Pálí se tam všechno, i pneumatiky, plasty, cokoli, co hoří. Sotva jsem dýchal, nadechl jsem se třeba na deset procent kapacity.

Já jsem původem kousek od Karlovy Studánky, kde je jeden z nejčistších vzduchů ve střední Evropě. Myslel jsem si, že skončím někde na JIPce. Pak jsem to v Pákistánu zavrhl jako ne úplně ideální řešení. Strávil jsem tři dny na jednom místě v Láhauru, kde jsem se z toho snažil nějakým způsobem dostat. Odtamtud se mi podařilo odjet do Indie. Po takovéhle zkušenosti v Pákistánu už mě fakt nemohlo nic rozhodit. Co se dělo v Indii, to už bylo vlastně úplně v pohodě.

Doporučeno

Táňa a Martin žijí už dva měsíce v Indii: V Himálaji jsme kouřili hašiš, na kurzu jógy jsme zvraceli slanou vodu 4. listopadu 2023 v 14:00

Byl Pákistán nejnebezpečnější zemí, kterou jste navštívil?

Myslím si, že ne nejnebezpečnější, ale rozhodně nejvíc extrémní. Zvlášť na psychiku. Bylo fajn si to vyzkoušet. Člověk se vždycky nejvíc posouvá v momentě nekomfortu a tady jsem se posunul dost. Vážíte si pak té svobody a pohody doma. Chtěl bych si to možná dát ještě někdy znova, jenom tak, jestli se mi to fakt nezdálo. Ale to až za čas, teď je to moc čerstvý.

Nejnebezpečnější byla Střední Amerika, konkrétně hlavní města. Ta jsou problém vždy, a když to šlo, vyhýbal jsem se jim. Třeba v Santiagu jsem se cítil jak lovná bílá zvěř. Když jsem vytáhl telefon, hned mi dva lidi řekli, ať ho schovám, jinak mi ho někdo ukradne. Necítil jsem se tam fakt vůbec, ale vůbec dobře. Stejně tak Valparaíso v Chile. Všichni tam chodí s batohem vepředu, aby jim ho zezadu nevykradli kapsáři. Nedovedu si představit, že v tom žijí každý den. Nemůžete vytáhnout telefon, pustit dítě samotné do školy, nosit šperky. Prostě nic. Riskujete, že vás okamžitě okradou. Policie to ani neřeší, tam toho je tolik dennodenně, že není šance se domoci spravedlnosti. 

Ale paradoxně jsem v Chile potkal místního kluka, kterému ukradli motorku v Česku. Pak se Češi skládali na novou. Chvilku jsem u něj spal. Problém je to všude ve světě, ale tam extrémní. Jsem rád, že jsem to viděl, ale podruhé bych tam nejel. Stejně tak Buenos Aires v Argentině nebo La Paz v Bolívii. Ale jakmile člověk vyjede za město do hor, je to zase úplně něco jiného.

Ukradli vám někdy něco?

Snažil jsem se extrémně, možná někdy až paranoidně, chránit. Neměl jsem toho s sebou moc a každá věc byla nepostradatelná. Sbalil jsem se do 40 litrů i s kempingovým vybavením. Dalších 40 litrů zabrala technika, měl jsem s sebou notebook, dron, dvě kamery, stativ. Celou motorku jsem měl sbalenou pod 200 kilo, což je rozhodně rekord v Česku. Snažil jsem se jet opravdu co nejvíc nalehko, co to šlo. Až jsem toho někdy litoval, od Gruzie až do Íránu mě chytla zima, jel jsem ve sněhu. Oblékl jsem si všechno, co jsem měl. Protrpěl jsem si tam svoje, několikrát jsem si zabrečel do helmy, jak mě bolely prsty. Ale nechtěl jsem si po cestě kupovat další vybavení.

Jen technika měla hodnotu 450 tisíc korun. Když jsem šel do obchodu, vzal jsem to nejdůležitější včetně dat, externích harddisků, ale stejně jsem po tom obchodě běhal, abych nakoupil co nejrychleji, a pětkrát jsem během toho položil košík a vyšel ven zkontrolovat motorku. Parkoval jsem přímo před okny restaurací, abych na ni při jídle mohl koukat. Co sousto, to kontrola, že se nic neděje. Někdy jsem to přeháněl, vím to, ale vyplatilo se to a nikdo mi za celou cestu nic neukradl. Jenom jednou mě v Kolumbii chtěli okrást dva kluci na motorce, natahovali se po mně, ale rychle jsem je přečetl, přidal plyn a v celkem divoké honičce jim ujel.

Vydělal jsem si 400 tisíc za tři měsíce.

Bál jste se po cestě ještě v dalších situacích?

V Turecku jsem se extrémně bál psů. Jsou tam pastevečtí psi, vysocí po prsa. Jednu noc jsem měl dva vedle stanu, štěkali na mě. Úplně se mi rozklepala kolena. Věděl jsem, že když mě kousne, tak mi vytrhne ruku. Hlídali ovce, co šly těsně kolem. Vylezl jsem ze stanu, jen v trenkách a s dronem v batohu jsem úplně podělanej odešel daleko pryč, než si rozmysleli, že za mnou už dál nepůjdou. Potom jsem tím dronem naháněl ty ovce, aby se k nim psi stáhli. Pak jsem se vrátil, rychle se sbalil a odjel. I když mám očkování proti vzteklině, kousnutí by mohlo být problém. Stejně tak blbé kousnutí od komára může znamenat konec cesty. Snažil jsem se tomu vyhnout.

Kde jste tedy po cestě zastavoval, když ne na památky?

Záleželo to podle nálady i počasí. Když bylo vedro, byl jsem rád, že jedu, nikde jsem nezastavoval, ani jsem netočil. Vynechal jsem třeba 90 procent památek, co jsem cestou potkal. Bral jsem to i tak, že na ty památky si můžu kdykoli v budoucnu zajet znova, jako třeba na Machu Picchu v Peru nebo na Ararat v Turecku. Díky motorce jsem objevil místa, kam se těžko kdy budu vracet. V Nikaragui jsem si vylezl na sopku.

Chtěl jste to někdy v průběhu cesty vzdát a vrátit se?Taková chvíle nepřišla. Jen jak mi motorka dorazila pozdě do Chile, uvažoval jsem o zkrácení cesty. Ale motorka jela tak dobře a tak mě to bavilo, že jsem jel dál. Nejvíce se mi ulevilo, když jsem překročil hranice mezi Mexikem a USA. Tam jsem věděl, že ten svět objedu, že už je to v kapse. Takže tam mi spadl kámen ze srdce a přišla euforie.

Prozradíte, kolik vaše cesta kolem světa stála?

Celá cesta mě i s motorkou stála přibližně 1,7 milionu korun. Vydělal jsem si na to normálně prací, něco dopředu, něco po cestě. Já si vždycky říkám, že někdo si za 1,7 milionu koupí auto a někdo si za to koupí zážitek na celý život. Z 90 procent jsem si cestu financoval sám, nemám žádné finanční sponzory, něco málo mi přispělo okolí.

Na devět měsíců jsem se během cesty zastavil na Novém Zélandu, kde jsem si vydělával na její pokračování. Devadesát dnů jsem jenom dřel, každý den, za každého počasí. Sázel jsem stromky, což je podle mě nejnáročnější práce, která se tam dá dělat. Nevydrží ji každý. Nasázel jsem asi 114 tisíc stromků a vydělal jsem si tím krásných 400 tisíc. 

Doporučeno

„Výdělky jsme si představovali jinak.“ Katy a Matyáš prozradili, kolik stojí život na Novém Zélandu 21. června 2026 v 9:30

Projel jsem Zéland na motorce a zastavil jsem se u svého bývalého zaměstnavatele. Když jsem od něj před lety odjížděl, říkal jsem mu o svém plánu tam jednou dojet z Česka na motorce. Pochyboval, že to dám. Když jsem mu teď zaklepal na dveře a on viděl českou SPZku, nevěřil vlastním očím. Oba jsme si pobrečeli. Je fajn, když vás tak rádi vidí lidé na druhé straně světa. Vždycky jsem se na Zélandu cítil strašně dobře. Rád bych se tam vracel na zimu, tu v Česku úplně nemusím.

Myslím si, že jako řidiči jsme my Češi jedni z nejhorších.

Jak vás dvouroční cesta kolem světa změnila?

Jsem klidnější. Absolutně nic mě nevykolejí. Naučil jsem se jednat s lidmi víc na rovinu, upřímněji a bez jakéhokoli stresu. Vím, že se vlastně nic nestane, když se něco pokazí. Přispěla i k větší sebedůvěře. 

Je něco, co vám cesta naopak vzala?

Spoustu zážitků s kámošema a čas s rodinou. Zrovna minulý rok měli tři nejlepší kámoši svatby, musel jsem je oželet a to mě mrzelo. Je to taková daň, člověk holt nemůže mít všechno. Máme super vztahy a teď se to snažím vynahradit kvalitně stráveným časem s nimi.

Máte další cestovní plány?

Těch je spousta, ale tím, jak jsem si to teďka objel, tak bych spíš chtěl objevovat ty země, které se mi líbily. Hlavně Peru a Turecko, ale i Kanadu se Spojenými státy, případně tu Aljašku. Teď bude celý rok patřit jenom asi Evropě, případně Maroku. Možná příští rok na podzim bych to střihnul ještě jednou kolem světa, ale v rekordním čase.

Na Instagramu vaši cestu sledovalo 45 tisíc lidí. Chystáte další obsah?

Všichni mi psali, že jim končí dvouletý seriál. Ale nemusí se bát, bude dál pokračovat. Mám z celé cesty 17 tisíc gigabajtů dat. Začnu stříhat vlogy, každou neděli teď jeden budu vydávat na YouTube. Bude mi trvat dost dlouho, než to celé zpracuju. Odmítám si ale pomoci AI, chci, aby se do projektu co nejvíc propsala ta člověčina. Na únor 2028 plánuju vydání velkého filmu, zároveň k němu chci uspořádat přednášky a také do té doby napsat a vydat knihu.