V příběhu mladého slovenského páru, který se vydal na toulky napříč Asií, se dozvíš, jak se stali učiteli jógy, proč děti v Indii balí hašiš i to, jaké dobrovolnické činnosti se věnují v Himálaji.
„Všem lidem bychom doporučili, aby si, pokud pojedou na místa s vysokou vlhkostí, nenechávali šaty a jiné osobní věci na zemi či u zdi. Za tři dny nám sežraly batoh houby a museli jsme ho čistit octem, abychom se plísně alespoň trochu zbavili,“ říkají Táňa a Martin.
Uprostřed srpna si Táňa s Martinem sbalili batohy a vydali se na cestu Asií. První destinací, kterou navštívili, byla Indie. Cestovatelský pár však pojal návštěvu země jinak než většina turistů. Přihlásili se na 200hodinový kurz jógy, naučili se novému životnímu stylu, poznali lokální lidi a v současnosti se v Himálaji věnují dobrovolnictví. Během více než dvou měsíců zažili spoustu zajímavostí i zvláštností, o kterých ti řeknou v našem rozhovoru.
Pokud sleduješ náš web, určitě ti neuniklo, že na něj pravidelně přispíváme články o cestování. Najdeš tam například tipy na cesty vlakem nebo koupání, zajímavosti z různých koutů světa, seznam míst, která stojí za návštěvu, ale také nadupané rozhovory s inspirativními lidmi. Snažíme se přinášet kvalitní content, proto pokud se ti naše tvorba líbí, podpoř naši redakci a staň se členem klubu Refresher+.
Zjistili jsme, že díky dobrovolnictví si můžeme čas v zahraničí prodlužovat a ušetříme peníze na jídle či ubytování.
Jak jste se rozhodli, že odjedete na backpack výlet do Indie?
Martin: Jelikož jsem cestoval v minulosti a vždy mě to lákalo, zároveň mě nebavilo zůstávat na jednom místě příliš dlouho, tak to v podstatě přišlo přirozeně. Po roce a půl života v Bratislavě, kde jsem se usadil, jsem se rozhodl jít pryč. Jelikož jsem se potkal s Táňou a dali jsme se dohromady, asi po třech měsících vztahu jsme se začali bavit o tom, že někam pojedeme spolu. Začalo to škádlením, že navštívíme Vietnam, nakonec jsme od toho upustili a po téměř roce vztahu jsme se nakonec vydali do Indie.
Táňa: Za mě to bylo tak, že poslední rok na vysoké škole jsem si uvědomila, že můj obor není úplně to, co chci právě teď dělat. Kromě školy jsem se věnovala na part-time programování, ale chtěla jsem úplně změnit svou každodenní činnost. Od počítače jsem se rozhodla jít raději do terénu.
Stanovili jste si, jak dlouho chcete cestovat?Martin: Nejprve jsme si řekli, že chceme cestovat přibližně půl roku, do příštího jara, abychom vynechali celou zimu na Slovensku. Jelikož pro Táňu byl tento životní styl nový, zdálo se jí to nejprve jako moc dlouhá doba. Později, když jsme tady už byli a zvykli jsme si, se nám to zase zdálo příliš málo. Takže ten čas, který zde chceme strávit, se momentálně prodlužuje.
A co peníze? Nebojíte se, že vám dojdou, pokud zůstanete déle?Táňa: Zjistili jsme, že díky dobrovolnictví si můžeme čas prodlužovat. Ušetříme na běžných věcech, jako je jídlo a ubytování. Zároveň nás to i něco nového naučí. Chceme to využít co nejvíc.
Přestaňte kouřit, pít a fetovat. Ušetříte, když si budete jídlo vařit doma.
Kolik se vám podařilo vydělat si na cestu?
Martin: Každý jsme měli v průměru tak 8 až 9 tisíc eur (zhruba 200 000 Kč – pozn. red.).
Na čem jste šetřili nejvíc předtím, než jste se vydali na cesty?
Martin: Zábavné je, že jsem se naučil šetřit s Táňou. Než jsem s ní začal chodit, měl jsem větší výdaje než příjmy. Běžně jsem utratil za zábavu s kamarády i 800 eur (20 000 Kč – pozn. red.) měsíčně. Na šetření jsme měli své způsoby. Rada pro všechny zní: Přestaňte kouřit, přestaňte pít a přestaňte fetovat. (smích) Vařte si doma, nechoďte jíst ven. Nemateriální věci jsou důležitější než materiální.
Táňa: Vědomě jsme se ale opravdu nemuseli moc omezovat. Stačilo přestat chodit jíst ven, změnit trochu životní styl. Měli jsme hodně času, já jsem byla v posledním ročníku na vysoké škole, během dne jsem kromě psaní diplomky moc nedělala a Martin měl remote práci, ve které pracoval asi tak dvě hodiny denně. Proto jsme měli spoustu času na vymýšlení receptů a na vaření.
Jak dlouho vám trvalo, než jste si našetřili?Táňa: Martinovi to trvalo asi půl roku, mně o něco déle, vzhledem k tomu, že jsem byla stále jen studentka s part-time jobem. Dá se říci, že si od dětství šetřím peníze a ty jsem teď vrazila do cestování.
První měsíc jsme utratili 1100 eur, druhý 800, protože jsme si koupili kurz jógy. Díky dobrovolnictví utratíme tento měsíc pouhých 100 eur.
Dali jste oba výpověď v práci. Jaký to byl pocit?
Táňa: Bylo to zvláštní. Do práce jsem nastoupila v posledním ročníku školy na poloviční úvazek. A plánovala jsem tam v podstatě po škole i zůstat. Všichni v tom i žili a počítali s tím, proto pro mě bylo velmi obtížné jim najednou oznámit, že vlastně nejdu na plný úvazek, ale odcházím. Byli z toho nejprve nemile překvapeni, nakonec ale pochopili, že jsem mladá a že na to mám plné právo. Nakonec se shodli, že do toho mám určitě jít, a můj odchod nakonec ospravedlnily mé cestovatelské plány.
Martin: Všechny HR manažerky se shodly, že Táně odchod koneckonců závidí. (smích) V mém případě to bylo takové rutinní, protože to nebyl první job, ze kterého jsem odešel. Pouze jsem jim řekl „hele, končím, mějte se“.
Podívejme se však na váš život v Indii. Za co tam běžně utrácíte peníze?
Martin: Na začátku, když jsme vyrazili cestovat, se k nám na měsíc přidali Tánina sestra a její přítel. Jelikož jsme byli čtyři a bylo velmi náročné skloubit to, aby byli všichni spokojeni, tak jsme byli první měsíc klasičtí turisté. A jelikož klasičtí turisté často padají do turistických pastí, spadli jsme i my. Utratili jsme v té době hodně peněz.
Táňa: Největší položka, kterou jsme tehdy zaplatili, byly zážitky na celý měsíc spojené do jakéhosi balíčku. Nabídli nám ho a nám to připadalo jako fajn nápad, tak jsme si zaplatili 800 eur (necelých 20 000 korun – pozn. red.) za organizovaný měsíční trip po Indii od člověka, který nám to naplánoval. Nezajišťoval ale žádné jídlo, za které jsme také výrazně utráceli peníze. První měsíc tedy každý z nás utratil přibližně 1100 eur (27 000 Kč – pozn. red.), další měsíc o něco méně, asi 800. Stále to bylo dost, ale investovali jsme do něčeho, co jsme chtěli, a koupili jsme si kurz jógy. Tento měsíc utratíme i díky dobrovolnictví jen přibližně 100 eur (2 500 Kč – pozn. red.) na hlavu.
Kurz jógy trval 28 dní. Každé ráno jsme se tři hodiny čistili, konvičkovali a pili slanou vodu, kterou jsme následně vyzvraceli.
Zmiňujete jógový kurz. Kolik stál? Už jste licencovaní učitelé?
Martin: Kurz jógy jsme si dělali v Rišikéši, což je takzvaná kolébka jógy. V nedalekém městě Haridwar je dokonce několik jógových univerzit. Kurz nás vyšel na hlavu asi 750 eur (18 500 Kč – pozn. red.). Zahrnuto bylo ubytování, strava a program. Věnovali jsme v podstatě devět hodin denně józe, z čehož tři hodiny to byla praxe a šest hodin teorie s meditací a dalšími věcmi.
Táňa: Licencovaní učitelé teoreticky jsme, oba jsme obdrželi certifikát poté, co jsme udělali zkoušky. Aby z nás byli opravdu oficiální jógoví učitelé, musíme si ještě uhradit registrační poplatek Yoga Alliance a nějaké další věci.
Co jste se naučili?
Táňa: O teorii se mi například mluví velmi těžko, protože jsme podle mě neměli úplně ideálního učitele. Měla jsem pocit, že jednu myšlenku popisoval celou hodinu, velmi lehce se proto vytrácela koncentrace. Mluvil strašně pomalu. Myslím si, že takové věci se nevyučují jednoduše a ten člověk by měl být něčím zajímavý, aby lidé dávali pozor. Kromě faktů bych přijala například otevřené diskuse.
Martin: Byla to hardcore hinduistická historie. Celý kurz trval 28 dní a náš běžný den vypadal asi tak, že jsme se ráno vzbudili v půl šesté a měli jsme hodinu šatkarmy, což je pročišťování se. Vypadalo to asi tak, že jsme si teplou slanou vodu lili konvičkou do jedné nosní dírky a nechali jsme ji vytéct z druhé. Nebo jsme si do nosu strčili gumovou hadičku, kterou jsme si prostrčili tak, aby nám vyšla z úst. Následně jsme vypili litr slané vody, kterou jsme vyzvraceli.
Táňa: Po čištění následovala pránájáma, což je série dýchacích cvičení. Učili jsme se různé techniky, jako například regulované dýchání či střídání nosních dírek během nádechů a výdechů. Poté byla hodina a půl s názvem aštanga vinjasa, kde jsme cvičili jógu. Po těchto třech hodinách jsme měli snídani.
Martin: No a po snídani jsme měli teorii, která začínala anatomií, nebo jsme se učili, jak dát lidi do správných pozic. Učili jsme se také, jak správně učit jógu. Potom jsme měli oběd a hodinovou přestávku. Když jsme si odpočinuli, učili jsme se filozofii, naturopatii a večer jsme cvičili hathajogu. Po ní už následovala pouze meditace a večeře. Takto jsme fungovali šest dní týdně, poté jsme vždy měli jeden den volno.
Mnoho lidí neví, že jóga není jen cvičení, ale životní styl. Jak jej definujete?
Martin: Nás na kurzu učili, že se jóga skládá z osmi částí, přičemž každá je stejně důležitá. Správně, není to jen o cvičení. První částí je jáma, která značí abstinence. Druhou je nijáma nebo v překladu pozorování, kde se učíš k lidem chovat tak, jak bys chtěl, aby se chovali oni k tobě. Nemáš způsobovat zlo myšlenkami, slovy ani skutky, což je velmi náročné, protože bohužel společnost je často nastavena tak, že pokud chceš uspět, musíš někoho potopit.
Následuje ásana, což jsou jógové polohy, pránájáma, tedy kontrola dýchání, pratjahára, což v překladu znamená odnětí smyslů. Posledními třemi jsou dháraná – koncentrace, dhjána neboli meditace a samádhi, tedy absorpce.
V Himálaji se věnujeme dobrovolnictví, učili nás, jak se vyrábí hašiš.
Plánujete své znalosti využít na Slovensku a začít podnikat?
Martin: Pravděpodobně ano, ale je to ještě hodně daleko. Dovedeme si představit, že bychom se vyučování jógy věnovali vedle práce. Čili takový side job, určitě ne full time. Je fajn mít extra dovednost, kterou můžeš nabídnout lidem v rámci svého portfolia.
Jak vypadá váš život po kurzu?
Táňa: Chtěli jsme si po jógovém kurzu alespoň zčásti udržet svůj životní styl, takže vždy ráno začínáme den zmiňovaným konvičkováním. S tím rozdílem, že se nacházíme momentálně v Himálaji, kde se věnujeme dobrovolnictví. Vyučujeme zde i jógu, protože jsou v domě, kde bydlíme, různí hosté a správci. Lidé se k nám přidali buď sami, nebo je pozval Martin.
Chtěla bych však vyzdvihnout jednu zajímavost, že jsou zde lidé, kteří s námi cvičili jógu poprvé v životě a byli to rození Indové. Bylo to zajímavé, že vlastně v zemi, kde běžně lidé žijí takovým životním stylem, jsme je my „západníci“ naučili pro ně typickou věc. Oni nás ale za odměnu naučili dělat jejich tradiční pokrmy a hrát kriket.
Co děláte v Himálaji?
Martin: Věnujeme se dobrovolnictví. Jak už jsem zmiňoval, ráno vstaneme, provedeme naše rituály, dáme si snídani a pustíme se do nějaké práce. V poslední době to bylo umění, opravovali jsme stěny a kreslili jsme po nich. Potom jsme například malovali chatky, sekali trávu a podobně. Jinak zde hrajeme s dětmi kriket, ale také hru Rummikub.
Táňa: Kromě toho ještě pomáháme v kuchyni a ta jídla, která nás naučili, jsme schopni pak i sami vařit. Běžně myjeme nádobí, tak dvakrát až třikrát denně. Udržujeme čistotu a děláme to, co je zrovna třeba, například jsme čistili i jablka, když to právě od nás potřebovali.
Martin: A ještě nás učili, jak se vyrábí hašiš. Himálaj je pověstný tím, že zde roste strašně moc konopí. Zpracovávají ho zde na ledacos, ale mnoho Indů jej i běžně kouří.
Nikdo z lidí, kterými jsme obklopeni, nepracuje od devíti do pěti a nechodí domů vystresovaný.
Řekli byste, že tam mají s hašišem podobný problém jako lidé u nás s alkoholem?
Martin: Podle mě v rámci Himálaje hulí každý kromě dětí. Ty však hašiš bohužel často vyrábějí. Ale pořád si myslím, že je to méně škodlivé než například alkohol na Slovensku.
Učili vás, jak se vyrábí hašiš?
Martin: Ano, postup je jednoduchý. Když chceš z konopí udělat hašiš, musíš si utrhnout dozrálou rostlinu a lehce ji mnout mezi rukama. V podstatě se ti na ruce z rostliny nalepí pyl, kterého tam je tím více, čím déle rostlinu mneš. Když už máš dlaně celé pokryté hnědou vrstvou, seškrábeš ji dolů a máš hašiš.
Proč tuto práci vykonávají právě děti? Nemá to na ně nějaký negativní vliv?
Táňa: Říkali nám, že čím má člověk jemnější ruce, tím lepší je proces výroby. Nemáme s tím žádnou osobní zkušenost a nikdy jsme dítě neviděli vyrábět hašiš, ale od domácích jsme se dozvěděli, že je to běžné.
Martin: Nevím, zastávám spíš názor „žij a nech žít“. Některé země v Asii jsou v některých věcech nesmírně pozadu ve srovnání s Evropou, nemůžeme od nich nyní čekat, že budou jako my. Kdysi se konopí pěstovalo i u nás a bylo to legální, také ho lidé využívali a brali jako normální věc.
Táňa: Nejsme tady od toho, abychom někoho poučovali a moralizovali, že by to malé děti neměly dělat.
Jaký největší rozdíl vnímáte na lidech?
Martin a Táňa: Jsou šťastní, každý den se usmívají a baví. Nikdo z lidí, kterými jsme obklopeni, nepracuje od devíti do pěti a nechodí domů vystresovaný. Většinou se zde také domácí řídí zmíněným pravidlem „žij a nech žít“ a jsou dost flegmatičtí. Chtějí mít prostý, snadný, ale zároveň šťastný život. Alespoň ti Indové, se kterými jsme se dosud setkali.
Jaká byla zatím největší zvláštnost, s jakou jste se tam setkali?
Táňa: Například to, že se myjeme vodou z kbelíku. Zahříváme si ji spirálami, které na Slovensku fungovaly asi tak před sto lety. Pro mě osobně to byl obrovský skok z komfortu, že se musíš polévat malými kbelíky a předtím půlhodinu čekat, než se v nich voda zahřeje. A někdy se může stát, že to prošvihneš a poleješ se vroucí vodou na partiích, na kterých to nechceš. Že, Martine? (smích)
Martin: Pro mě byl bizár, když mi batoh sežraly houby. A proto doporučuji všem, kteří se vydají do země, ve které je vlhko a jsou tam období dešťů, aby si věci nepokládali na zem ke zdi. Plíseň a houby dokáží opravdu obrůst tvůj batoh do tří dnů a zbavovat se jich není úplně jednoduché. Museli jsme k tomu použít ocet, který stejně zabral jen částečně.
