Martina Sihelská, studentka Fakulty tropického zemědělství, zaměřila svůj výzkum na ohrožené velbloudy divoké v mongolské poušti Gobi. Jako vůbec první se jí podařilo detailně zdokumentovat narození mláděte.
Její pozorování jí vedle cenných vědeckých poznatků vyneslo také výhru v kategorii Grrrls v letošním ročníku Cen SDGs. V rozhovoru mluví o životě v poušti, klimatických výzvách i o tom, proč je klíčem k ochraně zvířat porozumění a zájem.
Kdy ses rozhodla, že se vydáš cestou ochrany zvířat?
Nešlo o jedno konkrétní rozhodnutí. Ke zvířatům mě to táhlo už od dětství. Hodně mě ovlivnil děda, často jsme spolu sledovali dokumenty o zvířatech a chodívali do lesa. Na gymplu se pak začala prohlubovat moje fascinace biologií. Zjistila jsem, že mě baví učit se od jiných kultur. A pak se mi to celé propojilo.
Je to zvíře, které je nejvíc adaptované na to, aby dokázalo přežít v těch nejvíc nehostinných podmínkách, a přesto jich podle odhadů na celém světě žije možná ani ne tisíc.
Ve svém výzkumu se zaměřuješ na velblouda divokého. Proč právě tento druh?
Studovala jsem tropické zemědělství a zaměřovala se na etologii. Během výzkumu jsem zjistila, jak málo toho o velbloudech víme. Zajímalo mě nomádství, které je s nimi spjaté. Taky si pamatuju, že jsem měla ráda film Tracks, který je o ženě, která s dromedáry ušla přes 2 700 km australskou pouští, což mě fascinovalo.
Pak jsem zjistila, že existuje divoký velbloud. Právě ten se pro mě rychle stal symbolickým zvířetem. Je to velmi ohrožený druh, ale lidi většinou netuší, že existuje. Je to zvíře, které je nejvíc adaptované na to, aby dokázalo přežít v těch nejvíc nehostinných podmínkách, a přesto jich podle odhadů na celém světě žije možná ani ne tisíc.
Ale hlavní vinu neseme my jako lidi. Tím, jak jsme se začali rozrůstat, byli velbloudi vytlačeni až do Gobi.
Chování velbloudů je opravdu málo popsané, a tak jsem vyrazila za svou tehdejší vedoucí s tím, že chci jet zkoumat do Mongolska. Ta shodou okolností sdílela kancelář s Martinou Komárkovou, která u nás na fakultě působí a zároveň spolupracuje se Zoo Praha. Martina náš rozhovor zaslechla a pomohla mi výjezd zařídit. Stala se tak mou vedoucí a skvělou kamarádkou. Díky tomu a grantu, který se mi podařilo získat, jsem pak mohla vyjet.
Jaké jsou hlavní důvody, proč je tolik ohrožený?
Jde o spojení přírodních a antropogenních vlivů. V případě přírodních jevů jde o klimatickou krizi a s ní spojené vysychání vodních zdrojů a nedostatek vegetace. Dalším faktorem je křížení s velbloudem domácím dvouhrbým.
Ale hlavní vinu neseme my jako lidi. Tím, jak jsme se začali rozrůstat, byli velbloudi vytlačeni až do Gobi. A samozřejmě musím zmínit i těžbu nerostných surovin a stavění železnic. Řešil se třeba návrh, že by železnice probíhala přímo chráněnou oblastí.
Nemůžeme chránit něco, čemu nerozumíme, takže je pozorování zásadní.
Jak vypadá takový divoký velbloud?
Jsou mnohem štíhlejší a světlejší než domestikovaní. Mají pískovou barvu a specifickou plochou hlavu. Taky jsou velmi plaší.
Je to obrovské zvíře, ale něžné vůči svému druhu. Z očí mu jde velký klid. Letošní léto jsem každý den trávila šest hodin se stádem a chodila jsem s ním. Tam mi přišlo skvělé, že jsem měla pocit, že jsem trochu jeho součástí.
Velbloudy jsi zkoumala v Mongolsku, konkrétně v Gobi. Můžeš našemu čtenářstvu popsat, čím ses vlastně zabývala?
Každý den jsem pozorovala stádo. Všímala jsem si toho, co dělá, a sledovala sociální interakce. Teď v létě jsem se zajímala také o jejich stravování. Široké veřejnosti se může zdát, že to vlastně není důležité, ale chování je jedním z indikátorů toho, že je něco špatně. A nemůžeme chránit něco, čemu nerozumíme, takže je pozorování zásadní.
Jak vypadal tvůj běžný den?
Můj den vypadal tak, že jsem většinou od sedmi do deseti hodin pozorovala. Pak jsem měla tři hodiny pauzu a vrátila se zase na tři hodiny k pozorování.
S kým jsi na místě spolupracovala?
Poznala jsem tam místního pastevce, který přes třicet let pomáhá vědcům a stará se o divoké velbloudy. Ze začátku to byl šok, protože tam byla jazyková bariéra, ale to nám nijak nezabránilo, abychom si později porozuměli. Je krásné, že kdykoliv v Mongolsku na někoho narazíš, tak se cítíš jako doma. Lidé ti automaticky dají najíst, napít a postarají se o tebe.
Byla tam nějaká kulturní bariéra?
Nemyslím si, že jsem zažila nějaký kulturní šok. Spíš jsem zjistila, jak málo lidé potřebují k životu. Žijí z toho, co získávají z přírody. Takže nepotřebuješ nic, co je nad rámec přírody. Měla jsem taky štěstí, že jsem tou dobou ještě jedla maso, protože tam prostě nic jiného nejíš. Maso k snídani, obědu i večeři. Což může být na začátku hodně nezvyk.
Zjistíš, že s lidmi, se kterými nemluvíte stejným jazykem, sdílíte lásku k přírodě a zvířatům. K tomu nepotřebuješ slova.
Ještě bych asi zmínila, že Češi jsou hodně důslední, když se řekne 14:30, tak tam prostě jste ve 14:30, ale Mongolové k tomu mají trochu jiný přístup. Takže jsem vlastně nic moc neplánovala, protože se vždycky všechno vyřeší. Což je vlastně moc fajn, protože si člověk alespoň odpočine.
Co se ti na Mongolsku líbilo nejvíc?
Nejraději tam mám lidi, protože v tobě vytvoří pocit, že jsi doma, i když jsi uprostřed ničeho. V Česku si úplně nedokážu představit, že někomu zaklepu na dveře a chtěla bych po něm třeba čaj.
Zjistíš, že s lidmi, se kterými nemluvíte stejným jazykem, sdílíte lásku k přírodě a zvířatům. K tomu nepotřebuješ slova. V tom je pro mě hodně důležitý ten Tsoggoo, kterého už bych teď popsala jako svého mongolského dědu.
Jde o silný moment, když vidíš, jak se mládě poprvé nadechne a postaví na nohy. První vteřiny cítíš z matky lásku a něhu k mláděti.
Pojďme se vrátit zpět k velbloudům. Velkým zážitkem pro tebe byl velbloudí porod. Jak bys ho popsala z pohledu pozorující?
Měla jsem velké štěstí. Zrovna tam byla samice, která byla v březí, tak jsem pozorovala, co bude dělat. Snažila jsem se být hodně opatrná, abych jí nějak neublížila a nevyplašila ji. Je to totiž hodně intimní chvíle. Doteď jsem hrozně ráda, že mi dovolila, abych to s ní mohla sdílet.
Vyzpovídali jsme hvězdy Marvelu. Co musíš vědět o novém seriálu VisionQuest?
15. října 2026 v 14:00
Jde o silný moment, když vidíš, jak se mládě poprvé nadechne a postaví na nohy. První vteřiny cítíš z matky lásku a něhu k mláděti. Takže jsem si uvědomovala, jaké mám štěstí, protože to jsou poslední divocí velbloudi na světě. Každé mládě je symbol naděje pro celý druh. V tu chvíli jsem věděla, že mi to celé dává smysl a chci, aby tu běhali i za dalších deset let.
Máš něco, co tě na jejich chování překvapilo?
Neřekla bych, že vyloženě překvapilo. Divoký velbloud je posledním žijícím druhem divokého velblouda, takže jeho chování je naprosto přirozené. U domácích velbloudů jsme ho domestikací už změnili. Zajímavá je třeba osteofagie, tedy chování, kdy býložravci okusují kosti a získávají z nich minerály.
Znovu mi to ukázalo, jak moc je příroda moudrá a štědrá. Myslím si, že se máme od zvířat hodně co učit.
Zažila jsi kromě porodu nějaký další silný moment?
Je jich víc. Zajímavé pro mě bylo, že v té oblasti, kde jsem působila, je hora, které se říká Mother Mountain, pro Mongoly jde o posvátné místo. A právě během léta jsme si tam udělali výlet. Když jsme šli dolů, začalo pršet, což se v tom místě moc neděje, takže má člověk pocit, že ho příroda zdraví nazpět. Gobi je nádherné místo, měla jsem pocit, že je tam obloha blíž, což vede k tomu, že je všechno intenzivnější.
Příroda a rostliny jsou velmi bohaté. Minulé jaro jsem měla moment, kdy už jsem byla hodně unavená. Při pozorování jsem si do sluchátek zapnula Wild Horses od Rolling Stones a hrozně mě to dojalo. Pak jsem asi hodinu seděla a plakala, protože mi došlo, že hodně málo lidí pozná místo, kde se ještě pořád žije takhle blízko přírodě. Znovu mi to ukázalo, jak moc je příroda moudrá a štědrá. Myslím si, že se máme od zvířat hodně co učit.
A měla jsi i nějaké těžké chvíle, kdy ti nebylo dobře?
Loni jsem měla hodně náročnou cestu zpět do města. Prvních sto kilometrů jsem jela na motorce s dalšími dvěma lidmi a krosnou. Pak jsem jela v Toyotě Prius na zadních sedačkách spolu s dalšími čtyřmi. To byla taková chvíle diskomfortu.
Pak, když jsem tam byla poprvé, nebyl tam skoro vůbec signál. A občas má člověk prostě špatný den a chtěl by si popovídat s někým blízkým nebo slyšet oblíbený hlas.
Spousta lidí na světě nemá svůj hlas. Pokud bych mohla o něco poprosit lidi, kteří tohle čtou, tak bych řekla, pojďme využívat naše možnosti a naše hlasy.
Tohle léto jsem taky zjistila, že jsou aktivní pavouci, kteří mají tendenci lézt lidem do spacáků. Oni prý nejsou moc jedovatí a kousnutí ti jenom nateče, ale pocitově to není nic hezkého.
Nedávno jsi oslavila další velký úspěch. Jaké jsi měla pocity ze svého vítězství v cenách SDGs?
Byla jsem nervózní. Do poslední chvíle jsem to nevěděla. Zároveň si toho vážím, ale ještě jsem to nevstřebala. Nejsem úplně zvyklá na tolik pozornosti. Mám ale velkou radost.
Současně si uvědomuji, že je na tomhle světě spousta holek, které mají stejné schopnosti a stejné sny, ale nemají takové štěstí jako já, protože se nenarodily v zemi, kde mohou studovat a kde mají svobodu. Takže to pro mě byla i nějaká připomínka, že to není samozřejmost. Spousta lidí na světě nemá svůj hlas. Pokud bych mohla o něco poprosit lidi, kteří tohle čtou, tak bych řekla, pojďme využívat naše možnosti a naše hlasy.
Granty na ochranu zvířat navíc většinou nechtějí financovat mezinárodní lety, takže si na cestu musíte našetřit sami.
Co tě teď čeká?
Dostala jsem se na doktorát, takže budu pokračovat s divokými velbloudy. Do Mongolska bych se chtěla vracet alespoň jednou ročně. Po finanční stránce je to ale náročné. Před rokem jsem sice získala grant, ten ale vždy nepokryje všechno a už je vyčerpaný. Granty na ochranu zvířat navíc většinou nechtějí financovat mezinárodní lety, takže si na cestu musíte našetřit sami.
V budoucnu bych se chtěla zaměřit na kvalitu vody a zabývat se jejími analýzami. Příští podzim bych chtěla vyrazit do Maroka a zaměřit se na životní podmínky, welfare dromedárů. To budu dělat prostřednictvím socio výzkumu s místními lidmi. Chci s místními probírat, jak vnímají potřeby zvířat.
Nesmíme ztrácet naději, protože právě ta je začátkem každé změny. I když pomůžeš jednomu zvířeti, má to smysl.
Další věc, která mě zajímá, je fakt, že je v Mongolsku nedostatek studentů zoologie. Momentálně tam jsou asi dva. Takže by se mi moc líbilo, najít někoho lokálního z oblasti, kde jsou divocí velbloudi a zkusit tomu člověku pomoct ve studiu.
Na závěr mi řekni, co bys vzkázala mladým lidem, kteří mají pocit, že naši planetu nezachráníme?
V první řadě bych chtěla říct, že to chápu. Je hodně těžké nenechat to na sebe spadnout. Mně třeba pomohla Kniha o naději od Jane Goodall. Nesmíme ztrácet naději, protože právě ta je začátkem každé změny. I když pomůžeš jednomu zvířeti, má to smysl. Třeba „jenom“ posunout šneka ze silnice je důležitý krok. Důležité je, abychom se vzdělávali a zajímali se. Myslím si, že chráníme to, co milujeme.
V ochraně zvířat je pořád vidět bias v tom, na co zaměřujeme pozornost. Nejvíc peněz samozřejmě putuje k roztomilým a fotogenickým zvířatům, a to někdy i tehdy, když vůbec nejsou ohrožená. Na závěr bych proto doporučila zajímat se i o druhy, které v médiích nejsou moc vidět.
