Simona se jako au pair v Utahu stará o dvojčata dvou tatínků. „Řidiče tu před obchodem zastřelili jen proto, že zatroubil“

„Utah není proslulý městy, ale spíše přírodou. Je tu hodně národních parků a hory. A mormoni,“ začíná svoje vyprávění pětadvacetiletá Simona Malušková. Podělila se s námi o své kuriózní zážitky a zkušenosti ze života au pair v Americe.

„Mormonů je tu 70 až 80 procent ze všech lidí, začala jsem to vnímat ihned po příletu. V neděli tu nikoho nepotkáš, všichni jsou zalezlí v chrámech. Platí tu spousta omezení,“ pokračuje rodačka ze Zlína, která se v hostitelské rodině dvou tatínků stará o roční dvojčata a jejich pětiletého brášku.

Jak vypadá její American dream? Přečti si, jak se jí s netradiční, ale vlastně úplně typickou americkou rodinou žije.

Co nám můžeš říct o Utahu? Jaká jsou tam omezení? Alkohol se tu prodává jen v liquor storech, zatímco v jiných státech si třeba aspoň víno koupíš i v běžném obchodě. Mormoni nepijí alkohol ani kávu, ochutnáním by hrubě porušili svou víru. Kofein v cole jim ale nevadí. Jsou tu nějaké pobočky Starbucksu, mnohem víc je však rozšířený Swig soda shop, kam všichni jezdí na sycené nápoje. Dávají si tu běžně třeba Sprite s modrým sirupem a šlehačkou. V kině je polovina filmů zakázaná. Například horor Heretic, který je právě o mormonkách, tu nesměli hrát. Museli jsme na něj jet do takového secret kina v jiném městě.

Z Utahu pak pochází spousta známých mormonských influencerek. Třeba vloggerka Ruby Franke, která vedla youtube kanál 8 Passengers, pochází z města kousek od nás. Nedávno o ní vyšla najevo velká kauza, že zneužívala vlastní děti, kterým třeba do ran na těle sypala sůl. Hodně medializovaná je i Hannah Neeleman a její Ballerina Farm, která se nachází asi 40 minut odsud.

Co tvoje hostitelská rodina, jsou to taky mormoni?

Tatínci dětí byli mormoni, ale protože jsou gayové, museli z církve vystoupit a už se s ní neztotožňují. Své děti k víře vůbec nevedou. Zbytek rodiny je ale pořád věřící. Když máme společná rodinná jídla, říkají se po usednutí ke stolu modlitby.
Jak na dva tatínky v konzervativním Utahu koukají?

Berou se tu hned v osmnácti, protože mají před svatbou zakázaný pohlavní styk. Občas se berou jen kvůli tomu. Pořád mě překvapuje, když úplně mlaďounká holka představuje stejně mladého kluka jako svého manžela.

Někteří sousedi se s námi vůbec nebaví. Americká kultura ale všeobecně přijímá všechno, jsou takoví moderní, nad mnohými věcmi vůbec nepřemýšlejí. To je pro mě nezvyk, například když jdeme k cizí rodině na návštěvu, ty se tam sama obsluhuješ, prostě si chodíš brát do ledničky, co chceš. Jim to přijde úplně normální. Tatínci se pak hodně baví s dalšími gayi, občas máme doma na návštěvě deset párů gayů a jsem tu jediná žena, to je takové vtipné.

Zobrazit galerii

(17)

Dají se mormoni poznat na první pohled?

Poznáš je hlavně tak, že mají všichni hodně dětí, třeba devět. Rodiny jsou jako školka. Berou se hned v osmnácti, protože mají před svatbou zakázaný pohlavní styk. Občas se berou jen kvůli tomu. Pořád mě překvapuje, když úplně mlaďounká holka představuje stejně mladého kluka jako svého manžela. Holky se někdy dají rozeznat i podle oblečení. Nedávno jsem viděla na letišti krásné slečny v mém věku, které na sobě měly takové retro dlouhé černé šaty jako z hororu.Jak vypadá tvůj běžný den au pair?

Starám se o čtrnáctiměsíční dvojčátka, chlapečky. Když jsem přijela, byl jim teprve měsíc. Ještě mají pětiletého bráchu, s tím moc času netrávím, protože chodí do školy. Každý můj den je stejný, začínám v devět ráno a pracuju tak do čtyř nebo pěti. Pak si chlapečky přebírají tatínci a já jdu do fitka. Pracuju taky soboty večer, kdy tatínci chodí ven. Jeden víkend v měsíci mám volno.

Na Simčin běžný pracovní den jako au pair pro americkou rodinu se můžeš podívat tady:

Co jídlo v Americe?

Tatínci vaří každý večer a rodina jí zdravě, to byla moje podmínka. Rodiny některých au pair chodí čtyřikrát týdně do fast foodu, to jsem nechtěla. A strašně tu jedou cereálie. V obchodech nenajdeš tolik masa jako cereálií. Máš tu na výběr všechny barvy a příchutě, na které si jen vzpomeneš.

Věděla jsi, že chceš jako au pair do USA, nebo jsi uvažovala i nad jinými zeměmi?

Už na střední jsem věděla, že chci do Ameriky. V životě jsem tu nebyla a lákalo mě vidět žluté školní autobusy naživo, Target, obrovské supermarkety, ochutnat Crumbl cookies. Prostě to, co známe z filmů a internetu. Chtěla jsem to tu co nejvíc procestovat, zlepšit si angličtinu a zažít něco nového. Kdo může říct, že byl rok v Americe? Je to příležitost, která se ti naskytne jednou za život. Chtěla jsem ale nejdřív vystudovat.

Je to tam takové, jaké sis to představovala? Ze začátku bylo. První dva měsíce jsem si přišla jako Alenka v říši divů. Všechno je tu obrovské – auta, silnice, křižovatky. Jak je v tom člověk déle, začne si všímat věcí, které nejdřív neviděl. Začala jsem si uvědomovat, že to tady vlastně není to pravé ořechové a žít bych tu nechtěla.

Kdybych tu měla žít, musela bych tu mít nějakého milionáře, a nejlépe Evropana.

Proč ne? Základní pilíře kvalitního života tu pro mě nejsou. Kousneš si do jablka a ani nezhnědne, jak je nastříkané chemií. Celkově tu všechno jídlo chutná jinak, vůbec třeba nechci jíst kuřecí maso. Potraviny jsou tu nic moc a zdravotnictví také. Mám sice nějaké super připojištění, ale stejně nevím, co bych dělala, kdyby se mi něco stalo. Za plombu na zub bych platila aspoň šest tisíc. Znám holky, které si radši nechaly zub vytrhnout, než aby si ho nechaly opravit. Kdybych tu měla děti, strašně se zadlužím, aby mohly studovat. Kdybych tu měla žít, musela bych tu mít nějakého milionáře a nejlépe Evropana.

Takže stereotypy o Američanech jsou pravda? Určitě. Mentalita je tu úplně jiná a zjistila jsem, že není pro mě. Chybí mi tady jen tak jít po náměstí a potkat známou. Tady na procházky téměř nikdo nechodí. Všichni jsou tu zalezlí doma nebo pracují. Práce je tu fakt na prvním místě. Celý den pracují, přijdou domů, jdou si lehnout a druhý den zase to samé. Všechno je tu zrychlené, v Česku je oproti tomu život pomalý. Už mi chybí i naštvaná prodavačka v Lidlu. Tady jsou všichni tak strašně komunikativní a pozitivní, občas mám pocit, že mi z toho vybouchne hlava.

Jaký je život v Utahu?

Překvapilo mě, že se tu špatně dýchá. Jsme tu v nadmořské výšce jakou má Sněžka a první měsíc jsem si na to musela zvykat. Než jsem se aklimatizovala, bolelo a tlačilo mě na plicích, jako kdybych tam měla závaží. Než mi došlo, čím to je, bála jsem se, že jsem nemocná. Neuběhnu tady víc než 15 minut v kuse. Profesionální sportovci proto do Utahu jezdí trénovat, byla tady i olympiáda a v roce 2034 zase bude.

Jaké tam máte počasí, když jste takhle vysoko? Překvapilo mě, že je tu teplejší zima. I když mi mobil ukazuje čtyři stupně, většinou mi stačí fleecová mikina. Naopak v létě jsou tu čtyřicetistupňová vedra. V okolí tu nejsou parky a stín, kde se můžeš zchladit, takže jsem byla s dětmi zavřená doma, aby nedostali úžeh. Chybí mi tu procházky po lese. Počasí je tu extrémně proměnlivé, tuhle ve středu bylo 26 stupňů a v pondělí potom sněžilo. Nejsou tu ale žádné požáry ani tornáda jako v jiných amerických státech, takže se lidé nemusejí bát o své domy.

Přírodní katastrofy tedy nehrozí, ale jak je to tam jinak s bezpečností? Jak je v Utahu málo lidí a žijí tu mormoni, je to jiné než ve zbytku USA. Bydlíme v malém městečku v lepší čtvrti, takže se nebojím a klidně bych šla večer sama ven. První půlrok jsem tu pořád chodila s navigací, všechny domy v naší čtvrti totiž vypadají stejně a nevěděla jsem, který je náš. Ale v Salt Lake City bych si to určitě netroufla, tam jsme po setmění potkali různá individua. V New Yorku bych už vůbec nevyšla ven.

Chlap ve frontě přede mnou na benzince vytáhl na prodavače zbraň...

Žádné crazy historky tedy nemáš? Ale jo, párkrát jsem něco zažila. Jednou nás málem postříleli na benzince v Seattlu ve Washingtonu. Stála jsem ve frontě na pokladnu a chlap přede mnou si začal strkat jídlo do tašky. Prodavač ho viděl a řekl mu, ať přestane. Mě by to vůbec nenapadlo, ale najednou vidím, jak si chlap někam sahá a vyndává zbraň. Vyhrožuje, že jestli ho prodavač nenechá, tak ho zastřelí a postřílí i všechny ostatní. To bylo šílené.

Bála bych se tu žít, protože zbraně jsou tu úplně normální a každá americká rodina je doma má. Jednou tady u nás, u obchodu Costco, pán v autě vytroubil jiného, který jel před ním, protože jel moc pomalu. Ten zastavil a normálně ho před tím Costcem zastřelil. Jen za to, že na něj zatroubil.

Ve volném čase hodně cestuješ. Kde všude už jsi byla?

Navštívila jsem Vegas, to mám pět hodin autem. Vegas je jak ve filmu, přiletíš na letiště a už tam všichni točí maty.

Byla jsem v Kanadě, tam se mi líbilo nejvíc, je nádherná. Podívala jsem se na Floridu, do New Yorku, Portlandu, Arizony. Rodina mě vzala na dovolenou na Havaj, strávili jsme tam Nový rok, ale chci tam ještě znovu a pořádně to tam projet s kamarádkou. Je spousta míst, kam bych chtěla. Po skončení programu máme ještě 30 dní, kdy můžeme zůstat ve Státech a cestovat. Přijedou mi sem kamarádi z Česka a chceme udělat road trip. Jen nevím, jestli si na to našetřím, všechno je tu drahé.

Jsi ráda, že bydlíš právě v Utahu? Dokázala bych si představit být na Floridě, ve větším teple. Nezvládla bych Chicago nebo New York, jsou to krásná místa kam si zaletět, ale na život to není. Jsem ráda, že jsem na západní straně. Jsem tu vlastně spokojená. Máme tu krásné hory, ty mi budou chybět. Pořád se jimi kochám. Ve Zlíně se asi nebudu chodit kochat paneláky.

Zažila jsi v USA jejich tradiční svátky a oslavy. Jaké to bylo? Tohle není úplně svátek, ale spíš taková zvyklost, že když se kluci narodili, tak se u nás celý měsíc dveře netrhly. Pořád nám sem někdo nosil navařené jídlo a dárky, střídali se u nás sousedi, každý pro nás něco měl, to bylo moc hezké.

První opravdový svátek, co jsem tu zažila, byl Den nezávislosti, 4. července. Všude visely vlajky, měli tu 15minutový ohňostroj. Na Den díkuvzdání jsem poprvé ochutnala krůtu, to bylo skvělé. Na Vánoce se dárky rozdávají ráno a postupně od nejmladšího si každý rozbaluje všechny své najednou. Když jsem jim vyprávěla o našich Velikonocích, byli v šoku. Říkali, že tady by se to bralo jako sexuální zneužívání a šli by za to sedět.

Vraťme se ještě k době, kdy ses teprve chystala stát se au pair. Co všechno jsi musela zařídit a jak sis vybírala hostitelskou rodinu? Na konci magisterského studia jsem věděla, že odstátnicuju a pojedu. V červnu jsem si podala přihlášku, státnicovala jsem v září a na začátku listopadu se mi skrz profil u zprostředkovatelské agentury začaly ozývat rodiny. Někdo si vybere rodinu hned po týdnu, já jsem si na tom dávala fakt záležet.

Každý den mě kontaktovalo třeba pět rodin, ale některá měla osm dětí, jiná zase čtyři psy. Ozvalo se mi hodně muslimů, z jedné rodiny jsem byla nadšená, skoro jsem k nim už chtěla jet, ale pak mi přestali odepisovat. Člověka těší, že je o něj zájem, ale je potřeba si rodinu vybrat důkladně, nenechat se oslnit vidinou destinace.

Neměla jsi žádnou vysněnou destinaci? Spousta holek chce do Kalifornie. Tak se jich vždycky ptám, co tam budou dělat. Povědomí o tom je wow, ale realita je jiná. Je tam přelidněno, všude bezdomovci, nepořádek a pro au pairky je tam hrozně draho. Já jsem osobně nemyslela na konkrétní destinace, ale na match s rodinou.

Jaký byl proces, než jsi narazila na rodinu, která ti opravdu sedla?
Bylo to náročné a únavné si se všemi rodinami volat, pořád dokola se opakuje ta samá konverzace. Tatínci byli asi už padesátá rodina, která se mi ozvala. Rozhodovala jsem se pak mezi nimi a rodinou v Portlandu, kde je jako au pair moje nejlepší kamarádka Verča. Nakonec vyhráli tatínci. Popravdě jsem ani nevěděla, kde přesně je Utah. Jenom jsem věděla, že jedu za dvěma tatínky, chlapečkem, že mají psa a brzy se narodí dvojčata. Dohodli jsme se na konci prosince a vyhovovalo mi, že mě chtěli až od března, měla jsem tak ještě čas být s přítelem. Ale strašně to uteklo, dvakrát jsem se vyspala a byl březen.

Jedna z Češek našla v domě skryté kamery, o kterých jí rodina neřekla. Vygradovalo to až do bodu, že ji matka rodiny kontrolovala, kdy si šla přidat jídlo.

Proč sis nakonec vybrala tatínky?

Byla to Sofiina volba, v Portlandu bych sice byla blízko kamarádky Verči, ale s tou rodinou tam nebylo takové to kliknutí. Spousta rodin bere au pair jen jako pracovní sílu, občas ani oba rodiče nejsou přítomní u jejího výběru. Chtěla jsem rodinu, kde budu dalším členem, ne jen zaměstnanec. Tatínci měli možná trochu problém sehnat au pair. Lidé jsou tu hodně nábožensky založení, některé holky se kvůli víře nechtěly starat o děti gayům.

Jak jsi to brala ty, být v rodině homosexuálů? Byla jsem ráda, že tam nebude žádná žena. Měla jsem strach, že by mě matka hodně kontrolovala, kdybych se starala o její malé děti.

Jaké to bylo, když jsi doletěla na místo?

Nejdřív mě čekalo úvodní školení v New Yorku. Když jsem stála poprvé na Times Square, brečela jsem. „Tak a tohle je můj rok. Světe, jsem tady,“ říkala jsem si. Spadl ze mě strach a byla jsem ráda, že jsem to udělala.

S hostitelskou rodinou jste si tedy dobře sedli, je to tak? Ano a je to vzácné. Tak 70 procent holek jde do rematche, měnit rodiny je úplně normální. Znám třeba 30 holek a z toho 27 měnilo rodinu, s tou první si prostě nesedly. Některé holky měly i tři nebo čtyři rematche. Je to tak, že z deseti rodin můžeš natrefit na jednu nebo dvě, u kterých si řekneš, že jsou normální.

Víš, z jakých důvodů třeba au pair rodinu mění? Jedna z Češek našla v domě skryté kamery, o kterých jí rodina vůbec neřekla. Vygradovalo to až do bodu, že jí matka rodiny kontrolovala, kdy si šla přidat jídlo. Řekli jí, že už jedla a že si jídlo navíc bude platit sama. Ale ona si rodinu nevybrala pořádně, prostě chtěla na Havaj a zbytek moc neřešila, na což pak doplatila. Znám holky, kterým jejich hostitelské rodiny schválně zapomínaly zaplatit nebo se k nim chovaly jako k pomocné síle. To mi hlava nebere, ty se jim staráš o děti a oni se ti za to takhle odvděčí.

Je možné získat na rodinu dopředu nějaké reference?

Rodiny jsou sice agenturou nějak ověřovány, ale tyhle detaily ti nikdo dopředu neřekne. Často máš ale možnost spojit se s jejich předchozí au pair, občas tě na začátku dokonce zaučuje a jste v rodině chvíli spolu. Já jsem byla rodiny první au pair, ale nebála jsem se, protože jsem si říkala, že dva chlapi nebudou něco přehnaně řešit a taky tam nebude žádná žena, která by žárlila.

Jeden z rodičů totiž mívá většinou home office, často to bývá právě tatínek, tak mamky nechtějí mít doma mladou au pair, která s ním bude trávit čas, zatímco ona je v práci na dvanáctihodinové šichtě.
Necítíš se někdy pod jejich dozorem, když jsou doma?

To ne. Oni se spíš někdy cítí pod mým, haha. Vystudovala jsem obor porodní asistentka a následně učitelka pro střední zdravotnické školy a pracovala jsem s miminky, tak jim občas dávám nevyžádané rady. To je někdy trochu štve. Já si nemůžu pomoct, dělám to jen pro dobro dětí. Je to těžké, protože žiješ se svým zaměstnavatelem. Nemůžeš se s ním pohádat, protože s ním snídáš, obědváš a večeříš.

Máš tam někoho, na koho se můžeš obrátit v případě, že nastanou problémy? Máme tu místní koordinátorku, na tu se můžu kdykoli obrátit. Každý měsíc kontroluje, jestli jsme živé a nejsme někde zavřené ve sklepě. Zároveň s ní řešíme i školu.

Co tam au pair studují? Máme tu speciální kurzy pro au pair. Musíš odstudovat 72 hodin, jinak nedostaneš certifikát o absolvování programu ani letenku domů. Já jsem si udělala online kurz Discover US, zabralo mi to asi měsíc. Hodně holek chodí na výuku angličtiny, pak jsou taky populární víkendové kurzy, kdy si zaplatíš letenku na školení například v Chicagu, San Franciscu nebo na Havaji. Rodina ti musí na výuku přispět 500 dolarů, téměř 11 tisíc korun, a záleží na tobě, co si vybereš.

Na co se tě nejčastěji ptají holky, které také uvažují o tom stát se au pair? Nejčastěji píšou, že chtějí cestovat. Nedochází jim, že se budou starat o děti. Dělat au pair neznamená, že máš volno a jsi od rána do večera na pláži a jenom sem tam pošušňáš dítě, takhle to nefunguje. Ptají se mě taky, jak si vybrat správnou rodinu, tak odpovídám, ať dají na svůj vnitřní pocit. Musí si s ní fakt sednout. Hodně si s rodinou volejte, nestačí jen jednou, aspoň třikrát nebo čtyřikrát. A zajímejte se o ty děti, jedete tam kvůli nim.

Máš nějaké povědomí o tom, jaké je randění v Americe? Hodně tady jedou dating apps. Taky je tu populární facebooková skupina Are we dating the same guy. Všichni se tu baví se všema a právě na té facebookové skupině můžeš dost snadno zjistit, že kluk, se kterým si píšeš, si píše s celým městem. Navíc mormoni to berou tak, že první je bůh a pak až ty. Většina by s tebou ani na rande nešla, pokud nejsi věřící. Znám historky holek, kterým kluci na první rande přinesli bibli.

Staráš se o miminka, jakou řečí na ně mluvíš? Mluvím na ně spíš česky než anglicky. Mám to od tatínků dovoleno, nedělala bych to za jejich zády. Přijde mi to jednodušší. Pouštím jim písničky od Svěráka. Kluci říkají „nenene“ místo „nonono“, to je vtipné. Staršímu zpívám v češtině, zrovna teď napodoboval, jak zpívám Okolo Třeboně pasou se tam koně.

Jak vycházíš se starším pětiletým synem?

Bere mě, ale nebylo to hned. Až po půl roce mě začal malovat na obrázky, že jsem součást rodiny. Nedávno mi řekl, že mě miluje, z toho jsem byla naměkko. Neví, že pojedu pryč a že už se nevrátím, mám strach mu to říct.

Jak si na tom před odjezdem byla s angličtinou? To pro lidi často bývá obavou a překážkou, proč nejedou. To víš, že jsem se bála. Měla jsem angličtinu jen na střední a první rok na vysoké, potom jsem ji čtyři roky nepoužívala. Na anglická videa jsem vždy koukala jen s českými titulky. První měsíce mě tady z angličtiny děsně bolela hlava, bylo náročné každý den mluvit, občas jsem rodině omylem něco řekla česky, to se vždycky smáli. Nejvíc se naučíš za pochodu. Pořád nemám perfektní angličtinu, ale cítím se v mluvení daleko komfortněji. Třeba většina au pairek z jižní Ameriky skoro neumí anglicky, ale přesto „mají koule“ přijet.

Když někomu v Americe řekneš, že jsi z Česka, vědí o něm něco? Asi dvakrát se mi stalo, že někdo věděl. Starší generace znají Československo. Jinak většinou říkám Evropa, vedle Německa, tak to už třeba ví. Strašně často slyším, že jsem z Ruska, i náš jazyk jim přijde podobný ruštině. Moc se neorientují, ptali se mě třeba, jak slavíme v Česku Den díkuvzdání.
Bylo těžké si tam najít kamarády*kamarádky? Jednou za měsíc se pořádají au pair srazy. Já jsem byla jen dvakrát, to mi stačí. Je tu hodně Brazilek, ale to je úplně jiná mentalita a vůbec se s námi nebaví, vystačí si spolu. Dávala jsem šanci Němkám a Rakušankám, ale taky to není ono. Přijde mi to takové nucené, bavíme se jen proto, že jsme au pair, jinak bychom si nerozuměly.

Nejvíc v kontaktu jsi s dalšími Češkami?

Ano. S kamarádkou Verčou, která je v Portlandu, si voláme dvakrát denně, pravidelně se navštěvujeme, jezdíme spolu na road tripy. Jsem hrozně ráda, že ji tu mám. Bydlí sice dvanáct hodin autem ode mě, ale jak je to pořád stejná země, tak mi to nepřijde tak daleko. V listopadu se deset minut ode mě nastěhovala další česká au pair Eliška, s tou se vídám taky často. Kdybych chtěla, určitě bych znala víc lidí, ale já nikam moc nechodím, je to moje osobní preference. Nemám žádné kamarádky Američanky.

Dostáváš za práci zaplaceno? Dostávám 300 dolarů týdně, tedy v přepočtu asi 6 600 korun, a to jen proto, že jsem kvalifikovaná. Minimum pro au pair je zhruba 195 dolarů na týden, tedy 4 300 korun. To je vážně jen takové kapesné, nemohla bych si s tím dovolit cestovat. Navíc ještě z toho, co si tu vyděláme, platíme daně. Tuhle práci neděláš pro peníze, ale pro zážitek. Některé holky mají i různé nepeněžní benefity, kamarádce například její hostitelská rodina platí letenky, aby mohla lítat za mnou nebo na návštěvu do Česka. Také tě třeba vezmou na dovolenou.

Musíš si něco platit, nebo si všechny peníze ušetříš? Sama si platím jen benzín. Jím jejich jídlo, a kdybych chtěla, tak nic neutratím, ale já si ráda užívám. Přijela jsem do Ameriky se sto tisíci, věděla jsem, že chci hodně cestovat, takže jsem před odjezdem makala za barem, dokud jsem si nenašetřila. Nemusíš si sem přivézt žádné peníze, ale mně se hodily. Během asi šesti měsíců jsem je utratila.

Jak nákladné je vyjet jako au pair? Co všechno jsi musela platit před odletem?

Platila jsem programový poplatek zprostředkovatelské agentuře, to bylo nějak do šesti tisíc, a z vlastní vůle jsem si zaplatila ještě připojištění, asi 12 tisíc na rok. Dále mezinárodní řidičák, výpis z trestního rejstříku a víza ambasádě. Celkově jsem zaplatila pod dvacet tisíc korun, letenku jsem dostala.

Říkala jsi, že je v USA draho. Jak moc? Záleží stát od státu. V obchodech to funguje tak, že na tričku máš napsáno třeba devět dolarů a u pokladny se ti k tomu přičte ještě daň a platíš dvanáct. Například v Oregonu daně nejsou, ale v New Yorku a Kalifornii jsou pomalu dvojnásobné oproti Utahu. Kupovala jsem si kafe za tři stovky. Některé věci jsou tu ale levnější než u nás. Třeba Michael Kors kabelka tady stojí 1 300 korun a v Česku by tě vyšla na 4 000 korun. Něco jsem dovezla do Česka a urvali mi za to ruce.

V čem je americká výchova jiná? Nejsou tu fyzické tresty, praktikuje se tu nádech a výdech a napočítání do deseti. Líbí se mi tu způsob komunikace. Když se pohádáme, oni umí takovou tu psychologickou komunikaci. Prvně tě pochválí, pak ti řeknou, co je špatně, pak tě zase pochválí. V Česku je v rodinách komunikace nezdravá, rodič tě seřve a děti se pak rodičů bojí.

Co nějaké další kulturní rozdíly, které tě šokovaly?

Boty se tu nosí i doma. Jak lidi nikam moc nechodí pěšky a spíš jen přejdou do auta a z něj zase dovnitř, mají neustále hezké a čisté boty. Lidé tady moc nekouří. Mormoni samozřejmě nepijí, ale ani ostatní tolik ne, není to jako v Česku, že by na akcích tekl alkohol proudem. Alkohol se prodává striktně od 21 let a fakt kontrolujou všem občanky, i starším lidem. Zároveň ani nesmíš převážet alkohol jen tak v autě, v obchodech ti ho dávají do speciálních papírových obalů a nemůžeš mít v autě ani vypité flašky. Naopak řídí se tady už od 16, děcka tu jezdí v těch obrovských truckách rodičů.

Američané milují led, hned od rána pijí sycené nápoje se spoustou ledu. Ještě jsem neviděla Američana pít teplý čaj. Také mi přijde, že se tu lidé hrozně málo oblékají. Děti před školou stojí jen v kraťasech a tričku, když jsou venku dva stupně a sníh. A všichni tu řídí. Přidělili mi auto a nezajímalo je, že moc neřídím, tady je to zkrátka nutnost. Každá rodina má minimálně dvě auta, často každý člen jede na akci svým vlastním autem.

Co Američani a životní styl?

Skoro každý chodí do fitka, i senioři přes 70 let mají členskou kartu. Někdy tam ale vidím situace, nad kterými rozum zůstává stát. S kamarádkou jsme si v Portlandu šly zaplavat do fitka s plaveckým bazénem a saunou a nějací lidé potom, co docvičili na stoji, přešli ve stejném oblečení i teniskách přímo do té sauny. Po deseti minutách pak úplně zpocení vyšli ven zase zpátky cvičit na stroj. Pokud tam vyloženě nenapíšeš, že do sauny se chodí jen v plavkách, oni tam půjdou v oblečení. Proto jsou tu taky už dlouho zakázaná kinder vajíčka, jedli je i s hračkou.

Jak dlouho v Utahu budeš?

Přijela jsem sem na rok s tím, že jsem si to pak chtěla prodloužit na dva. Když ale program prodlužuješ, druhý rok už nemůžeš z USA vycestovat, takže bych nemohla v létě na návštěvu do Česka. Nakonec jsem se proto rozhodla, že zůstanu jen do září, celkem rok a půl.

Už víc než rok se denně staráš o malé děti. Máš díky tomu větší chuť mít vlastní, nebo tě ta zkušenost naopak odradila?

Občas si říkám, že bych si chlapečky nejradši oba vzala do Česka, ale občas jsem zase ráda, že ještě nemám vlastní děti. Nikdy bych nevěřila, že mám až takové mateřské pudy. Trhá mi srdce představa, že je opouštím. Jsem s nimi skoro od narození, miluju je. Beru je jako vlastní děti, nedovedu si představit, že s nimi nebudu trávit každý den. Bude sakra těžké odjíždět.

Jak myslíš, že budou brát tvůj odjezd oni? Au pair si k dětem přilne a ony k ní taky, zvlášť ty malé. Kamarádka odjela od rodiny po dvou letech, o holčičku se začala starat v jejím půlroce a ona si po jejím odjezdu vytvořila psychický blok. Nechtěla, aby její rodiče odcházeli do práce, protože se bála, že se stejně jako au pair už nevrátí. Malé děti ten koncept nechápou, když se jim ty au pair často točí, naučí se žít se strachem, že je vždycky někdo opustí.

Zůstaneš se svou americkou rodinou v kontaktu?

Bavili jsme se o tom, že by za mnou tatínci za pár let přijeli do Prahy na návštěvu. Je blbý, že jak jsou děti malé, tak kdybych já přijela za nimi, i třeba za rok, nebudou si mě už pamatovat, budu pro ně cizí. Mrzí mě to, ale bohužel to tak je.

Co ti tvůj pobyt v Americe dal? Našla jsem tu samu sebe, tak nějak vnitřně jsem se uzdravila. Koukám na život jinak a vážím si víc maličkostí. Nikdy jsem neuměla trávit čas sama se sebou, ale tady jsem si na to zvykla a teď už někdy cítím, jak potřebuju mít chvilku pro sebe. Jdu si sama zacvičit, na kafe, do restaurace a je to úplně super.

Doporučila bys ostatním tuhle zkušenost? V Česku jsem se věnovala ostatním, tady se věnuju hlavně sama sobě. Bylo to nejlepší rozhodnutí. Takového osobního rozvoje, co jsem tu získala, bych v životě v Česku nedosáhla. Doma bych například nikdy nenatáčela na TikTok, bála bych se, že se mi všichni budou smát. Tady jsem získala odvahu. Nasednu do letadla a letím sama na nová místa a nemám vůbec strach. Je to prostě bomba. Jestli o tom uvažuješ, tak bych rozhodně doporučovala jet.