Navštívit a prožít Japonsko je sen, který si ročně splní přes 40 milionů lidí a další miliony na jeho splnění dychtivě čekají. V zemi, kterou ale ze všech koutů světa obdivují, vyrůstá generace, která v ní ztrácí víru.
Zatímco my sníme o tokijském metru, které jezdí na vteřinu přesně, a o společnosti, kde nikdo neodhazuje odpadky, japonská mladá generace sní o budoucnosti, v níž je pro ni místo. A tam kde není, přichází xenofobie, šovinismus a prohlubující se frustrace.
Globalizace japonského kulturního průmyslu dosáhla v roce 2026 bodu, kdy je jeho vliv na mainstreamovou kulturu prakticky nepřehlédnutelný. Jeho stisk na tepnu mainstreamové kultury je dnes citelný v de facto všech kulturních podobách. Anime, které bylo na začátku milénia stále vnímané jako subkulturní fenomén, dnes patří do globálního mainstreamu. Objevuje se na profilech celebrit jako Kim Kardashian, v nejsledovanějších kategoriích Netflixu i v estetice současné hudby.
Historické drama Shōgun pak zase naplno využilo hladu po historické romantizaci Japonska a odneslo si rekordní počet cen Emmy. Třetí největší herní průmysl na planetě, který má za sebou poslední roky například Elden Ring nebo Ghost of Yōtei, snad není potřeba ani rozvádět.
Vize ztracené zdvořilosti
Návštěva Japonska také nebyla nikdy tak ekonomicky dostupná jako právě teď, a to především díky v posledních letech velmi slabému yenu. Není pak překvapením, že byl rok 2025 dalším turisticky rekordním rokem, kdy Japonsko navštívilo více než 40 milionů návštěvníků. Naše fascinace Japonskem vždy odrážela úzkosti, které si neseme z vlastních společností a jejichž lék se ukrývá právě někde ve spletitých uličkách Tokia nebo na úpatí hory Fuji.
Vize ztracené zdvořilosti, empatie a pořádku se míchají dohromady se vzrušujícími technologickými nápady a inteligentními architektonickými řešeními. Tyto romantické vidiny ale také odjakživa zastíraly velmi reálné a hluboké problémy, kterými japonská společnost trpí a jejichž důsledky můžeme v současnosti vidět například v japonské politice.
Pravděpodobně nejviditelnější je razantní nárůst popularity ultrakonzervativního politického hnutí Sanseitō, které je často spojováno s xenofobní rétorikou (často také známé jako DIY party). Její předseda Sohei Kamiya, přezdívaný „japonský mini Trump“ se například nedávno vyjádřil ve smyslu, že by se měl vytvořit 5% limit na poměr imigrantů ve společnosti, kteří by poté byli ve starším věku vyhoštěni.
Strana, která vyrostla na konspiračních teoriích kolem COVIDU dnes šíří plejádu lží z xenofobního a šovinistického manuálu, který výrazně koloval mezi evropskými politiky při migrační krizi v roce 2015. Podobný vzor můžeme samozřejmě pozorovat při analýze politických hesel hnutí MAGA, kterým se Sanseitō také primárně inspiruje.
Přidej se do Refresher Clubu
Dočíst článek
Máš již členství?
Přihlásit se
Dočíst článek
Poslat sms
Pošli SMS na 90211 s textem FRESH 199232 a aktivuj si členství na celý měsíc.
Cena SMS členství je 125 Kč s DPH.
Jak to funguje?
Přidej se do Clubu a získej
Refresher bez reklam
Přístup k exkluzivnímu obsahu (články, videa)
Benefity ve formě slev na beauty, fashion nebo sport
Vstupenky na koncerty, festivaly nebo do kina
PPV kódy
Možnost sdílet obsah kámošům a kámoškám
Zobrazit všechny
Populismus po japonsku
Obzvlášť mrazivá je potom podpora, kterou má hnutí mezi mladými, a to obzvláště v online prostředí sociálních sítí jako TikTok nebo YouTube. Kanál Sanseitō má 496 000 odběratelů, což je trojnásobek oproti vládní Lidově demokratické straně. Podle průzkumu NHK je Sanseitō nejpopulárnější právě mezi voliči 18–39 let, přičemž muži ji favorizují více než ženy. Ve volbách získala dokonce 20 % hlasů nejmladších voličů 18–19 let, tedy zástupců Gen Z. Yasuo Takao z Curtin University vysvětluje, že tato podpora vyrostla především z naprosté mezigenerační, ekonomické deziluze.
Mladí Japonci, narozdíl od generace svých rodičů, která ještě dokázala těžit z japonského ekonomického zázraku, jsou dnes postaveni před bezútěšnou vizi stagnujícího trhu. Ilustruje ji například rekordně vysoký „curry rice index“, tedy takový lidový barometr inflace a kupní síly japonských domácností.
„Spousta Gen Z viděla své rodiče obětovat životy firmě, odpracovat nespočet přesčasů a v podstatě se vzdát soukromého života,“ říká Sumie Kawakami, lektorka sociálních věd na Yamanashi Gakuin University, a dodává: „V minulosti zaměstnavatel platil slušnou mzdu a poskytoval benefity, aby lidé zůstali ve firmě až do důchodu. Ale to už není pravda – firmy škrtají náklady, ne všichni zaměstnanci mají plné úvazky a platy s bonusy už nejsou tak štědré jako dřív.“
Generace bez růstu
Japonsko zažilo v roce 2024 nejvyšší růst mezd za více než tři dekády. Inflace však tyto zisky převýšila. Celá generace japonských pracovníků nikdy nezažila skutečný růst mezd – až doteď, kdy jej inflace stejně sežrala.
Ještě horší je tzv. income wall, což je strukturální překážka pro druhé příjmy v domácnostech. V realitě to vypadá tak, že když se vzdělaná žena vrací do práce po mateřské a dostane vyšší hodinovou mzdu, musí snížit odpracované hodiny, aby domácnost neztratila daňové výhody. Už naprostým evergreenem je demografická krize. V roce 1975 podporovalo 7,7 pracovníků jednoho důchodce.
V roce 2025 je to jen 1,9 pracovníků na důchodce. Mladí platí stále vyšší daně a sociální pojištění, ale pochybují, že stejná úroveň zabezpečení bude k dispozici pro ně – projekce ukazují, že důchody mohou klesnout až o 30 %. Bank of Japan varuje, že stárnutí populace již nepříznivě ovlivňuje ekonomický růst: mezi lety 1990 a 2022 rostlo reálné HDP tempem jen 0,8 % ročně, druhým nejnižším v G7, zatímco populace v produktivním věku klesala o 0,46 % ročně.
Bydlení jako luxus
Podobně depresivní situace, se kterou se může ztotožnit většina mladých lidí v Česku je situace s bydlením. Čísla jsou brutální: byt v centrálním Tokiu nyní stojí v mediánu přes 89 milionů jenů, přičemž průměrná cena v nejžádanějších obvodech překračuje 110 milionů jenů, zatímco průměrný roční plat v Japonsku je přibližně 4,8 milionu jenů. I v Tokiu, kde domácnosti vydělávají více, je vlastnictví bytu nedosažitelným snem. Ceny bytů v hlavním městě vzrostly o 64 % za poslední čtyři roky, což je tempo, které daleko převyšuje růst mezd i nájmů.
Vzpomeňte si na tato čísla, až uvidíte populární videa o rekonstrukci opuštěných japonských domů na venkově (akiya), zatímco mladí lidé v městech si nemůžou dovolit bydlení. Metropolitní vláda v Tokiu si uvědomuje krizi natolik, že v roce 2025 schválila první rozsáhlý program dostupného bydlení, během kterého vytvořila veřejně-soukromý fond v hodnotě 20 miliard jenů na pronájem bytů za 80 % tržního nájmu. Je to obrovský posun v zemi, která po dekády spoléhala na tržní řešení.
A tak se uzavírá kruh, který jsme si sami nakreslili. Japonsko jsme si po desetiletí promítali jako společnost skvělých řešení. Jenže právě tyto obrazy nám bránily vidět, co se pod nimi hromadí – generaci, která se narodila do ekonomické stagnace a společenského konzervatismu. Fakt, že tato generace nachází stále častěji odpovědi v populismu a xenofobii, není japonská anomálie. Je to důsledek, který důvěrně známe, jen jsme zvyklí ho hledat jinde. Možná je čas přestat Japonsko sledovat jako estetický objekt a začít ho vnímat jako varování.
