Příběh Pavla Bojara začíná v osmnácti, když opouští rodinu i přítelkyni a odlétá do Japonska. Má tehdy jediný cíl – stát se elitním sumo zápasníkem.
Když v roce 2001 dorazil do Tokia, čekal ho uzavřený svět s přísnými pravidly, hierarchií a každodenní disciplínou. Cizinců v tomto prostředí bylo minimum a většina to vzdala během pár měsíců. On zůstal – a stal se z něj fenomén, který sumo do té doby nevidělo.
Když jsme šli s rodinou do tokijského Disneylandu, měl jsem pocit, že já jsem tam tou atrakcí.
Outsider s výhodou
Na první pohled působil v aréně jako zjevení. Vážil necelých 100 kilo, zatímco jeho soupeři běžně přesahovali sto padesát, někdy i dvě stě. Vedle nich vypadal Bojar jako kluk mezi muži - a právě to dokázal obrátit ve svou výhodu. V Japonsku, kde se sumo často vnímá jako střet dvou hor, působil jako někdo, kdo vítězí chytrostí místo silou.
Zatímco většina zápasníků spoléhala na těžkou sílu a nárazy, Bojar sázel na techniku a načasování. Uměl číst pohyb soupeře, využít jeho váhu proti němu, a byl natolik svižný, že působil jako David mezi Goliáši.
„Souboj začíná mnohem dřív, než člověk vleze na zápasiště,“ řekl v rozhovoru, když vysvětloval, jak důležité je pro jeho styl vnímat soupeře už před zápasem - každý pohyb, držení těla nebo způsob, jak reaguje.
Právě tento přístup – připomínající spíše judo než klasické sumo, z něj udělal okamžitou senzaci. Každý jeho zápas byl malým dramatem. Nikdy jste nemohli vědět, jestli na jednoznačně většího soupeře dokáže něco vymyslet, nebo ho těžká váha prostě smete z dohjó.
Cesta vzhůru: z outsidera televizní hvězdou
V Japonsku zápasil pod jménem Takanoyama Shuntaró, což znamená „vznešená hora“. Jméno, které mu vybral trenér, mělo symbolizovat klidnou sílu – přestože realita byla v jeho případě trochu jiná. Takanoyama od začátku vybočoval z tradice. Byl si vědom, že neodpovídá obvyklé představě o sumistovi, a svým stylem i postavou do sportu vnášel něco, co bylo v tradičním sportu nezvyklé. Nešlo o otevřený vzdor, spíše přirozenou odlišnost, která ale nemohla zůstat bez povšimnutí.
Během deseti let tvrdého tréninku se Pavel Bojar vypracoval z amatérských divizí až do nejvyšší sumo ligy makuuchi, kam se dostane jen necelá stovka zápasníků. Stal se tak nejen prvním Čechem v historii, který tohoto milníku dosáhl, ale zároveň teprve sedmým Evropanem, kterému se to kdy povedlo.
Díky svému výjimečnému stylu a postavě začal rychle přitahovat pozornost i mimo dohjó. Takanoyama si tohle výjimečné postavení uvědomoval. „Když jsme šli s rodinou do tokijského Disneylandu, měl jsem pocit, že já jsem tam tou atrakcí,“ zmínil v rozhovoru pro deník Sport. Lidé ho poznávali na ulicích, žádali o podpisy. Jako cizinec, který se dokázal prosadit v tak uzavřeném a tradičním prostředí, představoval pro Japonce fascinující příběh vytrvalosti.
„Gaijin ninja“ ve světě, který neodpouští
Nicméně jeho cesta nebyla ani na chvíli jednoduchá. Na začátku si musel projít stejným peklem jako každý jiný zápasník – s tím rozdílem, že byl navíc cizinec. Neuměl jazyk, nerozuměl kultuře a byl nejníže v hierarchii stáje. Vstával ve čtyři ráno, tréninky trvaly celé dopoledne a večerka byla striktní. Navíc níže postavení zápasníci vždy slouží těm lépe umístěným – uklízejí, vaří, plní základní rozkazy. Často promluví až kdy jim to jejich postavení dovolí. V tomto prostředí byly fyzické tresty za prohřešky a chyby běžnou součástí výcviku.
Věčný boj s váhou
Jeho největším soupeřem ale nebyli ostatní zápasníci – byla to jeho vlastní tělesná hmotnost. Aby měl v profesionálním sumu šanci, musel přibrat. Denně do sebe tlačil tisíce kalorií – obrovské porce rýže, masa, tuku.
Přesto jeho tělo odmítalo růst. Nakonec přiznal, že se pod tlakem své stáje uchýlil k inzulinovým injekcím, které měly zlepšit schopnost těla ukládat tuk. Ani tento extrémní krok ho však nedostal na potřebnou váhu – když vstoupil do makuuchi, vážil kolem 100 kilogramů. V kontextu nejvyšší divize, kde mnozí soupeři přesahovali váhu 150 kilo, to znamenalo neustálý boj s limity vlastního těla.
Po nástupu do makuuchi zaznamenal okamžitou popularitu, ale výkonnostní výkyvy a zdravotní problémy začaly brzy převažovat. Tělo přestávalo poslouchat, přestože – jak sám později řekl – přesně věděl, co má dělat. Jen už to nedokázal vykonat. Postupně se propadl zpět do nižších divizí, kde se snažil držet, ale s vědomím, že bojovat proti sobě samému dlouhodobě nejde.
Konec s úlevou
V roce 2014 ukončil kariéru. Udělal to tiše, bez velkých slov – ale podle tradice. V tokijské hale mu při obřadu zvaném danpatsu-šiki postupně odstřihli culík, který sumistům slouží jako symbol příslušnosti k profesionálnímu světu. Poslední střih patřil jeho trenérovi. Tím byl konec potvrzený. A nevratný.
Pavel Bojar alias Takanoyama Shuntaró se stal výjimečným příběhem nejen v japonském sportu, ale i v historii českého reprezentanta, který se bez přehánění zapsal mezi legendy sumo. Ne svou silou, ale vůlí, technikou a inteligencí.
Ukázal, že i v tradičním světě s jasně danými pravidly je prostor pro výjimky – pokud jsou natolik výjimečné, že je nelze ignorovat.
