Populární studio A24 si založilo hudební divizi a jednou z jeho hvězd je queer ikona generace Z Sophia Stel. Po virálním hitu I'll Take It vydává odvážné debutové album s mrtvým kůzletem na přebalu, které (ne)má ambici dostát svému názvu.
Někdo by řekl, že pojmenovat své debutové album doslova „nejlepší album na světě“ je až trapně ambiciózní – anebo jízlivě ironické. Ne tak pro Sophii Stel, která si taktně dokáže proplout mezi oběma možnostmi.
Název the greatest album of all time opravdu částečně vznikl z ironie, a to v momentě, kdy zpěvačka v jednom z rozhovorů napůl z legrace pronesla, že jejím snem je vydat nejlepší album všech dob. Fráze následně skončila v titulku rozhovoru.
Jednoznačnost vtipu ale narušují slova, která Stel letos sdělila Guardianu. „Vesmír odměňuje sebevědomí, a většinou se od dívky neočekává, že bude tak cocky. Je fajn zkusit se prosadit a mluvit hlasitěji.“ Tato slova dokonale vystihují odzbrojující emocionální komplexitu, kterou Stel disponuje: jen málokdo letos předvedl sebevědomější, ucelenější popovou nahrávku, která si s atributem hraje až druhotně.
Přeci jen, kdo by sebejistotou označil album plné textů odevzdaných zlomenému srdci a následně milující partnerce a rozporům, zda jejich láska i přes prapodivné společenské soudy vydrží věčně? Leda tak generace Z, pro kterou se inovativní queer album stane kanonickým.
Sophia, OMG!
Album, co je i zároveň není nejlepším albem všech dob, není prvním virálním momentem, který 28letou zpěvačku potkal. Loni TikTokem proplouval trip-hopem říznutý track I’ll Take It. Chytlavý, úderný klubový refrén si skrz tamní algoritmy velmi snadno nacházel cestu, už tehdy ale bylo jasné, že tajemně působící Stel u one-hit viral wonder nálepky nezůstane.
S vydáním EP Object Permanence dostala hudebnice přirovnání k Ethel Cain nebo Lorde. A přestože především vokální podobnost s oběma hudebnicemi je patrná, Stel hledá vlastní cestu a charakter v žánrové mnohoznačnosti a především estetizaci do
„Pamatuješ, kdyžs říkala, že chceme to stejný? Že máme stejné sny? / Emko v klubu, cítím se skvěle, ale tak moc závidím,“ zpívá Stel v tracku Molly In The Club. Společně s otvírákem On My Dick pokládá základy vibu desky, která z klubového života do jisté míry vychází.
Stel několik let pracovala v již uzavřeném vancouverském klubu Paradise. Majitel jí před uzavřením nechal jednu sklepní místnost využít do podoby improvizovaného studia. S přáteli tam na nepravidelných sessions a občasných afters tvořila různé melodie, z nichž některé tvoří páteře písní na jejím debutovém EP Object Performance.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Do Vancouveru se kanadská hudebnice přistěhovala z ultraortodoxní náboženské komunity, ve které vyrůstala spolu se svými deseti sourozenci. Vyrůstání ve striktně fundamentalistickém prostředí popsala jako extrémně overstimulating.
Samotné dospívání v prostředí náboženské indoktrinace zpětně považuje nejen za škodlivé, ale také formativní. „V takovém prostředí si musíte konstantně uvědomovat, v co vlastně věříte. Naučíte se naslouchat svému tělu a sobě samotné.“
Žádný Bůh tu pro mě není
Cesty Sophie Stel a Boha se po přestěhování z náboženské komunity rozešly. Velkoměsto jí umožnilo pokračovat v naslouchání svému tělu a objevování jeho možností – včetně queerness. „Vím, že žádný Bůh neexistuje / ale kdyby existoval, miloval by tě / a když ten uzel rozvážeme, můžeme uvázat mašličku,“ zpívá do ambientního syntezátorového backgroundu zasněně Stel na písní Now I’ve Got a Lot You Know.
Greatest album je podobnými textovými pasážemi, které se pohybují na hranici radikální upřímnosti a cringe, protkané v celé délce. Deska obecně na posluchačstvo působí, jako by Sophia Stel zvala na zúčastněné pozorování nejupřímnějšího rozhovorů na zakouřené a velmi unavené afterparty.
Monology a srdceryvná vyznání o každonoční touze po následování životní partnerky do hlavního města země lásky Říma (Like a Kite) nebo elektrizujícím pocitu v džínsech (I Do) vytvářejí disociovaný vesmír, ve kterém si člověk není jistý, jestli právě stojí, nebo padá.
Propojení upřímnosti a cringe, především ve zranitelných momentech jako je omámení a afterparty, dlouho nemělo v populární hudbě místo. Změna přišla až v 10 letech, kdy se skrze využívání hudebních i estetických vyjádření začala sebejistota vnímat nejen jako slabost, ale také koncept. Pomohlo tomu i rozšíření internetových subkultur a žánrů: zcela zásadně pak napomohl například švédský kolektiv Drain Gang.
Bitches talk shit
Tam, kde Stelino předchozí EP How To Win at Solitaire opatrně a s rozvahou propojovalo trip-hopové textury s elementy shoegazu, nabaluje okolo popového základu nová deska elektronické žánrové prozkoumávání s až odzbrojující jistotou. Máš rád*a zmíněný Drain Gang? Track Wedding Song začíná esencí cloud-rapových syntezátorů, kdy člověk jen čeká, až se k autotunem zastřenému Stelinu vokálu přidá Bladee (tentokrát bezúspěšně).
Stel se slyšitelně inspiruje i svými peers: za jednu z největších označila například producentku a další stálici z Vancouveru Petal Supply a hyperpopového inovátora A. G. Cooka, zakladatele labelu PC Music, který do značné míry stojí za popularizací žánrové odnože. Možná i proto písně Sophie Stel připomínají alba Charli XCX, kterou spolupráce s PC Music formovala až do podoby současné hyperpopové megahvězdy.
V základu má Sophia Stel momentálně nejblíže k nevázanému popu. Kategoricky ale (alespoň většinou) nespadá do momentů, kdy by její „precizní nedokonalost“ předznamenávala pózu. Hudební i textové referenční odkazy vytvářejí sympatickou přirozenost, se kterou Stel své „dojezdové“ album craftí. „Bitches talk shit / they don’t know shit about,“ opakuje dokola Stel ve stejnojmenné písni do rytmu upozaděných probublávajících postklubových syntezátorů, aby se následně pousmála a poukázala, že „žárlivý bitches se nikdy neudělaj“.
Stel ví, že svět se může i se vší vážností brát trochu s nadhledem. Nebojí se experimentů ani půlku alba věnovat simpování své dlouholeté partnerce, která jí, jak uvedla pro magazín Glamcult, pomohla společně s okolní queer komunitou nebrat vše kolem tak moc vážně. Ani sebe samotnou.
Je patrné, že i v následujících letech Sophia Stel ukáže nové hranice neserióznosti v tvorbě i vyznění popové hudby. Možná i proto její vizi dokázala spatřit hudební divize studia A24, která si ji vzala pod křídla společně s dalším vizionářským duem ear a zpěvákem Markem Williamem Lewisem.