Z pekárny na venkově u Nagana zamířil na matcha farmu, kde se mu ze stáže stala práce. Vít Foniok strávil několik měsíců na matcha farmě a v rozhovoru nám řekl, co obnáší sklizeň čaje, jaké byly jeho obavy a co si odváží domů.
Vít začal v malé vesnické pekárně u Nagana, ale nakonec zakotvil na matcha farmě, kde se z krátké stáže stala práce na delší dobu. Mluvili jsme s ním o fyzicky náročných dnech na farmě, kulturních rozdílech i o tom, proč ho zkušenost naučila větší vděčnosti a respektu k přírodě i lidem.
Dostaneš batoh, kam nasypeš asi 20 kilo hnojiva a chodíš nahoru a dolů. Za hodinu jsem těch pytlů vyprázdnil asi 12, a to ve 35 stupních. To jsem si myslel, že umřu.
- Jak se Vít na farmu dostal
- Co obnáší práce na matcha farmě
- Jaké kulturní rozdíly ho překvapily
- V čem se od Japonců a Japonek lišíme
- Jaká matcha je nejlepší
Co tě přimělo vydat se zrovna na matcha farmu do Japonska?
V Japonsku jsem na rok přes Work and Holidays vízum a farma byla jedna z možností, kterou jsem zvažoval. Předtím jsem byl v pekárně v jedné vesničce nedaleko Nagana, kde jsem strávil dva měsíce. Chtěl jsem si ale vyzkoušet víc věcí. Na farmě jsem měl být původně jenom měsíc v rámci stáže, ale nakonec mi nabídli práci, takže jsem moc rád zůstal.
Jak ses k práci vůbec dostal? Bylo náročné pozici najít?
Na úvodním pohovoru jsme si s majitelem farmy hodně dobře sedli. Takže to nebylo těžké, ale šance, že vás vyberou, je relativně malá. Třeba minulý rok se hlásilo více než 500 lidí a berou jenom do 20 ročně.
Co všechno jsi musel před cestou vyřídit?
Primárně vízum. Na stáže a dobrovolničení to často není potřeba, ale já jsem v Japonsku plánoval být co nejdéle. Na japonské ambasádě jsou vypsané všechny potřebné dokumenty. Nejvíc času mi asi zabralo napsat itinerář celé cesty. Pak jsem řešil pojištění a motivační dopis.
Měl jsi před odjezdem nějaké obavy?
Asi ne úplně z té cesty. Spíš jsem to vnímal tak, že kdyby se stalo něco v Česku třeba rodině, tak je to opravdu strašně daleko a není úplně pohodlné se vracet. Naštěstí nic takového nenastalo.
Zmiňoval jsi, že ti nabídli dlouhodobější pozici. To ti práce musela opravdu jít.
Já jsem si říkal, že když jsem tu jenom na měsíc, tak proč bych do toho nedal maximum. Další stážisti*stážistky, kteří*které přijíždí, si tady chtějí spíš oddechnout, což samozřejmě není špatně. Ale vidím, že té práci nedávají moc žádnou energii navíc. A já jsem rád efektivní, takže si myslím, že si toho všimli, a proto mi nabídli práci na delší dobu.
Jak ses cítil po prvním dni, který jsi strávil farmařením?
První den byl docela chaotický, ale zároveň krásný.
Jak to?
Tady to funguje tak, že stážisti*stážistky přijedou autobusem s dalšími lidmi, kteří míří na prohlídku farmy. Takže jsme toho byli součástí a hned po prohlídce jsme šli farmařit, takže bylo všechno hodně rychlé a ani jsem to nestihl zpracovat. Ale o to koncentrovanější ten zážitek byl. Až když jsem si večer lehl do postele, tak jsem se to snažil celé pochopit.
Můžeš mi popsat, jak vypadá typický pracovní den na matcha farmě?
Dost se to mění podle ročních období. Během jara a na podzim je tu hodně turistů*turistek, takže se práce přizpůsobuje prohlídkám farmy. Od června jsme ale víceméně každý den trávili farmařením. Je to fyzicky náročnější, protože je i větší horko, čehož jsem se na začátku dost bál. Ale naštěstí jsme dostali takové vesty s ventilátorem a to pomáhá.
Jinak s prací začínáme hodně brzy, abychom stihli co nejvíce, než bude moc horko. Pak máme pauzu a od tří nebo čtyř hodin se vracíme na farmu, kde jsme až do setmění. Nejvytíženější jsme asi byli během první jarní a druhé letní sklizně. Jde totiž o nejdůležitější část roku a časově se nesmí posunout, protože to strašně ovlivní kvalitu čaje.
Co bylo fyzicky nejnáročnější?
Majitel této farmy má asi 40 čajových polí a každé z nich je jinak uzpůsobené a jinak strmé. Ale jedno je takové, že shora nevidíš dolů. A to jsme zrovna pár dní zpátky hnojili. Což se dělá tak, že dostaneš batoh, kam nasypeš asi 20 kilo hnojiva a chodíš nahoru a dolů. Za hodinu jsem těch pytlů vyprázdnil asi 12, a to ve 35 stupních. To jsem si myslel, že umřu.
A psychicky?
Po psychické stránce bylo těžké, když odjížděli stážisti*stážistky, se kterými jsem na farmu dorazil. Byl to super kolektiv. Ten jejich odjezd byl asi takový nejsmutnější, protože jsem tu byl najednou sám. Ale to je součást procesu.
V Tokiu jsou lidé hodně individualističtí. Nevidím skoro nikoho, kdo by si povídal s dalším člověkem. Všichni chodí o samotě.
Zažil jsi nějaký moment, kdy sis řekl, že už je toho na tebe moc?
Možná spíš v té pekárně v Naganu, kde byla hodně striktní vrchní pekařka. A byla na ní opravdu hezky vidět striktní japonská kultura. Osobnostně mi úplně neseděla, protože uměla být hodně nepříjemná a v práci dělat trochu peklo. Ale i to byla skvělá zkušenost, protože jsem měl možnost poznat i tu nepříjemnou stránku.
Jak tě přijali místní farmáři*farmářky a kolegové*kolegyně?
Měl jsem štěstí, že jsem se dostal právě na tuto farmu, protože se tady mluví anglicky. Bez japonštiny by to na jiných farmách nešlo. O to víc jsem vděčný, že se mi podařilo místo sehnat, protože si opravdu váží toho, komu pozici nabídnou. Zároveň i mě moji kolegové*kolegyně seznamují s místními lidmi.
A oni jsou strašně milí. I když umím jenom pár slov nebo frází, tak je to hrozně naplňující. Vždycky když někoho z nich potkám v nějaké uličce, tak prohodíme pár slov. A i když věčně nerozumím, tak je to moc příjemná interakce a docela mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že jsou často dost diskriminující vůči cizincům*cizinkám.
Narazil jsi na kulturní rozdíly, které tě překvapily?
Spíš ve větších japonských městech. Třeba v Tokiu jsou lidé hodně individualističtí. Nevidím skoro nikoho, kdo by si povídal s dalším člověkem. Všichni chodí o samotě. To ale může být tím, jak je Tokio velké, takže může být těžké se s někým potkat.
Pak ještě to, že se na sebe lidi moc nedívají. Přijde mi, že v Česku máme takové hry, kdo déle udrží oční kontakt (nejčastěji ve veřejné dopravě), ale tady se to neděje. Když někoho oslovím, tak je to většinou hodně zaskočí. Ale ve výsledku pak působí, že je ta interakce potěšila.
V čem bychom se měli od Japonců*Japonek inspirovat?
Respektem k druhým lidem. Myslím si, že ve službách i osobních životech dávají důraz na respekt. A dávají to hodně znát.
Naučil ses nějaké japonské slovo nebo frázi, kterou sis zamiloval?
Tak to bude možná slovo Ma. Je to koncept nějaké prázdnoty nebo prostoru a nachází se v každém běžném dni. Může to být třeba chvíle mezi větami, kdy uděláš prostor, aby měl druhý člověk chvíli na pochopení. Nebo chvíle, kdy se nic neděje a ty máš čas na reflektování. V konverzaci se používá jako takové výplňkové slovíčko.
Lidé sem dorazí a chovají se, jako kdyby je farmáři potřebovali. Často jsou až arogantní, jako by je místní měli prosit, aby si od nich něco koupili. Přitom je aktuální situace úplně naopak.
Pojďme se přesunout k matche. Co ses o ní naučil?
Jak málo o ní všichni víme. Na prohlídkách se třeba minimálně polovina lidí zeptá, jestli je nějaká možnost spolupráce a odběru. Ale vzhledem k tomu celosvětovému nedostatku, který je opravdu reálný, skoro nikde v Japonsku nepřijímají nové partnery*partnerky a mají problém vystačit s dodávkami pro stávající odběratele*odběratelky.
Můžeš to rozvést?
Ti lidé sem dorazí a chovají se, jako kdyby je farmáři*farmářky potřebovali*y. Často jsou až arogantní, jako by je místní měli prosit, aby si od nich něco koupili. Přitom je aktuální situace úplně naopak. Zároveň kladou otázky, ze kterých je vidět, že o matche nic neví, a z toho je mi trochu smutno. Protože pak šíří tu svoji neznalost směrem ke svým klientům*klientkám a zákazníkům*zákaznicím.
Jak se místní matcha liší od té, kterou známe z kaváren?
To je podle mě začarovaný kruh. Protože většina kaváren nabízí matcha latte nebo nějaké ochucené verze a lidé si na to zvykli, a proto ji chtějí v takové verzi. Myslím si ale, že to vychází z toho, že na začátku nepracovali s kvalitní matchou, takže ji v kavárnách začali míchat a nenabízí ji čistou. Tady ji piju čistou a nejvíce se asi liší podle času sklizně.
Mluvíš o sklizni. Jaká je nejlepší?
Jarní bude vždycky kvalitnější. Pak se to odvíjí od mnoha detailů. Například od odrůdy čaje přes typ mletí po dobu skladování. Když se zprocesuje a namele hned po sklizni, tak není tak dobrá jako třeba za půl roku. Ten půl rok je takový zlatý střed, kdy je chuťově nejlepší. Momentálně se to ale moc nedělá právě z důvodu obrovské poptávky. Není prostor čekat.
Měl jsi před příjezdem nějaký vztah k čaji?
Já měl čaj vždycky raději než kávu. Takže jsem o něm něco věděl, ale nadchlo mě, že můžu vidět, co všechno obnáší pěstování. Teď si ho ale vážím mnohem víc než předtím, protože vidím, kolik práce je za každým šálkem.
Je taky hezké vidět, jaký vztah k němu mají sami*y Japonci*Japonky. Matchu moc nepijí, protože to byla opravdu historicky spíš obřadová záležitost, která byla hodně speciální. A potřebujete k tomu spoustu vybavení. Ale milují senchu. Hodně Japonců*Japonek si za domem pěstuje svůj vlastní keřík.
Když se zaměříme na tvůj osobní rozvoj. Jak tě tahle zkušenost změnila?
Každý takový výjezd člověka udělá více samostatným. Jsem tady hrozně rád a dalo mi to spoustu věcí, které asi ani nedokážu pojmenovat a určitě mě to změnilo k dobrému. Nemyslím si ale, že takové výjezdy jsou k tomu, aby udělaly člověka šťastným – v tom smyslu, že nejde o univerzální recept na štěstí, to si člověk sobě musí najít nějak vnitřně sám.
Co ses o sobě během práce naučil?
Asi to, že mi vyhovuje život v přírodě a mít ji na dosah ruky. Líbí se mi ten režim, který se odvíjí od ročních období a toho, co je potřeba udělat na farmě. Strašně mě baví i ta fyzická aktivita, a to, že se člověk pak cítí tak příjemně unavený. Je tam sice fyzická únava, ale současně máš prostor celý den přemýšlet nad vším, co se ti honí hlavou. Není to taková ta zvláštní únava z celodenního sezení u počítače. Ale spíš takový příjemný pocit.
Tvůj pobyt se blíží ke konci. Máš nějaký zážitek, který si budeš pamatovat navždy?
Zní to asi jako menší zážitek, ale moc rád budu vzpomínat na to, když jsme po celém dni farmaření nasedli do otevřeného prostoru dodávky. Bylo skvělé po tom horkém dni cítit vítr na kůži a dívat se na západ slunce. To byla ta správná odměna za celodenní práci.
Povezeš si s sebou domů nějaký neobvyklý zvyk nebo „rituál“, který ses na farmě naučil?
Budu se snažit zachovat si nějaký každodenní režim, který mi vyhovuje. Určitě plánuju trávit víc času v přírodě, protože jsem si na to hrozně zvykl.
Co ti bude nejvíc chybět?
Určitě jídlo a každodenní styk s přírodou. A večerky, které jsou na každém rohu. Tam ale utrácím hrozně moc peněz pokaždé, když nějakou vidím. Bohužel je vidím dost často. Ony jsou ty věci levné, takže mám vždycky nutkání toho koupit hrozně moc a ve výsledku se to celé prodraží.
Kdybys měl shrnout celou zkušenost jedním slovem, jaké by to bylo?
Možná to zní jako klišé, ale vybral bych si slovo vděčný.
