Ina Dubava je mladá grafická designérka původem z Běloruska, která ve své tvorbě propojuje vizuální komunikaci s programováním a environmentálními tématy. Do Česka se přestěhovala před šesti lety kvůli studiu. Její poslední projekt sklidil úspěch.
Od ilustrace knih se postupně přesunula k digitálním technologiím. Během posledních dvou let obrátila svou pozornost ke kódování, konkrétně jeho aplikaci v grafickém designu. Svou diplomovou práci zasvětila projektu Digitální zahrada. Pomocí technik tzv. creative codingu vytvořila sérii pohyblivých plakátů, jež reflektují téma mizejících druhů rostlin v České republice.
Za nevšední experiment Ina Dubava získala 3. místo v kategorii Communication Design na letošním Zlín Design Weeku a cenu Refresher Art Award.
- Co byla pro Inu největší výzva
- Jak se naučila programovat za čtyři měsíce
- Co je to Digitální zahrada
- Co symbolizují použité barvy
- Co má programování společného s rostlinami
Co pro tebe znamená grafický design?
Pro mě je to prostředek, jak mohu něco sdělit. Je to funkce, která slouží divákům k usnadnění pochopení informace. V neposlední řadě ho vnímám i jako instrument.
Jak se cítíš, když tvoříš?
Celý proces tvorby je z velké části v mé hlavě a musím se do ní ponořit, abych všechny nápady zpracovala. Když tvořím, je to pro mě odpojení od reality. Nevnímám čas. Jelikož hranice času sedí v mé hlavě a když tvořím, tak mizí. Proto si říkám, že je to ta „moje věc”.
Pojďme se podívat na tvůj projekt Digitální zahrada. Můžeš mi ho popsat?
Na začátku jsem chtěla využít kódování. K rostlinám mám blízko a přišlo mi, že kódy a rostliny jsou si v něčem podobné. Oboje může vytvářet něco, co zůstává v digitální podobě. Zaměřila jsem se tedy na zpracování ohrožených druhů rostlin v Česku. Je to způsob zachování pod vlivem technologie.
Kolik druhů jsi vybrala?
Celkově šlo o šest druhů rostlin a tři stupně ohrožení, ze kterých jsem vytvořila šest motion plakátů. Každé dva plakáty znázorňují jeden ze stupňů ohrožení.
V čem vidíš podobnost mezi kódem a rostlinou?
Programový kód vnímám jako živý organismus, který roste a vyvíjí se, ale v digitálním prostoru. Stejně jako rostliny, i kód reaguje na vnější vlivy a mění se v čase. Kód také připomíná vývoj rostlin. Stejně jako ony se i kód roste a přizpůsobuje se. Zároveň je to taková paralela, i když něco umírá, může to pokračovat jinde, byť třeba v digitální podobě.
Jak ses rozhodla, jak budou rostliny vypadat?
Vycházela jsem i z toho, jak vypadají v reálném životě. Záměrně jsem ve vizuálech ponechala stopy kódu, aby bylo vidět, že jde o generované dílo. Během výběru barev jsem přemýšlela, jak prostřednictvím nich ukážu jednotlivé stupně ohrožení. Pak jsem přidala reálné informace o rostlinách. Třeba jak se hýbou. U instalace jsem řešila také velikost vybraných rostlin. Největší byly zobrazeny na největších obrazovkách.
Zmiňovala jsi barvy. Kolik jsi jich v díle využila?
Celkem pět. Používala jsem žlutou, červenou, modrou, šedou a fialovou. Nejvíce červená značí největší ohrožení a žlutá představuje druhý stupeň.
Nepřemýšlela jsi nad zvukovým doprovodem?
Přišlo mi, že to není potřeba. Říkala jsem si, že zvuk tvoří návštěvníci tím, jak se kolem instalace pohybují. Je to vlastně celé trochu performativní. Když jsme v botanické zahradě, tak květiny také vnímáme spíš vizuálně než po zvukové stránce.
Digitální zahrada má silnou environmentální rovinu. Myslíš si, že technologie a design mohou pomoci měnit společenské chování?
Věřím tomu. Myslím si, že design a technologie opravdu můžou ovlivňovat vnímání lidí a přibližovat složitá témata jiným srozumitelnějším jazykem. Environmentální projekty často pracují s fakty a statistikami, které jsou pro většinu lidí těžko uchopitelné. Ale skrze vizualizaci dat, interaktivitu nebo pohybový design je možné vytvořit silný zážitek, který člověka zasáhne emocionálně. Tím může začít i nějaká změna v přemýšlení nebo chování.
Zajímá mě, jak vypadaly tvoje první kroky do světa programování? Přece jenom šlo o tvoji první zkušenost.
Na začátku jsem si říkala, že to bude jednoduché. Pochopit strukturu bylo v pořádku, ale pak přišly na řadu jednotlivé funkce. Tam jsem se trochu ztratila. Když přišel error a nevěděla jsem proč, bylo to frustrující. Ve chvílích, kdy jsem si opravdu nevěděla rady, tak mi hodně pomohla umělá inteligence.
Co bylo na celém procesu nejtěžší?
Asi když jsem tvořila úplně novou věc na základě toho, co jsem měla v hlavě. Bez nějakého tutoriálu, ale prostě intuitivně. Nešlo mi to všechno spojit dohromady. Celý meziproces trval hrozně dlouho.
Jak dlouho to zabralo?
Asi půl roku.
Cítila jsi nějaký tlak?
Ano. Na začátku to byla sranda, protože jsem poznávala úplně nový svět. Ale pak, když už jsem viděla, že se blíží termín odevzdání, cítila jsem tlak. Pomáhalo mi vedení školy. Sama bych se v číslech asi ztratila.
Jak vypadá tvoje běžná práce, když kombinuješ kódování s designem? Máš nějaký konkrétní pracovní rituál nebo prostředí, ve kterém ti nejlíp tvoří?
Z většiny začínám s nějakým návrhem na papíře. Pak si v hlavě zjišťuji, jakým způsobem to můžu udělat, co mám připravit, a můžu začít házet věci do složky s kódem. Na takové začátky většinou potřebuju soukromý prostor a trochu klidu, když je to možné, protože vím, že napoprvé to nepůjde. Až pak jdu do grafických editorů a dodělám návrh. Většinou začínám kódem a pak už používám Adobe balíčky.
Kdybys měla říct, co ti práce na projektu dala. O co by šlo?
Dalo mi to asi větší jistotu, že školní projekty nemusí zůstávat jen na půdě školy. Zároveň jsem přišla na to, že se můžu něco naučit za kratší dobu.
Můžeš mi to trochu rozvést?
Umění je proces, kterému se věnuju skoro celý život. Zabralo mi hodně let dostat se do tohoto stádia. Nějakou dobu jsem si myslela, že už se ničemu extra novému nenaučím. Takže mi projekt dal naději v mé snahy a mozek. Potvrdila jsem si, že se dá jít někam dál za to, co jsem dělala tolik let. Samozřejmě mi to dalo i skills v programování.
Co tě během práce na projektu nejvíc překvapilo, buď u sebe, nebo při práci s kódem?
To, že práce s kódem je jako práce s textem, a vlastně pomocí textu popisuji obraz, vlastně vytvářím grafiku textem. Jiná zkušenost.
Jaké byly ohlasy na tvoji práci?
Na začátku nikdo nevěřil, že to může existovat. Pak ale strašně pozitivní. Projekt si našel své místo, takže mě to potěšilo.
A co reakce přímo během výstavy? Zaznamenala jsi nějaké nečekané momenty nebo interakce?
Měla jsem radost, že se lidé zastavovali a vnímali instalaci po svém. Ptali se hodně na to, jak jsou rostliny převedené do digitálního prostoru – někdo je tam třeba ani neviděl, ale i to je součást různých interpretací. Přicházely i nápady, kde by se to dalo ještě vystavit, a padly otázky, jestli budu projekt dál rozvíjet o další rostliny. Což je určitě možné.
Co by si diváctvo mělo z Digitální zahrady odnést?
Uvědomění, co se může stát s přírodou. Chtěla bych, aby se lidé zamysleli nad tím, jak může příroda vypadat, pokud se nebudeme snažit fungovat v souladu s přírodou a ekologií.
Máš už v hlavě nějaký další projekt?
Zatím odpočívám a snažím se, aby se mi všechny moje plány usadily v hlavě. V mezičase chci více kombinovat grafiku a kódování. Zároveň už nějaký čas pozoruju, že je má tvorba hodně zaměřená na sociální tematiku. I když to často třeba není cílené. Takže bych chtěla více prozkoumat spolupráci s neziskovkami. Chci, aby projekty, na kterých budu pracovat, promlouvaly k lidem a pomáhaly.
