Vydělávat si tím, o čem jsi vždy snil*a, se podaří málokomu. Zvláště pokud jde o práci, kterou obvykle dělají zástupci jiného pohlaví. Příkladem této výjimky je 28letá Daniela ze slovenské Prievidze, která se živí jako kamioňačka. Práce za volantem byla pro ni dlouho snem, který se jí před pár lety splnil. Přestože je mladá dáma, nemá problém tahat stovky kilometrů cisternu, opravit kamion či spát několik dní v kabině.
V rozhovoru pro Refresher jsme se bavili i o tom, jak se dostala k této práci, co na to říká její okolí a zda měla v kariéře nějaké narážky od mužů, které jí byly nepříjemné. Tématem byl také plat.
Dlouhodobě to byl můj sen, momentálně to dělám dva roky. Od maturity jsem prakticky řidička z povolání. Po ukončení střední školy jsem rozvážela autodíly, protože mě to táhne také k autům, to jsem dělala asi 5 let.
Jak potom nastala transformace na řidičku kamionu?
Nebyl to přímý skok. Pracovala jsem ještě na dodávce, kde se mi líbilo právě to, jak je to velké vozidlo a podobně. Stále jsem si ale říkala, že chci prostě víc. Po kamionech jsem pokukovala dlouho, ale neměla jsem odvahu se do toho pustit. Ale čím dál jsem nad tím uvažovala.
Co na to řekli rodiče?
Svěřila jsem se jim s tím, že bych chtěla vyzkoušet jízdu kamionem. Jednou na Vánoce mi tak darovali zkušební testovací jízdu v kamionu, což pro mě byl šok, protože nikdy předtím jsem v kamionu neseděla ani jako spolujezdkyně.
Jaké to bylo?
Pamatuji si, že byla sobota. Řekla jsem si, že buď se do toho zamiluji, nebo se leknu a odejdu pryč. Sedla jsem si do kabiny, vyzkoušela jsem si to a hned v pondělí jsem šla do autoškoly vyplnit papíry na řidičák na kamion. (smích)
Takže rodina neměla obavy?
Ale ano, nebyli nejprve příliš nadšení, přece jen měli ten přirozený strach a respekt, že mladá dívka, stovky kilometrů mimo domov a podobně, ale znají mě a vědí, že když si něco umíním, tak za tím jdu. Stotožnili se s tím a dnes mě velmi podporují.
A co blízké okolí, kamarádi, byl někdo, kdo se vydal podobnou cestou?
Nikdo se nevydal touto cestou ani podobnou. (smích) Spíš se říká, že tato práce se jakoby dědí po někom, ale my v rodině ani v okolí nemáme nikoho, kdo by pracoval v kamionu. Razila jsem si tak novou cestu.
Jaké byly reakce, když jsi přišla do té autoškoly?
Byli překvapeni. Objevila jsem se ve dveřích, že dobrý den, chci si udělat řidičák na kategorii C, E a oni se mě hned ptali, jestli to myslím vážně. Pohledy tohoto typu zažívám v podstatě všude, kam s mašinou přijdu, protože nemám ani 160 centimetrů. (smích)
Jak vzpomínáš na své začátky?
Náročné, to přiznávám. Měla jsem strach a bylo to těžké, protože mi neměl kdo ukázat, jak se některé věci dělají a podobně, ale zvykla jsem si a miluji to. Pomohlo mi i to, že od začátku jsem se setkávala víc s pozitivními ohlasy než s kritikou.
Jak sis hledala práci, nebyl to problém?
Naštěstí jsem si sehnala práci hned v první firmě, s kterou jsem se dostala do kontaktu. Naskytla se mi šance, zkusila jsem to a vyšlo to. A v té firmě pracuji dodnes. Cítila jsem z firmy důvěru, řekli jsme si, že to zkusíme a uvidíme, jestli to vyjde.
Vzpomínáš na svou první jízdu?
Měla jsem stres, bylo to poté, co mě kolegové dva týdny zaučovali. Jednoho dne mi řekli, že tady máš kamion a jedeš. (smích)
Mnoho kamionistů dělá kromě řízení také výklad a náklad zboží. Týká se to i tebe?
Tím, že mám cisternu, to funguje jinak. Přepravuji často i nebezpečné látky, s nimiž je úplně jiná manipulace.
Musíš mít tudíž nějaké speciální školení?
Jasně, jsou tam přísná ADR školení (evropská dohoda o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí, pozn. redakce). Hovoří se o tom, jak minimalizovat riziko, přes které tunely nemůžeš jet, okolo kterých chráněných ploch nemůžeš jet a podobně.
Jak si mám představit tvůj pracovní režim?
Můj režim je různorodý. (smích) Platí to, že jsem od pondělí do pátku v kamionu a záleží na tom, kde mám práci a kam jdu. Podle toho, kde nakládám a vykládám, se může stát, že mohu spát celý týden někde na benzínkách v kabině, nebo pokud je to blízko domova, tak spím doma. Nedá se to takto jednoznačně určit.
Které trasy absolvuješ nejčastěji?
Také je to velmi proměnlivé, jezdím po chemických závodech různě po Česku, Polsku, párkrát v Rakousku a podobně.
Jakou nejdelší trasu jsi dostala?
Asi hranice Česka a Německa, to byla pravděpodobně nejdelší trasa, ale já spíš dělám více kratších tras po sobě. Ráno jedu ze Slovenska do Česka, vyložím, umyji cisternu, naložím další náklad a jedu například do Polska nebo jižněji do Česka.
Když mnoho nocí trávíš právě v kamionu, jak vybíráš jednotlivá místa na přespání?
Tohle si musí vždy řidič připravit předem podle toho, kolik hodin ještě může jezdit, kudy vede jeho trasa a podobně. Já si vždy prohlížím dopředu cestu a počítám si, kde bych mohla teoreticky zastavit. Platí, že to musí být oficiální velké benzínky, kde člověk prostě není sám.
Neměla jsi z toho nejprve strach?
Spíš respekt, ale je jasné, že člověk se trochu bojí, nevíš, co se může stát. Ptá se mě to stále velmi mnoho lidí, ale zatím jsem neměla vysloveně strach. Párkrát jsem měla divný pocit, když jsem zůstala spát na nějaké odpočívce, kde nebyla benzínka a bylo to spíš opuštěné. Na druhé straně, jezdím kvazidomácími krajinami, kde nemám strach. Horší by to možná bylo v takovém Francii, Belgii či Německu.
Myslíš, že hraje roli i to, že po cisternách není taková poptávka ze strany zlodějů?
Určitě to hraje roli. Plachťák je mnohem větším lákadlem, vždyť co ti budou krást na cisterně. Sama často vidím, že když někde stojí přes noc prázdný plachťák, raději vyhrne plachtu nahoru, aby lidé viděli, že v ní nic nemá a tak neriskuje, že mu zloději proříznou plachtu.
Velké benzínky při dálnicích, kde se zdržuje spousta kamionů, jsou často trochu divná místa. Jak se tam cítíš mezi ostatními kamionisty?
Starší kolegové mi říkali, že v minulosti byla situace odlišná. Kamionisté byli víc komunitou, povídali si, pomáhali si. Dnes má každý v kamionu televizor, tablet, notebook a nemají chuť se s nikým bavit a chtějí mít klid.
Nestalo se ti, že by tě někdo otravoval?
Ne, na to se mě také lidé ptají, ale neměla jsem nikdy špatnou situaci. Pokud mě někdo pozdraví, tak si popovídáme, ale neměla jsem za dva roky ani jednu nepříjemnou situaci. Stane se, že někdo pokukuje, ale nic víc.
Co bys dělala v případě, že se ti na cestě něco pokazí?
Už se i pokazilo. (smích) A měla jsem už i defekt, já to kolo nevyměním, vždyť je těžší než já. Máme však 21. století, servis na telefonu, videohovory a podobné výhody. Stalo se mi, že jsem musela kolegovi volat na videochat, vysvětlil mi, co mám dotáhnout a bylo vyřízeno.
Není práce kamionistů a kamioňaček příliš monotónní?
Z mého pohledu určitě ne, protože moje práce je jiná. Mám kamaráda, který naloží v Česku a vykládá ve Španělsku, tak toto ano, to je monotónnější. Ale já to mám živější, cestu si krátím poslechem hudby, podcastů, volám si s kámoši či kolegy.
Na sociálních sítích je dnes obsah řidičů v kamionu populární. Mají tam různé vychytávky, odpočinkové zóny, monitory a tak. Máš to podobně?
Mám skříňku, tablet, mikrovlnku, ale nic takového, co bych nazvala tuningem. (smích)
Jak funguje systém řidičských karet a tachografů, ještě se s tím „švindluje“ jako kdysi?
Po novém se s tím už nedá příliš manipulovat, všechno je digitální a policie vidí přesně, kolik si najezdil a tak.
Máš tyto kontroly často?
No jasně, zejména proto, že vozím tu ADR, tedy různé kapaliny a nebezpečné látky. Neměla jsem špatnou zkušenost, lidé mi říkají, že na mě policajti jsou milí, protože jsem žena. Já jim říkám, že stačí být milý, mít v pořádku doklady a auto.
Co je podle tebe na této práci nejnáročnější?
Že si musíš ubrat ze svého komfortu. Nejsi doma, nemáš klasickou postel, sprchu, toaletu, možná méně kvalitní spánek. Není to tak, že přijdeš o páté domů a máš pohodu. V kamionu musíš mít po 13, respektive po 15 hodinách výkonu pauzu po zbytek dne.
Zažila jsi na cestách nějakou vážnou nehodu?
Mně se nic takového nestalo, chvála Bohu, ale denně vídám různé nehody, které jsou i smrtelné. Nedávno jsem zastavila na benzínce, kde policisté právě přikrývali mrtvého.
Proč ses rozhodla ukazovat svou práci na sociálních sítích?
Ze srandy. (smích) Byla jsem kdesi v Česku a měla jsem čas, tak jsem na TikTok nahrála video o tom, co jsem vykládala, co nakládám a kam jdu dál. A na podivení to mělo úspěch a lidé chtěli další videa.
Jaké jsou nejčastější reakce lidí, když tě vidí v kamionu?
Často se ptají, co mě to napadlo, proč to dělám, nebo se někteří muži dívají a obrací oči v sloup. Mám i horší dny, když se třeba nepodaří nacouvat na první pokus a takhle, zejména tehdy přicházejí ty negativní reakce, ale je jich málo. Musím říct, že v 90 procentech případů jsou to milé reakce.
Kolik si dokážeš vydělat?
Každý to má jinak podle více faktorů. Tím, že jezdím s cisternou, je to placené lépe než klasický kamion. Pohybuje se to mezi 2 až 3 tisíce eur měsíčně (48 až 72 tisíc korun, pozn redakce). V zahraničí se dá vydělat násobně víc, ale mojí nevýhodou je, že nejsem doma v cizích jazycích.
