Jaké je být evropskou holkou v americkém hustle světě?
New York tě dokáže pohltit. Rychlé tempo, sebevědomí lidé na každém kroku a kultura, kde každý kontakt může otevřít nové možnosti. „Američanky jsou často ‚overly positive‘, někdy až působí fake, ale je to jejich nátura. Člověk si na to musí zvyknout a přestat to soudit. Vedle nich pak působím přesně jako ‚slavic girl‘ – klidnější výraz, méně emocí navenek. Přitom jsem ve skutečnosti sunshine člověk,“ říká v rozhovoru pro Refresher influencerka Anna Jermanová. Zároveň dodává, že důležité je se z toho nezbláznit.
Anna aktuálně absolvuje stáž na českém konzulátu a v Českém centru v New Yorku, kam se mohou hlásit studenti*studentky z Česka, obvykle na dva až tři měsíce. Přes den se věnuje PR, sociálním sítím a přípravě kulturních akcí, večer pak pomáhá přímo na eventech. Zároveň se přihlásila na magisterské studium a byla přijata na prestižní školu se stipendiem, kde nyní nastupuje a plánuje strávit další dva roky.
Od networkingu, přes vysoké ceny potravin, až po každodenní život ve městě, kde se sny potkávají s realitou. Proč jí chybí chuť českého rajčete? Jak se liší přístup k životu a práci v Evropě a Americe? A co všechno si člověk začne vážit, až když je tisíce kilometrů od domova?
Na Instagramu mi vyskakují videa různých „slavic girls“ v New Yorku. Mnohdy se od nich odvíjejí trendy, ať už péče o pleť, jídlo nebo móda. Vidíš v tom sama na sobě nějakou výhodu? Američané často oceňují evropský background. Ne všichni, samozřejmě, ale spousta lidí mi třeba řekne: Oh my god, you live in Czechoslovakia? How is that?, a mají z toho takový údiv, protože často netuší, kde přesně Česká republika je.
Pro Američany je evropský původ exotický, obzvlášť když jsi ze střední nebo východní Evropy. Slavic girls mají podle nich specifické kouzlo, ani sama přesně nevím proč. Na mně je prý hned vidět, že nejsem Američanka. Často mě osloví s upřímným zájmem: You’re not American, where are you from? I wanna know. A právě tyhle malé interakce otevírají spoustu nových kontaktů, konverzací i příležitostí.
Skrze práci je to pro Evropanku náročné. Firmy musí za zaměstnání cizince platit vysoké poplatky a zařizovat víza, což většina firem nechce, protože to stojí stovky tisíc dolarů. Takže jako Evropanka se dostat do Ameriky pracovně je opravdu složité. Zároveň jsem vděčná, že jsem se nenarodila v Americe.
Proč konkrétně?
Nejenže bych tam v životě nechtěla vychovávat děti, zdravotní systém, školství, všechno je drahé. Když nemáš stipendium, a já mám to štěstí, že jsem dostala stipendium na skvělé škole, tak bych si tam nemohla studium vůbec dovolit. Ceny škol jsou tam naprosto astronomické.
Vzpomeneš si na chvíli, kdy na tebe samota a vzdálenost od domova dolehla nejvíc?
Samota přes oceán je náročná, ale díky stáži a komunitě jsem si našla nové přátele, kteří se stali mou druhou rodinou. Žila jsem ve Vídni i v Paříži, a i když jsem někdy byla daleko od domova, nikdy to nebylo tak, jako být sama v Americe. Když se ti něco stane v Evropě, můžeš zavolat, koupit levnou letenku a za pár hodin být doma. Z New Yorku to takhle nejde, všechno je to prostě jiné.
Já jsem citlivý člověk a mám blízko ke své rodině, takže jsem zvyklá komunikovat s nimi každý den. A najednou tam nebyla ta denní přítomnost, komunikace byla jen po telefonu a navíc s velkým časovým posunem.
Když já vstanu v osm ráno, u vás je odpoledne. Já jdu hned do práce, během dne nemám čas komunikovat, a večer, když se konečně dostanu k tomu, už je v Česku pozdě a lidé spí. Já jsem tu svou komunitu našla hlavně přes stáž, ti lidé se stali mými nejbližšími kontakty v New Yorku.
A co hledání kamarádů?
Pro mě teď budou následující tři měsíce klíčové, protože je to období, kdy si začnu budovat svou komunitu a nové kamarády. V New Yorku to není úplně jednoduché, ale jde to, protože lidé tam jsou otevření a interagují. Ty lidi potkáš jen tak náhodou a hned jsou tvými kamarády.
Na to jsem se chtěla zeptat. Američané jsou známí svými small talky. Někomu by to mohlo přijít povrchní, jak to vnímáš ty?
Zprvu je to většinou trochu povrchní. Ale právě ten kontakt se tam dá mnohem snáz navázat, protože oslovení a komunikace s cizími lidmi je tam normální. Jdeš po ulici a někdo tě zastaví s tím: Oh my god, I love your outfit, I love your jacket, where is it from? — a tak to tam funguje.
Potkáš někoho, sednete si, domluvíte kafe a postupně se tvoří tvá síť lidí v New Yorku. Sledujete se na Instagramu, kontaktujete se a komunita se začíná rozšiřovat. Mezi těmi lidmi najdeš ty, kteří procházejí podobnými zkušenostmi, protože New York je přechodné místo. Spousta lidí tam je jen na dva, tři roky, studuje nebo pracuje částečně, a všichni řeší podobné věci, pocit osamělosti, vzdálenost od domova.
Vzájemně se podporujete, vyplňujete si osamělé chvíle, trávíte večery spolu a najednou se ti tito noví kamarádi stanou jako tvoje rodina.
Je známo, že v New Yorku je velmi obtížné najít ubytování. Viděla jsem na Instagramu, že máš hezký byt v dobré lokalitě...
Je to hardcore. Měla jsem štěstí, že jsem díky stáži získala kontakty. Propojili mě s pár lidmi a po spoustě snažení se mi nakonec podařilo bydlení sehnat.
Zároveň platí, že řešit ubytování v New Yorku z Evropy je extrémně těžké. Jakmile už ale člověk v Americe je, začne se seznamovat, zapojí se do komunit a mezi lidi, je to najednou mnohem jednodušší. Máš americké číslo, dostaneš se do facebookových a instagramových skupin, všechno jde víc přes osobní kontakty.
Takže ano, najít bydlení v New Yorku je těžké, ale z Evropy je to ještě o dost horší. Když už jsi přímo na místě, lidé si mezi sebou předávají kontakty, „rozhazuješ sítě“ a postupně se to začne hýbat. V Americe totiž hodně věcí funguje na bázi networkingu.
V Česku se člověk často stydí, má pocit, že když někoho osloví, bude to působit divně, jako že se snaží něco získat nebo někoho „využít“. Jenže v Americe to takhle vůbec nevnímají.
Bydlíš sama?
Mám tam vlastní pokoj i koupelnu, obojí docela velké. Nemám sice vlastní byt, kuchyň sdílíme, ale je to obrovský dům asi o pěti patrech. Měla jsem štěstí na skvělou partu spolubydlících, každý má svoje „patro“ a dole je jedna velká společná kuchyň s obývákem. Měla jsem štěstí, protože mám opravdu prostorný pokoj i koupelnu.
Představ si dům jako u Carrie Bradshaw, přesně tenhle typ městského baráku. Samozřejmě to není žádný luxus, ale mám pocit, že člověk se s tím tam tak nějak musí smířit. Zároveň ceny bydlení víceméně odpovídají tomu, kolik si tam lidé vydělají. Jasně, je to drahé, ale když člověk hledá a je otevřený spolubydlení, dají se najít dobré byty i ubytování.
Cítíš se v tom přirozeně? Myslím, v tom zmiňovaném networkingu...
Já kvůli tomu vystupuju ze své komfortní zóny. Jsem spíš introvert a všechno se učím za pochodu. V Česku se člověk často stydí, má pocit, že když někoho osloví, bude to působit divně, jako že se snaží něco získat nebo někoho „využít“. Jenže v Americe to takhle vůbec nevnímají. Nikdo si o tobě nemyslí nic špatného, spíš naopak.
Mám pocit, že tam z toho každý nějak profituje a lidé se navzájem podporují. Proto se tam všichni tak přirozeně propojují.
Je tam mnohem jednodušší začít nějaký byznys, právě proto, že se na tebe nikdo nedívá skrz prsty, když s něčím začínáš. Nikdo ti moc nehází klacky pod nohy. Když někdo něco chce, prostě jde a udělá to, protože tak tam funguje ta „hustle culture“.
Pamatuješ si ten moment, kdy ses musela poprvé „prodat“ mezi cizími lidmi?
Na vysoké škole mají takzvané mixers, to jsou akce, kam pozvou nové studenty. Přijdeš na event a musíš se umět představit, trochu se „prodat“ a zapadnout mezi ostatní. Já jsem tam byla úplně ztracená, nikoho jsem neznala. Ale prostě se musíš kousnout a jít do toho. Je to těžké, je to pro mě obrovský osobnostní posun.
Popiš nám svůj běžný den...
Momentálně jsem chodila na stáž skoro každý den, zhruba od desíti ráno do čtyř nebo pěti odpoledne. A večer jsme měli různé eventy, takže jsem se nezastavila. Teď jsem byla v takovém režimu, že jsem neměla skoro žádný volný čas. Samozřejmě o víkendech, když už se dalo, jsem chodila objevovat město.
Ale každý den je tam jiný. Jeden den jdu třeba do SoHo, další den jsem v Downtownu, jindy zase Central Park. Je to pořád různé, a hlavně je tam pořád co dělat. Člověk tam vyjde ráno ven a klidně je celý den na nohách, a najednou si uvědomí: ty jo, už je večer, a celý den je pryč.
Je tam tolik možností, co podnikat. Chodím pěšky, protože to město je na chození úplně úžasné. Stejně tak na kolo, často si ho půjčím nebo vezmu a dojedu si prostě tam, kam potřebuju. A zároveň se snažím nějak cvičit. Teď jsem to trochu flákala, protože nebyl čas, ale postupně objevuji i místa na cvičení a podobně. Teď je v New Yorku trend hot yoga, pilates, neustálá práce na sobě.
Člověk tam nemá žádné hranice, žádné bloky v tom, co si může nebo nemůže vzít na sebe. Každý den na ulici vidíš tolik inspirace a originality, že tě to úplně přepne do jiného mindsetu.
Spousta lidí tě registruje jako fashion influencerku. Tím, že jsi najednou chodila pravidelně do práce, odráželo se to nějak na tvém contentu?
Najednou nemám tolik času na svoje aktivity, které miluju, ale musela jsem je trochu obětovat, abych se dostala do New Yorku a mohla tam být. Původně jsem tam jela „jen“ na stáž, ale můj sen byl vždycky žít a pracovat v New Yorku alespoň na nějakou dobu. A tahle zkušenost byla první krok k tomu, jak si ten sen splnit.
Abych to dokázala, musela jsem trochu upozadit věci, které mě baví nejvíc. Na druhou stranu já miluju organizování eventů. Teď bych si ale chtěla postupně nastavit nějakou rutinu a až nebudu tolik pracovat, ráda bych se znovu víc věnovala fashion contentu, který jsem dělala doposud, a hodně ho propojila s New Yorkem.
Fashion v New Yorku musí být opravdu inspirativní...
Je to něco neuvěřitelného. Člověk tam nemá žádné hranice, žádné bloky v tom, co si může nebo nemůže vzít na sebe. Každý den na ulici vidíš tolik inspirace a originality, že tě to úplně přepne do jiného mindsetu.
A přesně tohle bych chtěla přenést i do svého obsahu, a vlastně i do toho, co jsem doteď učila lidi: nebát se vystoupit z komfortní zóny, nebát se být vidět. Protože my v Česku jsme pořád konzervativní.
A jak tohle prostředí ovlivňuje tvůj mindset?
Mám pocit, že v New Yorku člověk dostává komplimenty skoro automaticky. Už jen skrze oblečení. I když mám někdy den, kdy si připadám „off“, jdu třeba v teplácích, necítím se úplně ve své kůži a říkám si „it’s not my day“, stejně se vždycky najde někdo, kdo mě zastaví a pochválí.
Takže mu to poněkud boostuje sebevědomí?
Člověk nemá strach být na ulici, natáčet videa, fotit se nebo jakkoliv se projevit. Lidé se na to nekoukají špatně. Naopak, třeba ženy tě často osloví s komplimenty, a tohle strašně dodává sebevědomí.
V práci sice pracuji mezi českými lidmi, ale už jsou naladění na americký mindset. Líbí se mi něco na někom a tam je úplně normální dát to najevo, a nejde jen o módu. V Česku je to spíš tak, že se lidé ve výtahu minou a ani nezdraví. V Americe, když vejdeš do výtahu, automaticky se lidé pozdraví a zeptají se: „Hey, how was your day?“ A často se začne normální konverzace.
Ta podpora ženskosti a obecně pozitivní interakce tam je určitě výrazně vyšší než u nás.
Zároveň je potřeba se z toho nezbláznit, protože tam vidíš moc krásných a úspěšných lidí, a rychlost života v New Yorku je neuvěřitelná. Pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí, to může být náročné.
V čem se podle tebe nejvíc liší evropský a americký přístup k oblékání?
New York je oproti zbytku Ameriky „evropský“, ale i tak je tam styl oblékání úplně jiný než u nás. Američanky se obecně neoblékají moc elegantně, spíš volí pohodlí. Už na střední škole holky běžně chodí v teplákovkách a UGGkách, žádné košile nebo upravené outfity jako v Evropě. Frčí legíny, sportovní sety a značky jako Lululemon nebo Alo Yoga.
Maminky na Upper East Side venčí psy v legínách a mikinách, někdy s kožichem přes ramena. To je prostě Amerika.
Jsou různé fígle, jak šetřit. Fungují i aplikace jako Too Good To Go, kde můžeš získat za pár dolarů spoustu jídla, které by jinak vyhodili. Takže člověk si postupně najde způsob, jak žít jako Newyorčan, aniž by utratil majlant.
Byly pro tebe ceny v New Yorku šokující?
New York je asi jedno z nejdražších míst na světě. Ceny jsou úplně jinde než u nás a nejhorší je ta počáteční investice. Když se tam přestěhuješ, potřebuješ všechno. Základní věci, které máš v Česku, od povlečení, přes ingredience na vaření, až po SIM kartu. Jen za SIM kartu s neomezenými daty a voláním po Americe i do Evropy zaplatíš kolem 58 dolarů (skoro 1 200 korun) měsíčně.
Ale když člověk ví, jak na to, dá se žít i rozumně. Jsou různé fígle, jak šetřit. Fungují i aplikace jako Too Good To Go, kde můžeš získat za pár dolarů spoustu jídla, které by jinak vyhodili. Takže člověk si postupně najde způsob, jak žít jako Newyorčan, aniž by utratil majlant.
Člověk se naučí budgetovat, vyhýbat se turistickým pastem a objevuje, jak funguje místní systém. Stejně tak bary. Newyorčan ví, kam jít na happy hour, aby nedal za drink 20–22 dolarů. Jídlo je pro mě ale opravdu největší výzvou. V Americe je všechno dražší a kvalita potravin často horší.
Takže, ke kvalitním potravinám se dostane jen člověk, který je bohatý?
Když chceš opravdu kvalitní věci, stojí to obrovské peníze. Člověk pak musí rozhodnout, jestli je ochotný utratit velkou částku za potraviny, které ho opravdu uspokojí, nebo se spokojit s tím, co je k dispozici, i když nechutná tak dobře.
Potraviny ti chybí nejvíc?
Já jsem hrozně zvyklá na suroviny, které máme u nás v Evropě. Čerstvé, chutné, přirozené. My si vůbec neuvědomujeme, co za poklady máme v běžných obchodech, třeba i v Lidlu. Produkty jsou často na úplně jiné úrovni než v USA.
I když si koupíš něco „prémiového“ v řetězci jako Whole Foods, chuť pořád není srovnatelná s tím, co máme doma. Ono to nechutná jako to naše dobré české rajče, zelenina je méně výrazná.
Ceny v New Yorku jsou obecně vyšší, ale když to porovnám s Prahou, tak třeba v kavárnách to není tak dramatické.
Čeho sis začala vážit doma, když teď žiješ pryč?
Školství, zdravotní systém, dostupnost přírody, to je něco, co v Americe často neexistuje. Třeba v zimě si tady jen tak vezmeš autobus a jedeš lyžovat, tam musíš letět a všechno je strašně drahé.
Mnoho lidí tady ani neumí plavat, jezdit na kolečkových bruslích nebo jiné základní věci, protože vyrůstali jen ve městě. Vážím si toho, co máme v Česku a Evropě, protože takové možnosti tam prostě nejsou.
Na závěr bych řekla, že je hrozně fajn vycestovat ve dvaceti. Člověk si přijde na sebe, naučí se žít sám a objeví, co znamená být nezávislý. Přestěhovat se do jiného města v Česku je jedna věc, ale do zahraničí je to úplně jiný level. Musíš se naučit řešit spoustu věcí, které ti přijdou do života, sám.
