O tom, co se na H+H táboře odehrávalo, se dostaly na veřejnost spíš útržky. Jedna osoba však vidí případ rozsáhlého sexuálního zneužívání celistvěji než většina. Tereza Otavová z organizace Věřím ti zastupuje oběti z tábora v trestním řízení.
Tuto kauzu snad nešlo minout. Tábor ve Frýdlantu nad Ostravicí, který šťastně fungoval 35 let, by nejspíš právě spouštěl přihlašování na léto 2026, nebýt influencerky Teri Rusňákové. Ta v říjnu ve stories zveřejnila obvinění, že na „Háčku“ zažila nevhodné chování jednoho z animátorů. Pak přišla, jejími slovy, lavina. Ozvalo se jí na 130 lidí s podobnou zkušeností ze stejného tábora, ale s různými lidmi v rolích vedoucích a animátorů. Podobná přiznání pak přišla i od jiných známých lidí – Elišky Ruskové, Tadeáše Kuběnky, Natálie Kočendové.
„Jako dítě mě tam osahával člen realtýmu, který tam dodnes pracuje, a nikdo neřešil, že jsem z toho pak po středisku chodila ubrečená,“ sdílela anonymně jedna z návštěvnic.
„Ona ta záliba k mladým holkám tam byla snad nakažlivá a bylo to podmínkou personálu, jinak si to nedovedu vysvětlit,“ píše další.
Jiná sdílela obrázek milostného dopisu, který obdržela od animátora, když jí bylo devět.
„Jedna nejmenovaná žena nám přímo na poradě oznamovala, který člen H týmu bude na jaké chatce nebo stanu, že to mají domluvené a nemáme je rušit. S odstupem času je mi z toho fakt zle, tehdy nám byly zalepovány pusy na denní bázi, hlavně to ututlat,“ sdílí další.
Celý rozsah zneužívání dnes rozkrývá policie, zatímco tábor pozastavil činnost. Jak tři měsíce po prvních obviněních probíhá trestní řízení, s námi sdílela Tereza Otavová, právnička z organizace Věřím ti, která v řízení poškozené zastupuje.Pro někoho, kdo o H+H táboře ještě neslyšel, jaké to tam bylo?Ani já jsem do podzimu o táboře neslyšela. Pak mi moji vrstevníci, lidí kolem 25 až 30 let, řekli, že nechápou, jak jsem o něm mohla nevědět. Reklamy na tábor byly v Bravíčku, na Evropě 2, prostě všude, kde se v nultých letech nedaly přehlédnout. Bylo to obrovské, chtěli tam všichni. To na děti samozřejmě mělo vliv, bylo to pro ně něco úžasného, dokonalého.
Nefungovaly tam klasické výchovné hranice – budíček, rozcvička, teď jdete pomoct škrábat brambory do kuchyně. Všechno bylo totálně free. Také se tam objevovaly známé osobnosti. Děti si mohly v uvozovkách sáhnout na Mareše, byly hvězdám nablízku, mohly s nimi prožít několik dní, být úplně VIP. Taková tam byla atmosféra.
Lidi, kteří tam jezdili jako děti, také popisují, že to fungovalo trošku jako sekta – v tom, jak to bylo psychologicky nastavené. Pěstovala se tam extrémní blízkost, extrémní projevování si citů, lásky, soudržnosti. Všichni se pořád objímali, dávali si pusinky, chválili se – někdy až toxicky.
Řekla bych, že to fungovalo trošku jako vymývání mozků dětí. Celý týden nebo osm dní, kdy trvaly turnusy, od sedmi ráno do deseti večer neustále ze všech míst hrály stejné písničky. Ne hitovky, co byly zrovna trendy, ale jejich vlastní táborové písničky. „Ty seš náš, jsme tady všichni kamarádi, máme se rádi…“. To jelo osm dní v kuse.
Což nezní úplně typicky.Pak tam bylo podprahové podsouvání sexualizace dětí. Hry zaměřené na to, že je OK se přede všemi na táboře svléknout do spodního prádla. Pro kontext, uprostřed areálu bylo obrovské pódium, nasvícené jako na koncertě, kde se děti několikrát za den scházely a probíhaly tam různé programy. Animátoři, většinou mix tanečníků a zpěváků, tam pořádali svoje vystoupení. A konaly tam táborové hry.
Třeba „random“ vybrali nějaké dítě a vzali ho na pódium, že si zahrají tandem. To je hra, kterou výpovědi popisují velmi často. Kluk a holka si měli přede všemi navzájem vyměnit oblečení. Možná by to bylo strašně haha, pokud by ti kluci nebyli vždycky z vedení. Zpravidla to byly dívky klientky a kluci v nějakém vedoucím postavení. Dělaly se tam i jiné podobně laděné hry, třeba že o sebe kluk a holka mají prasknout balónek. Bylo to v leže. Takže vedoucí ležel na zádech na pódiu a dal si ten balónek třeba na břicho, ale klidně taky na rozkrok. A třeba dvanácti, třináctiletá holka po něm měla hopkat, aby balónek prasknul. A dělo se to před zraky všech dětí.
Když budu optimistická a držet se při zemi, obětí jsou stovky. Ale já si myslím, že jich je ještě víc.
Večer probíhal program typu zpovědnice, prostě takové „milé bravíčko.“ Vedoucí – některým bylo třeba 17 let, ale většině bylo přes 20, tam rozebírali svoje první sexuální zkušenosti a podobně. A to prezentovali dětem a všichni to brali jako normální, v pohodě.
Chápu potřebu bavit se třeba o tématu první lásky mezi dětmi, kterým je třeba 15 až 17. Ale na tábor jezdily děti už od pěti let, fakt mrňouskové, a programů se účastnili taky.Existují z programů nějaké záznamy?Děti měly na programech absolutní zákaz cokoliv dokumentovat. Kdyby dítě něco fotilo nebo natáčelo, dostalo by strašný „céres“. Takže záznamy pochází spíš od zaměstnanců, kteří s tím, co se tam dělo, nebyli v pohodě. Abychom ale neházeli všechny do jednoho pytle – bylo tam velké množství lidí, kteří figurovali v různých jiných pozicích než animátorů. Studenti pedagogických škol, kteří tam jeli na vysněnou praxi, zdravotníci, lidé v kuchyni a podobně. Když to viděli, říkali si, že to není v pořádku. Ale když se ozvali, dostali „čočku.“Love bombing, zneužívání moci, normalizace sexualizace nebo ta exkluzivita, celé to zní jako určitá manipulace. Jakoby celý design tábora fungoval v podstatě jako grooming, který umožňuje zneužívání. Je to možné?Jsem o tom přesvědčená. Máme i svědectví lidí, kteří byli u zrodu tábora. Lidé v různých funkcích a pozicích, kteří se tábora přímo účastnili, shodně popisují, že existoval psycholog – muž, ne žena, který měl Jiřímu Hniličkovi (provozovatel tábora, pozn. red.) pomoci nastavit, jak to má udělat, aby se děti na tábor chtěly vracet pořád dokola.
Je tam samozřejmě i ekonomický aspekt, protože ty tábory byly velmi drahé. Ale velké množství svědků nezávisle na sobě poskytlo indicie, že to nebylo jenom kvůli penězům.
Pak je tu další věc – zaměstnanci museli podepsat smlouvu o mlčenlivosti o tom, co se na táboře děje, což mi samo o sobě přijde strašně zvláštní. Pochopila bych nějakou konkurenční doložku, že zaměstnanci potom nemají jít pracovat do jiné organizace, která pořádá tábory, a předávat jejich know-how. Ale oni tam vyloženě měli doložku o mlčenlivosti pod sankcí několika milionů, pokud budou mluvit o tom, co na táboře probíhalo. I proto se také tolik svědků bojí vypovídat. Taková formulace mlčenlivosti přitom absolutně nebude platit, když vystoupíte v rámci trestního řízení.
Kolika obětí se kauza týká?Státní zastupitelství mi nedovolilo specifikovat přímo počet obětí, ani těch, kteří figurují v trestním řízení. Ale jenom od poškozených, kteří už vypovídali, víme, že každý zná dva, tři, čtyři další lidi, kterým bylo ublíženo také.
Když budu optimistická a držet se při zemi, obětí jsou stovky. Ale já si myslím, že jich je ještě víc. To nebylo náhodou. To nebylo jednou. Ti kluci měli na jednom turnusu v uvozovkách „rozdělané“ čtyři, pět holek a teď těch turnusů bylo sedm osm za léto. A to je jenom jeden kluk, kterých tam bylo najednou třeba osm. A někteří tam působili 35 let. Neříkám, že to dělal každý, to vůbec ne. Ale postupně vyplavávají ven další a další jména. I kdybych si řekla, dobře, ten kluk to udělal třeba „jenom“ pětkrát, už teď jsem třeba na 200 lidech, jenom z toho, co vím.
Včera mi psala slečna a odhalila někoho nového. Stalo se jí to loni a předloni. Popsala, že s pachatelem se znali předtím, byl to slušný kluk, ale to prostředí ho zpracovalo – že chovat se takto k dětem je v pořádku.
Ale ty oběti se z nějakých důvodů nechtějí do řízení zapojovat. Buď to bagatelizují, nebo si ani neuvědomují, že se stalo něco vážného, myslí si, že se tak moc nestalo. Nebo mají strach – to jsou tři jasné důvody.
Teď tam je pár statečných, kteří řeší ty v uvozovkách nejhorší věci, pak nám ve frontě stojí několik lidí, jejichž případy jsou promlčené a pokud se nenajde někdo další, kdo měl bohužel nějaké neštěstí po nich, tak se to nevyřeší v plném rozsahu.V jaké fázi je řízení teď? Trestní řízení je pořád na začátku. Stále shromažďujeme výpovědi. Zároveň je spojujeme, ale spojuje se to strašně těžko. Hůř, než kdybych měla obrovské množství výpovědí. V tuto chvíli to bohužel pořád trochu vypadá, že šlo o ojedinělé útoky. Jedna věc se stala v roce 2014, další v roce 2020. Jeden to udělal nějak, další jinak. Chybí tam jasné a explicitní propojení toho mechanismu, o kterém víme, že fungoval. Kdyby všichni, kteří mají takovou zkušenost, promluvili, doplnilo by to důležité mezičlánky. Jak tam zneužívání probíhalo, víme, ale hledáme, jak to uchopit právně v celé šířce.
Agentura, která tábor pořádá, vydala prohlášení, že situaci prověřuje. Rámuje to jako pochybení jedince či několika jedinců. Z množství těch anonymních svědectví i z toho, co říkáš, vychází najevo, že zneužívání se ale dělo skoro systematicky. O kolika pachatelích je řeč? Víceméně něco se dělo každý rok. A není to nějaká doba dávno minulá, dělo se to i toto léto, v podstatě do teď. Dělo se to od různých lidí, kteří tam přicházeli, odcházeli. A nedocházelo k tomu jen v létě, pořádaly se i programy na jarní prázdniny a Silvestry. A nebavíme se jenom o F. A., jehož chování bylo hodně medializované, týká se to jiných lidí.
Zrovna včera mi psala slečna a odhalila někoho nového. Stalo se jí to loni a předloni. Popsala, že s pachatelem se znali předtím, byl to slušný kluk, nebyl zlý. Ale právě to prostředí ho zpracovalo tak, že chovat se takto k dětem je v pořádku.
Další věc je, že někteří z lidí, kteří figurují jako podezřelí, doteď pracují s dětmi, mimo tábor. Jeden je učitel na střední. Z jedné střední byl vyhozený, dnes pracuje na jiné. I děti z té střední, kde je teď, nám psaly, že se choval nevhodně. Když se vytipoval nějakou studentku, měl na ni zvýšené až takové „šikanózní“ požadavky, aby posílil svou mocenskou pozici. Jsou tam lidi, kteří stále učí děti na tanečních kroužcích. Pořádají taneční battles a děje se to tam podle všeho dál. Je to takový zmar a zoufalství, protože o tom víme, ale nemůžeme s tím dělat vůbec nic. Ani policie s tím bez výpovědí nemůže dělat vůbec nic.
Co bys vzkázala lidem, kteří mají traumatizující zkušenosti z tábora také a váhají, zda o tom někomu říct?V první řadě, že to není jejich chyba. Spousta těch dětí, nebo dneska už mladých dospělých, říká, že to neřešili, protože si za to podle sebe mohli sami – protože to vlastně chtěli. Chtěli být v blízkosti toho člověka, chtěli se mu zavděčit, protože se cítili výjimečně. A tudíž mají strach, že za to budou odsouzeni. V jejich očích to často bylo to dobrovolné.
Ale promiň – když ti je 11, 12, 13 nebo 14 let, neexistuje konsenzuální styk s člověkem, kterému je 20, 25 let. Nemůžeš se úplně dobrovolně rozhodnout mít s někým sex, nejsi na to dostatečně mentálně zralý. Nikdo je neodsoudí za to, že třeba odpovídali na sexistické zprávy, za posílání nějakých hanbatých fotek a podobně. Vždyť my víme, že byly děti. Chyba je zásadně na straně dospělých animátorů a vedoucích, kteří využili svého postavení.
Další věc je, že si myslí, že to, co se stalo jim, není dost vážné. Že je to prostě blbost, že se jim vlastně nic nestalo – spousta obětí má tendenci ty skutky bagatelizovat, stejně jako jejich následky bagatelizovat.
Spolupracuju třeba se slečnou, která tam měla ve 13 letech – v té době podle ní dobrovolný – pohlavní styk s vedoucím, kterému bylo 22. V té době si myslela, že to chce, ale s postupem času si uvědomila, že to zase tak dobrovolné nebylo. Došlo k tomu pod slovním tlakem a citovým vydíráním. Říkám jí: ‚Potřebuju vědět dopředu, jestli se léčíš někde u psychologa nebo psychiatra, policie to bude zjišťovat, a je dobré to doložit na začátku řízení, až v průběhu to může výpověď znevěrohodnit.‘ Vyjmenovala mi spoustu problémů. Ptám se jí, jestli má nějakou diagnózu. ‚Mám hraniční poruchu osobnosti.‘ ‚ A tobě se stalo něco v dětství, rodiče ti ubližovali, někdo ti umřel, stalo se ti nějaké trauma?‘ ‚Ne.‘ ‚Než se ti stalo to na tom táboře, neměla jsi nějaké problémy ve škole, s vašima, cokoliv?‘ ‚Ne.‘ ‚Jsi si stoprocentně jistá?‘ ‚Jo.‘ ‚Řekla jsi někomu, když ti diagnostikovali tu poruchu, co se ti stalo na táboře?‘ ‚Ne.‘ ‚Nenapadlo tě někdy, že to máš z toho?‘ ‚Ne.‘ Její psychiatr byl totálně v šoku, protože to nevěděl a úplně to otočilo celou jejich terapeutickou práci. Ani za 10 let terapií nemusí člověk vědět, že když má ve třinácti s někým výrazně starším sex, může to mít takové následky.
Pak je tu obviňování. Takové komentáře byly třeba u Teri Rusňákové. ‚Stalo se ti to před deseti lety, byla jsi ticho a oni to dělali dál. Kdybys to řekla dřív, ostatním dětem se to nestalo.‘ Což je samozřejmě špatně – není její vina, že někdo je čuně a ubližuje dětem.
Ty zastupuješ oběti v trestním řízení a vyzýváš i všechny další, aby se ozvali tvojí organizaci Věřím ti. Když se ti někdo přihlásí, co se děje pak?Jako první se snažím dopodrobna vysvětlit, co bude následovat, aby se mohli rozhodnout, jestli chtějí být součástí trestního řízení. Když ano, napíšeme plnou moc. Pak s nimi sepíšu co nejpodrobnější trestní oznámení. Shromáždíme nějaké fotky, screeny konverzací a až si ho odsouhlasíme, pošlu oznámení na policii.
Následně je policie vyslechne. Je to ve speciální místnosti, kde se nahrává zvuk a obraz, díky tomu je tam jenom jeden policista s jednou poškozenou, je to takové přirozené, jakoby si povídali. Já tam s nimi jedu, jsem na stanici celou dobu, hlídám, jak se policie chová. Nemám do teď jedinou výtku k tomu, že by se chovali nějak necitlivě.
Máme pro tyto lidi i domluvené kapacity u psychologů, pro případ, že by to potřebovali. Z mé zkušenosti pak hodně pomáhá, že se oběti propojí a mohou se podpořit navzájem. Mohou se navzájem utvrdit, že nejsou blázni, že to, co se jim stalo, nebylo v pohodě. Během řízení se pak ani jednou nepotkají s tím, kdo jim ublížil. Jejich osobní údaje jsou vedené skrytě, pachatel se k nim nedostane. A pokud nebudou chtít být součástí medializace, tak nemusí. Mají kompletně zajištěný advokátní servis, nic neplatí.
