Herečka zveřejnila omluvné prohlášení poté, co její výroky o duševním zdraví vyvolaly vlnu kritiky. Sebereflexe je sice důležitá, ale tato kauza odhalila hlubší problém, kterým je fakt, že stále tápeme v tom, jak o duševním zdraví mluvit.
Sarah Haváčová v nedávném rozhovoru pro magazín Reportér řekla, co si myslí o lidech trpících depresemi. „Na lidi, kteří životu říkají ne, se nějak nedovedu naladit. Vím, asi teď působím bezcitně, ale nemám moc pochopení pro deprese a třeba myšlenka na sebevraždu mě vyloženě uráží,“ uvedla.
Toto vyjádření spustilo vlnu negativních reakcí a přivedlo herečku k tomu, aby se za svoje formulace omluvila. Pojďme si na příkladu této chyby vysvětlit, proč slova jako „urážka“ do debaty o nemoci nepatří a co se můžeme z této chyby naučit.
Jenže slova vypuštěná do veřejného prostoru mají svůj vlastní život a když promlouváme o něčem takhle citlivém, jako první bychom se měli zaměřit na formulace, které nikoho nezraní.
Omluva jako první krok
Haváčová ve svém vyjádření uznala, že její slova byla necitlivá a že neměla v úmyslu nikomu ublížit. To je samozřejmě důležitý moment. Jenže slova vypuštěná do veřejného prostoru mají svůj vlastní život a když promlouváme o něčem takhle citlivém, jako první bychom se měli zaměřit na formulace, které nikoho nezraní.
Do debaty se vložil i Tomáš Poláček, který celý rozhovor vedl. Ten v příspěvku na Instagramu vzkázal, že je Sarah „bojovnice od rány“ a že mu mluvila z duše. Sám prý měl diagnostikovanou úzkostnou poruchu, proto prý „pořád běhá“ a na své problémy se „nesnaží nevymlouvat“. „Tý holce vadí, jak se s tím přehání, že se toho zneužívá, že se s tím málo rveme: za mě v kontextu celýho rozhovoru pochopitelný a OK,“ vyjádřil svoje stanovisko.
Tato obhajoba je možná ještě nebezpečnější než původní hereččin výrok. Naznačuje totiž, že deprese a úzkosti jsou otázkou pevné vůle. Že když se dostatečně „rvete“ nebo si jdete zaběhat, chemie v mozku se zázračně srovná. Jenže realita statisíců Čechů*Češek je jiná.
Lidé, kteří říkají životu ne?
Podle dat výzkumného ústavu PAQ Research vykazuje příznaky středně těžké až těžké deprese zhruba 15 až 16 procent dospělé populace. Deprese ale nepostihuje pouze dospělé. Z výsledků prvního plošného monitoringu duševního zdraví dětí v Česku vyplynulo, že čtyřicet procent žactva devátých tříd vykazuje známky středně těžké až těžké deprese. Všichni tito lidé si zaslouží, aby se o jejich zdraví mluvilo s péčí a pochopením.
Můžeš milovat život a vidět ho v těch nejjasnějších barvách, ale to neznamená, že jsi vůči depresím imunní. Výrok paní Haváčové může působit, jako že jsou lidé trpící depresemi těmi, kteří se „vzdali“. Realita je ale naprosto jiná. Život s depresí je vyčerpávající a náročný. Lidé ale i přesto pracují na tom, aby se cítili lépe. To znamená, že životu říkají ano.
Podobná vyjádření veřejně známých osobností jen prohlubují propast mezi těmi, co se často jenom snaží přežít, a zbytkem společnosti. Jsou důvodem, proč se téma i nadále stigmatizuje a lidé mají strach z toho, že když vyhledají pomoc, budou odsuzováni.
Říct, že vás myšlenka na sebevraždu „uráží“, je velmi necitlivé. Je to jako říct člověku se zlomenýma nohama, že vás uráží jeho neschopnost běhat.
Jenomže právě kvalitní pomoc a péče je v cestě za uzdravením klíčová. Pokud ti pak někdo řekne, že pro tvoje pocity nemá pochopení, můžeš začít cítit, že jsou vlastně iracionální a nedůležité. Že by ses přece měl cítit dobře a „nestěžovat si“. Tady je ta past. Začneš se uzavírat a svoje potíže skrývat, jelikož máš strach z dalšího nepochopení a odsuzování. A tak tě začnou sžírat zevnitř a tvoje zdraví se zhorší. To pak může vést k tragédii.
„Třeba myšlenky na sebevraždu mě vyloženě uráží“
Říct, že vás myšlenka na sebevraždu „uráží“, je velmi necitlivé. Je to jako říct člověku se zlomenýma nohama, že vás uráží jeho neschopnost běhat. Nevím o nikom, kdo by se vědomě rozhodl, že se bude trápit. Mít depresi totiž opravdu není volba. Proto byla volba takového slova značně nevhodná.
Data Českého statistického úřadu říkají, že v Česku dobrovolně ukončí svůj život průměrně 1 300 až 1 500 lidí ročně. To jsou zhruba čtyři zmařené životy každý jeden den. Za každým tímto číslem je člověk, který pravděpodobně dlouho volal o pomoc, ale narazil na zeď nepochopení a předsudků. Právě takovou zeď staví podobné výroky.
Taková vyjádření totiž vytvářejí pocit tíživé viny za stav, který není žádným aktuálním rozmarem nebo selháním, ale těžkou nemocí. Když se cítíte naprosto příšerně a nevidíte cestu ven, dozvědět se, že vaše myšlenky někoho urážejí, vaši izolaci prohloubí. Studie o prevenci sebevražd jasně ukazují, že stigma a strach z odsouzení jsou hlavními bariérami, které lidem brání zvednout telefon a zavolat na krizovou linku.
Empatie nic nestojí a může být důvodem, proč se někdo odhodlá k tomu, aby se svěřil s tím, co ho trápí.
Právě proto by veřejně známé osobnosti měly svoji platformu využít k destigmatizaci témat spojených s duševním zdravím a pomoci ohroženým skupinám. Rozhodně by neměly normalizovat pohrdání lidmi s depresemi. Tím totiž upevňují zakořeněný narativ, který ubližuje a vede k větší bolesti.
A co říct na závěr? Empatie nic nestojí a může být důvodem, proč se někdo odhodlá k tomu, aby se svěřil s tím, co ho trápí. Nevíme, jak ty, ale my chceme žít ve společnosti, kde se o duševním zdraví bude mluvit otevřeně a pořádně nahlas.
Kam se obrátit, když ti není dobře?
Pokud procházíš náročným obdobím, máš pocit, že se nemáš komu svěřit, nebo bojuješ s těžkými myšlenkami, pamatuj, že v tom nejsi sám*sama. Pomoc je dostupná zdarma a anonymně.
Linka bezpečí: 116 111 (pro děti, mládež a studenty do 26 let, nonstop, zdarma)
Linka krizového centra PN Bohnice: 284 016 666 (nonstop pomoc pro lidi v akutní krizi)
Nepanikař: Mobilní aplikace a web (nepanikar.cz), kde najdeš rychlou pomoc
Opatruj.se: Portál plný testů, cvičení a rad pro péči o duševní zdraví vytvořený odbornictvem z NUDZ
