Eliška Holinková žije v Egyptě a tvoří úspěšný kanál. Konvertovala totiž k islámu a svým sledujícím vypráví o své víře a životě v arabské zemi.
„Egypt? No tak to vůbec,“ řekla kdysi své kamarádce Eliška, když jí nabídla práci animátorky v arabské zemi. „Měla jsem hodně předsudků,“ směje se dnes sympatická dvacátnice. Tehdy by ji asi těžko napadlo, že se v Egyptě zamiluje, konvertuje k islámu a nakonec se do země i přestěhuje.
O své cestě a víře se před časem rozhodla tvořit na sítě. „Hlavním motorem pro mě bylo, že jsem o islámu nenašla v češtině moc materiálu. Beru to ale i jako osvětu,“ osvětluje svou motivaci Eliška, která v Egyptě navštěvuje intenzivní kurz náboženství i jazyka.
- Jak na Eliščinu konverzi reagovala její česká rodina
- Jaké to je nosit hidžáb v Česku i Egyptě
- Kde Eliška bere sílu na hate, se kterým se na sítích setkává
- Proč na svém manželovi není finančně závislá, přestože je ženou v domácnosti
- Proč jsou „dobře míněná varování“ na sítích často jen převlečený rasismus
Pojďme na začátek tvého příběhu. Jak ses vlastně dostala do Egypta?
Když mi bylo 21, zažila jsem něco jako vyhoření. Hned po střední jsem šla dělat cukrářku na noční směny, šest dní v týdnu. Po třech měsících jsem dala výpověď, byla jsem úplně hotová. Říkala jsem si, že nemám žádné zážitky, zatímco ostatní cestovali.
Napsala jsem kamarádce, co dělala animátorku, jestli by pro mě neměla něco v Evropě, třeba v Řecku. Když navrhla Egypt, odpověděla jsem, že tam nepojedu. Měla jsem předsudky: špína, hnus, muslimové. Kamarádka mě ale přesvědčila, ať to zkusím. Odletěla jsem tam původně na měsíc s tím, že si buď sbalím kufry, nebo zůstanu. Když jsem tam pracovala jako animátorka, zamilovala jsem si místní kulturu.
Co tě na té kultuře tak chytlo?Lidé jsou tu hrozně živí. Je jedno, jestli jdeš do obchodu nebo jsi na ulici, vždycky si s tebou někdo začne povídat. Všechno je tu takové vřelé, lidé se usmívají. V Česku mi přijde všechno strašně pochmurné, každý spěchá do práce a domů, všichni jsou ve stresu. Tady je ten styl života jiný.
V práci jsi poznala svého manžela?
Ano, byla to romantika jak z filmu, byl to on, kdo mě tehdy poprvé v Egyptě vyzvedával na letišti. Trávili jsme spolu čas, ale muslimové nerandí tak, jako se randí v Česku. Byli jsme spíš dobří kamarádi. Když jsem pak odletěla domů a začala se zajímat o islám – koukala jsem na dokumenty o ženách konvertitkách, celou noc jsem četla korán a jednou jsem mu volala a řekla: „Chci být muslimka.“ On byl rozespalý a řekl mi: „Jsi normální? Můžeš si to ještě rozmyslet.“ Takže rozhodnutí přišlo ode mě. Až když jsem se vrátila do Egypta jako muslimka, jsme se zasnoubili a měsíc na to se vzali.
Nakonec ses rozhodla v Egyptě zůstat. Proč vyhrál nad Českem?Pro mě byla největším důvodem víra. Příkladem: halal jídlo je v Česku nedostupné, zvlášť když nežiješ v Praze. Tady je to pro muslima mnohem jednodušší. A pak finance: manžel nemluví česky, takže by mohl dělat maximálně pomocné práce, třeba mýt nádobí. Kdybychom šli do většího města, kde by uplatnil angličtinu, spolkly by nám většinu peněz nájmy. Finančně bychom si v Česku nepolepšili.
„Tatínek mě podpořil“
Už jsme se toho dotkli. Přijala jsi islám, víru svého manžela. Jak jsi k takovému rozhodnutí došla? Byla jsi věřící už předtím?Můj tatínek byl vychovaný v křesťanství, víru ale opustil kvůli poměrům v církvi. Já jsem se o Boha zajímala už dříve, měla jsem k tomu blízko, ale křesťanství ke mně nikdy nepromluvilo tak silně. Byla jsem dokonce za farářem v Sázavském klášteře, ale mátla mě svatá trojice. Nechápala jsem, jak může být Bůh jeden, a přitom koukat na ukřižovaného Ježíše.
Islám ti odpovědi dal?Ano, tam jsou věci jasně dané. Bůh je jeden – Alláh – a Mohamed je jeho poslední prorok. V islámu máme obrovskou lásku k Ježíšovi, ale považujeme ho za proroka, ne za božího syna.
Manžel měl nedávno pracovní nabídku do Anglie, ale odmítli jsme to kvůli protiislámským protestům, které v zemi probíhají. Kdyby chtěl do Evropy, dostal by se tam i beze sňatku se mnou.
Jak na tvou konverzi reagovalo okolí v Česku?Tatínek mě podpořil. Řekl mi, že jestli jsem spokojená a vidí, že jsem klidnější a šťastnější, nemá důvod mi do rozhodnutí kecat. S mamkou jsem nikdy neměla blízký vztah, ale islám nám paradoxně pomohl. V islámu je totiž daný velký respekt k rodičům, takže se snažím ten vztah udržovat a být s ní v kontaktu.
S přijetím víry ses rozhodla i pro nošení hidžábu. Jaké to je?
Pro mě je to připomínka víry. Když jsem si ho zkusila vzít poprvé, ještě v Česku, jela jsem vlakem do práce. Nastoupili dva opilí kluci, měli hloupé narážky a já se bála. Pak si jeden všiml šátku a řekl tomu druhému: „Hele, to je nějaká muslimka, radši drž hubu.“ V tu chvíli jsem se cítila paradoxně šátkem Bohem ochráněná.
Cítíš rozdíl v tom, jak na tebe koukají lidé v Česku a v Egyptě?Velký. V Česku se trochu bojím, když jdu sama. Většinou jdu s tátou nebo bráchou, protože lidé koukají, často i hrubě komentují. V muslimských zemích muži spíš automaticky sklopí zrak. Ale třeba tady v Egyptě je to hodně benevolentní, manželova sestra ani sestřenice hidžáb nenosí. Je to čistě na ženě, je to věc mezi ní a Bohem. Kdyby mi manžel řekl, že si mě nevezme, když nebudu nosit šátek, řekla bych mu čau.
Na muži závislá nejsem, mám svůj majetek i úspory
Na sítích jsi mluvila o tom, že ty jsi doma a do práce chodí jen tvůj muž. To v dnešní době budí vášně.Podle islámu má muž povinnost obstarat rodinu – platit bydlení, jídlo, oblečení. Žena pracovat může, ale peníze, které vydělá, jsou jen její. Nemusí přispívat do rodinného rozpočtu. My jsme se dohodli, že dokud to nebude nutné, pracovat nebudu, protože jsem předtím pracovala hodně a teď mi to vyhovuje.
Neobáváš se finanční závislosti? Co kdyby se něco stalo?Kdyby se manželství rozpadlo, mám svůj majetek i v Česku. Tady v Egyptě plánujeme napsat byt na mě. Je to pojistka. V islámském právu totiž manželka dědí jen čtvrtinu majetku, pokud nemají děti, zbytek jde rodině manžela. Takže tím, že bude byt na mě, se vyhneme případným problémům s dědickým řízením.
Častým argumentem kritiků nebo tiktokových rýpalů je mnohoženství. Že si tvůj muž může najít další ženy. Jak to máte nastavené?V islámu jsou povoleny čtyři manželky, to vzniklo historicky v dobách válek. Ale podmínky jsou přísné. Muž musí být spravedlivý ke všem – finančně i emocionálně. Kdyby chtěl druhou ženu, musí jí koupit stejný byt, stejné auto, brát ji na stejné dovolené. Je to drahý koníček. Navíc moderní muslimky si často dávají do manželské smlouvy podmínku, že muž bude mít jen jednu ženu.
Dalším častým a nepříjemným klišé v komentářích je, že si místní muži berou Evropanky jen jako „vstupenku do Evropy“. Jak tohle vnímáš?Manžel studoval v Kyrgyzstánu, mluví plynně rusky a anglicky. Nedávno měl dokonce pracovní nabídku do Anglie, ale odmítli jsme to kvůli protiislámským protestům, které v zemi probíhají. Kdyby chtěl do Evropy, dostal by se tam i beze sňatku se mnou. Navíc my jsme se rozhodli žít v Egyptě. Pokud bychom se někdy stěhovali, spíš by to byla jiná muslimská země.
Kde bereš sílu a trpělivost reagovat na nenávistné komentáře?Zažívala jsem šikanu od třetí třídy do devítky, takže jsem vůči tomu docela obrněná. Když mi někdo napíše hnusný komentář na vzhled, třeba na moje zuby – mám geneticky slabou sklovinu, stejně jako táta a brácha – tak si z toho nic nedělám. Vím, jak vypadám, a není to důvod nemluvit veřejně. Často mě spíš zaráží, kdo ty komentáře píše. Rozkliknu profil a je to maminka od dvou dětí.
Když jsem se připravovala na náš rozhovor, s kolegyní nás zarazilo, jak daleko jsou komentující schopní zajít. V jednom z komentářů, na který jsi i reagovala, kdosi psal, že by měl raději dceru na Only Fans než muslimku. To se tvým blízkým asi nečte lehce.Já dávám videa i na Facebook, kde mi lidé taky píšou hnusy. Když tam nějaký „Jindra s rybou na profilovce“ napíše něco ošklivého, můj táta mu vtipně odpoví. Vždycky mi říkává: „Buď je pošli do háje, nebo se nezajímej.“
V komentářích se často objevují narážky na film Bez dcerky neodejdu a varování před násilím. Jak na tohle reaguješ?
Často mi lidé píšou: „Viděla jsi film Bez dcerky neodejdu?“ Kdybych se měla bát všeho, co bylo natočeno podle skutečné události, neudělám v životě nic. Píšou mi: „Počkej, až tě začne bít a nepustí tě ven.“ Ale já znám nespočet příběhů z Česka, kde je žena doma jako služka, a když neuvaří včas, dostane „přes tlamu“. A ten chlap jde pak večer na dvě piva a vrátí se ve dvě ráno. A taky nikdo neříká: „Ty jsi s Čechem? Tak to si dávej bacha.“ Přijde mi to často až jako rasismus. Že jen proto, že je to snědší člověk, je to automaticky bráno jako něco špatného.
Film podle skutečné události vypráví o Američance Betty. Její íránský manžel ji odmítá pustit zpět domů, násilím ji i s jejich malou dcerou drží v Teheránu. Z návštěvy se tak stává vězení, ze kterého se Betty snaží zoufale uniknout, aby sebe i dceru zachránila.
Proč ses rozhodla o své cestě točit na sítě?
Když jsem se začala zajímat o islám, nenašla jsem v češtině skoro nic. Když už jsem našla nějaké články, nebylo tam nic hezkého. Chtěla jsem to změnit, sdílet informace, které bych sama na začátku ocenila. Mám teď i podcast, kde vysvětluji základy islámu, třeba pět pilířů víry, jak se modlit nebo co dělat o Ramadánu. Svou tvorbu vnímám i jako osvětu.
