Po první vraždě cítil klid a uvolnění. Přesto se hned vydal zpátky do ulic hledat další oběť.
Je rok 1985, hluboký komunismus. Na Strahově se trénuje. Tisíce cvičenců připravují největší choreografii v dějinách – stejný pohyb, stejný rytmus, stejný úsměv. Režim chce lidem vštípit, že má všechno pod kontrolou. Že je tohle země bez chaosu, bez zločinu, beze strachu.
Jenže zatímco pozornost míří na stadion Strahov na plánovanou Spartakiádu, která se koná jednou za pět let, někdo se prochází po noční Praze s úplně jinými myšlenkami. Beze svědků. A zanechává za sebou mrtvé, přepadené a znásilněné ženy.
Dnes už víme, že tehdy neznámý muž se ve skutečnosti jmenoval Jiří Straka a brzy měl vstoupit ve známost jako Spartakiádní vrah. A zatímco stát předstíral, že je všechno v pořádku, mezi prsty jim unikal někdo, kdo dokázal pečlivě budovanou idylku bezpečné země dokonale rozbít.
Nadprůměrně chytrý sígr
O to větší překvapení muselo pro kriminalisty být zjištění, že Straka byl šestnáctiletý kluk s IQ kolem 125. I přes nadprůměrný intelekt mu ale scházela sebemenší ambice na náročnější studijní obor. Studoval na učilišti u Kladna hornický obor – měl se z něho stát řadový dělník, který vždy vykoná práci tak, jak mu režim zavelí.
Přestože pocházel ze slušné rodiny, nikdy úplně nezapadal. Ve škole měl spoustu problémů, chyběla mu jakákoliv motivace a pravidelně porušoval školní řád. Jednou s kamarády dokonce vykradl nákladní železniční vůz se sladkostmi. Byl to sígr, podivín a kluk, kterému okolní svět připadal vzdálený.
Právě v době, kdy studoval střední školu, své matce tvrdil, že každou neděli odjíždí z Prahy na internát do Stochova jako obvykle. Ve skutečnosti ale zůstával v hlavním městě a v nočních ulicích a lovil své oběti. Inteligence, fyzická síla a absence strachu z něj udělaly jednoho z nejděsivějších monster českého zločinu.
První přepadávání studentek
Ještě než začal zabíjet, měl Jiří Straka na svědomí několik brutálních přepadení. V únoru 1985 krátce po deváté večer povalil na zem mladou ženu a začal ji škrtit. Podařilo se jí ho ale přesvědčit, aby přestal. Dokonce ji pak doprovodil domů s představou, že u ní bude pokračovat.
Na osvětlené ulici u vchodových dveří se znovu pokusil zaútočit. Když dívka začala křičet, vzal jí peníze a utekl na nádraží, odkud odjel vlakem na internát. Žena po dlouhém váhání útok nahlásila, snažila se pachatele popsat, ale policie z toho žádnou stopu nevytěžila. O měsíc později Straka napadl další dvě dívky, které útok přežily.
Z kluka monstrum
Pak přišel zlom. Z kluka, který si zřejmě zkoušel, kde jsou jeho hranice, se stalo skutečné zlo. Od první vraždy se útoky změnily v systematický teror. Praha se stala jeho hřištěm a žádná osamocená žena nebyla v bezpečí. Své oběti si totiž vybíral zcela náhodně.
V dubnu si vyhlédl dvaadvacetiletou Alici. Vracela se večer od matky za přítelem na ubytovnu. Straka šel ze zimního stadionu a na Novodvorské ulici si jí všiml. Sledoval ji a počkal na tmavé a prázdné místo, kde zaútočil. Chytil ji zezadu pod krkem, svalil ji na zem a odtáhl od cesty. Dusil ji, dokud nezačala ztrácet vědomí. Pak ji vlekl dál do rokle a k usmrcení použil všechno, co měl po ruce – hlínu, listí, větve i její vlastní kalhotky.
Když se Alice nevrátila za svým přítelem Ivanem, vydal se ji hledat. Dvakrát prošel jen pár metrů od místa, kde leželo její tělo – i se Strakou poblíž. Ráno rodina nahlásila zmizení. Služební pes pak v rokli našel Alicino tělo, zakryté listím.
Do případu se pustil Jiří Markovič. Už tehdy bylo jasné, že jde o něco jiného než běžnou vraždu: „Ten první případ Alice Petříčkové, to bylo něco ne úplně v normálu. Vražd jsem viděl předtím už dost a tady to bylo jiné – všechny ty ucpávky nosu a další okolnosti kolem byly nadstandardní pro normální vraždu. Radili jsme se se sexuology a psychiatry a v závěru nešlo nic jiného než hledat sadistu. Podle psychiatrů to měl být člověk mezi 18 a 28 lety. Takže vůbec tam nepasoval někdo jako šestnáctiletý kluk,“ vypráví v reportáži pro Českou televizi hlavní vyšetřovatel. Prvním oficiálním podezřelým se tak stal Alicin přítel Ivan. Skutečný vrah mezitím chodil dál po městě.
Vybíral si ženy v tramvaji
„Já jsem nikdy nevěděl, koho, jak a kdy napadnu. Prostě jsem šel slídit a vyhledávat možnost uspokojení,“ vypráví Straka ve stejné reportáži. V květnu se tak rozhodl znovu vraždit. Nasedl do tramvaje a jel směr Hloubětín. „V tramvaji mě zaujala atraktivní žena. Vypadala dobře, měla blond vlasy. Šel jsem za ní, napadl ji, ale zjistil jsem, že je starší. Takže jsem z toho sexuálního uspokojení ustoupil. Také jsem se ji ale pokusil zabít – jako svědka, aby neřekla, co jsem udělal. Nakonec jsem ji okradl. Pak jsem nastoupil do tramvaje tím samým směrem za jinou ženou,“ popsal vrah.
Tou první byla Vlasta. Před domem na Poříčanské ulici hledala v kabelce klíče, aby si odemkla dveře od domu. Straka ji zezadu chytil pod krkem, začal ji škrtit a ona ztratila vědomí. Nakonec ji naložil na korbu dodávky a myslel si, že je po všem.
Jenže Vlasta se po půl hodině probrala, vyvlékla se ze škrtidla a v posledních silách doběhla k nejbližšímu domu. Otevřel jí soused – diplomat z Beninu – a zavolal pomoc. Lékaři později potvrdili, že byla jen minuty od smrti.
Druhá žena ale takové štěstí už neměla. Straka si vyhlédl mladou lékařku Věru. Když vystoupila z tramvaje, šel za ní s úmyslem se sexuálně uspokojit. U domu ji také chytil pod krkem a odtáhl do tmy. Při zápasu jí spadla bota – Straka ji zvedl a začal jí s ní mlátit do hlavy, dokud neupadla do bezvědomí. „Ona se probrala k vědomí a nakonec řekla, že bude svolná na jiným místě k pohlavnímu styku. Já jsem řekl, že ano, ale ona začala křičet.“ Věra se snažila přivolat pomoc.
„Znovu jsem ji napadl, ale tentokrát s takovou razancí, že už se k vědomí neprobrala,“ popisuje. Když se po znásilnění ještě hýbala, uškrtil ji ramínkem od podprsenky. Pak ji okradl a zmizel. Policie se nejdřív zaměřila na muže, se kterým Věra ten večer byla – typický scénář. Jenže krevní stopy na těle mluvily jinak. Vrah byl někdo úplně jiný.
Choval se jako robot
V polovině května, tedy jen pár dnů od poslední vraždy, zmizela cestou do práce osmadvacetiletá Marta. Měla strach vycházet sama, protože věděla, že v Praze řádí útočník, který napadá ženy. A právě toho nakonec také potkala.
Straka tu noc uvízl v Praze – prospal vlak na internát a neměl peníze na cestu autobusem. Bloumal proto ulicemi, až nad ránem před obchodem s ovocem narazil na Martu. Chytil ji zezadu přímo na chodníku a vtáhl do domu. Ke smůle napadené ženy byly dveře otevřené a násilník tak mohl pokračovat ve svém plánu.
Uvnitř ji srazil na zem a škrtil provizorním škrtidlem, které si připravil předem. Když ještě dýchala, odtáhl ji do sklepa a dokončil co zamýšlel – tentokrát už bez váhání, bez emocí, bez slitování: „Měl jsem úplně vypnuto, jako robot. Zatáhl jsem ji do sklepa, vykonal soulož a zabil ji. Vůbec jsem nepřemýšlel.“ Později se v klidu vrátil na nádraží a odjel na internát, jako by se nic nestalo. Její tělo našla náhodná žena ještě téhož dne ve sklepě domu v Bubenči.
Začal hon na vraha
Po vraždě Marty už nešlo předstírat, že se nic neděje. Praha začala žít ve stínu strachu. Ženy přestaly jezdit večer samy tramvají, rodiče zakazovali dcerám vracet se domů po setmění a na pracovištích se šeptalo o tom, kdo asi ubližuje ženám v ulicích.
Kriminalisté už měli jasno v jedné věci: nejde o sérii náhodných zločinů. Všechny útoky spojoval stejný rukopis – škrcení, sexuální motiv, napadení zezadu, výběr osamělých žen. Pachatel se pohyboval městem jako predátor. Vybíral si oběti v MHD, v temných ulicích, na sídlištích.
Jiří Markovič a jeho tým začali skládat mozaiku. Věděli, že hledají někoho fyzicky silného, bez zábran, bez empatie – někoho, komu nevadí riskovat. Z biologických stop vyšlo najevo, že vrah má krevní skupinu A. Navíc věděli, že útočník je sadista, pravděpodobně mladý, pohyblivý a schopný se rychle přesouvat po městě. Nehledali rodinného muže ani nikoho, kdo má pevný režim.
A právě tady se vyšetřování začalo lámat.
Zatčení Jiřího Straky
Straka se mezitím cítil nedotknutelný. Vrah, kterého nikdo nehledá správným směrem, je ten nejnebezpečnější. Jenže i predátor musí někdy chybovat. Vyšetřovatelé dokázali zachytit na obětech mikroskopické kovové částečky, které ukazovaly na prostředí nějaké dílny nebo továrny. A pak tu byla krevní skupina A ze sperma nalezeného na obětech.
Běžel čas. Blížila se spartakiáda, během které se do Prahy měly nahrnout desetitisíce mladých dívek z celé republiky. Pro policii to byla noční můra v reálném čase.
Jiří Markovič byl pod permanentním tlakem a musel podávat hlášení každých pár hodin. Tento stres ale měl i jednu nečekanou výhodu: policisté začali znovu probírat i případy sexuálních útoků bez vraždy, které dřív s vyšetřováním nespojovali. A právě tam se objevilo jméno Jiřího Straky.
Dvě dívky, které přežily pokusy o znásilnění, si dokázaly vybavit detaily. Ludmila si pamatovala, že jí útočník dokonce o sobě něco řekl — odkud je, kam chodí do školy, kde žije. Informace pak stačily k tomu, aby tým policistů vyrazil 22. května do Stochova. Straku tam zadrželi prakticky bez odporu.
Jiří Markovič v reportáži vzpomíná: „Přivezli mi ho a během pár minut jsme spolu navázali kontakt. Celý život jsem si zakládal na tom, že jdu do detailu, takže jsem se hodně ptal a výslech se protáhl. V podstatě pak už nebylo moc co řešit. Spolupracoval natolik, že nám sám ukazoval, kam vyhazoval věci a jak všechno probíhalo. Neměl jsem strach, že by utekl — bál jsem se spíš, že ho někdo zabije.“
Na první pohled byl Straka nenápadný kluk, který každou neděli nastupoval na vlak na internát. Měl v kapse studentskou průkazku, neměl záznam v rejstříku. Ve dne seděl v lavici a večer vyrážel lovit. Markovičovi přiznal napadení, vraždy a vydal osobní věci obětí, které si nechal jako trofeje.
Nejděsivější teenager Česka
Straka tvrdil, že vraždy nebyly kvůli jeho uspokojení – šlo mu jen o sex, a kdyby napadené souhlasily, nechal by je žít. Vraždy ale měly zabránit jeho odhalení. Peníze a věci po útocích si sice bral, ale nebyly hlavním motivem. Přiznal se také, že se obával, že by mohl spáchat dalších deset vražd a za své dopadení byl vlastně rád: „Vyšší sexuální napětí jsem si začal uvědomovat už v pubertě. Když jsem se bavil s klukama o masturbaci, oni říkali, že to dělají třeba jednou za dva týdny. Já to ale dělal ob den, někdy i každý den.“
Psychiatři zjistili, že Straka od dětství sledoval ženy a uspokojoval se. První sexuální zkušenost získal násilím, když potkal dívku v autobuse, která raději souhlasila se souloží, než aby jí zničil oblečení. Od patnácti let u sebe dokonce nosil obušek, aby mohl omráčit svou oběť, ale plán nikdy neuskutečnil. I když tvrdil, že ho násilí nevzrušuje, odborníci ho označili za sadistu a hypersexuála. Jako léčbu mu doporučili kastraci a stereotaktickou operaci mozku, kterou na rozdíl od kastrace nepodstoupil.
„Při první vraždě si nejvíc pamatuji ten klid… Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se uspokojil a zbavil se té tenze. Bylo to takové uvolnění, zároveň apatické z toho, co jsem udělal. A pak jsem šel zase do ulic hledat další možnost, jak se uspokojit a zbavit se té tenze,“ vysvětluje Straka své činy.
Vraždil kvůli sexu
Soudní přelíčení začalo 9. prosince 1985. Za tři vraždy, dva pokusy o vraždu, pět znásilnění, tři loupeže a pět krádeží dostal maximální trest pro mladistvého – deset let. Ve vězení si Straka užil své. Spoluvězni i dozorci ho opakovaně mlátili a dokonce se ho pokusili oběsit.
Po propuštění z vězení v roce 1994 šel Straka kvůli amnestii prezidenta Václava Havla rovnou na ústavní léčbu do psychiatrických zařízení v Bohnicích a Opavě. Tam zůstal do roku 2004, kdy ho definitivně prohlásili za vyléčeného a pustili na svobodu. V léčebně podstoupil kastraci. Jiří Markovič v dokumentu dodává: „K tomu jeho propuštění… já si myslím, že se asi někdo zbláznil. Nepovažuji to za rozumné řešení ani ve srandě. Kdyby byl starší, dostal by špagát. To, že nebyl, ho nijak neomlouvá.“
Straka změnil jméno na Jiří Novák a stáhl se do soukromí na sever Moravy. Po letech v ústavní léčbě a vězení se mu podařilo znovu začlenit do běžného života — oženil se, usadil se v malé obci u polských hranic a snaží se žít nenápadně bez mediální pozornosti.
