I v roce 2026 si musíme připomínat, co způsobuje poruchy příjmu potravy a proč je komentování cizích těl absolutní no go. „Je to vážné duševní onemocnění s druhou nejvyšší úmrtností, které může spustit i jedna nevinná poznámka,“ říká terapeutka.
Oslovili jsme odbornici Vladimíru Pekárkovou, která vede ostravskou pobočku neziskové organizace Anabell, aby největší mýty jednou provždy vyvrátila. Ve své praxi se terapeutka zaměřuje právě na klientstvo, které si poruchami prochází. Proč si myslí, že bychom se komentování těl měli zdržet? Jak přišla na to, že reality shows jsou metla lidstva? A co by poradila fitness influencerům?
Její slova jsme doplnili i příběhem Anety Poláchové, která si poruchou příjmu potravy (označované také zkratkou PPP, kterou v zbytku textu používáme, pozn.) prošla a dnes o nich točí na sítě a pomáhá dalším.
- Proč o nikom neříkat, že je hezky hubený
- Proč i obsah typu „Co jsem dnes jedl*a,“ může škodit
- Jak být dobrým kamarádem i rodičem někomu, kdo si PPP prochází
Může sledování toho, jak někdo na internetu nebo v televizi hodnotí cizí tělo, zafungovat jako spouštěč poruchy příjmu potravy?
Bohužel ano. Komentáře na vzhled mají reálný dopad na to, jak vnímáme vlastní tělo. Zvlášť když muži veřejně a nevyžádaně hodnotí ženské postavy, jde o typický body shaming. Lidé, obzvlášť mladé dívky bez plně rozvinutého kritického myšlení, si pak snadno spojí svou vlastní hodnotu jen s tím, jak vypadají. Celá jejich osobnost se smrskne na jediné téma – vzhled, který často nejde upravit do podoby, jakou zrovna žádá veřejnost. Když tohle navíc dělají influenceři s obrovským dosahem, společnost to bere jako dogma.
V obhajobě padalo i zlehčování typu: „Vždyť o nic nejde, je to jen reality show, my chlapi si z těch holek děláme prostě jen ostřejší legraci.“ Proč se nad to člověk s PPP nedokáže povznést?
Protože pro něj je to žitá zkušenost a hluboké zranění. Tito lidé v terapii tvrdě pracují na tom, aby uvěřili, že jejich hodnota nezávisí na vzhledu, ale na tom, kým jsou. A pak přijdou na sítě, kde vidí dva populární, atraktivní muže, jak veřejně redukují ženy jen na čísla a kila. Je to, jako by jim někdo plivl do tváře a smetl veškerou jejich snahu ze stolu. Pro dospívající, kteří zoufale hledají přijetí ve skupině, to znamená jediné: začnou se ideálu přizpůsobovat za každou cenu.
Je tedy hlavní příčinou vzniku nemoci tlak, ať už z nejbližšího okolí nebo ze sociálních sítí?Poruchy příjmu potravy jsou multifaktoriální onemocnění, tedy vznikají z více příčin. Často se s ním potýkají i vysoce inteligentní ženy a dívky s obrovskou potřebou kontroly, typicky třeba studentky medicíny nebo práv, které jsou silně zaměřené na výkon. Roli hraje i rodina. Vidíme matky, které jsou věčné dietářky a neustále kritizují vlastní tělo. Dítě se odmalička učí, že je normální nevečeřet. Pak přijde dospívání, tělo se mění a okolí to okomentuje slovy: „Tebe už je ale kus.“ To často stačí k tomu, aby se rozjela spirála. Někdy je to také únik do nemoci po prožitém traumatu nebo šikaně.Trendy extrémní štíhlosti ale rostou i na sociálních sítích. Sledujete tento dopad u svých klientů a klientek?
Mám v péči klientky, kterým je deset nebo jedenáct let. Velká část z nich přišla s tím, že viděla video na TikToku, které je inspirovalo k hubnutí. Je děsivé, že třetina dívek ve věku 10 až 14 let drží dietu právě kvůli sítím, kde se oslavuje, že někdo nejí. A co je horší – když třináctiletá holka začne počítat kalorie, společnost ji místo obav chválí za disciplínu. Nikoho nenapadne ptát se, proč se vyvíjející se dítě najednou snaží hubnout.
A co reality shows? V pořadech jako je Love Island nebo Bachelor se postavy řeší neustále. Jak se na tento formát díváte?Chce se mi říct, že je to metla lidstva. Do reality show se totiž účelově vybírají lidé, kteří splňují určitý líbivý prototyp. Udělají show, zajistí sledovanost, ale není to reálný vzorek populace. Osvobozující mi přijde i myšlenka, že lidé, kteří do nich chodí, se tím, jak vypadají, často i živí. Běžný člověk, který chodí do práce nebo do školy, opravdu nemá čas trávit dny v posilovně a úzkostlivě si hlídat jídlo. Pokud ve vás sledování takových pořadů vyvolává potřebu sebehodnocení a srovnávání, radím klientům jediné: vezměte za to zodpovědnost a vypněte to.
Aneta Poláchová, která o PPP tvoří obsah, mi říkala, že velmi škodí i pochvaly typu: „Ty jsi krásně hubená.“ Proč je nebezpečný i zdánlivě pozitivní komentář?
Protože i jím dáváte najevo, že na vzhledu záleží nejvíc. Jakýkoliv komentář, negativní i pozitivní, upíná pozornost na tělo. Funguje to jako to známé: „Nepředstavujte si růžové prase.“ Okamžitě si ho představíte. Měli bychom se od toho úplně oprostit. Místo: „Ta je hezky hubená,“ je mnohem užitečnější říct: „Ta má dneska skvělou náladu, hezky se směje.“
Slova terapeutky Pekárkové potvrzuje i zkušenost Anety Poláchové, která o své cestě s PPP natáčí na Instagram a Tiktok, kde ji sleduje téměř padesát tisíc lidí.
➢Co srovnávání se říká?
„Píše mi mnoho mladých holek, u kterých vidím obrovské porovnávání se se sociálními sítěmi. Na mě to kdysi takový vliv nemělo, ale přijde mi, že dnes je uzdravení mnohonásobně těžší, protože tlak je mnohem silnější a holky se extrémně porovnávají,“ krčí rameny.
➢ S čím holkám radí?
„Píšou mi slečny nejčastěji od 13 let, kdy začnou vnímat své tělo. A ty příběhy jsou jak přes kopírák. Úplně stejný průběh, stejné myšlenky. Začalo to šikanou, nebo tlakem na dokonalost od rodičů. Chtěly pozornost, a když přestaly jíst, najednou se jim jí dostalo.“
➢ Co říká na kecy o postavách druhých?
„Komentovat cizí těla není dobré, protože zaprvé to vede k poruchám příjmu potravy a zadruhé k neskutečnému ‚overthinkování‘ a pochybnostem nad sebou samým.“
Jaký vliv na psychiku má to, že se po vlně body positivity opět vrací trend kultu extrémní štíhlosti?
Učí nás to hodnotit se pohledem, nikoliv prožitkem. Tělo přestává být místem pro život a stává se objektem k řízení. Jakmile se na sebe začnete dívat jako na věc, začnete se opravovat, tvarovat, zmenšovat a trestat. Z péče se stane obsedantní kontrola, která vytváří obrovské odcizení se od sebe sama a plodí strach. A strach je základním palivem pro úzkosti, deprese a PPP.
PPP ale nejsou jen anorexie nebo bulimie. Může se porucha příjmu potravy schovávat i za maskou zdravého životního stylu, který na nás chrlí fitness influenceři?
Naprosto. Říká se tomu ortorexie – posedlost zdravou stravou. U mužů vidíme často bigorexii, která je spojená s kultem kulturistiky. Fitness svět nás klame pocitem, že děláme něco zdravého. Můžeme se shodnout, že okurka je zdravá, ale jíst celý den jen okurku zdravé není. Společnost si navíc mylně spojuje vzhled s charakterem. Myslíme si, že vysportovaný člověk je automaticky inteligentní a úspěšný, zatímco ten se silnější postavou je líný. Přitom lidé, kteří úzkostlivě lpí na dokonalé postavě, bývají často hluboce nešťastní a mají děsivý strach z toho, kým by vlastně bez té postavy byli.
Co byste tedy poradila content creatorům, kteří tvoří lifestylový nebo fitness obsah? Jak ho dělat zodpovědně?
Přestaňte sdílet čísla. Formáty typu: „Co jsem dnes jedla,“ s přesnými gramy a spálenými kaloriemi jsou pro zranitelné sledující jako nabitá zbraň. Co stačí jednomu, nemusí stačit druhému. A buďte transparentní. Závodní bikini fitness nebo kulturistika nemají se zdravím moc společného. Obnáší to přísné restrikce, ženy často přicházejí o menstruaci, objevují se tam steroidy. Pokud sdílíte postavu proto, že vás to živí, přiznejte, že to není zdravý standard a norma pro běžný život.
Online prostor jsme probrali. Co mám ale dělat, když se mě nevyžádaný komentář dotkne v reálném životě, třeba od kamarádky nebo rodiny?
Nejlepší je to okamžitě oslovit a vyjasnit si to. Zeptejte se: „Jak jsi to teď myslela?“ A rovnou si nastavte hranice: „Není mi příjemné, když komentuješ můj vzhled. Prosím, nedělej to.“ Někdy to přijde od lidí, od kterých to nečekáme, a paralyzuje nás to. Pokud vás to ale zraňuje až příliš hluboce, je dobré řešit to v terapii. Často to totiž ukazuje na vaše vlastní, dosud nezpracované téma a křehký vztah k sobě samé.
Jak můžeme my sami vytvářet zdravé a bezpečné prostředí, ať už doma nebo mezi přáteli?
Bezpečí začíná primárně u rodičů. Nedémonizujte jídlo a nekomentujte svou postavu. Nestůjte před zrcadlem s tím, že máte tlustá stehna, a neříkejte dítěti: „Snědl jsi čokoládu, běž to vyběhat.“ Vytvářejte zdravý vztah ke sportu i jídlu společně.
V přátelství si zas položte otázku, proč byste vůbec měli cizí tělo komentovat. Když kamarádka začne cvičit, neptejte se jí hned, jestli hubne. Spíš se zajímejte, co ji na tom baví. A pokud vidíte, že se mění, straní se a nejí, neptejte se jí, jestli má anorexii. Řekněte: „Všimla jsem si, že jsi poslední dobou smutnější, děje se něco? Mám o tebe strach.“ To otevře prostor pro důvěru mnohem víc než útok na to, co jí nebo nejí.
Co byste nejraději dokola připomínala všem, co se PPP osvěty týče?Lidské tělo není morální kategorie. Není to známka úspěchu ani vizitka charakteru. Moc ráda bych, abychom přestali stigmatizovat lidi s poruchami příjmu potravy jako hloupé patnáctileté holky, co chtějí být modelkami. Je to vážné duševní onemocnění s druhou nejvyšší úmrtností, které může spustit i jedna nevinná poznámka. Hodnotit něčí vzhled zkrátka není humor. Není to jen estetické téma, je to otázka přežití. Tyto stavy mohou být fatální a opravdu končit smrtí.
