Janka v hlavě slyší hlasy, které ji nutí nejíst. Od 6 let bojuje s anorexií (Rozhovor)

To jsem byla tehdy v 9. ročníku na základní škole a máma se rozhodla nechat mě doma, aby mě pozorovala, zda skutečně jím. Ve škole mi nemohla věřit, protože jsem i tak všechno rozdala.

Když jsem byla doma, tak jsem se ještě snažila mámu klamat tak, že jsem například hodila jídlo psům, když se nedívala.

Také jsem měla takový trik, kdy jsem si jídlo odkládala do kabelek v pokoji a později vše házela ven do kontejneru, protože máma se dívala do košů, jestli jsem jídlo náhodou nevyhodila.

Takže sis hned neuvědomila, že máš problém?

No to trvalo až po dovolenou v roce 2015, protože do té doby jsem stále hubla a nic jsem si neuvědomovala. Chodila jsem k té psychiatrička a smála jsem se jí do obličeje. I na ostatní jsem byla protivná. Pokud mi řekli, že mám problém a mám s ním něco dělat, tak jsem jim odsekla, že já jsem se sebou spokojená. Nechtěla jsem si to přiznat.

Ale na té dovolené vznikly fotky a máma za mnou přišla se slzami v očích, ať se podívám, jak vypadám. Tehdy opravdu hystericky plakala, přestože ona přede mnou nikdy dřív neplakala, a také křičela, že neví, co má dělat, protože jí dítě umírá před očima.

Ona věděla, že s tím nemůže nic udělat, protože je to všechno v mé hlavě. Nemohla mě donutit jíst, pokud jsem sama nechtěla. Ale když jsem ji viděla v takovém stavu po dovolené, tak jsem si i já uvědomila, že s tím musím začít něco dělat.

Zlomový bod na změnu pro tebe nastal, když jsi viděla reakci své rodiny?

V podstatě ano. Když jsem chodila k psychiatrička a ta kila ubývala, tak jsem se usmívala. Ona mi tehdy řekla, že musí dodržet protokol a poslat mě do nemocnice, neboť ani mámin podpis mi už nepomůže.

Tehdy jsem si uvědomila, že mám opravdu problém a protože jsem nechtěla být hospitalizována, tak jsem se rozhodla na sobě makat. Samozřejmě jsem nechtěla, aby ani moje rodina více trpěla. Babička tehdy ze stresu skončila v nemocnici a máma mi říkala, že mnohdy si myslela, že z toho dostane mrtvici.

Předpokládám, že bylo obtížné změnit postoj tak náhle, když sis dlouho myslela, že jsi v pořádku...

Ano, šlo to pomalu. Když mě máma nechávala doma, tak jsem si říkala, že musím začít pomalu jíst. Můj žaludek byl však scvrklý, takže vždy, když jsem si něco dala, začalo mě bolet břicho.

Velmi dlouho mi trvalo přibrat a maminka mě vážila každý den, ať vidí progres. Dělala to však tak, abych já to číslo neviděla, protože bych chtěla tu přibývající váhu okamžitě zhubnout.

Postupně jsem si však rozšířila žaludek, dokonce jsem měla i přesný jídelníček, jak na to. Nejprve jsem nedokázala sníst ani celý rohlík, ale postupně jsem se do toho dostala. Po roce chození k psychiatričce jsem mohla přestoupit k psychologovi.

Kdy ses rozhodla šířit informovanost o anorexii?

Bylo to v době, kdy jsem se z toho postupně dostávala a zjišťovala jsem, že na Slovensku ani neexistují specializované instituce na pomoc lidem s poruchou přijímání potravy (existuje oddělení na psychiatrické léčebně Philippa Pinela v Pezinku, pozn. red.). Tehdy jsem se rozhodla, že s tím chci něco udělat.

Hned mě napadlo, že bych to udělala formou videa, protože při sledování videí jsem strávila většinu času, když jsem byla zavřená doma. A lidé si raději najdou 10 minut na zhlédnutí videa než 3 dny na přečtení knihy. Tak jsem si řekla, že chci udělat video nebo film, se kterým seznámím lidí, kteří tím rovněž trpí, a také lidi, kteří netrpí, ale chtějí o tom vědět víc.

Strašně mnoho lidí má podobný problém. Však se podívej na sociální sítě, propagují se pilulky na hubnutí, perfektní postava. Je toho strašně moc a pokud se s tím nezačne něco dělat, tak procenta obětí budou pouze vzrůstat. Proto jsem si řekla, že s tím chci něco udělat.

Jak ses tedy dostala k natáčení vlastního filmu o anorexii?

Napsala jsem organizaci LEAF, která pomáhá rozvoji nápadů mladých lidí ze Slovenska. Ti mě vybrali a spojili mě se s scénáristkou. Začala jsem tak cestovat do Bratislavy, objevila jsem lásku k cestování a přestala jsem se bát lidí.

Tato spolupráce mi otevřela tolik dveří, našla jsem si nové zájmy, začala jsem s lidmi opět mluvit a věřit si. To bylo v roce 2017 a vlastně od té doby vím, že chci pomáhat jiným lidem s touto nemocí bojovat.

Také jsem získala sebevědomí na to, abych oslovovala jiné lidi. Dokonce jsem nedávno oslovila primátora, zda by náš projekt nepodpořil a nemohl vyvěsit plakátky, on mi také slíbil podporu.

Mně nejde ani o to, aby mi lidé přispěli penězi, ale chci, aby si o projektu přečetli, aby se dozvěděli, že se něco takového běžně děje.

Tento film, co připravuješ, „Annine denníky“, je o tobě?

Ano. Je to autobiografický hraný film, protože jsem chtěla, aby vzbudil rozruch i u mladých, protože si nemyslím, že dokumentární film by je zaujal. Je to vlastně příběh o tom, jak jsem žila s Annou (pozn. red. anorexií) a jak jsem se jí postavila.

Už se mi ozvali mnozí lidé, kteří by se na filmu chtěli podílet bez nároku na honorář. Není to projekt, který vydělá peníze a ani o to nejde. Chceme ten film zpracovat tak, aby byl aktuální i za deset let a byl kvalitně zpracovaný.

Co pro tebe osobně bude znamenat, aby ses považovala za vyléčenou z anorexie?

Momentálně se mi daří tu anorexii tišit a neslyším vnitřní hlasy, které mi říkají, že bych si už neměla dávat nějaké jídlo. Teď je to hlavně o tom, že jsem zaneprázdněná a nemám čas být se svými myšlenkami.

Myslím si však, že pokud už jednou člověk dostane tu anorexii do hlavy, tak tam pořád je. Ten člověk se celý život musí učit být se sebou spokojený a utišit ty hlasy, které tvrdí opak. Myslím, že je to hlavně o psychice a lék se na to nedá koupit.

Toto uvědomění mi trvalo 12 let. Snažili jsme se s ní bojovat léky a ani moje rodina s tím nic nemohla udělat, ani psychiatrička. Opravdu jsem to mohla být jen já, která si musela uvědomit, že je s tím opravdu třeba něco dělat.

Takže jakkoli klišé to může znít, ten lék je třeba najít u sebe a zjistit, co koho baví a naučit se mít sebe skutečně rád. Nyní se nemohu zabývat tím, že nemohu něco jíst kvůli kaloriím.

Jednoduše nemám na tu anorexii čas a neposlouchám ji, mám na starosti milion věcí, které musím udělat. Mám koníčky a zájmy, které mě baví a to je opravdu super.

Mnoho lidí mi říkalo, že nevypadám jako anorektička. Toto by mi mohlo opravdu ublížit, protože bych si začala namlouvat, že musím zhubnout. Anorektička nemusí vypadat podvyživeně, je to hlavně o její psychice.

Když se nyní díváš do zrcadla, jak se vidíš?

Metaforicky bych řekla, že stále slyším hlasy, které mi říkají, jak mám velké ruce, ta stehna by mohla být menší, ale vždy se zastavím. Chci inspirovat lidi a nenechám se ovládat tím, co mě ovládalo dosud.

Myslím si, že ty hlasy opravdu nikdy neodejdou, ale budu se je snažit utišit. Čili ano, vidím se větší, ale nenechám, aby se mi takové myšlenky dostaly pod kůži. Když se dívám na ty fotky z minulosti, tak si opravdu myslím, že jsem vypadala jako kostra.

Už jsi zmiňovala vliv sociálních sítí na anorexii. Jak na tebe působí nyní?

To je kapitola sama o sobě. Sociální média jsou o tom, aby lidé prezentovali svůj perfektní život, ale něco takového neexistuje. Každý by měl být spokojen s tím, co má. Když jsem viděla perfektní tělo, i já jsem chtěla být perfektní.

Rozhodla jsem se proto, že je nebudu sledovat. Nechci, abych si říkala, že jsem horší než ony. Lidé by tam také neměli mít nikoho, kdo je neinspiruje k dobrému. Pokud se tam někdo prezentuje, že je dokonalý, tak z takového člověka by si nikdo neměl brát příklad, protože je to demotivující.

I já, když jsem viděla perfektní tělo, tak jsem chtěla být mermomocí perfektní. Pak jsem však zjistila, že něco takového opravdu neexistuje a dokonalost pramení z toho, jak se sama cítím a jestli jsem spokojená sama se sebou.

Když to takto řekneš, zní to dobře a je to určitě inspirativní. Věříš však tomu i sama?

Ano. Přiznám se, že podobných motivačních frází jsem si v životě už naposlouchala hodně. A vím, že pokud někdo bude číst tento článek a trpí tím, čím já, tak si řekne, že je hloupost být spokojeným sám se sebou. I já jsem si říkala přesně to samé.

Máma mi říkala, že každé tělo je perfektní, ale já jsem to nikdy neposlouchala a nebrala to vážně. Ale jakmile si člověk uvědomí, že se nemusí mermomocí podobat na někoho jiného a zjistí, že je výjimečný, tak si může vybudovat vlastní cestu, kterou chce jít a opravdu zjistí svou hodnotu.

Nyní však vím, co to bylo, když jsem nejedla a nechci jít zas do toho stavu, v jakém jsem byla. Byla jsem v takových depresích, že jsem se nemohla ani pohnout z postele. Takže věřím, že mě bude motivovat to, že chci něco dokázat a chci někým být.

A zabýváš se i jinými poruchami příjmu potravy? Například i morbidní obezita je v dnešní době problém a určitě existují hranice i z opačného extrému...

Já nemohu mluvit za lidi, kteří mají problémy s obezitou. Měla jsem už ohlasy, proč se nenatáčejí filmy o bulimii, ale netroufám si mluvit o něčem, o čem nemám dostatečné množství informací.

Samozřejmě, na workshopech, které budeme s projektem Chuť Žít organizovat, budeme zmiňovat i jiné poruchy a tehdy budu ráda, pokud přijde někdo promluvit o vlastních zkušenostech. Já však za takové lidi mluvit nemohu.

Ale samozřejmě si uvědomuji, že když se řekne, že každé tělo je krásné, je to do určitého stadia. Pokud někdo vypadá jako kostra, tak to krásné není. Platí to tedy i z opačného úhlu.

I když je anorexie povětšinou nemoc, která postihuje mladé, ovlivnitelné dívky, ale určitě jí trpí i muži. Setkala ses i s takovými případy?

Napsal mi i člověk, který se mě ptal, proč neupozorňuji i na to, že se tato nemoc týká i mužů. Ten film, který plánuji, však bude zmiňovat i to, že se to může stát i klukům.

Mám dokonce kamaráda, který tím procházel a nechtěl si to přiznat. I chlapci mají své idoly, kterým se chtějí podobat a také jim hrozí problém se stravováním. Sice vyprávím osobně o svém příběhu, ale neznamená to, že je to výlučně zaměřené jen na ženy. I chlapci si z toho mohou něco vzít.

Měla anorexie nějaký dopad i na tvůj milostný život?

Určitě. Během toho období jsem neměla žádného partnera. Nyní ho také nehledám, protože nejdůležitější pro mě je hlavně najít samu sebe a až pak si mohu najít místo pro někoho jiného.

Jak se říká, nejprve člověk musí mít rád sám sebe a teprve potom by měl hledat někoho jiného. Čili momentálně se něčím takovým nezabývám a snažím se sama vylepšit nejvíce, jak mohu. Teprve potom k sobě začnu hledat druhou polovičku.

Myslíš, že informovanost o anorexii je tak nízká, že je nutná osvěta?

O anorexii se toho mnoho neví. Lidé sice vědí, že něco takového existuje, ale myslí si, že jde o nějakou extrémní štíhlost. Ale je to v první řadě psychický problém, protože je to v hlavě. Například mnoho lidí mi říkalo, že nevypadám jako anorektička.

Toto by mi mohlo opravdu ublížit, protože bych si začala namlouvat, že musím zhubnout. Anorektička nemusí vypadat podvyživené, je to hlavně o její psychice. Čili opravdu jde o šíření toho povědomí, protože lidé o tom prostě nevědí.

Například české studie dokázaly, že jen 3-8 procent anorektiček opravdu zemře. Jenže pokud člověk zemře, neuvádí se tam jako příčina smrti anorexie, ale například selhání srdce.

Takže to číslo je určitě mnohem vyšší, ale nemá se jak prokázat. Kdyby se opravdu vědělo skutečné procento postižených lidí, tak možná by existovalo víc zařízení zaměřených na pomoc takovým lidem.

Když říkáš, že jsi momentálně zaneprázdněná, tak jaké máš plány do budoucna?

Tak ta zaneprázdněnost mi určitě pomáhá. Po škole plánuji jít studovat do zahraničí a zkoušet co nejvíce nových věcí. Když jsem byla nemocná, tak jsem neměla žádné koníčky. Teď jich mám strašně moc a snažím se mít každý den něco na práci. I když něco nevyjde, tak se snažím zkoušet nové věci.

Například jsem se takto dostala do jedné produkční společnosti, kde mi nejprve říkali, že na mě nemají čas. Já jsem však byla tvrdohlavá, šla jsem za nimi a zaujala jsem je. Takže chci posouvat své hranice a jít si z svými sny.

A nebojíš se, že když půjdeš do zahraničí, budeš muset začínat znovu a všechny ty myšlenky se ti vrátí?

Nejprve jsem se strašně bála, že budu odtržená od rodiny. Nyní však vím, co to bylo, když jsem nejedla a nechci jít zas do toho stavu, v jakém jsem byla. Byla jsem v takových depresích, že jsem se nemohla ani pohnout z postele. Takže věřím, že mě bude motivovat to, že chci něco dokázat a chci někým být. Nechci zase začínat od nuly.

Bereš i nějaké léky, které ti s depresí pomáhají?

Tak anorexii mi způsobilo velmi mnoho psychických problémů, takže aby se člověk mohl postavit na nohy, musí mu něco pomoci. Nebojím se proto přiznat, že beru antidepresiva. Předtím jsem měla v sobě tolik negativity, myslela jsem si, že jsem úplná nula, vůbec jsem se nesmála, netěšila ze života.

Když jsem je však začala brát, tak jsem se konečně dokázala usmát a dodalo mi to potřebné sebevědomí. Beru je už pár let a vím, že s nimi ještě nemohu přestat, pomáhají mi.

Ale bojuji s tím a snažím se je postupně ze života odstranit. Dnes beru menší dávky než na začátku, tak to také považuji za velký úspěch.

Co by  ještě vzkázala čtenářům Refresheru?

Tak určitě bych byla velmi ráda, kdyby se zajímali o tuto problematiku a kdyby můj projekt vidělo co nejvíce lidí. Pokud ten projekt pomůže jen jedinému člověku, tak to stojí za to a má to smysl.

Opravdu si z toho stačí vzít jen to, že by si měli lidé dávat pozor na to, co říkají. Jedna malá poznámka může opravdu spustit něco takového.

Také jsem velmi ráda, pokud mi kdokoliv napíše svůj příběh a jak se z toho dostali, nebo se s tím snaží bojovat. Nemám problém podat pomocnou ruku komukoliv, kdo se nachází v takové situaci, protože vím, co zažívá.