Setkala se s ním většina populace, přesto je HPV stále tématem opředeným studem a mýty. Zuzana Domínová si prošla třemi konizacemi, strachem z neplodnosti a nevhodnými poznámkami lékařů.
Jak se vyrovnat s tím, když tě lékař místo podpory zastrašuje? A kde najít sílu postavit se za své tělo i v okamžiku, kdy jsi v nejvíc zranitelné pozici? Zuzka s námi v novém díle Řekni to nahlas sdílela svůj příběh od diagnózy přes otřesný přístup lékařů až po narození svého syna.
- Co pro Zuzku bylo po diagnóze nejnáročnější
- Jak probíhaly jednotlivé zákroky
- O přístupu lékařů k ženskému reprodukčnímu zdraví
- Jak její zdraví ovlivnila psychosomatika
Můžeš popsat, co přesně obnášela tvá diagnóza HPV a jak probíhaly jednotlivé konizace?
Začalo to úplně klasicky záněty. Udělali mi cytologii, kterou jsem si ještě připlácela. Tu diagnózu se hodně špatně dozvíš, protože to není tak, že by běžně zkoumali papilomaviry, kdykoliv dorazíš na prohlídku. Můj gynekolog mi vůbec nic neřekl. Dal mi leták a řekl mi, abych si další informace vygooglila. A rovnou mě poslal na operaci. Já jsem o tom skoro nic nevěděla.
Takže jsem šla na svoji první konizaci. Šlo o jednodenní zákrok. Probíhá to seškrabáváním z čípku. Ten vir má asi 85 procent populace. Většina z nich si toho ale vůbec nevšimne. U někoho to propukne v přednádorové léze, což byl vlastní důvod, proč jsem byla na zákroku.
Jaký to mělo vliv na tvé fyzické zdraví?
Ten první zákrok jako takový nebolel. Byla jsem v celkové anestezii. Pak to bylo asi týden nepříjemné. Poprvé to bylo ještě v pořádku, protože jsem měla naději, že už to bude všechno fajn. Myslela jsem si, že to nebudu muset řešit a bude to jenom jednorázová věc. To se ale nestalo a na zákrok jsem šla ještě dvakrát.
Kolik ti bylo, když jsi prošla první konizací?
Bylo mi 26, když jsem byla po prvním zákroku. Během něj se ale nepodařilo odstranit celou rizikovou tkáň. V tu dobu jsem byla čerstvě po rozchodu a lékaři se mě ptali, jestli bych už nemohla mít dítě, protože pro ně by prý bylo z medicínského hlediska jistější, kdyby mi vzali celou dělohu.
Opakoval se tento přístup ze strany lékařů často?
Hodně. Setkávala jsem se s tím, že na mě dost tlačili a pořád dokola se mě ptali, jestli chci mít dítě.
Když jsem šla na zákrok podruhé, tak tlačili znovu. A po té třetí konizaci jsem v nemocnici narazila na jednoho mladého doktora, který mohl být v mém věku. Právě z jeho strany jsem zažila největší tlak. Hrozně mě strašil. Řekl mi, že mi už přece bylo několikrát důrazně doporučeno, abych měla dítě, a že ho pořád nemám. Dodal, že už nejsem nejmladší a že v mém věku není úplně vhodné čekat.
Ten lékař se mnou mluvil s takovým opovržením. Bylo to naprosto hrozné a myslela jsem si, že už prostě děti mít nebudu.
Jaká byla tvoje prvotní reakce na ten tlak?
Já jsem začala nekontrolovatelně brečet. Bylo mi to hrozně líto. Mělo to takovou konotaci, jako bych byla promiskuitní. Ten lékař se mnou mluvil s takovým opovržením. Bylo to naprosto hrozné a myslela jsem si, že už prostě děti mít nebudu.
Dostalo se to do fáze, kdy jsem asi tři měsíce brala neuroly a měla jsem panické ataky. Myslela jsem si, že už se s tím nedá nic dělat, protože jsem za sebou neměla cytologii ani histologii, takže jsem neměla potvrzení toho, že jsem už v pořádku.
Hlavně jsem o tom vždycky mluvila nahlas, jelikož si určitě nemyslím, že by se toto téma mělo tabuizovat. Znám hodně žen, kterým byla diagnóza sdělena v nedávné době a ony se z toho začaly hroutit, protože jim k tomu nikdo nic neřekne.
Cítila jsi chvíle, kdy ses za sebe chtěla postavit?
U toho posledního lékaře. Byla jsem čerstvě po rozchodu. A on mi opakoval, na co vlastně my třicetileté ženy pořád čekáme. Tak jsem mu řekla, co mám jako dělat, jestli si mám do Tinder bia napsat, že hledám dárce spermatu, nebo co jako. A on se ani neusmál.
Přemýšlela jsem o tom, že bych napsala nějakou stížnost, ale nakonec jsem nic neudělala, protože čím víc to člověk řeší, tím víc se to otevírá a bolí to.
Myslela jsem si, že budu chodit na konizace do chvíle, kdy mi vezmou dělohu a nikdy nebudu mít děti.
Měla jsi lidi, se kterými jsi celou cestu mohla sdílet?
Měla. Hlavně jsem o tom vždycky mluvila nahlas, jelikož si určitě nemyslím, že by se toto téma mělo tabuizovat. Znám hodně žen, kterým byla diagnóza sdělena v nedávné době a ony se z toho začaly hroutit, protože jim k tomu nikdo nic neřekne.
Určitě jsou na to specializované stránky, ale jsem přesvědčená o tom, že by se to mělo řešit systémově. Mělo by to být zakotvené v sexuální výchově ve školách, která vlastně neexistuje.
Co ti v to období nejčastěji proudilo hlavou?
Myslela jsem si, že budu chodit na konizace do chvíle, kdy mi vezmou dělohu a nikdy nebudu mít děti. Cítila jsem se, jako kdybych v tom životě selhala, protože mi to lékaři dávali dost jasně najevo.
Hrála v tvém zdraví roli také psychosomatika?
Mělo to extrémní psychosomatický základ. Myslím si, že to bylo i tím, v jakých toxických vztazích jsem v minulosti byla. Podle mého to má obrovský dopad na zdravotní stav. Psychika a stres to hrozně ovlivňují, takže se to hrozně zhorší.
Brala jsem to tak, že když mi vezmou dělohu, neznamená to, že nebudu matka.
Jak jsi vše zpracovávala?
Hodně nekoordinovaně. Pak jsem to přestala vnímat a potkala jsem svého dnešního partnera.
Kdy jsi s ním otevřela toto téma?
Řekla jsem mu to hned. Podotkla jsem, že s tím, jakou mám diagnózu, nemůžu dlouho čekat na založení rodiny. Bylo mi to hodně nepříjemné, ale zároveň jsem věděla, že to musím říct a že to eliminuje lidi, kteří děti v blízké době neplánují. Loni v létě se ukázalo, že jsem bez nálezu, takže jsme nemuseli spěchat.
Řešili jste s partnerem adopci?
Tím, že je čípek zdeformovaný, tak je náročnější otěhotnět. Když jsem si ještě myslela, že to nestihnu, tak jsem přemýšlela nad adopcí. Brala jsem to tak, že když mi vezmou dělohu, neznamená to, že nebudu matka.
Mám z toho přístupu trauma dodnes. Mám trauma z mužských lékařů. Myslím si, že to na nějakou dobu blokovalo početí.
Pak jsi ale otěhotněla. Měla jsi během těhotenství strach?
Tím, že se zkracuje čípek, hrozí potrat. A většinou až v pokročilejší fázi těhotenství. Doktor mě hodně tlačil do rizikového těhotenství, do kterého jsem nakonec nešla. Ale hrozil předčasný porod. Není to ale tak, že bych během těhotenství žila ve strachu. Ale to je tím, že já se obecně moc nebojím. Samozřejmě jsem se cíleně nevystavovala žádnému riziku. Nakonec všechno dopadlo dobře a narodil se nám úžasný syn.
Myslíš, že trauma z chování lékařů může nějakým způsobem blokovat početí?
Rozhodně ano. Já mám z toho přístupu trauma dodnes. Mám trauma z mužských lékařů. Myslím si, že to na nějakou dobu blokovalo početí. To nepřidalo na stavu mé psychiky. Pokud jim řekneš, že jsi single a nemáš s kým dítě mít, tak jsou vlastně otrávení. Místo toho, aby tě chápali a řešili celou situaci s empatií.
Nikdo mi ani nedal další alternativy, jenom mi řekli, že si prostě musím udělat dítě přirozenou cestou. To mě asi poznamenalo víc než fakt, že jsem to HPV měla. Ten psychický dopad byl větší než fyzický.
Jak tě celá zkušenost změnila?
Hodně mě posílila. Dodala mi sebevědomí. To, že se ke mně takhle někdo choval, mě dostalo do fáze, kdy už si od někoho nenechám nic takového líbit. Zároveň to ve mně ale nechalo trauma. Vždycky když jdu k doktorovi, tak jdu s takovou bojovou náladou a musím se na to pořádně připravit.
Měla bys nějakou zprávu pro ženy, které se momentálně potýkají s podobnou situací jako tenkrát ty?
Mám důvěru v medicínu, ale přijde mi, že tě nezachrání na 100 procent. Je důležité naslouchat vlastní intuici. Vím, že se to hrozně lehce řekne, ale je důležité být v mentální pohodě a věřit, že to všechno dopadne. A snažit se mít netoxické vztahy.
