Souad se narodila v Česku, ale vyrůstala v Alžírsku: „Chléb, nafta a voda jsou tam prakticky zadarmo“

Bylo to dost složité období mého života. Alžírský školní systém je podobný francouzskému – funguje tam jiný způsob hodnocení a mnohem větší respekt k učitelům. Když jsem se vrátila do Česka, bylo to pro mě výrazný skok. Zpočátku jsem byla velmi uzavřená, spíše jsem pozorovala, než se zapojovala. Byla jsem o něco starší než spolužáci, musela jsem opakovat ročník a měla jsem pocit, že nikam úplně nezapadám.

Cítila jsem se jako „šedá myška“, držela jsem si odstup, nekamarádila jsem se s hodně lidmi a trvalo mi, než jsem se v novém prostředí uvolnila. Zpětně si však myslím, že to bylo asi přirozené. Přišla jsem z úplně jiného světa, řešila jsem změnu země, jazyka i systému a potřebovala jsem čas, abych si to celé v hlavě uspořádala. Dnes se se spolužáky setkáváme, máme normální vztahy a jsou to fajn lidé, jen v tom období jsem jednoduše potřebovala více času, než jsem se cítila „doma“.

V čem ses cítila jiná? Přišla jsem na jazykové gymnázium, které bylo dost prestižní, a měla jsem pocit, že jsem „vlk z pouště“. Ne v tom smyslu, že bych byla z chudých poměrů, ale protože život v Alžírsku je jednoduše skromnější a nastavený jinak. Lidé si tam více pomáhají, méně řeší status, značky a porovnávání se.

Znenadání jsem se ocitla v prostředí, kde jsem měla pocit, že všichni řeší úplně jiné věci než já. Přišlo mi to, jako bych se ocitla mezi smetánkou, do které jsem úplně nezapadala. Nepůsobila jsem tak, jako ostatní, jinak jsem přemýšlela, jinak jsem věci vnímala. Ačkoliv to nikdo otevřeně neřešil, cítila jsem, že vyčnívám.

Co je v Alžírsku zcela normální, ale v Česku by to lidem připadalo zvláštní? Velká pohostinnost. Přijde návštěva bez ohlášení a nikdo neřeší, zda máme jídlo pro pět nebo deset lidí. Detaily se neřeší. Rodina vás ubytuje, netřeba hotel. Mezilidské vztahy jsou nastavené úplně jinak.

Máš v Alžírsku velkou rodinu? Ano, obrovskou. Otec pocházel z devíti dětí. Když zemřel, staral se o rodinu spolu se sestrou. V Alžírsku se setkáváme se všemi – bratranci, sestřenicemi, několika generacemi. Bratranec nebo sestřenice jsou nejbližší rodina. Na svatby se zvou i třetí či čtvrté koleno, což je v Česku nepředstavitelné, i finančně.

V čem je podle tebe jednodušší život v Alžírsku a v čem je jednodušší v Česku?

Z pohledu mladých lidí je Evropa určitě lákavější – nabízí svobodu oblékání, cestovaní, zábavy i seberealizace. Člověk má pocit, že může dělat téměř cokoliv, jít kamkoliv a žít život podle vlastních představ. V Alžírsku jsou tyto možnosti omezenější, zejména mimo velká města. Arabský svět je stále silně vázán na tradice, náboženství a společenské pravidla, která ovlivňují každodenní život.

Na druhou stranu, z čistě lidského a klidného hlediska je pro mě Alžírsko momentálně příjemnější. Méně se tam hrotí detaily, méně se honí za výkonem a časem. Lidé nejsou pod neustálým tlakem, že musí všechno stihnout a neustále něco dokazovat. Evropa je svobodná, ale zároveň strašně vyčerpávající. V Alžírsku ten život ještě není tak rychlý a právě to mu dodává zvláštní pocit lehkosti, který v Evropě často chybí.

Měla jsi otce Alžířana a matku Češku. Jak vypadala tvá výchova doma? Nebyly příliš velké rozdíly mezi matkou a otcem?

V arabském světě se muži do výchovy velmi nezapojují – co řekne máma, to platí. My jsme však doma fungovali spíše v typicky českém režimu: dojíst celý talíř, chovat se slušně. Oproti místním dětem byla má výchova přísnější.

Zatímco doma vládla česká pravidla, škola a okolí mě formovaly arabskou kulturou. Rodiče byli přísní oba, ale nikdy jsem neměla pocit, že bych se u jednoho rodiče musela chovat jinak než u druhého.

Jak se mohou ženy v současnosti projevovat v Alžírsku? Je tam stále tak silná kontrola?

Určitě to záleží na mnoha faktorech – na tom, kde žena žije, zda je vdaná nebo svobodná. Dívky se často mají nejlépe, dokud jsou u otce. Hodně však závisí i na rodině: jací jsou rodiče, zda mají otevřenější myšlení, jaké mají vzdělání, zda cestovali a jak vnímají svět.

Mám kamarádku, známe se od základní školy. Je lékařka, s mužem hodně procestovali a ona žije úplně běžný „evropský“ život. Nikdo ji nekontroluje, může si dělat, co chce. Zároveň však žije v hlavním městě a má manžela z hlavního města, což v Alžírsku hraje velkou roli. Země je obrovská, přibližně sedmnáctkrát větší než Česko a rozdíly mezi regiony jsou výrazné. Někde jsou lidé otevřenější, jinde mnohem ortodoxnější, a podle toho se zásadně liší i život žen.

Tvůj podcast Alžířanka o financích v zemi měl velký dosah. Můžeš nám vysvětlit, proč jsou některé komodity v Alžírsku „zdarma" a jaký je v tom háček?

Někde máte deset milionů lidí a jinde šedesát milionů. Je mnohem náročnější „ukočírovat“ zemi s takovým počtem obyvatel než menší stát. Nezaměstnanost je vysoká, ale mladí lidé často neutíkají primárně za penězi, ale za svobodou. Arabská kultura je stále do velké míry nesvobodná – řeší se, co řeknete, jak se chováte, co si můžete dovolit. Mnohé věci jsou omezenější, zejména mimo velká města: volný pohyb, zábava, kino či běžné večeře venku.

Na druhou stranu, kdo má v Alžírsku stabilní práci – ideálně když pracují oba partneři – může se mít opravdu velmi dobře. Jinak by nebylo možné, aby rodiny fungovaly s průměrně čtyřmi až pěti dětmi, často jen z jednoho příjmu. Zároveň tam pracuje jen malé procento žen, což hodně napovídá o nastavení společnosti i ekonomiky.

Alžírsko je významným exportérem zemního plynu a stát si je toho vědom. Základní potřeby jsou proto dotovány – chléb, nafta, voda či energie. Voda je paradoxně levná, ačkoli jde o africký stát, kde je jí nedostatek. Mnohé domy mají vlastní nádrže a když voda teče jednou za den nebo dva, lidé si ji načerpají. Právě tím, že jsou tyto komodity levné, je vnímají jinak než my – zatímco my šetříme, protože jsou drahé, tam se s nimi často nakládá uvolněněji.

Pointa je jednoduchá: základní životní potřeby – nájem, chléb, voda či elektřina – nejsou v Alžírsku v takových „šílených“ sumách jako v Evropě, což zásadně ovlivňuje každodenní život lidí, proto se říká, že jsou tam „zdarma".

Setkala ses v Česku s předsudky vůči muslimům?

Ano, s předsudky se setkávám. Někdy nejdou přímo na mě, ale dotýkají se lidí a národnosti, ke které mám blízko. Například kolegyně řekne: „Sedni si na tu stranu, tam jsou ti tvoji kumpáni.“ Možná to nemyslí špatně, ale takové poznámky umějí člověka zranit.

Nejtěžší to bylo v dětství, když mi spolužačky při hádkách nadávaly do „cizinek“. Zažila jsem však i opačnou zkušenost, na škole s povinnou muslimskou výukou mě učitel jednou poslal domů převléknout se, protože jsem měla sukni s rozparkem.

Předsudky podle mě existují na obou stranách a často souvisejí s tím, jak jsme vychováni a co nám bylo od malička vštěpováno.

Muslimové mají přísnější pravidla, ale zároveň se říká, že jsou to dobří lidé a že si ženy váží… Jak to vidíš ty? Každý národ, každá kultura má něco. V partnerském vztahu se může muslim chovat jinak – může být více žárlivý, kontrolovat, kam žena jde, s kým je a podobně. Ale v mezilidských vztazích mi přijde, že jsou citlivější než Evropa, více dávají najevo city, projevy.

Máš dvě děti, jak vnímají Alžírsko ony? Jezdí tam rády? Pro ně je dětství v Alžírsku krásné. Je tam taková svoboda, dětství, nikdo je nehoní, nemusí jít brzy spát, nikdo neřeší, že už by měly. Je to takové: však je to jen dítě, ať si užívá. Když vyroste, pak přijde zodpovědnost. Chodí tam zejména na prázdniny, takže je to pro ně úplně bezstarostné období.

Velmi rády chodí i za dědečkem, protože pochází z jihu Alžírska. Je tam velká rodina, hodně lidí, taková ta „exotika“ – pro děti je to něco úplně jiného, fascinujícího. Mají to tam velmi rády.

Jet k prarodičům na prázdniny do Afriky zní docela dobře. Je to něco jiného. Pro děti je to úplně jiný svět, jiné tempo, jiné zážitky a právě to je na tom baví.

V podcastech jsi zmiňovala, že jsi měla plány věnovat se více cestovnímu ruchu a dělat průvodkyni. Jak to vypadá dnes?

Minulý rok jsem prováděla jednu skupinu do Alžírska, ale je to spíše nárazová destinace, lidé si ji nevybírají často. Jde spíše o poznávací cestování, jsou tam krásné římské památky, Sahara či jih země.

Protože mám 12letou dceru a v minulosti jsem hodně cestovala i pracovně, uvědomila jsem si, že nechci být stále pryč od rodiny. Upřednostnila jsem ji před cestováním. Dnes do Alžírska jezdím spíše za rodinou, ale průvodcovství už nedělám. Navíc by mě to ani neuživilo, takže bych při tom musela mít i jinou práci.

Jak je to s pořádkem? Ve srovnání třeba s Egyptem.

Pořádek je slabá stránka Alžírska, to ano. Alžířané, když přijedou do Evropy, často říkají, jaký tu máme pořádek. Ale je třeba si uvědomit, že je rozdíl „ukočírovat“ 10 milionů lidí na malé ploše a 60 milionů na obrovském území. Někde jedete 160 kilometrů a narazíte jen na malou vesnici v poušti, lidé tam žijí skoro nomádsky.

Ve velkých městech je to klasická aglomerace a stát nemá nastavenou infrastrukturu ani kulturu čistoty tak, jak ji známe my. Chybí koše, edukace, systém. Není to jen vina lidí, ale i státu a školství. Je to celý ekosystém.