Matúš hledá pod vodou pohřešované: „Nic nevidíš, těla najdeš tak, že do nich narazíš hlavou“

Stává se často, že se k nahlášenému utonutí nedostanete dřív než do hodiny?

Od října 2025 máme na Slovensku jen tři potápěčské skupiny. My v Bratislavě máme na starosti celý západ země, takže když někdo zavolá z Nových Zámků, do hodiny se tam prostě nedostaneme.

Pracuješ už jen na akcích, kde pod vodou hledáš zesnulé, respektive předměty objasňující trestné činy, nebo stále pracuješ i jako klasický záchranář?

Každý, kdo se stane potápěčem-záchranářem, se nejprve musí stát záchranářem a získat praxi. Když se už stane potápěčem, jako já, i nadále pracuje jako klasický záchranář a jezdí k požárům či haváriím. Co se týká případů, kdy jsme museli jít pod vodu, tak jich bylo minulý rok asi jen pět.

V jiné dny tedy děláš běžnou práci hasiče-záchranáře?

Přesně tak. Kromě toho učím mladší potápěče.

Kolik je na Slovensku záchranářů-potápěčů?

Asi 45 a nějakých osm instruktorů.

Asi se mezi vás ani moc nedá dostat, co?

Právěže dá, kluci odchází do výsluhového důchodu, nebo s tím skončí a zařadí je na jiné místo, protože mají bolesti křížů, nebo to nezvládnou psychicky.

Je tato práce těžší z fyzického, nebo psychického hlediska?

Po fyzické stránce to až tak náročné není, jen když bojuješ v řece proti proudu. S psychikou to už je náročnější. Hodně kolegů tu s tím bojuje, že to nedávají psychicky. Nulová viditelnost, narážení do mrtvol a ohmatávání předmětů pod vodou, když nevíš, jestli držíš lidskou ruku, nebo větev... to všechno si vybere svou daň.

Jak těžká je tvá výstroj a v jaké největší hlouce ses potápěl?

40 kilogramů a ve 45 metrech.

Používáš při práci i nějaké speciální kombinézy kromě potápěčského obleku? Například pro případ kontaminované vody.

V našich potápěčských oblecích vůbec nepřicházíme do kontaktu s vodou, takže můžeme pracovat i v kontaminovaných vodách.

Pracuješ také při lodních haváriích a nehodách, když jsou ve vodě nebezpečné a toxické látky?

Volají nás tam, ale většinou si potápěče volá daná firma, která je také platí. My spíše děláme zabezpečovací práce.

Nebál ses někdy, že se něčím nakazíš, nebo si vážně ublížíš?

Jasně, že ano. Nejen při nehodách lodí, ale především při jiných nebezpečných situacích. Pod vodou je to vždy nebezpečné. Když se například vypouští přehrada a je potřeba ji vyčistit, zůstane tam hodně stromů, kde se zamotáme buď my, nebo lano. V řekách se stane, že tě proud odnese pod stromy a podobně.

Většina potápěčů však neumírá pod vodou, ale potichu doma, často na rakovinu. Kontaminace při požárech a jiných zásazích je enormní a mnoho hasičů umírá na nemoci spojené s tím. Na Slovensku se to, bohužel, ještě velmi neřeší, ale ve světě je to velké téma.

Máš plnou potápěčskou výstroj a kolegy na hladině, ale zvládli by tě zachránit při každé situaci, nebo se může stát, že se utopíš?

Můžu se snadno utopit. Nemáme komunikační zařízení, takže komunikujeme díky signálům a zatáhnutím lana. Snadno se tak stane, že se nepochopíme, když lano o něco zavadí a snažíme se ho uvolnit. To už je o zkušenostech potápěčů, že chápou, co se v dané situaci děje.

Jak to, že na (slovenském) ministerstvu vnitra mají mechovou stěnu za 150 tisíc eur, ale potápěči se nemají jak dorozumívat?

Za ty roky jsme si už zvykli. Slibují nám však, že nám dodají novou techniku včetně komunikačních zařízení, takže se už velmi těšíme. Potřebujeme to, protože to vybavení, se kterým pracujeme dnes, tu bylo ještě předtím, než jsem nastoupil před cca 20 lety.

Na jak dlouho máš v lahvích kyslík?

Máme tam stlačený vzduch, stejný, jaký dýcháme i teď. Záleží na tom, do jaké hloubky jdeš. V mělké vodě vydrží například hodinu. V řekách, při větším fyzickém úsilí, ve stresu a podobně to zase vydrží o mnoho méně. Hrozí také, že ti zamrzne automatika v lahvi a pokud se to stane, i když je plná, do deseti minut nemáš vzduch.

Už se ti něco takového stalo?

Ano, ale stihl jsem vyplavat na povrch.

Jaké největší chyby můžeš pod vodou udělat a stalo se ti, že jsi některé z nich už i udělal?

Samozřejmě, každý se učíme ze svých chyb a naštěstí to byly chyby, ze kterých jsem se dostal. Potápění se věnuji už téměř 20 let, v práci i soukromě, takže jsem pod vodou zažil mnoho dobrého, ale také hodně nešťastného.

Jako například?

Zasekl jsem se někde, nebo mi uvízly prsty, nebo mi selhala výstroj a jednou jsem se ztratil pod ledem. Naštěstí jsem zahlédl svého potápěčského parťáka, chytil jsem se ho a nepustil, dokud jsme nevyplavali na hladinu.

Zvládl bys mi popsat, jak vypadá potápěčský výjezd?

Dostaneme hlášení z operačního, kde se na základě oznámení od občanů a poplachového plánu rozhodnou, jaký typ vozidla pojede na výjezd. Na ohlašovně požáru u nás stisknou tlačítko a na celé stanici se rozsvítí světlo a zapne se zvuková signalizace. Oznámí nám, kdo a kam jede, a my máme minutu na to, abychom opustili stanici. V autě jsme na takových výjezdech vždy tři potápěči.

Potápěči se za minutu obléct nestihnou, takže se oblékáte až v autě?

Pokud je to někde blízko, jako například na bratislavských jezerech či Dunaji, tak ano, šetříme čas a oblékáme se v autě. Ale když jedeme například do Nových Zámků, což nám trvá hodinu a půl, tak tam se neženeme, protože nemáme šanci se tam dostat včas. Navíc, museli bychom v autě sedět v těch hermeticky uzavřených kombinézách hodinu a půl, což není pro tělo ideální, protože jsi jako v sauně.

Co se děje, když přijedete na místo?

Když se někdo topí v Senci, kde jsme za 40 minut, tak tam dorazíme až po místních záchranářích. Oni od lidí zjistí, co se stalo, zabezpečí místo a provedou prvotní úkony. Když je to potřebné, po příjezdu si určíme způsob, jak daného člověka hledat, a začínáme s pátráním. Často je problém určit, kde začít pátrání. Když utopeného viděli dva lidé, převážně ukážou na dvě zcela odlišná a vzdálená místa, kde se utopil. Někdy je to rozdíl polovina jezera.

Nad jakými různými postupy se rozhodujete?Jestli jdeme hledat do vody rovnou dva, nebo jen jeden, jestli jsou pod vodou proudy, jestli je to řeka, nebo jezero, jaký je povrch dna, jestli jsou tam stromy a kde vlastně začneme pátrání. Je tam velmi mnoho proměnných.

Proč nehledáte hned od začátku dva nebo rovnou všichni tři potápěči, kteří jedete na výjezd?

Jeden je velitel zásahu a řídí ty dva potápěče. Kdybychom šli do vody dva najednou, velitel by musel být rovnou i zachraňující potápěč, kdyby se nám něco stalo. Všichni tři by museli být oblečeni v plné výstroji a ten třetí by čekal na břehu se 40kilogramovou výstrojí celý den, což by bylo náročné.

Co tedy dělají zbývající dva potápěči, když je třetí ve vodě?

Ten druhý je tender, tedy navigátor. Spolu s hlavním potápěčem drží napnuté lano, které určuje, kam až může potápěč zajít při hledání. V té době opisuje takový oblouk, který se rozšiřuje po tom, co dá tender potápěči znamení, že daný úsek už prohledal a uvolňuje mu lano o další metr-dva. Kompletní navigace je tak na tenderovi.

Tender lano nepustí, když je potápěč pod vodou na okraji hledané oblasti. Potápěč zatáhne za lano a dá tak signál, že to pochopil a jde druhým směrem, aby prohledal jinou část daného úseku. Když prohledá celou oblast, což navigátor vidí díky tomu, že se na hladině objevují bublinky, uvolní mu další dva metry lana, aby se dostal dále.

Jak se orientujete, když nehledáte od břehu, ale uprostřed jezera?

V té době jdou do vody dva potápěči. Jeden „klečí na dně“ a druhý potápěč kolem něj opisuje kruh o průměru, jaký mu dovolí udělat délka napnutého lana. Tender v té době drží ruku s lanem nad hlavou a když mu ta ruka oběhne kolem celé jeho osy, dá signál hledajícímu potápěči, uvolní mu další metr-dva na lanu, a ten tak může prohledávat větší plochu, opět v kruhu.

Jak konkrétně najdeš tělo pod vodou?

Více než na metr vidíš pod vodou jen v zimě. Tehdy se nikdo nekoupe a nevíří se dno. Navíc se voda pod ledem tak nešpiní. Proto je potápěčská sezóna v zimě. Obecně však platí, že tělo najdeš tak, že do něj narazíš a nahmatáš ho. Není to jako ve filmech, že vidíš na 20 metrů. Často prohledáváme se zavřenýma očima, protože stejně nic nevidíš a takto si aspoň trochu šetříš oči.

Jak se liší hledání těl v řece oproti jezeru?

Z jednoho břehu na druhý uvážeš člun na lano a ten jezdí zleva doprava společně s potápěčem, který je přivázaný ke člunu.

Jak dlouho můžete být pod vodou?I to je důvod, proč nejdeme do vody najednou. Pod vodou jsme tak průměrně hodinu. Záleží, v jaké hloubce, ale v mělké vodě tak hodinu. Kdybychom šli do vody najednou, tak se po hodině vynoříme tři a na hodinu si musíme odpočinout, takže v tom čase by pod vodou nebyl nikdo.

Jaký rozdíl je být pod vodou v hloubce pět versus 30 metrů?

V 30metrové hloubce můžeme být maximálně 20 minut. Když jsme hledali toho utopeného potápěče v hloubkách 30-36 metrů, neměli jsme moc času na hledání, abychom stihli do dvaceti minut vyplavat. Při ponorech pro hasiče musíme dodržovat bezpečnostní pravidla, i když bychom pod vodou vydrželi déle.

Popíšeš je?

Dekomprese je řízený, pomalý výstup potápěče na hladinu, aby se tlak postupně snižoval a tělo stihlo bezpečně uvolnit nahromaděný dusík. Pokud bychom vyplavali příliš rychle, v těle by se vytvořily plynové bubliny a hrozila by dekompresní nemoc. Během ní mohou dusíkové bubliny poškodit tkáně, klouby či nervový systém.

Jak dlouho jste hledali toho potápěče?

Sedm dní. Nakonec byl asi 70 metrů od místa, kde jsme začali hledat.

Co rozhoduje, jestli se tělo vynoří, nebo zůstane ve vodě?

Kolik vzduchu v těle je, primárně v plicích a dutinách za nosem a očima. Časem se však vynoří každý člověk, pokud na sobě nemá závaží, nebo není přivázán.

Hledal jsi už ve vodě i zbraně či jiné důležité předměty z trestných činů?

Potápím se i soukromě, takže chodím hledat i mobily, GO Pro kamery, klíče od auta, řetízky, prsten, poklop z drahého hrnce... celkem běžně se to dá najít. No a v práci hledáme všelicos... třeba když rybářům „ujedou“ auta. To je vždy taková zajímavá věc.

To se stává často?Asi tak dvakrát až třikrát ročně. Parkují tak, aby jim auto svítilo na břeh, ale špatně ho zabrzdí. To auto následně ještě 20-30 metrů „plave“ a pak se potopí.

Stalo se, že nějaké auto odplavalo ještě dál?

Pamatuji si na jeden případ z minulosti, když auto spadlo do Dunaje a dodnes se nenašlo. Zřejmě se dostalo do jámy a zasypal ho štěrk a jiné nánosy.

Na které nejtěžší případy a záchranné akce si vzpomínáš?

Psychicky nejtěžší je hledání dětí. Jednou jsme hledali dítě, které vzal potok. Domácí věděli, že potok končí pod letištěm, kde je mříž bránící tomu, aby se to ucpávalo nepořádkem. Dítě tam našli, i ho oživovali, ale po několika dnech v nemocnici zemřelo.

Vzpomínáš si na nějaká obzvlášť tragická úmrtí/utopení?

Všechna jsou tragická.

A co třeba ta z kategorie na Darwinovu cenu?

Většinou to souvisí s alkoholem. 90 procent takovýchto utopení se stane kvůli hloupým rozhodnutím. Měli jsme případ, když kluci na chatě vytáhli svého kamaráda, protože se opilý začal topit. Neměl lepší nápad, než to zkusit znovu. Jenže tentokrát o tom kamarádi nevěděli, a tak jsme ho vytahovali na druhý den my mrtvého.

Jak reaguje rodina a kamarádi na to, že se jim utopil někdo blízký?

Pokud něco pili, tak jsou takoví otupení a na druhý den to prožívají těžce. Měli jsme případ, když se tři chlapi šli ochladit v Dunaji. Byli to otec, syn a synův bratranec. Procházeli se v mělké vodě a syna to stáhlo do dvoumetrové hloubky. Otec a bratranec si toho nevšimli, protože nešli těsně za sebou. Když si uvědomili, že není za nimi, bylo pozdě. Hledalo ho tam mnoho lidí, ale našli jsme ho až my s potápěčským vybavením.

Bratranec celou dobu vyváděl a rozkopával tam věci. Ten pán, o kterém jsme tehdy ještě nevěděli, že je otec utopeného, tam klidně seděl. Až když jsme vytáhli tělo z vody, se zhroutil. Lidé doufají do poslední chvíle a pak dorazí silné emoce. Když přijedeš na jih Slovenska, kde je jiné etnikum, tam je to ještě „veselější“. Tehdy máme i policii za zády, aby nás hlídali.

Dělá se ti ještě někdy z vytahování mrtvol špatně natolik, že máš chuť zvracet? I když v masce to možná ani nejde.

Jde to to úplně v pohodě. (smích) Naštěstí, pod vodou ten zápach necítíš a my nevytahujeme těla v rozkladu. Většinou jsou pod vodou jeden či dva dny, takže jsou „čerstvá“.

Máš pocit, že jsi za svou práci dostatečně finančně ohodnocený?

Mám tabulkový plat, dá se to dohledat, ale tak v závislosti na praxi, odpracovaných letech, hodnosti a podobně mám v hrubém kolem dva tisíce eur.

Máš pocit, že si vás váží i široká veřejnost?

Největší radost z nás jako hasičů-záchranářů mají děti, když jim zatroubí velké červené auto. Někteří lidé nás nazývají darmožrouti, protože prý sedíme na stanici a nic neděláme. No kéž bychom takto „vysedávali“ nonstop, znamenalo by to, že nikdo neumírá. Pozitivně nás nevnímají ani jako potápěče, protože nemíváme takové výjezdy, že někoho zachráníme, ale vytahujeme mrtvoly.

Proč ses rozhodl zrovna pro tuto práci? Byl to sen, náhoda, nebo postupná cesta?

Od malička jsem chtěl být hasičem. Těsně po střední škole jsem si udělal potápěčský kurz. Tehdy to stálo asi 10 tisíc korun, nebylo to drahé (po započítání inflace je to současných 633 eur, pozn. red.). Problém však byl to, co následovalo. Potřeboval jsem cca 6 500 eur na výstroj. Sen potápění se tak rozplynul a naplnil jsem si ho až díky práci hasiče-záchranáře.

Když se po letech podíváš zpět na všechny těla, která jsi z vody vytáhl – co ti tato práce dala a co ti vzala?

Rád pomáhám lidem, jen bohužel, jako potápěč jim neumím pomoci tak, jak oni doufají. Rozhodně mi to dalo mnoho kamarádů a blízkých lidí. A jak jsem už řekl dříve, vezme ti to čas s rodinou... strašně mnoho času.