Náplasti na obličeji, alternativní rap infúzovaný post-punkem a kámoši na pódiu i pod ním. Matyáš Libra je mladý český hudebník, který má letos šanci získat Vinylu v kategorii Objev.
Před dvěma lety na sebe upozornil například úderným trackem matyáši ty nejsi Dusan Vlk. Okolo vnitřních pochybností a exprese bez zbytečných filtrů postupně vybudoval alter ego, které na české klubové scéně nelze přehlédnout. Matyáš, respektive matyášovi kamarádi, patří ke svěžím objevům, které bys měl vidět naživo.
Můžeš to udělat už v pátek 13. března v prostoru ARCHA+, kde matyášovi kamarádi vystoupí v rámci předávání cen Vinyla. Že by si jednu takovou přál, dokonce zpívá i v tracku elektrické ovce na své aktuální desce matyáš. Nominaci mu nakonec opravdu zajistila. Jak si umělec léčí psychické rány a proč vlastně nosí všechny ty náplasti?
Už jsi díky muzice našel kamarády?
Jednou z vtipu jeden kamarád nadhodil, že možná „it's about the friends we made along the way.” A myslím, že to tak asi fakt bude. Díky hudbě jsem poznal strašně moc skvělých lidí a dokážu říct, že často i nejbližší přátele.
Kdo všechno jsou vlastně matyášovi kamarádi? Stávají se jimi i fans na tvých koncertech?
Ten název původně byl a stále je abstraktní. Není to nikdo konkrétní a nebyla za tím nikdy asi ani konkrétní myšlenka. Pro mě bylo dost důležité tam mít to svoje občanské jméno, stejně jako to má třeba Tyler, The Creator. Připadalo mi, že se tím co nejvíc k hudbě připisuju a dávám na vědomí, jak je to podstatná část mě.
Loni jsi vydal album matyáš, své jméno jsi tedy promítl do svého pseudonymu i názvu desky. Přesto mi přijde, že na pódiu jde do určité míry o alter ego. Kým jsi a jak se cítíš, když jdeš na stage? V soukromém životě rozlišuji „Matyáš” jakože moje civilní já a „matyáš z matyášovi kamarádi”. Na pódiu je primárně to alter ego samozřejmě. V reálném životě jsem hodně stydlivý, roztěkaný a někdy asi i dost introvertní. Alter egem jsem chtěl docílit nějaké proměny sebe do až někdy agresivnějšího a průraznějšího přízraku. Když mě někteří kamarádi loni viděli poprvé koncertovat, tak byli dost překvapení z toho, že jsem na pódiu úplně někdo jiný. Zároveň během koncertů často i zmatkuju, padám nebo něco blekotám, ale díky tomuhle odosobnění se tolik nestydím.
Proč při koncertech a v klipech nosíš všechny ty náplasti na obličeji?Jde o hlavní prvek zmíněného odosobnění a rozlišení mojí civilní stránky a umělecké persony. Zároveň se v mojí hudbě dost objevuje tematika obličeje, náplast je pak v tom příběhu důležitý element.
Léčí ti hudba některé psychické a fyzické rány?Přijde mi, že to mám spíš naopak. Jakékoliv duševní rány jsou pro mě spíš motivy pro tvoření. Ale asi nedokážu říct, že by to pro mě byla nějaká forma léčby, nebo že bych cítil někdy nějakou úlevu. Spíš je to zajímavá reflexe se na to podívat zpětně a říct si „aha, takhle jsem se cítil.” Od hotových písniček už mám odstup, tudíž mi nevadí o vzpomínkách mluvit nebo zpívat. Naopak mě vždycky zarazí, že pro některé tenhle oversharing může být až moc.
V tracku elektrické ovce zpíváš o tom, že sníš o Vinyle. Nová deska ti na ni nakonec vysloužila nominaci. Co to pro tebe znamená a jak bys oslavil její výhru?
Jsem z neumělecké rodiny, kde byl vždycky kladen důraz na výkon a hmatatelné výsledky. I když mě vždycky všichni podporovali, měl jsem stejně pocit, že když se chci umění věnovat pořádně a třeba i profesionálně, tak to nejde a má jít jenom o koníček. Už samotná nominace je pro mě neuvěřitelná výhra. Vnímám ji jako potvrzení mé práce a něco, za čím si můžu pevně stát. Samozřejmě vím, že podstatou je hlavně tvořit něco smysluplného pro sebe. Ale zároveň jsem vždy řešil boj s vlastním egem a se sebou samotným, právě kvůli prostředí, v jakém jsem vyrůstal a jak nepodstatně se v něm nahlíželo na umění.
Ve starší tvorbě odkazuješ třeba na Dušana Vlka. Cítíš, že slovenská punkrapová scéna okolo něj má v Česku nějaký ekvivalent?Strašně dobrá otázka. Přijde mi však, že se ten post-punkový rap za poslední roky v Česku moc nerozvinul. Pravděpodobně tady někde je, jen jsem s ním nepřišel do kontaktu. Dle mého post-punk zůstal spíš u kapel jako třeba Kosmetik Institut. Punk rap u nás nabírá jiný význam, kdy interpreti spíš vybírají rozpolcenou a předimenzovanou vizuální estetiku, než vyloženě hudební punkový žánr. Za zmínku stojí Kashel Makatussin, Bill Dítě a evildopesleepwalk.
Co dalšího teď chystáš, čeká tě pestré léto?
Co se týče hudby, tak se snažím na letošek zkompletovat menší EP nebo pár písniček v podobném žánru, jako jsem jel doteď. Na nové album pomalu sbírám inspirace a podněty. Rád bych udělal desku, která bude znít úplně jinak než moje dosavadní diskografie. Takže se s mým producentem Drewem Lidenem potíme a vymýšlíme. Tematicky ale půjde o jistý návrat do Zahrady snů. Jinak na léto nás čeká pár moc hezkých koncertů, nejvíc se těším na festivaly Beseda u Bigbítu a Kamenice.
