Knír, cígo a jedny z nejlepších textů ve hře. Cringe Prince je vycházející star českého underground rapu a zároveň nový kurátor série UGOT.
„Vypadám jak somrák, ale cejtim se tak fly,“ zazní ve výjimečném tracku BOHEMIA KRYSTAL. Objevil se předloni na přelomovém albu DRUM, kterým se Cringe Prince definitivně zapsal mezi nejsvěžejší nová jména alternativního rapu u nás. Otevírá na něm mimo jiné témata, která pro tuzemskou rapovou scénu nejsou tak tradiční – chudobu, úzkosti, poflakování se.
Letos Jakub vydal několik EP nahrávek nebo třeba skvělý nostalgický singl the sound of pine trees. Zároveň po Dušanu Vlkovi převzal otěže kurátora série Underground Overtake aka UGOT. I když okolo podrobností zatím s organizátory zůstává tajemný, víme, že zimní klubová edice punkrapové série se uskuteční už 30. ledna 2026. Na co se Cringe Prince u nové výzvy nejvíc těší a proč si v hudbě bere inspiraci třeba z divadla?
Kdo a co všechno je vlastně Cringe Prince?
Hele, Cringe Prince je v tuhle chvíli vlastně jeden člověk, ale i nějaká skupina lidí. Někdy jde o alter ego, někdy je to hyperbola všeho špatnýho, dobrýho nebo smutnýho. Přistupuju k tomu, jako kdybych psal příběh nebo točil film. Jeho hlavní postava je ve výsledku vždycky Jakub.
Jak ses postupně prokousal až k rapu?Začalo to, když mi bylo dvanáct nebo třináct. Byl jsem u bráchy a nad počítačem měl obrovský logo Wu-Tang Clanu. Zeptal jsem se ho, co to je, a on mi je pustil. Okamžitě mi to přišlo super. Postupně mi začal vypalovat CDčka – americký nebo francouzský rap, ale třeba i jenom beaty. Do těch jsem pak začal rapovat. Nahrával jsem to tehdy na kazetovej diktafon. Takhle to znělo až do mých osmnácti.
Kdy přišel zlom?Až zhruba do dvadvaceti jsem hodně kopíroval jiný lidi, aniž bych si to uvědomoval. Pak přišlo uvědomění a já se přestěhoval z Ústí nad Labem do Prahy. Občas jsem přišel domů z práce, zapnul beat a řekl do mikrofonu, co jsem zrovna chtěl. Pak jsem výsledek jednou hodil na SoundCloud, lidi ho našli a začalo to kvést.
Měl jsi v tu dobu nějaké české reference, co formovaly tvůj vkus?Supercrooo jsou jak moji rodičové. Na koncertech do nich občas rejpu, že jsou starý, ale to je přesně ta rap game a štiplavost, kterou mě naučili. Později se pak objevil Social Gang a taky Yzomandias, tehdy ještě jako Logic. Jejich sound mě hodně ovlivnil.
V jejich tvorbě je hodně důležitý flex, drip a ego. Ty působíš víc punkověji.
Teďka asi jo. Některý věci dělám nekonvenčně, na některý věci kašlu a podle toho to vypadá. Jinak v běžným životě jsem normie, jsem vanilka. Nejsem žádnej divokej člověk. Rád si zajdu na espresso, dám cigaretku, jen tak sedím a koukám. Pankáčem bych se nenazval.
Vystupuješ každopádně na žánrově dost pestrých festivalech a akcích. Inspiruje tě nějak starý český underground?
V kontextu doby jsou to legendy, i když jejich muzika byla dost punková. Pokud se nepletu, Plastikům šlo hraní nahoru až v průběhu let, což je mi sympatický. Textově i zpětně hodně zajímavý věci, rozhodně kus mýho vyrůstání. Třeba jedna báseň Egona Bondyho ovlivnila i Jamese Colea – vznikla z toho Milá přívětivá píseň o sraní. Teď už ale androš moc neposlouchám.
Vidíš tam nějaký průsečík s dnešním alternativním rapem?
Je úplně jiná doba, odboj proti nesvobodě měl logicky mnohem větší náboj. Dneska interpreti experimentují se zvukem, některý jsou aktivisti, ale underground už není tak vyhraněnej. Je to víc propojený. Význam slova se změnil.
Měl jsi někdy tendenci se víc pouštět do aktivismu a společensky angažovanému rapu?
Nejsem politickej rapper. Témat se dotýkám, ale spíš polemizuju. Revoluci vést nechci. Moje texty jsou víc introspektivní. Když už někoho kritizuju, tak většinou i sám sebe. Myslím, že třeba na letošním EP MONEY.TALKS,- jde slyšet, jak se dá kriticky nahlížet na peníze, cíle a osobní hranice.
Momentálně pracuješ jako kulisák v divadle. Jak ses k takovému jobu dostal?
Dřív jsem dělal baristu. Napsal jsem skladbu, kde rapuju, že mi kámoš poradil pracovat buď v márnici, nebo v divadle. Že se to ke mně hodí. Na koncertech jsem pak publiku jasně hlásal, jakou hledám práci. Dostalo se to k jednomu člověku, se kterým jsme se pustili do řeči na festivalu, kde jsem hrál. Řekl mi, že se ozve, až zas bude někoho hledat. Po půl roce jsem na to zapomněl, ale on mi najednou zavolal. Ostatní kulisáci mě vzali mezi sebe, baví mě to. Nejsem technickej typ, ale učím se.
Inspiruje tě české divadlo i jako textaře a rappera?Měli jsme na DVD všechmy hry Divadla Járy Cimrmana. Asi rok zpátky jsem našel na YouTube kanál se záznamy i jiných verzí, všechny jsem projížděl a cpal si ty texty do hlavy. V divadle jsem vyrostl. Táta tam pracoval a já se kolem něj motal úplně odmala. Pak mi ale nějakou dobu trochu lezlo na nervy. Teď se to zlomilo, dospěl jsem, a je to zase kouzelný. V divadle jsem spíš s kulisákama, to jsou skvělý postavy. Trochu tvrdší, ale všichni milí a hodně sví.
Jak bys popsal svůj koncert někomu, kdo ho nikdy nezažil?
Je to žonglování s motorovkama. Kolísá to podle toho, jak se cejtim. Je to trochu muzika, trochu performance. Někdy jsem nabitej, mám se skvěle a stříká ze mě hrdost. Někdy je to smutnější a lidi vnímají, že tam třeba zrovna ani nechci stát. Sejdu ze stage, chci jet pryč a s nikým nemluvit. Obě verze jsou zajímavý, ale jedna mě baví víc — když jsem plnej energie a vím, že se to povedlo.
Nedílnou součástí tvých vystoupení je i freestyle. Přichází ti to na pódiu úplně přirozeně?V Ústí jsme jako malí rapovali s klukama u kámoše ve sklepě celý noci. Miloval jsem to. Je to přirozený, ale ne vždycky se to povede. Je super, když je o čem mluvit – když jsem v momentu, něco cejtim, někoho vidím, místo je něčím zajímavé. To jde mnohem líp než v nějakým sterilním prostředí, kde se nic moc neděje. Freestyle hodně obměňuju to. Od doby, co dělám v divadle, už nerapuju o tom, že hledám práci. Paradoxně mám docela špatnou paměť. Naživo mi vypadávají texty, ale umím to maskovat.
„Chtěl jsem vypěstovat EP, ale fuck it. Singl bude stačit, nemá cenu se s tím s*át,“ rapuješ v letošním singlu the sound of pine trees. Schyluje už se na dlouhohrající desku?Na poslední desce DRUM jsem dělal fakt dlouho. Rád bych někdy udělal fakt obrovský album s konceptem – něco konzistentního, dlouhýho a velkolepýho. Teď je pro mě ale přirozenější vydávat menší projekty. Vyplivnu je autentičtější, zbytečně je nestrojím. Nakonec jsem se rozhodl, že to budou takové mini série. Chci vydávat jednotlivý díly a během pár let z nich vytvořit celé album. Uvidíme.
Na svém posledním EP BRONCO jsi nabídl víc jazzový zvuk plný skutečných hudebních nástrojů a instrumentací. Jaká je za ním story?Navazuje na starší věci ze SoundCloudu, kde jsem experimentoval s funkem, ale chtěl jsem je mít ještě víc najazzlý. Samploval jsem splašený jazzový bicí. Sound je víc surrealistický, dadaistický a s dějovou linkou, která se pomalu rozpadne. Trochu funky, trochu roztomilý, ale pořád rapový. Některé texty nejsou psaný, jsou to freestyly. Ne že bych to nahrál na jeden take, ale improvizace tady jde slyšet. Tenhle projekt mám strašně rád, jsou tam flows, který bych jinak nikdy nenapsal.
Napříč svou diskografií se vracíš k mnoha postavám, jednou z nich je i somrák s brokárnou. Koho pro tebe reprezentuje?
Vychází z filmu Hobo with a Shotgun z roku 2011. Bezdomovec, co se rozhodne přestat bejt bezdomovcem. Vysomruje si stovku, chce si koupit sekačku a sekat lidem zahrady. V příšerným městě vyrazí do vetešnictví, kam přijdou gangsteři a začnou zbraní mířit na dítě v kočárku. Na pultu leží sekačka a vedle ní brokovnice. Somrák vezme brokárnu, postřílí šmejdy, nechá si stovku a jde pryč. Stane se z něj ten, kdo čistí město. Částečně jsem se v tom našel i v kontextu českýho rapu – antihrdina, co pomyslně střílí týpky prolezlý špínou.
Ceníš v něčem českou rapovou scénu?
Celkově je to vlastně skvělý. Scéna se rozrostla, lidi mají příležitost se živit rapem. Ale štvou mě věci, který se promítají i do mých textů – některý rappeři to flákají a na něco si hrajou, ale chybí tam řemeslo, zápal a duše. Ale máme tady i spoustu příkladů lidí, co to dělají skvěle. Aktivně českou scénu neposlouchám, ale když vyjde něco novýho, rád si to pustím.
UGOT se v létě konal v tenisovém areálu na Štvanici. Co tě přesvědčilo, abys kývl na nabídku stát se po Dušanu Vlkovi jeho novým kurátorem?
Chvilku jsem se zaleknul, ale došlo mi, že je to příležitost. Budu moct seskládat svoje Avengers – lidi ze scény, který mě baví, a spojit je na jednom místě. Kdo bude chtít, zůstane v undergroundu. Kdo ne, na toho zasvítí reflektory. Zimní UGOT byl donedávna jen vzdušnej zámek a náčrt. Ale už dostává jasné obrysy. Chci ctít to, co vytvořili kluci na Slovensku a exportovali sem, ale zároveň přivést i nová jména. Už teď můžu naznačit, že vystoupí třeba Temný Rudo nebo Amelie Siba.
