- produkty a služby určené pro osoby starší 18 let
- sex, nahotu a jiný nevhodný obsah
- násilí, krev nebo obsah nevhodný pro citlivé povahy
Srbská umělkyně Marina Abramović je jedna z hlavních představitelek performance jako vizuální umělecké formy. Již od 70. let využívá tělo jako médium a ty její výstavu můžeš navštívit až do března ve vídeňské Albertině. Proč by neměla ujít tvé pozornosti?
Marina Ambramović se narodila v roce 1946 v Bělehradě a řadíme ji mezi nejvýznamnější umělkyně naší doby. Jako průkopnice v oblasti performance pracuje s tělem jako nosným médiem, na kterém zkoumá fyzické i mentální limity, odolává bolesti, vyčerpání i nebezpečí ve snaze o emocionální i duchovní transformaci.
ARTIST SPOTLIGHT: Hahlushka. Holka, co nechala zatknout Yza. Seznamte se!
2. prosince 2025 v 7:00
Kam až je schopen člověk zajít?
Performativní umění může v mnoha aspektech působit jako sociální experiment a často tomu i tak je. V roce 1974 tehdy osmadvacetiletá Marina představila v neapolském Studiu Morra performance Rhythm 0, která měla zapojovat přímo do akce i návštěvnictvo.
Umělkyně nachystala sebe a 72 předmětů, které vůči ní mohlo návštěvnictvo použít. Předměty byly nejrůznějšího charakteru přes růži, peříčko, parfém, med, chléb, víno, až po nůžky, skalpel, břitvy či zbraň s jedním nábojem. Nebyla stanovena žádná pravidla, omezení ani návod.
Abramović se naprosto oddala momentu a byla spíše pasivní. Výměnou rolí chtěla zjistit, kam až je člověk schopen dojít. Velkou roli v průběhu zahrála davová psychóza, díky které lidé neustále překračovali možné hranice a celá performance skončila tím, že jeden z návštěvníků umělkyni držel zbraň u hlavy.
Výsledkem bylo zjištění, že je člověk opravdu ochoten jinou bytost až zabít. Naštěstí k tomu během této performance nedošlo. V té době byla Marina mnoha lidmi považována za psychicky narušenou, to jí ale v její práci nezastavilo.
Z performance se stala série se stejným názvem, pouze se měnili čísla a obsah. Vznikla tedy např.: Rhythm 5, ve které si Marina lehla do hořícího rámu dřevěné hvězdy nebo Rhythm 10, při kterém zabořila nůž mezi roztažené prsty jedné ruky a zastavila se až poté, co se 20krát řízla. Nutno zmínit, že okolo roku 1974 šlo v tomto oboru o jasnou dominantu mužských kolegů, Marina tak byla jedna z mála, která stála u zrodu umělecké formy, která je prezentována dodnes.
Existují nějaká omezení těla?
V performace Lips of Thomas posunula Marina Ambramović fyzické hranice svého těla do extrémů a zkoumala, zda lidské tělo má nějaká omezení. Začala tím, že snědla jedno kilo medu a vypila jeden litr červeného vína.
Eskalace díla dosáhla až formy sebepoškozování, kde si umělkyně žiletkou vyřezala do břicha pěticípou hvězdu a začala se bičovat. Poukázala tak otevřeně na politická témata související s fyzickým mučením. Podpořeno náboženským symbolem zdůrazněným krvácením. Šlo o moment v performativním umění tak ikonický, že bylo dílo o více než 30 let zreplikováno v sochu postavenou z monitorů naskládaných na sobě, která původní dílo přenášela.
Partnerské umělecké kombo
Zásadní roli v životopise Mariny Ambramović hrál její bývalý partner a umělec Ulay. Potkali se v den svých společných narozenin 30. listopadu 1976 v Amsterdamu a ve stejném roce zahájili uměleckou spolupráci, která trvala až do roku 1988.
Společně se v performance dílech zaměřovali na posouvání fyzických i emocionálních hranic. Testovali vytrvalost, důvěru a vzájemné propojení. V roce 1977 při performance Light/Dark zkoumali složitost vztahů, důvěry a lidské hranice vytrvalosti a to tím, že si rituálně vyměňovali facky. Performance nebyla o násilí ani o radosti z fyzického bolesti, šlo spíše o zkoumání pouta mezi umělci a poukazování opět na to, kam až může člověk zajít.
Svou blízkost i hranice zkoumali skrze více výrazových forem. Ve stejném roce představili performance Relation in Time, během které byli k sobě svázaní vlasy po dobu 17 hodin. Jednalo se o performance, kde hlavní roli hrál čas a výdrž.
Na samotném aktu je zajímavé to, že během prvních 16 hodin byli Ulay s Marinou v galerii sami a návštěvnictvo bylo vpuštěno až na poslední, sedmnáctou hodinu. Výsledkem byli propojení umělci na pokraji sil, kteří se stali jednou entitou.
Umělecký pár pomocí vlastní akcí otevíral spoustu otázek a demonstroval je na vlastní kůži. Za dob jejich společné práce se ale objevila i díla, která přímo do děje zapojovala i diváctvo. Performance s názvem Imponderabilia otestovala především stud a hranice návštěvnictva. Dvojice na výstavě v italské Boloni stála nahá čelem k sobě. Každý návštěvník či návštěvnice, tak museli kolem nahé dvojice projít a byli bezprostředně vystaveni této intimní chvíli.
Dvojice se po více než 10 letech rozešla, a to jak jinak, než společnou performancí. Každý z nich šel z opačné strany Velké čínské zdi, aby se potkali uprostřed a řekli si sbohem.
Hodiny ticha a zrcadlo smutku
Retrospektivní výstava Mariny Ambramović v New Yorské MoMA (Muzeum moderního umění) The Artist is Present vzbudila v roce 2010 velkou pozornost. Zatímco v ostatních místnostech probíhaly rekonstrukce jejích starších děl, v hlavním atriu byla Marina sama. Seděla na dřevěné židli, naproti ní byla prázdná židle a na tu si mohl sednout kdokoliv z přítomných. Podmínkami bylo ticho a navázaní očního kontaktu.
Umělkyně v galerii byla 3 měsíce, během kterých každý den strávila sedm až deset hodin sezením na jednom místě, bez pauzy na toaletu nebo jídlo či pití.
Performance se stala fenoménem, lidé čekali ve frontě hodiny, někteří v ní trávili i noci, aby se mohli naproti umělkyně posadit. Skrze pohled jim umělkyně většinou zrcadlila vlastní smutek, samotu či zranitelnost. Jeden z nejvíce dojemných momentů byl příchod bývalého partnera Ulaye. Marina o plánování jeho příchodu nevěděla. Po více než 20 letech bez kontaktu se setkali opět během performance. Jednalo se o jediný moment z celé performance, kdy s někým navázala fyzický kontakt a rozplakala se. K této performance vznikl také stejnojmenný dokument.
Popkulturou schváleno
Na dílech Mariny Abramović lze vidět, že hýbou nejen odbornou, ale i širokou veřejností. Ať už jde o to, jaké emoce v lidech vyvolává, to, že jsou schopni lidé stát hodiny ve frontě, aby se s ní viděli nebo to, že se její díla promítají také do popkultury. Jedním takovým momentem je replika jejího uměleckého díla v ikonickém popkulturním seriálu Sex ve městě. V poslední sérii se Carrie Bradshaw potkává v galerii se svým budoucím partnerem, ruským umělcem Alexandrem Petrovským a to přímo před performance instalací umělkyně, která má v galerii vytvořený takový svůj obývák.
Jedná se o dílo The House with the Ocean View z roku 2002. Původní performance se odehrála také v New Yorku a jednalo se o tři otevřené místnosti (koupelnu, obývací pokoj a ložnici), které byly vyzdviženy na plošině vysoko nad zemí. Vizuálně to vypadalo jako výhled na dům, bez čtvrté stěny. Diváci tedy mohli vidět vše. Během performance žila umělkyně 12 dní v galerii bez jídla, nemluvila, nečetla ani nepsala. Pouze spala, sprchovala se, používala toaletu a během toho se dívala na diváctvo.
Kde můžeš její díla vidět
Pokud tě umělecká tvorba Mariny Abramović zaujala nebo jsi jen zvědavý*á, jak může její dílo vypadat na živo, tak pro tebe mám skvělou zprávu. Ve vídeňské Albertině aktuálně probíhá její retrospektivní výstava, na které se sama podílela. Do výstavy se v rámci různých bloků promítají témata jako participace, komunismus, tělesné limity, energie z přírody nebo osvícení. Můžeš ji navštívit až do 1. března 2026.
