Jak vypadá realita v zemi, kde vládnou teroristé a ženy jsou brány spíš jako majetek než živé bytosti?
O Janě a Michalovi jsme psali nedávno, když jsme představovali jejich značku Chapito studio, která vyrábí ikonické bundy z upcyklovaných látek z Indie, a rychle u nás v Česku získává na popularitě. Právě kvůli práci tráví pár spoustu času v Indii, která se pro ně stala druhým domovem.
Tihle dva ale nežijí jen svým podnikáním. Milují cestování a během letoška zvládli projet desítky zemí. Jednou z jejich zastávek byl i Afghánistán. Z Indie se totiž rozhodli dojet po zemi až zpátky do Česka, a tak jejich trasa vedla přes Pákistán i Afghánistán — zemi, kterou od roku 2021 ovládá Tálibán a kterou většina lidí zná hlavně z titulků novin. Vedle strachu v nich ale tahle země probudila i obrovskou zvědavost. Chtěli poznat kulturu a zjistit, jak Afghánistán skutečně působí očima lidí, kteří tam žijí.
V rozhovoru popisují, jaké to je překročit hranici jedné z nejuzavřenějších zemí světa, co museli vyřešit ještě před cestou a proč jim tahle zkušenost úplně změnila pohled na cestování i na lidi, které na cestách potkávají.
Pozemní přechod v těchto zemích je něco téměř nepopsatelného, alespoň pro evropsky smýšlející hlavu.
Proč jste se rozhodli navštívit Afghánistán? Jak se u vás tenhle nápad zrodil? Přeci jen, je to jedna z nejnebezpečnějších zemí světa. Díky naší značce Chapito studio jezdíme ročně na pár měsíců do Indie a rádi tuto cestu spojujeme i s nějakým dobrodružstvím. Tentokrát jsme se rozhodli, že se z Indie vrátíme domů po zemi, nikoliv letadlem. Zvažovali jsme, že si koupíme staré Vespy a vrátíme se na nich do Česka. Kvůli byrokracii jsme ale tenhle návrh brzy zavrhli a naplánovali cestu stopem, která vedla i přes Afghánistán.
Vy jste do země přešli z Pákistánu. Narazili jste na nějaké komplikace, nebo šel přechod hladce? Pozemní přechod v těchto zemích je něco téměř nepopsatelného, alespoň pro evropsky smýšlející hlavu. My jsme měli štěstí – před touto cestou jsme se přidali do spousty cestovatelských Whatsapp a Telegram skupin, kde jsme zjišťovali veškeré aktuální info. Jen dostat se na pákistánsko-afghánskou hranici není jen tak. Díky novým kamarádům z těchto skupin jsme měli zajištěné speciální garde přes tuto hranici. I přesto, nazvat tuto zkušenost hladkým přechodem úplně nelze.
Jaké byly vaše první minuty po překročení hranice? Adrenalin, obavy, nebo spíš nadšení? Rozhodně adrenalin! Celý tento hraniční přechod je lemován klecemi, takže si tam člověk připadá, že jde jak prase na porážku. Nicméně ta první vteřina – moment, kdy jsme přešli z Pákistánu do Afghánistánu a uvědomili si, že právě teď mluvíme s Tálibánci a že jsme opravdu tam – nám na chvíli zastavila srdce.
Jak vás na afghánské straně přijali?
Bylo to všechno extrémně bizarní. Hned za hranicemi se nás ujal nějaký lokální muž, mysleli jsme si, že je to třeba pokračování toho domluveného garde z cestovatelských skupin, ale nebylo. Pomohl nám vyřídit sim karty a dovedl nás k taxíkům. Ze všeho nejdřív jsme se potřebovali dostat do Kábulu. Za hranicemi pro nás rozhodně nepřicházelo v úvahu stopovat, dokud jsme neměli povolení k cestování po zemi, které šlo získat právě až v hlavním městě.
Když jsme došli na místo, kde byly z pochopitelných důvodů desítky a desítky nevyužitých a nudících se řidičů, všichni se na nás seběhli. Pak se tam dospělí chlapi začali hádat a dokonce prát, kdo nás odveze. Mezi nimi byly i děti, které se pro změnu praly, kdo k nám půjde žebrat o peníze. Bizár číslo dvě byl, že si hrály na to, jak na nás střílí ze samopalů.
Co všechno musí člověk zařídit, než se do Afghánistánu vydá? Je to typ cesty, kterou můžeš dát spontánně, nebo je nutná hodně pečlivá příprava? Spontánně by to určitě nešlo, je nutné mít víza, která jsme vyřizovali v Pákistánu, už tohle samotné byl zážitek. Bylo nutné obejít několik úřadů, vzalo nám to pár dnů. Každý nám tvrdil něco jiného – chtěli zvací dopis od afghánské cestovní agentury. Ten jsme získali z té cestovatelské skupiny, ale nakonec ho po nás ani nechtěli.
Jana: Když jsem pak v Pákistánu šla pro samotná víza, musela jsem se obléct do kompletního hidžábu a burky. Zkrátka jsem na sobě měla ten nejpřísnější outfit, co afghánské ženy musí nosit. Ale tohle je zkušenost z Pákistánu. Věřím, že pokud by člověk žádal z jiné země, zkušenost bude jiná. Na hranicích nás navíc chtěli očkovat čímsi, co jsme ani nevěděli, co je. Údajně to bylo povinné, my jsme ale vakcinaci odmítli. Divili jsme se, že nás pak nechali volně jít.
U vstupu do hotelu byly vždy bezpečnostní brány, opatření a kontroly jako na letišti.
Ale zpět k tomu, co musíš udělat pro vstup do země. První zásadní věc po příjezdu do Afghánistánu je dojít na ministerstvo turismu a požádat o povolení cestovat. Potřebuješ jim předložit poměrně přesný itinerář, vyznačit konkrétní provincie, kam chceš cestovat, a po ústním pohovoru s ministrem ti případně povolení udělí.
Jak dlouho jste v zemi byli a kam jste se stihli podívat? My jsme v Afghánistánu byli deset dnů. Viděli jsme několik měst, hory, krásnou přírodu, ale nejvíc času jsme strávili v Kábulu, kde jsme si vyřizovali víza do Íránu. Plánovali jsme, že až víza dostaneme, procestujeme ještě kus země.
Jenže, tady přišel hlavní kámen úrazu – po každodenní úpěnlivé snaze se nám víza do Íránu získat nepodařilo, a tak jsme ani nedokončili plánovanou cestu celým Afghánistánem. Brali jsme to sportovně, zase jsme strávili mnohem víc času v Kábulu, než jsme plánovali, a tak jsme měli prostor se i trošku dostat k místním a vést s nimi zajímavé rozhovory.
Jak jste řešili ubytování? Měli jste něco domluveného dopředu, nebo jste to nechávali na doporučení místních? Afghánistán v současné době a v současném režimu není bohužel svobodná země – nebylo by možné tam jen tak někde spát, či to nechat na místních. Vybírali jsme hotel na Bookingu, kde jich k dispozici bylo jen pár. Z tohoto omezeného množství jsme si prostě jeden vybrali. U vstupu do hotelu byly vždy bezpečnostní brány, opatření a kontroly jako na letišti.
Cítili jste se někdy v ohrožení, nebo vás naopak překvapila pohostinnost? Měli jsme pár nepříjemných zážitků, vždy to bylo v situacích s Tálibánem. Velmi rychle jsme pochopili, že běžný Afghánec se nerovná Tálibánec. Samozřejmě, že je společnost rozdělena na zastánce režimu a na ty, kteří s ním sice nesouhlasí, ale musí dělat, že ano. Nejsme žádní odborníci na Afghánistán, tohle jsme pochopili z hovorů s místními, kteří se s námi o citlivých tématech bavili vždy až kdesi za zavřenými dveřmi.
Téměř každý obchod, kavárna, restaurace a podobné podniky měly tajné dveře vedoucí do tajných místností, kam nás místní vzali, když z nás cítili důvěru. Vyprávěli a ukazovali nám jejich „zakázané umění“ – bylo to extrémně krásné a smutné zároveň. Řekli bychom, že máme relativně tuhou skořápku, tady jsme ale slzy kolikrát neudrželi.
Jani, jak ses cítila v zemi, kde jsou ženy vyloučeny z veřejného života. Nebyl na tebe ze strany místních vyvíjený nějaký tlak? Jak si vůbec fungovala? Ze strany místních obyčejných lidí ne, ale samozřejmě jsem nosila celou dobu hidžáb a měla zakryté vlasy. Tyto pravidla vymáhá jen Tálibán a sympatizanti režimu. Běžný lokální muž – a ano, říkám muž, protože s ženami jsme téměř do styku nepřišli – neměl vůbec problém, když jsem si právě za zavřenými dveřmi hidžáb odložila. Vyprávěli nám kolikrát, že u nich doma vládne matriarchát a že nesouhlasí, jaké v zemi panují podmínky. Bohužel navenek to nesmí být poznat. Ženy málokdy pracují, nesmí studovat, mohou chodit do školy myslím pouze do druhé či třetí třídy, pak mohou studovat jen Korán.
Absolutně všude na ulicích postávali Tálibánci se samopaly. Měli tam i gauče, kde se váleli a naháněli hrůzu. Kolem nich jsem vždy musela tak nějak nenápadně procházet a dělat, že neexistuji.
Museli jste kvůli bezpečnosti měnit chování nebo plány? Chovali jsme se velmi odlišně, než se chováme kdekoliv jinde ve světě. Když jsme si fotili něco na ulici, občas za námi přišel nějaký místní – dělal, že jde jen stejnou cestou jako my – ale šeptal, ať rychle schováme mobil, že nás sledují Tálibánci. Ti každou takovou podobnou aktivitu, jako je focení a natáčení, mohou vyhodnotit jako potenciální riziko. Mohli by třeba vyhodnotit, že jsme špioni, takže bylo nutné se opravdu chovat co nejvíc nenápadně. Což nám ne vždy šlo.
Chtěli bychom zmínit, že mluvíme jen ze zkušenosti, kterou jsme získali my. Neříkáme, že by z nás nakonec špiony udělali, kdyby nás načapali. Ale bylo nám to řečeno místními. Přijde nám to u takto citlivého tématu důležité zdůraznit.
Hned v prvních dnech nás překvapila absolutně panenská příroda. Byla nádherná, jak z Pána prstenů. Zdálo se nám, že má kolem sebe jakýsi magický opar. Bylo to možná tím, že tam nebyli žádní lidé.
Co vás na Afghánistánu překvapilo nejvíc – v dobrém i ve špatném? Překvapilo nás všechno, na to se nedá zcela připravit. Řekli jsme si ale, že když jsme se rozhodli jet do takové země, přijmeme to tak, jak to je – my tu situaci nezměníme.
Hned v prvních dnech nás překvapila absolutně panenská příroda. Byla nádherná, jak z Pána prstenů. Zdálo se nám, že má kolem sebe jakýsi magický opar. Bylo to možná tím, že tam nebyli žádní lidé.
Další aha moment přišel, když jsme jeli na první výlet. Řídil muž, já (Janina) byla celá zahalená a celou dobu jsem koukala do země. Myslela jsem si, že musím, že místní muži ženy nenávidí. Velké překvapení nastalo, když si s námi po chvíli začal normálně povídat, a to i se mnou. Na každé zastávce nám koupil lokální limonády, občerstvení, a já začala chápat, že se mnou, jako se ženou, problém nemá.
Smutný pohled byl, když jsme mezi vesnicemi, kde byli jen samí muži, zahlédli v polích sedět skupinky žen v burkách. Došlo nám, že nejspíš vůbec nevycházejí ven a jen tady si na to asi troufnou. Mohli bychom pokračovat s dalšími a dalšími historkami…
Jaká je v zemi dostupnost běžného zboží? Je něco, co normálně na ulici nekoupíš? Kvůli tamnímu režimu člověk samozřejmě nenarazí na běžné značky, restaurace nebo potraviny. Je to dáno ekonomickými, politickými i bezpečnostními důvody, takže spousta věcí je tam fakeových. Třeba Red Bull – mají skoro stejný design, je to energiťák, ale jmenuje se úplně jinak. Afghánistán je v obrovské krizi, a tak místní nakupují hlavně na trzích, nebo mezi sebou rovnou zboží směňují.
A naopak, o co nouze rozhodně není? Prošli jsme i krásnou ulicí, která byla součástí Hedvábné stezky. Pořád tam stojí nádherné obchody s krásným zbožím, jen už ho téměř nikdo nekupuje. Kdybys viděla ty božské látky – tam bychom se s Chapitem úplně vyřádili, kdyby to šlo. V obchodech bylo spoustu koření, čajů i oblečení. V jednom z obchodů seděl muž potmě. Když jsme vešli, rozsvítil, protože šetřil elektřinu. Říkal nám, že jsme první, kdo u něj za půl roku něco koupil.
Bylo něco, co jste chtěli vidět, ale nakonec jste to museli kvůli bezpečnosti vynechat? U nás to nakonec nebylo ani tolik o bezpečnosti, ale hlavně o těch vízech. Kvůli nim jsme museli vynechat skoro celou původně plánovanou trasu.
Co vám tahle cesta dala? Změnil se váš pohled na Afghánistán? Naprosto. Je to obrovsky bohatá země – kulturně i historicky – která se doslova před očima sama devastuje. A přesto místní zůstávají neuvěřitelně vřelí a laskaví. Moc bychom si, a hlavně jim, přáli, aby jednou znovu mohli žít svobodně.
Co byste poradili někomu, kdo by chtěl Afghánistán navštívit? My nikoho strašit nechceme, ale jak jsem někde četla — Afghánistán je pro pokročilé cestovatele. Je potřeba se obrnit, být připraven naprosto respektovat místní pravidla, počítat s tím, že lidská práva tu nemají žádnou váhu, a opravdu pečlivě si nastudovat, jak tu věci fungují. Každý krok, který tu člověk plánuje udělat, musí mít dopředu promyšlený.
