Bára spolu se svým týmem psů každodenně čelí výzvám polární zimy a divoké přírody v Norsku.
Bára pochází z Rokycan, ale dnes žije v Norsku, kde se každý den potkává s divokou přírodou a svými psími parťáky – aljašskými husky. Pracuje jako průvodkyně se psím spřežením (dogsledding guide nebo handler), což obnáší naprosto neuvěřitelný mix dobrodružství a výzev. Ať už se jedná o rozjezd psího spřežení nebo o to, jak se vypořádat s polární zimou, která tu panuje, je každým dnem víc a víc v Norsku doma.
„Největší rozdíl cítím v tempu života – všechno je tady mnohem klidnější a lidé si váží přírody a času stráveného venku,“ říká. A jak sama dodává: „Když víte, jak se obléknout, zima už není takovým nepřítelem.“
Norsko, to není jen o divoké přírodě, ale i o lidskosti a zdolávání vlastních limitů. Koukni na rozhovor, kde se dozvíš, jak mimo jiné zvládat 38 psů, kteří milují pohyb.
Co tě přivedlo do Norska a kde teď přesně jsi?
Po zkušenostech z USA a Nového Zélandu jsem chtěla vyzkoušet práci v jedné ze severských zemí, ideálně v Norsku nebo na Islandu. Nakonec se mi naskytla skvělá příležitost právě v Norsku – a rovnou na dalekém severu, za polárním kruhem, v oblasti Nordreisa. Jsem asi 3,5 hodiny od Tromsø, což se dá brát jako neoficiální „hlavní město“ severního Norska.
Jaké bylo tvoje první setkání s Norskem? Co tě nejvíc překvapilo?
Hned po příletu jsem dostala ochutnávku severských podmínek – začaly se hromadně odkládat lety kvůli sněhové bouři, takže mi rychle došlo, že počasí tu bude hrát velkou roli v každodenním životě.
Můj šéf mě vyzvedl na letišti a vyrazili jsme na cestu, která za normálních okolností trvá kolem 3,5 hodiny. Ten večer jsme ale jeli 4,5 až 5 hodin, protože byla skoro nulová viditelnost a hustě sněžilo. Jakmile jsme opustili město, potkali jsme za celou dobu jen pár aut, což mě překvapilo – byla jsem zvyklá na trochu větší provoz.
Kromě počasí mě překvapila i ta zvláštní kombinace klidu a drsnosti, která je pro sever Norska typická. Lidé tu žijí v dost náročných podmínkách, ale přesto nikam nespěchají a berou věci tak, jak přijdou.
Jak se ti v Norsku žije?
Norsko má spoustu výhod – nádhernou přírodu, vysokou životní úroveň a skvělé pracovní podmínky. Na druhou stranu si člověk musí zvyknout na temné zimy a dost vysoké životní náklady. Celkově mi to ale sedí a užívám si to tu.
Co tě na Norsku nejvíc baví a naopak – je něco, co ti vyloženě nesedí?
Nejvíc mě baví ta neuvěřitelná příroda – fjordy, hory, lesy... Všechno je doslova na dosah. Norové si svého okolí fakt váží a většina z nich tráví volný čas aktivně venku. Ať už jde o ski touring, běžkování nebo sněžnice, pohyb v přírodě je tu prostě součástí životního stylu. K tomu se mi líbí i jejich klidný a vyrovnaný přístup k životu – nikdo tu nikam nespěchá.
Na druhou stranu, co mi úplně nesedí, je dlouhá a temná zima, hlavně na severu, kde slunce prakticky nevychází. Chvíli mi také trvalo zvyknout si na vyšší ceny a na to, že Norové jsou dost rezervovaní – nejsou nezdvořilí, jen si prostě občas drží odstup.
A potkala jsi i nějaké přátelské Nory? Dá se snadno zapadnout mezi místní?
Norové jsou přátelští, ale zároveň dost rezervovaní. Nečekej, že se s tebou hned po prvním setkání začnou objímat nebo sdílet osobní věci. Trvá to, než si k nim člověk najde cestu, ale když už tě jednou přijmou, je to opravdové.
Zapadnout mezi místní jde, jen to chce trpělivost. Pomáhá zapojit se do komunitních aktivit nebo aspoň občas prohodit pár slov se sousedy. Je důležité projevit zájem o jejich jazyk a kulturu – Norové jsou na cizince zvyklí, ale ocení, když se snažíš.
Co se týče práce, tam jsou většinou otevření a kolegiální, i když si na osobnější rozhovory dávají čas. U mě je to trochu jinak, protože jsme v práci jen dva – já a můj šéf. Trávíme spolu hodně času, takže náš vztah je mnohem uvolněnější a přátelštější.
Jak ses dostala k práci se psím spřežením?
Úplnou náhodou! Přes společné známé na Instagramu jsem se dozvěděla, že můj současný šéf akutně hledá náhradu za „handlera/guida,“ který mu vypadl hned po začátku sezóny. Zavolali jsme si, rychle jsme se domluvili – a do dvou týdnů jsem už byla v Norsku.
Jak vypadá tvůj běžný den v práci? A kolik času trávíš venku se psy?
Můj běžný den v práci začíná kolem osmé ráno a většinu času trávím venku se psy - celkově asi deset hodin denně. Nejprve je nakrmím, pak se vrhnu na každodenní rutinu: připravuji převlékárnu pro hosty, doplňuji krmivo, dávám rozmrazit maso a samozřejmě uklízím po psech ve výběhu.
Pak všechny psy vypustíme na volno – zatímco si hrají a běhají kolem, postupně je oblékám do postrojů. Mezitím připravujeme saně a rozdělujeme psy do týmů pro spřežení. Jakmile přijedou hosté, buď já, nebo můj šéf jim pomáháme s oblékáním do kombinéz a vysvětlujeme, jak bude celá tour probíhat. Děláme self-driving tours, takže hosté sami řídí saně, my jim ukazujeme, jak na to, a dohlížíme na ně.
Během jízdy jedu vpředu se svým spřežením a kontroluju hosty za sebou. V půlce výletu se zastavíme v našem ‚wilderness campu‘, kde zapálíme oheň a připravíme pro hosty horké nápoje a polévku, aby se zahřáli. Po návratu sundáme psům postroje a necháme je volně proběhnout. Pak je zavoláme zpět k jejich boudám, dostanou snack a my si dáme pauzu na oběd.
Odpoledne se celý proces opakuje – další tour, večerní krmení a úklid výběhu. V práci končím většinou před sedmou.
Jaké to je starat se o tolik psů? Je to víc o drilu, nebo si s nimi musíš vytvořit vztah?
Kennel (psí chovná stanice), kde pracuju, je malá rodinná firma a můj šéf má kolem 38 psů. To mi vyhovuje, protože si můžu s každým psem vytvořit vztah a opravdu je poznat.
Péče o tolik psů je kombinací disciplíny a budování zmíněného vztahu. Na jedné straně je to rutina a důslednost – psi musí být správně připraveni, naučení běhat v týmu a reagovat na povely. Kontrola a řád jsou klíčové, což je hlavně zásluha mého šéfa, který věnuje hodně času tréninku, především na podzim před sezónou.
Na druhou stranu je ale stejně důležité znát každého psa individuálně. Každý má svou osobnost, specifické potřeby a jiný přístup k práci. Někdo je tahoun, někdo potřebuje víc motivace, jiný se zase rád mazlí. Bez disciplíny by to nefungovalo, ale bez vztahu by to bylo jen mechanické. A to by mě ani psy nebavilo.
Jaké to bylo poprvé řídit spřežení? Adrenalin, nebo chaos?
Spíš než chaos nebo čistý adrenalin bych to nazvala fascinujícím zážitkem. Bylo neskutečné cítit, jakou sílu mají psi a jak přesně každý v týmu ví, co má dělat.
Na začátku to bylo hlavně o soustředění – pochopit, jak správně vést spřežení, jak psi reagují na povely a co všechno obnáší jejich koordinace. Nejvíc mě ale bavilo sledovat, jak moc si to sami užívají. Psi prostě milují běh a jejich nadšení je nakažlivé. Takže ano, bylo to vzrušující, ale hlavně obrovsky zábavné.
Měla jsi už nějakou krizovou situaci, kdy psi neposlouchali, nebo se něco nepovedlo?
Jo, krizovek jsem pár zažila, ale ve finále mi každá z nich pomohla se něco nového naučit. Během našich tours se mi několikrát stalo, že se hostům podařilo převrátit a pustit saně, čímž přišli o svůj tým. V takových chvílích musím zajistit své saně kotvou a rychle doběhnout k psům, kteří si běží podle svého, bez ohledu na to, jestli mají svého řidiče, nebo ne.
Jednou se mi také stalo, že jsem si špatně nastavila délku lana kotvy na saních. Když jsem se pokusila kotvu vytáhnout, zasekla se v ledové vrstvě a kvůli dlouhému lanu byla v pozici, kdy ji nešlo dostat ven. Pokud bych se rozhodla vystoupit ze saní a uvolnit kotvu, pravděpodobně bych ztratila svůj tým. Mezitím za mnou čekaly další čtyři týmy a psi neradi čekají, chtějí běžet – když stojíš moc dlouho na místě, situace se může rychle vyhrotit. Naštěstí jsem vymyslela způsob, jak saně zajistit o strom, a mohla kotvu vytáhnout bez toho, abych přišla o celý tým. Na první pohled to možná vypadá jako malá věc, ale v tu chvíli to bylo fakt náročné.
Jindy se mi zase stalo, že jsem si nevšimla povolené karabiny, která drží tažné lano připevněné k saním. Těsně před odjezdem se lano uvolnilo, psi vyrazili, ale saně zůstaly stát na místě bez spřežení. Takové situace občas vznikají, stejně jako když se psi zamotají do lanek nebo je přetrhnou – to pak musíš rychle zasáhnout a vše znovu navázat. I když jsou naši psi velmi dobře vychovaní, někdy dojde i k menším rvačkám, zvlášť když najdou nějaký zbytek masa. V takových chvílích je potřeba reagovat, aby situace neeskalovala.
Co tě na téhle práci nejvíc baví? A co je naopak nejtěžší?
Baví mě, jak je propojena s přírodou a se psy. Každý den je jiný, nikdy to není stereotypní, což je na tom skvělé. Navíc mám díky své práci možnost potkávat lidi z celého světa, což práci dodává ještě víc rozmanitosti a dává mi to příležitost poznávat různé kultury a osobnosti.
Naopak nejtěžší jsou momenty, kdy musíš řešit krizové situace. Když se něco pokazí, takové okamžiky vyžadují hodně soustředění a rychlé rozhodování, což může být stresující. Také fyzická náročnost a dlouhé hodiny venku v zimě sice patří k práci, ale někdy je to skutečně výzva, zvlášť když je opravdu mrazivo.
Jaký je pro tebe nejsilnější zážitek?
To byl asi moment, kdy po dvou měsících polární noci konečně vyšlo slunce. Byla jsem zrovna na tour, a ten okamžik byl nezapomenutelný! Takové chvíle si člověk začne vážit, i když jde o zdánlivě malou věc.
Jaký byl tvůj první zimní měsíc v Norsku? Jak zvládáš tmu a zimu?
Byl rozhodně náročný. Po předchozích zkušenostech v zahraničí bych řekla, že začátky jsou vždycky těžké. Zvyknout si na novou rutinu, mrazivé podmínky a vše, co k tomu patří, nepatřilo k nejlehčím zkušenostem. První týden jsem strávila učením jmen všech psů, což mi pomohlo začít si s nimi budovat vztah a důvěru – to je pro tuto práci opravdu klíčové. Učila jsem se také reagovat rychleji na různé situace, občas jsem se na chvíli zastavila a nevěděla, jak okamžitě reagovat. Můj šéf vždy říká, že jde o „learning by doing“ (učení se za běhu, pozn. red.), a to je opravdu pravda – nejvíc jsem se naučila přímo při práci. Po třech nebo čtyřech týdnech jsem se už cítila mnohem sebevědomější a jistější nejen v práci, ale i ve vztahu s mými psími parťáky.
Co se týče tmy, na začátku jsem měla trochu obavy, ale nakonec jsem to zvládla líp, než jsem čekala. Nejtěžší to bylo asi od půlky prosince do půlky ledna, kdy jsme měli nejvíc práce a tma byla opravdu intenzivní. Světlo bylo jen čtyři hodiny denně a slunce nikdy nevyšlo nad obzor. V té době jsem měla často pocit, že žiju jen pro práci, a že mi čelovka doslova přirostla k hlavě. Ale postupně jsem si zvykla, a nakonec to vše začalo mít své kouzlo.
Co se týče zimy, je to hlavně o kvalitním vybavení a vrstvení oblečení. Nejnižší teplotu, kterou jsem tu zažila, bylo kolem minus 30 °C. Během takových dnů se člověk prostě musí smířit s tím, že necítí prsty na nohou a rukou. Ale s pořádnými vrstvami a dobrým vybavením to jde – je to jen otázka přizpůsobení se a zjištění, co funguje nejlépe. Když víte, jak se obléknout, zima už není takovým nepřítelem.
Kudy vedou vaše trasy se spřežením?
Naše trasy vedou hlavně přes pozemky mého šéfa, a celkově během jedné tour najezdíme přibližně 12 km. Trasa je nádherná, vede skrz lesy a podél řeky s epickým výhledem na okolní hory.
Jak se liší život v Norsku od toho, na co jsi byla zvyklá dřív?
Život v Norsku je opravdu jiný. Nejvíc cítím rozdíl v tempu života. Všechno je tady mnohem klidnější a lidé si váží přírody a času stráveného venku. Taky se liší kulturou oblékání. Norové se oblékají prakticky, spíš outdoorově, což je logické vzhledem k náročným podmínkám. V oblasti, kde bydlím, je velmi bezpečno, lidé tu často nezamykají domy a klíče od aut nechávají uvnitř, což je něco, na co zvyklá nejsem. Další velký rozdíl je tma v zimě, která hodně ovlivňuje každodenní život, ale člověk si na to postupně zvykne. Na druhou stranu mi tu trochu chybí blízkost rodiny a přátel, žiji dost daleko od větších měst a občas se člověk může cítit trochu izolovaně.
Už jsi vyzkoušela nějaké norské jídlo, které ti fakt chutná, nebo naopak něco, co už nikdy nechceš znovu ochutnat?
Z těch tradičnějších jídel mi určitě chutná bidos, to je polévka, která se připravuje z masa sobů nebo losů a kořenové zeleniny. V Norsku obecně potraviny mají skvělou kvalitu, ať už jde o maso, nebo čerstvé ryby.
Plánuješ v Norsku zůstat delší dobu, nebo už máš v hlavě další destinaci?
V následujících měsících bych ráda zkusila znovu požádat o víza do USA, ale pokud by to nevyšlo, ráda se sem vrátím.
