Lenka je úspěšná švadlena ve Walesu: „Pro Arianu Grande jsem šila třímetrovou šálu“

Co tě lákalo na zahraničí?

Bylo mi 20 let, za sebou jsem měla pětiletou krejčovskou školu a po jejím dokončení jsem ještě rok zůstala doma. Byl rok 2002 a tehdy byl trend odcházet do zahraničí – zejména do Anglie. Lákala mě změna, nové zkušenosti a pocit, že si vyzkouším něco jiného. Tak jsem se sbalila, vyřídila víza a odešla pracovat jako pečovatelka. Brala jsem to jako příležitost postavit se na vlastní nohy a zjistit, co dokážu.

Měla jsi tehdy plán, jak dlouho tam chceš zůstat?

Upřímně? Měla jsem úplně jasný plán – dva roky a dost. Šla jsem si vydělat, nabrat zkušenosti a vrátit se zpět domů. Jenže život to zařídil jinak. V roce 2004 vstoupilo Slovensko do Evropské unie (Lenka pochází ze Slovenska, pozn. red.), pracovní možnosti se otevřely a já jsem si postupně začala budovat vlastní zázemí. Do toho přišel partner, se kterým jsem dodnes, a najednou už nešlo jen o „dočasný pobyt“. Ty dva roky se prostě přirozeně prodloužily.

Jak ses dostala k práci v krejčovském řemesle?

Mě to vždycky moc bavilo. Už od dětství jsem ráda šila a navrhovala oblečení. Jak jsem zmínila, vystudovala jsem učňovský obor v tomto směru, takže jsem měla i odborný základ.

Když jsem přišla do Anglie, pracovala jsem nejprve jako pečovatelka. U toho jsem si však hledala něco, co by mě více naplňovalo – takový „side job“. Náhodou jsem narazila na módní návrhářku, se kterou jsem začala šít trička a tílka. Právě díky této spolupráci jsem se postupně začala setkávat s dalšími návrháři a designéry. A odtud už byl jen krok k tomu, abych se krejčovství začala věnovat naplno.

A tam to postupně začalo?

Ano i ne. (smích) Já jsem při tom šila doma, pomáhala jsem lidem s drobnými opravami různých věcí od oblečení až po závěsy. Po třech letech jsme se z Londýna přestěhovali do města Chepstow, které se nachází ve Walesu, přibližně 45 km od Cardiffu. Tam jsem našla malý krejčovský obchod, který měla jedna starší paní a věnovala se hlavně úpravě oděvů. Zeptala jsem se na práci a vzala mě.

Bylo to v něčem jiné, dělat tyhle věci v jiném státě?

Ani ne. V mém případě to bylo spíš o příležitosti a důvěře. Po přibližně roce a půl mi moje tehdejší šéfka sama řekla, že jsem šikovná a že bych si měla otevřít vlastní krejčovskou dílnu. Byla to pro mě velká podpora a zároveň impulz udělat odvážný krok. Rozhodla jsem se do toho jít – a vlastní obchod jsem měla otevřený 14 let.

Jak se to rozjíždělo? Neměla jsi obavy, jestli to půjde?

Od chvíle, kdy jsem přijela do Anglie a začala se naplno věnovat šití, jsem v sobě měla pevné přesvědčení, že to dokážu. Samozřejmě, začátky nebyly jednoduché, ale postupně se to potvrdilo. Lidé začali chodit přímo za mnou – zejména na základě doporučení, protože se šířilo, že moje práce je spolehlivá a kvalitní.

Období covidu však bylo náročné. Musela jsem zavřít provozovnu – byla krize, nájemné se zvyšovalo a práce ubylo. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Nakonec jsme však přestavěli garáž u našeho domu a od pandemie mám vlastní studio přímo tady. Zpětně to vnímám jako nový začátek a možná i jako krok správným směrem.

Dnes se věnuješ hlavně svatebním šatům?

Ano, momentálně se věnuji především svatebním šatům. Když jsem měla svůj obchod, začala jsem spolupracovat se svatebním salonem, kam chodily nevěsty upravovat šaty, které si zakoupily.

Zajímavostí je, že v Anglii vlastně nefunguje systém půjčování svatebních šatů tak, jak ho známe. Většina nevěst si šaty kupuje přímo v salonu nebo si je nechává ušít na míru.

Vedle svatebních šatů však stále pracuji i na běžných, drobnějších úpravách pro stálé klienty. A zároveň mám svou vlastní značku zaměřenou na šití šatů pro malé holčičky.

Jak sis sháněla klientelu?

Na začátku jsem měla zákazníky, kteří mě znali ještě z předchozí provozovny, takže jsem nestála úplně na nule. Se svatební módou jsem začala zejména přes úpravy šatů. Postupně mě začaly oslovovat svatební salony, abych pro ně pracovala jako smluvní švadlena na úpravy svatebních šatů.

Můžu však říct, že můj byznys je postavený hlavně na reputaci. Nikdy jsem výrazně neinvestovala do marketingu či reklamy. Nejvíce mi pomohly spokojené nevěsty, jejich recenze a doporučení – jednoduše doporučení od člověka k člověku. A to je podle mě ta nejcennější forma reklamy.

Je v současnosti pro krejčovství klíčové, aby této profesi člověk studoval?

Základem je určitě zručnost – bez šikovných rukou to prostě nejde. Studium může člověku poskytnout pevné technické základy, ale samotný papír nestačí. Do tohoto řemesla je třeba dát i srdce, trpělivost a cit pro detail. Mám pocit, že se postupně vytrácí preciznost a poctivost, která byla pro krejčovství typická. A zároveň je čím dál méně mladých lidí, kteří by se tomuto řemeslu chtěli věnovat. Je to krásná práce, ale vyžaduje pokoru, disciplínu a vášeň.

Jak je to dnes v rámci toho svatebního byznysu?

Spolupracuji s 11 salony, šiji svatební šaty a taky je upravuji. V rámci krejčovství se věnuji různorodým činnostem.

Jaká emoce tebou proudila, když jsi prodala své první ušité svatební šaty v Anglii?

Obrovská hrdost a spokojenost. Byl to moment, kdy jsem si uvědomila, že veškerá námaha, nejistota a začátky v cizí zemi měly smysl. Když jsme byli mladší, často jsme slýchali, že Slováci v zahraničí toho moc nedokážou. A v té chvíli jsem sama sobě dokázala, že to není pravda. Že pokud člověk pracuje poctivě a nevzdá se, může uspět kdekoli.

Velké poděkování patří i mému bratrovi, který byl při mých začátcích. Je nesmírně pracovitý a vždy mě podporoval, povzbuzoval a věřil mi i v momentech, kdy jsem pochybovala. Stejně tak můj partner – byl a je mou oporou. Bez nich by ta cesta byla mnohem těžší.

Cítila jsi někdy v Anglii, že tě podceňují kvůli původu?

Och, ano. Občas vám to dají pocítit – ne vždy přímo, ale mezi řádky. Stalo se mi, že do studia přišli lidé s tím, že si chtějí dát upravit oblečení, ale zároveň naznačovali, že spolupráce s cizincem pro ně není úplně komfortní. Já jsem to ale brala s nadhledem. Vždy se totiž vrátili – a to je pro mě ta nejlepší odpověď. Nakonec rozhoduje kvalita práce, ne původ. A mám pocit, že postupem času se to výrazně zlepšilo.

Kolik stojí v Anglii svatební šaty?

Je těžké to určit. V levnějších obchodech to začíná na ceně od 19 tisíc do 26 tisíc korun. V kvalitnějších salonech, kde se už šije často na míru, je to od přibližně od 170 tisíc korun. Jde o látku, střih, materiály či postavu nevěsty. Stejně těžké je určit výdělek krejčích a švadlen v okolí, protože každý pracuje jinak, má jiné výdaje, otevírací hodiny a podobně.

Vzpomeneš si na nějakou netradiční situaci či požadavek, s kterým za tebou někdo přišel?

Asi před rokem ke mně do studia přišla jedna paní, aniž by se předem objednala. U mě to však funguje jen na objednávky. Byla sobota kolem poledne a řekla, že potřebuje ušít šálu z šifonu. Měla být dlouhá přesně tři metry a široká přesně 45 centimetrů. Dala mi také velmi detailní pokyny k tomu, jak má být zakončená.

Prošla jsem si ty požadavky a souhlasila jsem. Dala mi také termín. Každý den mi volala, jak na tom jsem a kdy to bude. Bylo to velmi divné, byla taková velmi tajemná. Když si to přišla vyzvednout, byla v dobrém slova smyslu unesena. Řekla mi, že můj život se brzy změní. O dva měsíce později mi od ní přišla fotka Ariany Grande, která měla na sobě mnou ušitou šálu.

To je paráda. Asi sis neuvědomila, že jsi to šila pro někoho známého.

Vůbec, neměla jsem to jak vědět, jelikož ke mně chodí spousta různých lidí.

Máš pocit, že od té doby se ti změnila klientela?

Ani ne, stále pracuji s velmi podobným typem klientů jako předtím. Už i v minulosti jsem měla objednávky na společenské šaty pro lidi, kteří se účastní bálů a akcí spojených s britskou královskou rodinou. Jsou to osobnosti, které se věnují různým záslužným aktivitám pro zemi a za svou práci bývají oceňovány přímo členy královské rodiny. Velmi si vážím, že mohu být součástí jejich výjimečných momentů.

Takže brzy budeš snad šít pro královský dvůr.(Smích) Tak to je asi náročné, ale můj sen je ušít šaty pro princeznu Kate.

Nedávno jsi dostala i důležité svatební ocenění. O co přesně šlo?

To byla paráda. (Smích) Ve Walesu se každoročně koná soutěž, která oceňuje nejlepší profesionály a provozovny působící ve svatebním byznysu – od salonů až po jednotlivce, kteří jsou součástí svatebního procesu. Co je na tom výjimečné, je fakt, že se do ní nemůžete přihlásit sami. Nominovat vás musí zákazníci. Nejprve jsem vyhrála za region, ve kterém žiju, a následně jsem získala vítězství i v celostátním kole. Byl to jeden z nejkrásnějších momentů v mé kariéře – zejména proto, že to bylo ocenění přímo od nevěst.

Žiješ více než 20 let na Britských ostrovech, ale domů se pravidelně vracíš. Co tě doma dokáže nejvíce překvapit?

Asi nejvíce mě překvapuje přístup ke službám. Když se po letech vracím domů, stále citlivěji vnímám, že se jakoby vytrácí obyčejná lidskost. Méně úsměvů, méně pozdravů, méně upřímného „děkuji“. Věci, za které si platíme, bereme automaticky, bez respektu k lidem, kteří za nimi stojí. A to mě upřímně mrzí, protože právě drobné projevy slušnosti dělají zemi domovem.